Alternativa k multikulturalismu

Tento článek bezprostředně navazuje na předchozí kritiku multikulturalismu, Vinetoua a Hitlera. Bez jeho přečtení nebude tenhle dávat moc smysl.

Jak vycházet s lidmi z jiných kultur? Stejně jako s kýmkoliv jiným. Základem je porozumění a respekt. Opravdu to funguje, opravdu dokážu dlouhodobě dobře  vycházet s lidmi ze všech kontinentů a dokonce i z Ústí nad Labem. Evidentně je tedy takový přístup lepší než multikulturalismus.

Elementární poznatek kulturní antropologie je, že kulturní rozdíly mohou být nečekaně hluboké. Učebnicový příklad jsou smrtelně ranění japonští vojáci v bitvě o Guadalcanal, kteří po amerických zdravotnících radši stříleli, než aby se nechali ošetřit. Člověk by totiž nečekal, že raněný pomalu umírající v louži vlastní krve je kulturně podmíněná role, jejíž symbolický význam je třeba pečlivě vyhodnocovat. To je ovšem omyl, který snadno může stát život. Lidé z jiné kultury opravdu mohou být docela dost jiní. Porozumět jim a zároveň je respektovat není vůbec triviální.

Když se řekne kultura, spousta lidí si představí Národní divadlo, lidi v obleku popíjející ve foyeru červené/bílé a klábosící, že metafyzické metafory byly dnes skutečně obzvlášť působivé. Lidská společenství jsou ale variabilní i v tom, jak lidi řeší své spory, jak získávají svoji důvěru, jak probíhá vynucování společenských norem, čeho si lidé na sobě váží, jak dávají najevo svoje emoce, atd atd. Takové věci jsou obecně v různých kulturách různé.

Tyto principy jsou v přímém protikladu s multikulturalismem. Ten kulturní rozdíly popírá nebo bagatelizuje. V májovkách si německý inženýr a náčelník Apačů padnou do oka, protože jsou to oba gentlemani, a bez velkých řečí se shodnou, co je dobré a zlé. Rozdíly v hodnotových schématech nebo jiných hlubších charskeristikách by podle multikulturalistů byl důvod přestat si jeden druhého vážit, a před tím je nutné strčit hlavu do písku. Podle multikulturalismu vlastně žádná kultura ani neexistuje. Jediný způsob je ten náš, a basta. Základem multikulturalismu je západní kulturní šovinismus.

Kulturní šovinismus je do určité míry pochopitelný. Hypotetický příklad - když někdo žije celý život ve městě, kde se jezdí vpravo, je snadné podlehnout dojmu, že je to "univerzální lidská hodnota". A když takovému člověku řekněte, že v Británii se jezdí vlevo, tedy nespňuje jeho "univerzální hodnoty", logicky to pochopí tak, že podle Vás jsou Britové nedovyvinuté poloopice. To je podstata multikulturního "boje proti rasismu". Skutečnost je samozřejmě taková, že Britové vlevo jezdí, ale není to sebemenší důvod nad nimi ohrnovat nos. Přirozeně lidské šovinistické předsudky mulťáků jsou v protikladu k porozumění a respektu.

Reálný příklad je třeba oblíbené konverzační téma mulťáků - "projevy nenávisti". V práci každodenně spolupracuju s řadou Němců a Indů. Tyto dvě kultury se významně liší ve způsobu a všech možných souvislostech projevu emocí obecně, tedy inenávisti. V německé kultuře je tabu projevovat jakékoliv emoce. Pokud by se náhodou vyskytl Němec natolik posedlý nenávistí, že by mu ruplo a začal své emoce projevovat i navenek, bylo by samozřejmě potřeba postupovat se vší obezřetností. Kdežto v kultuře indických kolegů takové tabu vůči projevování emocí není. Verbálně projevit své emoce z nějaké banální neshody je běžné a nevede to k žádným neštěstím. Naopak v Indii, pokud by se na vás kolega za celý den ani jednou neusmál a jen se tvářil naškrobeně, tak by to byl projev minimálně velmi silných antipatií. Co je v Indii nenávistné, je v Německu úplně normální a naopak. Takže pokaždé, když nějaký mulťák spustí o projevech nenávisti, ve 100% případů je zjevné, že o nich mluví v kontextu pouze své vlastní kultury. Že si vůbec neuvědomuje, že to někteří lidé dělají jinak. Že je to prostě jen arogantní kulturní šovinista.

