Vzhledem k předchozím příspěvkům změna formy, ovšem nikoli tématu.
Myslivec přistopil k oknu babiččiny chaloupky a nahlédl dovnitř. Cítil se trochu trapně starou paní takhle šmírovat, ale našel nedaleko v lese stopy obrovského vlka a dostal velký strach nejen o babičku, ale i o její vnučku přezdívanou Červená Karkulka, která jí do její lesní chaloupky nesla jídlo. Takže neváhal ani vteřinu, pospíchal k chaloupce a bez ohledu na kovence nakoukl do babiččiny ložnice.
Co uviděl, potvrdilo jeho nejhorší obavy. V babiččině posteli se rozvaluje obrovský černý vlk, nacpané břicho o velikosti dvou menších postav a na zemi leží převrácený košíček, rozbitá láhev vína a rozšlápnutá bábovka. "Propánakrále, co teď?", s hrůzou si pomyslel myslivec.
Z ničeho nic se vedle myslivce objevila další osoba. Podle oblečení to byl zcela jasně princ, ale ne obyčejný princ. Měl modrý klobouk, modrý kabát, modré kalhoty i modré boty, však se mu také říkalo Modrý princ. Také nakoukl oknem dovnitř a s hrůzou hlase mu uklouzlo: "Propánakrále, taková hrozná vražda!"
"Mám nápad," řekl myslivec. "Půjdme dovnitř, vlkovi rozpářeme břicho a vysvobodíme z něj Karkulku s babičkou. Vlk musel být pěkně hladový, když zhltnul dva lidi, a po takovém nacpání bude spát jako špalek a vůbec si toho nevšimne. Pak mu můžeme třeba do břicha zašít těžké kameny, aby nebyl tak pohyblivý - potom nebude moc na nikoho skočit a všem ostatním vlkům bude pro výstrahu, že nemají žrát lidi."
Princ se na myslivce s odporem zadíval. "Ty dokážeš pochopit vlkovo jednání? Vždyť je to bestiální vrah! A ty mi tady jako nic líčíš jeho motivaci, jak se po vraždě cítí a co dělal s mrtvými těly. Nemáš náhodou pro vlka nějak podezřele velké pochopení? "
Myslivce ten přístup velmi překvapil. "Ještě je dobrá šance zachránit babičku a Karkulku. A to snad je v tuto chvíli to hlavní, ne?", namítl.
"Co kdyby se vlčí narativy rozšířily? Lidé by se snažili vlkovi zalíbit a protivlčí jednota by byla ta tam."
Myslivec jen nechápavě zíral. On se nesnažil zalíbit nikomu. A vlkovi?!
"V našem království vlci každý rok sežerou 31.4 lidí", pokračoval princ. "A my ostatní, co nás ještě nesežrali, tak se v noci budíme obavami a nejistotou, že nás to také potká."
"No dobře, tak jestli se bojíš, jdu dovnitř sám," reagoval myslivec odevzdaně.
"To tedy nejdeš. Vůbec nic nechápeš," podrážděně na to Modrý princ. "Ten tvůj fantasmagorický plán založený na spoustě pochybných předpokladů nikomu žádné bezpečí nepřinese. Jediná jistota na zničení Černého Vlka je desetkrát větší vlk s desetkrát většími zuby, to je elementární logika. A tvůj názor, že vlci lidi žerou z hladu, by mohl podrýt důvěru veřejnosti v projekt Šavlozubý Megalovlk. Naopak vražda dvou nevinných žen tenhle projekt mediálně podpoří. Takže jdeš tak akorát do vězení za šíření vlčích narativů".
Přivolané stráže musely myslivci nasadit pouta násilím. "Ještě se daly zachránit. Máš na té vraždě podíl," křičel na prince. Ten jen pokynul strážím: "Zavřete ho, až zčerná. Aspoň bude hned vidět, na čí straně je." Pak v klidu diktoval šaškovi s husím brkem a pergamenem článek pro Královský Deník: "Šiřitel vlčích narativů urážkami napadl Modrého prince. Jen přátelům vlka může vadit jistota zaručená megalovlky."
Myslivec ale ve vězení nezčernal. Za pouhý rok a den se otevřely dveře jeho vězeňské kobky s metrovými zdmi a malým zamřížovaným okénkem. "Ó to je luxus," tetelil se blahem dvořan ve zlatých šatech a strkal bachaři do kapsy naditý měšec. "Sem se žádný megalovlk nedostane. Takové nadstandardní bezpečí! A ta lokalita - hned vedle královského hradu!" S blahosklonným výrazem strčil do kapsy pár zlaťáků i myslivci. Ten se nenechal dlouho přesvědčovat a vyrazil domů.