Jiný mediálně populární příklad je kulturní podmíněnost uprchlictví. V islámu má role uprchlíka specifický význam. Ustřední mýtus islámu je, jak se mírumilovný prorok z Mekky a jeho věrní stali uprchlíky a k čemu to vedlo. Například je to i základ jejich letopočtu. Že pro muslimy znamená uprchlictví něco zvláštního je stejně šokující, jako že pro křesťany znamenají něco zvláštního Vánoce. Ale řekněte nějakému mulťákovi, že je k muslimským uprchlíkům přistupovat specificky, jinak budou v pokušení chovat se tu jako Mohamed v Medíně. Dvouleté dítě, kterému matka v samoobsluze odmítla koupit bombóny, bude ve srovnání s ním vzorem dospělosti. Jediná artikulovaná reakce multikulturalistů je zakázat mluvit o faktech, které jejich ideologii usvědčují z omylu.

Jiný důkaz, že pilířem multikulturalismu je kulturní šovinismus, je jeho přístup k nespokojenosti lidí,  kterým se nedaří řešit spory prostředky kultury. To je zákonitá situace v kulturně smíšeném prostředí, kde způsoby urovnávání sporů nejsou navzájem kompatibilní. Pochopitelně to vede k dlouhodobému vyhnívání konfliktů a občas sklouzne ke kulturně univerzálnějším prostředkům, jako jsou násilí nebo hrozba násilím. Žít v takovém prostředí je pochopitelně pro všechny zúčastněné frustrující. Podle ideologie multikulturalismu ale žádné takové kulturní rozdíly nemohou existovat. To vede k pomateným teoriím o tom, že násilí je způsobováno tím, že je lidem dovoleno říkat, co se jim nelíbí (příklad). Podstatou takových představ je šovinistický předsudek, že jediný možný způsob vedení sporů je ten náš.

Multikulturalisté svoji ideologii rádi vydávají za vědu. Ve skutečnosti je s kulturní antropologií a jakýmkoliv opravovým porozuměním člověku a jeho kultuře v silném rozporu. Je to jen snůška předsudků a narcisistické adorace vlastní západní kultury. Je to pavěda, která si podobně jako marxismus-leninismus dodává zdání vědeckosti. Skutečná věda, i ta o lidech, eliminuje teorie, které neodpovídají realitě. Politická ideologie eliminuje lidi, které nevyhovují jejím teoriím. Proto vědecké recepty fungují, ale pomatené idelogie jako je multikulturalismus přinášejí jen neskutečné utpení.

Multikulturalismus je překážka k porozumění a respektu. Tím vlastně lidem, především svým vyznavačům, brání mít dobré vztahy s jinými lidmi. Dělá z nich frustrované nešťastné lidi, a jak nás učí věda, takoví jsou náchylní stát se fanatickými šiřiteli své ideologie. Z určitého úhlu pohledu je třeba uznat, že je ten multikulturalismus účelně vymyšlen. O to je takové zlo nebezpečnější.

Černé zířky multikulturalismu

Ideologie multikulturalismu má v současné době ohromný vliv. V Evropské Unii je prakticky dominantní a v USA tvoří hlavní opoziční platformu proti prezidentovi Trumpovi. Jako by nestačilio, že fašismus a komunismu mají každý na svědomí desítky milionů lidských životů a dalšího utrpení. Jen co zmizely v propadlišti dějin, je tu další pomatená ideologie.

Prakticky celý život se pohybuji v kulturně smíšeném prostředí. První polovinu života jsem prožil v pražském Podskalí, kde tehdy žilo mnoho romských rodin. Takže když jsem šel do školy, v první třídě jsem seděl v lavici s romským spolužákem. Pak jsem prožil 10 let jsem na českobudějovickém sídlišti Máj cca 100 metrů od "Wolfovky", oblasti proslulé svou romskou komunitou. Zároveň už téměř 20 let pracuju v mezinárodních společnostech s kolegy pocházejícími i sídlícími v nejrozmanitějších částech světa - Česko, Slovensko, Německo, Indie, Ukrajina, USA, Velká Británie, Argentina, Albánie, Srbsko, Francie, Finsko, Čína, Polsko, Itálie, Rumunsko, San Salvador, Brazílie, Rusko, Kazachstán, Mongolsko, Zimbabwe, Turecko, Tunisko, Gruzie, Dánsko, Libanon, Bulharsko, Litva, Trinidad, Irán (omlouvám se těm, na které jsem zapomněl). Takže kromě hromady knih, které jsem na toto téma přečetl, mám docela rozmanité vlastní zkušenosti. 

Zároveň většinu života žiju v Praze. Tu a tam jsem se pohyboval i v místních kavárnách, a vzhledem k tomu, že občas jedu na služební cestu do Německa, vypil jsem i nejedno pivo s tamními přáteli. Mám tedy docela jasnou představu o ideologii multikulturalismu, tedy o té představě, že soužití lidí z různých kultur je žádoucí a obohacující. A aby bylo jasno, kdo si k multikulturalismu vytvořil citový vztah a rozrušuje ho jeho kritika, čte dál jen na vlastní nebezpečí.

Velmi názorný náhled do mysli současných multikulturalistů poskytuje román Karla Maye Vinetou, Rudý Gentleman (1896). Jako kluk jsem májovky hltal tak jako všichni v naší části světa - kdo ne, má smůlu a bute to pro něho o něco méně názorné. Ve Vinetouovi stejnojmenný náčelník indiánského kmene Apačů a německý zálesák Old Shatterhand na základě sdíleného "gentlemanství" navážou "bratrský" vztah. Vinetou pak naučí Old Shatterhanda stopovat, Old Shatterhand zase na oplátku Vinetoua naučí, že nemá nenávidět ani své nepřátele, takže jejich kulturní rozdíly vedou k jejich vzájemnému duchovnímu obohacení. „Náčelník Apačů ať nezapomíná, že všude najde muže statečné a zbabělé a všude lidi dobré a špatné!“, shrnuje Karel May ústy Old Shatterhanda své představy o podstatě mutlikulturního soužití. Žádný pražský kavárník mi ještě nevysvětlil, jak se uvedené představy Karla Maye liší od multikulturalismu. Naopak - mulťáci dobrovolně a často i nadšeně souhlasí, že na úrovni hodnotových žebříčků je to víceméně přesně ono.

Multikulturalisté svoji ideologii prohlašují za protilék na nacismus.  V této souvislosti je zajímavý historický fakt, že Adolf Hitler byl velkým fanouškem Vinetoua a Karla Maye vůbec. Ještě jako kancléř se ve svém letním sídle v Obersalzbergu chlubil sbírkou mayovek. Pokud snad měl někdo pochybnosti o tom, že představy mulťáků jsou ideologická pomatenost mimo realitu, tak Q.E.D.

Ve skutečnosti je silná paralela mezi nacismem a multikulturalismem. Hitler, zatímco cílevědomě likvidoval své spoluobčany, se dojímal nad příběhem o přátelství s náčelníkem Apačů na základě sdíleného gentlemanství. Podobně mulťáci, zatímco verbálně dehumanizují "zaprděné xenofobní Čecháčky", touží po imaginárních přátelích odněkud z Afriky, kteří by s nimi sdíleli jejich hodnoty. Samozřejmě tu je rozdíl v úrovni násilí - prozatím. Na úrovni hodnotových žebříčků jsou oba postoje prakticky totožné.

Podobný příklad jako Vinetou je i kauza "Zeď v Matiční" z Ústí nad Labem z let 1998-1999. V důsledku mocenskému zásahu multikulturalistů do česko-romského sousedství došlo k odstěhování se všech "bílých" obyvatel ulice. Za pozornost stojí, že šlo o deklarovaný úmysl komisaře pro rozšiřování EU Verheugena v rámci přístupového jednání Česka ukázkově předvést představy EU o multikulturním soužití. Jak snadno aplikace multikulturalismu v praxi přeroste v etnickou čistku!