Cesta to ale rozhodně nebyla veselá. I do vězeňské kobky už dolehl zoufalý křik požíraných lidí i basové vrčení obrovských hrdel. Ale vidět na vlastní oči zpustlé a vylidněné království, domy jeho přátel rozhrabané obrovskými tlapami s dveřmi rozkousanými obrovskými tlamami, to bylo jako noční můra.
Co myslivce dorazilo, byly velké bílé fleky porůznu na zdech. Ze začátku to byla trochu záhada, ta se ale vysvětlila, když uviděl královské stráže, jak bílým vápnem zamalovávají nápis na nepřístupném místě vysoko na věži kostela. Za jiných okolností to mohla být veselá scénka - krkolomná gymnastika na žebříku i převrácené kyblýky s barvou na hlavě. A vlastně byl myslivec i trochu rád, že přece jen vidí nějaké lidi. Akorát že ten nápis na věži byl "Ať žije Černý vlk!"
Když myslivec dorazil do svého vyrabovaného domu, rozhodl se, že tam nezůstane. Odporný zápach vlčích výkalů plných zbytků lidského oblečení byl nesnesitelný, ale přitom ne dost silný, aby mu zaručil, že ho tam něco nevyčmuchá. A výhled na rozhrabaný dům Karkulčiných rodičů přes ulici také nebyl nijak povzbuzující. A vlastně si ani nebyl moc jistý, jak by dopadlo případné setkání s královskými strážemi - technicky vzato byl uprchlý vězeň. A koneckonců si také potřeboval ulovit nějaké jídlo. Vytáhl tedy ze skrýše lovecký tesák a vyrazil do lesa bez ohledu na to, že tam ještě někde mohl pobíhat Karkulčin vrah.
Nohy ho dovedly k chaloupce Karkulčiny babičky. Myslivec přistoupil k oknu a nahlédl dovnitř. V posteli klidně dřímala babička.
Jako první mu proletělo hlavou, že to vše byl jen nějaký zlý sen. Pak ho napadlo, že Modrý princ možná nebyl až takový padouch a že se třeba myslivcův plán na záchranu nakonec rozhodl přece jen využít. Pak si řekl, že tomu přijde na kloub a vešel dovnitř.
Když se na spící babičku podíval zblízka, zarazilo ho, že má nějaké velké oči. A nos. A zuby. "A sakra," pomyslel si v duchu a potichoučku, aby vlka neprobudil, se sunul zpátky ke dveřím.
Jenže vlk nespal, i dřímotu jen předstíral. "Ty se ani nezeptáš, proč mám tak velké oči?", pronesl z ničeho nic posměšně.
Myslivec viděl, že je vlk připravený ke skoku. A že dveře babiččiny malé chaloupky jsou nekonečně daleko. A zaslechl hladové kručení ve vlkově břiše. Ale také viděl, že ten si z něho zatím jen utahuje. Takže nedělal žádné prudké pohyby.
"Ty jsi nějaký podivný myslivec," pokračoval vlk zvědavě. "Modrý princ vybírá myslivce, co o vlcích nic nevědí. Prý schválně, aby nepodlehli vlčí propagandě. Hele jeden byl tak blbý, že se ptal nejen na oči, uši, nos a zuby, ale nedocvaklo mu to ani u drápu na malíčku u levé zadní," ušklíbl se vlk. "Ale musím uznat, že byl hezky tlusťoučký, pěkně jsem si pošmákl", zavzpomínal. "Ale v poslední době už sem žádné neposílají. Nejsou lidi. Ty proklatí megalovlci sežrali snad všechny."
"Počkej," zarazil se myslivec. "Ty jsi tedy proti megalovlkům?"
"Jak to myslíš, proti?", překvapeně se zeptal vlk. "To jako vidíš reálnou možnost se jich zbavit?"
Jejich oči se setkaly v dlouhém zkoumavém pohledu.
Netrvalo dlouho a Myslivec s vlkem stáli před tím, co zbývalo z brány královského hradu. Bývala zde vrata, ale ta byla nyní vybouraná a díra rozšířená, aby umožnila pohodlný průchod megalovlkům. Teď však byla cesta zahrazená oddílem těžce ozbrojených stráží.
"Stát, ani krok!", zakřičel strážný. "Do hradu nesmí jen tak někdo. Vždyť by jste také mohli být přátelé vlka," pronesl hrozivě. "Kdo jste a co tu pohledáváte?"
"Jsme z daleké vesnice a přicházíme se poklonit nekonečné moudrosti Modrého prince," zalhal myslivec.