Jedním z klíčových dogmat multikulturalismu je, že život v kulturně rozmanitém prostředí je lepší, "barvitější". Skutečnost je, že je to mnohem obtížnější a většinou je to vnímáno jako utrpení. To se dá snadno doložit už jen tím, že v Česku jsou mulťáci jsou hlavně v Praze,  odkud se v 90. letech většina Romů vystěhovala. Tam, kde komunity Romů žijí, je postoj k multikulturnímu soužití jasně negativní. Nebo že představitelé antimultikulurní opozice jako Okamura nebo Konvička pochází ze smíšených rodin. Nebo že v západní Evropě je podpora antiimigračních stran tím větší, čím víc imigrantů v daném volebním obvodu žije. Atd atd. Kdo to nezkusil, nechápe, jak frustrující život v kulturně smíšeném prostředí může být.

Vyrůstal jsem v Podskalí, kde moji předkové žili po generace. Po II. světové válce tady stejně jako v dalších částech Prahy došlo k sociálnímu experimentu, kdy se do uprázdněných bytů nastěhovali Romové ze Slovenska. Když jsem se narodil, stal jsem se i já součástí druhé až třetí generace účastnící se tohoto experimentu.

V první třídách základní školy jsme měli 2 (nebo 3?) romské spolužáky. S jedním z nich jsem nějakou dobu seděl v lavici. Přičítám to tomu, že když jsem šel do školy, tak už jsem dávno uměl číst a psát, tak soudružka učitelka usoudila, že sledovat vyučování nepotřebuju. Protože sledovat vyučování opravdu moc nešlo - spolužák mě pořád otravoval, bral mi moje věci, pořád jsme se prali. Vnímal jsem to jako utrpení, jako trest za nadměrnou inteligenci.

Naštěstí tenkrát fungovaly tzv. "zvláštní školy". Kdysi dávno byl původní záměr techto škol poskytovat specializovanou výuku pro mentálně postižené děti. V naší době už ale bylo zajeto, že všechny romské děti chodily tam. Romskému dítěti stačilo propadnout a nějaká ta trojka z chování a mohlo jít mezi děti, se kterými si rozumělo. Můj spolužák z lavice byl dostatečně inteligentní a cílevědomý, aby měl známky, jaké chtěl. A tak toho také k naší oboustrané spokojenosti dosáhl.

Jiná příhoda s Romy se mi stala, když jsem se jednou vracel ze šachového kroužku. Mohlo mi být tak 10 let, šel jsem se pěšky až z Vinohrad, hlavou mi táhly nějaké šachové partie a vůbec jsem nedával pozor. Někde za Pavlákem mě obestoupilo několik romských kluků různého stáří, většinou starších. Vůbec jsem je neznal, ale typoval bych bratry nebo příbuzné. Ten nejmenší, asi tak stejně starý jako já, mi dal pěstí do břicha, ti větší stáli v nepříjemně těsné blízkosti. Tak jsem jim proklouznul a zdrhnul. Ani se za mnou nehnali, jen se smáli. Nevím, co to mělo být - snad si ty rodinné klany tu svou skvělou soudržnost musí nějak od dětství vybudovat. Jako kluka mě to dost vzalo.

 V 90. letech se jeden "bílý" chlápek z Podskalí jménem Václav Havel stal prezidentem. Všichni Romové z Podskalí i centra Prahy pak zmizeli. Takže když jde dnes úředník Ministerstva práce a sociálních věcí do práce nebo na oběd, nehrozí mu, že bude "multikulturně obohacen" nějakým z rodinných klanů z protější strany ulice. Ty všichni byli vystěhováni snad někam do Litvínovic nebo kam. (pozor, sarkasmus) Pak že Praha nedokáže vyřešit problematiku multikulturního soužití.

Nejdokonalejší personifikace nacistického zla je doktor Mengele, provádějící kruté pokusy na nevinných dětech. Z dnešního pohledu to hodnotím tak, že já i můj romský spolužák jsme byli oběti takových mengelů. I když tehdy jsem to tak nevnímal, tak pro to romské dítě to muselo být ještě mnohem horší než pro mě. Ok, uznávám, že na rozdíl od Mengeleho "pokusných objektů" my jsme přežili jen se šrámy na duši. I tak je to zlo.

Je hrozné, že megelovské pokusy na lidech se dělají i dnes. A to ještě ke všemu zcela zbytečně, když už je výsledek dávno známý z těch experimentů na nás. Ale ze všeho nejodpornější na mulťácích je, že jim musíte říkat, jak se vám to všechno líbí. Ani sám doktor Mengele netrestal oběti svých experimentů za "projevy nenávisti", když daly najevo, že se jim jejich utrpení nelíbí. Ani komunisti po nás nic takového nechtěli. Dnes je to ještě horší. Do takhle zvrácených sadistických her nás nutí jedině mulťáci.

Toto není konec mé úvahy. Prozatím šlo koneckonců jen o výčet několika nesouvisejících historických faktů, které dokládají, že multikulturalismus je někdy podobný a třeba i ještě horší, než nacismus. Otázka je, proč to tak je. Proč ta nacisticko-multikulturní bipolární porucha společnosti zcela zákonitě přejde z jednoho svého pólu do druhého.

A hlavně - jaká je alternativa.

Takže pokračování příště.

Pražská kavárna

Narodil jsem se a většinu života jsem prožil v Praze. Vystudoval jsem vysokou školu. A aby toho nebylo málo, vypil jsem hektolitry kávy a dalších nápojů v nejrůznějších pražských kavárnách. Bohužel když se dnes řekne pražská kavárna, padá na mě smutek.

Jó to byly v kavárnách časy. Dívky byly tenkrát všechny krásné. Spekulace byly odvážné a provokativní, argumenty rafinované a neotřelé. "To je ale bláznivá teorie" bývala ta největší lichotka. Tabu se hroutila. Na druhou stranu kritické myšlení a faktická argumentace byly také nedílnou součástí, protože k čemu je myšlenka, která neodpovídá realitě. A jaká hra může být bez pravidel. Takhle ty pražské kavárny pamatuju.

Přenesme se do současnosti. Česká společnost je rozdělena kontroverzní myšlenkou, že intelektuálové jsou lidé vzdělanější a všeobecně informovanější a díky tomu dokážou lépe rozpoznat nebezpečí pro demokracii. Tato myšlenka našla v subkultuře pražských intelektuálů tak nadšenou podporu, že se pro její zastánce ujalo označení pražská kavárna. To je ale pro zasloužilého kavárenského povaleče obtížná situace.

Hypotézu, že pražská kavárna dokáže lépe rozpoznat nebezpečí pro demokracii, není problém kriticky analyzovat. Demokracie byla v ohrožení v obdobích předcházejícím rokům 1938 a 1948, a snad by šlo přihlédnout i k 1968. Proč se nepodívat do novin, co tehdejší tak vzdělaní a všeobecně informovaní intelektuálové psali? Jde přece o úplně normální kritické myšlení, o postup plně v souladu s kavárenskými principy. A přečíst si pár starých novin není nic složitého, udělal to kdekdo a kdekdo to ještě udělá. Závěr je ten, že vždycky když byla demokracie v ohrožení v minulosti, pražská kavárna byla v nejlepším případě asi tak obezřetná jako stádo lumíků. To se tak stává, že každá kritická analýza nedopadne úplně lichotivě.

Šokující na celé věci je nulová schopnost sebereflexe samotné pražské kavárny. Nikdo nedokáže přijít s žádnými argumenty ve prospěch teorie historické prozíravosti. To není nic zvláštního, není to první krásná teorie, která podlehla ošklivým faktům. Věrohodný člověk tedy se buďto začne věnovat něčemu jinému, a nebo bude schopen zdůvodnit nějaký jiný význam kavárenských diskuzí.

Opravdu poučná situace nastala, když proslulý pražský intelektuál Miloš Zeman v roce 2015 ve svém projevu v Osvětimi narážel na neschopnost vzdělanců rozpoznat nejen pouhé ohrožení demokracie, ale dokonce ani genocidní šílenství. Vedlo to (pozor, sarkasmus) k opravdu intelektuální diskusi. Jediná argumentace, na kterou se v tomto směru kavárna zmohla, bylo rozmazávat Zemanovu nevýznamnou chybku. Výrok "Hitler je gentleman", známý výrok britského ministerského předsedy Neville Chamberlaina z roku 1938, kterým vysvětloval principy své zahraniční politiky vůči Československu, Zeman omylem přisoudil českému novináři Peroutkovi. Vůči tomuto známému komentátorovi osobně to nefér bylo. Ale prozápadní Peroutka Chamberlainovu politiku skutečně vysvětloval a částečně i hájil, byť svými vlastními slovy, takže vůbec nešlo o významově závažnou chybu, která by narušila celkovou argumentaci. A vůči Zemanovu tvrzení, že intelektuálové nebyli nikdy moc schopní předvídat historii, nikdo žádné argumenty nepřinesl.

Ono to nikdy nebylo tak, že by se v kavárnách scházeli jen superinteligentní lidé. Diskutoval jsem s nadějným komunistickým kádrem, pyšně sdílejícím první dojmy ze schůze KSČ. Do omrzení jsem diskutoval s "tržními komsomolci", co hlásali, že všechny problémy světa vyřeší neviditelná ruka trhu. Lidi s pocitem duševní méněcennosti se prostě vždycky snaží přiklonit k dubisku nějaké masové ideologie a naznačují vám, že s názory z vlastní hlavy nejste dost "in". Ale i takoví lidé dokáží svůj názoru rozumně zdůvodnit. Odvádět pozornost k drobné chybce je ještě o úroveň horší než diskuze s pitomcem.

Odvádění pozornosti k nepodstatným detailům je styl argumentace běžný v manželských hádkách. Ale to není intelektuální diskuze, tam se řeší emocionální frustrace. Jediné další pozorování tohoto jevu byl kdysi jeden profesor marxismu-leninismu, který takovéhle triky používal, když se se svými dogmaty v konfrontaci s faktickými argumenty dostal do úzkých. Dogmatiky to totiž emocionálně frustruje, když jim jejich dogmatům někdo vysmívá.

A to je přesně situace dnešní pražské kavárny. Jsou frustrovaní tím, že dogmata jejich víry jsou tak vzdálená realitě. A tak se chovají analogicky jako manželka frustrovaná rozdělením domácích prací a nebo snad něčím úplně jiným, když najde v obýváku špinavou ponožku. Hystericky ječí.

Jsem pohoršen tím, když se lidé kavárnách k sobě chovají tímto způsobem. Místo vzrušujících diskuzí se navzájem nudit hysterickými výlevy pohoršených dogmatiků. Místo jiskření neotřelých myšlenek se trumfovat grantovými přihláškami. To jako dnes některá z dam klesne takhle nízko, aby tomu věnovala svoji pozornost? Jenom naznačovat takovou možnost mi přijde hrubé a neuctivé.

Koněv, Tank č. 23 a havloidi.

Nemám rád propagandistické vymývání mozků. V prvních řadách demonstrace 17. listopadu 1989 jsem byl především kvůli těm nesnesitelným propagandistickým žvástům, které jsme tenkrát museli všude poslouchat. Sovětský Svaz, mírová hráz, země kde zítra již znamená včera, nejspravedlivější společenský řád. Pitomé kecy o výkonnosti plánované ekonomiky. Doktoři marxismu leninismu, co měli patent na rozum, protože studovali v Moskvě, nám cpali rádoby moudré plky, o kterých bylo 100 let jasné, že to jsou naprosté kraviny. A snažili se i ze mě udělat pitomce. To jsme se tehdy snažili revolucí změnit.

Nejhůř jsem u politruků nesl tu jejich programovou tupost. Oni to nebyli pitomci od přírody. Být doktor marxismu-leninismu vyžadovalo určitou sečtělost i výřečnost. Oni se pro tu ignoranci prostě rozhodli, kvůli těm benefitům, aby mohli být váženými profesory a hvězdami kaváren. Možná že v mládí marxismu upřímně věřili, ale realita života byla jinde, a tak se rozhodli nedívat se kolem sebe a nemyslet. Byli to pitomci z vlastního rozhodnutí. A to já jsem nikdy nechtěl a nikdy chtít nebudu.

Revoluce byla obrovská naděje. A dělal jsem pro ní, co jsem mohl. Dostal jsem na Národní pendrekem, seděl před obrněnými transportéry, lepil plagáty policajtům pod nosem, ponocoval na stávkovém výboru, jezdil po venkově. Vědomě jsem riskoval svobodu i život, viz mé paměti. A to do značné míry kvůli tomu očekávání, že idiotské propagandě bude konec.

Jenže pak začal Havel a jeho parta s propagandistickými žvásty o tom, že nás v roce 1945 Rudá armáda neosvobodila, ale jenom vyměnila jednu totalitu za jinou. A tak se zničil hlavní památník osvobození - Tank číslo 23 na Smíchově a proces pokračuje dodnes zbouráním Koněva a házením špíny Českou Televizí na lidické oběti. Nečekal jsem od revoluce, že by se lidi stali chytřejší. Čekal jsem, že zmizí motivace stát se pitomcem. A Havlův režim je pro mě hořkým zklamáním.

Ta největší dezinformace je, že II. světová válka je nějaké záhadné a tajuplné období dějin. Jako třeba Praotec Čech - o tom si může každý svobodně spekulovat, na jakou horu lezl, proč to dělal a jestli doopravdy existoval. Ale II. světová byla před pár lety. Víceméně všichni tenkrát uměli psát, dopisy a fotografie svých dědečků z války uchovává kdekdo. Je úplně jasné, k čemu tehdy došlo.

Co je nejpozoruhodnější, Winston Churchill, rozhodující osobnost té doby, sepsal z té doby své paměti. Mezi spoustou autentických dokumentů, které jsou součástí Churchillových pamětí, je i jeho korespondence se Stalinem, která se čte jako Nebezpečné známosti II. Takže není jasné jen "co" se stalo, je 99% jasné i "proč".

Je samozřejmě pravda, že nás neosvobodil princ na bílém koni bez bázně a hany. Když Německo zaútočilo na SSSR, Churchill (asi ani Hitler, ten ale žádné paměti nesepsal) mu nedával víc jak půl roku. Naše rodiče a prarodiče před genocidou zachránil Stalin svým charakteristicky stalinským způsobem. Do Špalíčku pohádek se ten příběh těžko nacpe. Ale je mi upřímně líto každého, kdo je plnoletý a není na vyšší mentální úrovni než čtenáři Špalíčku pohádek.

Bohužel, pokud vezmeme Churchilla jako etalon, tak dnešní propagandistické zpracování nacizmu a II. světové války je ještě vzdálenější pravdě než za komunistů. Přece jen těch pamětníků už dnes tolik není, a navíc pokud jde o zvěrstva nacistů, tak si komunisti opravdu nic vymýšlet nepotřebovali. To dnešní dobroserská propaganda potřebuje realitu překroutit zásadně.

Havloidní dezinformace je hodit na SSSR zodpovědnost za zvěrstva v 50. letech. Jenže v té době tu žádní ruští vojáci nebyli. Rudá armáda v roce 1945 po osvobození hned odtáhla, většina vojáků do pár týdnů, prvním vlakem, co byl k mání, poslední někdy na podzim. Házet zodpovědnost za smrt podle některých odhadů až 30 tisíc "třídních nepřátel" v "převýchovných táborech" na Rusko je naprostý alibismus. Tyhle "šťastné zítřky" tu dělali bez jakéhokoli vnějšího donucení naši vlastní domácí dobroseři.

Mimochodem kromě Churchilla taky doporučuju romány od Kundery s tematikou 50. let - Žert, Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí. Konec reklamní vložky.

V zájmu historické spravedlnosti je třeba dodat, že ani komunismus z 50. let se z hlediska nelidskosti zdaleka nevyrovnal protektorátu. Počet obětí nacistů byl sice pouze cca 10x vyšší, ovšem i to je zavádějící srovnání vhledem k faktu, že "čištění životního prostoru pro germánskou rasu" bylo překaženo už v zárodku, kdežto komunisté měli dost času si zavraždit každého, koho chtěli. Zrůdnost nacismu byla o několik tříd horší. To ovšem není žádná omluva pro ty marxistické vypatlance, co chtěli "vychovat nového člověka".

Takže kromě nechuti vůči propagandě obecně jsem si vytvoři ještě specifickou alergii vůči znevažování těch, co se podíleli na porážce nacizmu. Připomíná mi to mojí mladickou naivní důvěru v Havlovu pravdomluvnost a následnou deziluzi. Aby bylo jasno, současný režim považuju ještě pořád za lepší než husákovský "socialismus". Hlavně máme dnes mnohem lepší možnosti se postavit zvůli mocných dobroserů. Akorát si jsem čím dál tím méně jistý, že stačí se z těch možností jen radovat.

K+M+B+R

K+M+B na dveřích mi slouží jako memotechnická pomůcka. Jakožto mírně roztržitému člověku, co má brýle teprve rok, mi ten nápis vždycky připomene nezapomenout klíče, mobil a hlavně ty brýle.

Včera jsem ale dojel autem z garáže až do Berouna a teprve tam si uvědomil, že jsem si zapomněl roušku. Naštěstí se mi podařilo si jednu vypůjčit jen po krátké procházce s nákupní taškou přes pusu. Nicméně bych se rád zasadil o to, že Tři králové/mudrci se jmenovali Kašpar, Melichar, Baltazar a Ragnar.

Zde je jasný důkaz:

Takže kde jsou všichni ti přepisovači dějin? Nevíte, kde mají podatelnu?

Rekolonizace

Chybí mi přiléhavé označení pro to politické hnutí, které usiluje o soft-genocidu původního evropského obyvatelstva metodou šíření genderových poruch, např. feminismu, a o jeho postupné nahrazení příchozími z jiných kultur. Ve výsledné kulturně heterogenní směsi nebude logicky možné řešit konflikty prostředky kultury. Ani nebude možné politické uspořádání, který si prostředky kultury získá důvěru. Společenský řád bude možné nastolit jen univerzálními, na kultuře nezávislými metodami, tzn. zabíjením, znásilňováním a strachem z nich. Tento program dosud nemá přiléhavé jméno.

Stoupenci popsaného programu mu říkají obrana liberální demokracie. To je ale hodně zavádějící, protože v tomto programu nejde o obranu, tzn. zachování nějakého uspořádání. A výsledný systém není ani demokratický, ani liberální a vlastně ani vůbec nesouvisí s jakoukoliv evropskou politickou tradicí. Takže říkat mu obrana liberální demokracie není dostatečně jasné a srozumitelné.

• Nastolení diktatury to není. Nejde o puč, kterým se někdo dostane na kulturně determinovaný "stolec". Jde o úplně jiný, mnohem pomalejší a postupnější proces.
• Islamizace není ono. Hidžra sice do programu dobře zapadá, ale je to jen malá součástka.
• Asadizace nebo posyršťování není srozumitelné - kolik lidí chápe, jak to chodí v Syrii.
• Anomie - taky nikdo neví, o co jde, a navíc synekdocha.

Rekolonizace je termín, který jsem si vypůjčil z filmu Akta X. Úplně ideální termín to není, protože i kdyby program zvítězil, nějací potomci Evropanů nejspíš v zapadlých horských údolích nějaký čas zůstanou. Ale zlověstnou diskontinuitu naznačuje.

Takže pivo pro prvních 10, kdo veřejně použijí termín rekolonizace.

Příhoda z vody

Musím se podělit o příhodu z minulého týdne. Vím, že to bude znít jako námět nějakého Bčkového filmu. Ale přísahám, že se mi to doopravdy stalo a všechno je to nejmíň na 103% pravda.

Byli jsme na vodě, a protože to bylo s dětmi a protože jsme táhli bagáž v lodích,  dělali jsme kratší úseky než obvykle. Jednou navečer jsme se utábořili podle mapy v kempu, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Kempík pro vodáky byl součást chatkového tábora, ale jinak ztracený uprostřed hlubokých lesů, na kilometry daleko žádná civilizace. Postatvili jsme stany a nasbírali dřevo na oheň. I můj malý chlapeček, co se chce pořád přeměřovat, jestli už mě konečně přerostl, přidal ruku k dílu. Pomalý proud řeky dál netečně plynul soumrakem.

Brzy se ukázalo, že v kempu v té době probíhalo soustředění sportovního oddílu volejbalistek. A to fakt jenom volejbalistek, žádní volejbalisté nebo kdokoliv další. K tomu se přidala jedna náhodná okolnost - v kempu byla sociální zařízení v počtu přiměřeném jeho velikosti, kde ovšem sprchy byly na placené žetony.  Při tom ale sprchy č. 4 prošly nedávno rekonstrukcí a placení žetony tam z nějakého důvodu bylo vypnuté. To vedlo k náporu na sprchy č. 4. No nedokážete si přestavit, k jakým situacím tam mohlo dojít.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo a na druhý den jsme všichni živi a zdrávi odpluli.