Stráže pokývaly hlavami. "Jojo, to zní logicky a věrohodně." Už to vypadalo, že je cesta volná, ale v tu chvíli se do hovoru zapojil i velitel stráže. Pátravě se zadíval na vlka a zeptal se: "Něco se mi tady nezdá. Babičko, a proč máte tak velké oči?"
"Abych zdálky rozpoznala pomatené názory přátel vlka," odpověděl vlk jasným hlasem.
"Aha. Hmmmm. A babičko, pročpak máte tak velké uši?", pokračoval velitel.
"Přece abych lépe odhalila šiřitele lživých vlčích narativů", na to vlk.
Velitel souhlasně přikývl. "A babičko, proč máte tak velký nos?"
"Abych vyčmuchala i ty nejskrytějsí ze zákeřných úmyslů přátel vlka," rázně vlk.
"Dobře, dobře", líbila se odpověď veliteli. Potom ale přešel do nejistého tónu: "Určitě na hrad patříte a možná tu uděláte i slušnou kariéru. Ale víte, my máme jednoznačný rozkaz nepouštět do hradu nikoho, koho neznáme. A nejsem si jistý, jestli už jsme se dost seznámili."
"Jaká je vaše nejoblíbenější barva?", přišel mu na pomoc další strážný.
Naštěstí v tu chvíli zazněl zdálky zvon a zachránil tak vlka s myslivcem od dalších otázek a odpovědí. Do stráží totiž jako když střelí, všichni prchali se někam schovat. "Venčení, venčení!" křičeli. "Rychle všichni pryč." Nikdo už příchozím nevěnoval nejmenší pozornost a tak rychle proklouzli dovnitř hradu.
Na nádvoří nebyla ani noha, ani tlapa, ani pazoura, ani nic takového. Jen z katedrály uprostřed, do jejíž čelní stěny teď byla probouraná veliká kruhová díra, byl slyšet nějaký ruch. Myslivec s vlkem se velmi opatrně připlížili a nakoukli dovnitř.
Jako první jim padla do oka dvojice megalovlků. Vypadali jako vlci, jen byli větší než sloni, měli obrovskou tlamu plnou zubů dlouhých jako dýky a silné pařáty s drápy, které drtily vše, na co šláply. Teď ale seděli na zemi pokryté troskami lavic a oltářů a s otevřenou tlamou upřeně sledovali společnost na kůru katedrály. Modrý princ pronášel proslov.
"Venčení dnes nebude. Žrádlo dnes bude z hradních zásob," pronesl na úvod směrem k megalovlkům. Poté se otočil k ostatním lidem na kůru a pokračoval: "Podařilo se nám vybudovat nejšťastnější a nejdokonalejší království na světě. A bylo to tak prosté - stačil správný postoj k odlišným perspektivám. Stačilo jen vymýtil nešvar empatie pro jejich nositele! V naší zemi si už nikdo neláme hlavu, aby pochopil druhého. Ignoranci odlišných úhlů pohledu jsem povýšil na nejvyšší ctnost. Jen díky tomu si dnes diplom vzdělance může každý snadno koupit v hokynářství za pár zlatých do mé pokladny. Vše je tak snadné! Ale ze všeho nejdůležitější je svoboda - svoboda hlásat můj jediný správný univerzální názor a nemuset se obávat stresujících protiargumentů."
Když utichly ovace, Modrý princ pokračoval.
"O co krásněji naše země vzkvétá, o to horší je zvrácenost našich nepřátel. Zde přítomná princezna tvrdila, že, cituji, neochota podívat se na svět z perspektivy druhých udělá z malých problémů velké a z velkých problémů šílenství."
Stráže přivlekly princeznu celou v bílém a asi tucet dalších osob. Kopími a halapartnami je nahnaly na okraj kůru v místech, kde chybělo zábradlí. Megalovlci dole radostně rejdili a z tlam jim kanuly sliny.
"Očistíme svět od urážlivých narážek zastánců empatie!", vykřikl Princ. "Očistíme svět od Bílé princezny i od těch, co její necitlivé a ponižující narativy nenahlásili na příslušných místech!"
Dál pokračoval tišším, ale o to hrozivějším hlasem: "Určitě taky fandí vlkovi a přejí si, aby sežral všechny lidi." Vlk, který to spolu s Myslivcem z úkrytu poslouchal, se při těchto slovech celý rozzářil. Pak se ale poškrábal za uchem: "Jak to může vědět, když považuje za správné ignorovat odlišné názory?", otočil se na Myslivce. Ten jen obrátil oči v sloup. Odsouzenci cosi vzrušeně gestikulovali, ale díky roubíkům v ústech nebylo poznat co.
Dvořané si ale žádné takové otázky nekladli. "Fůůj, hanba", křičeli zhnuseně.
"Obnovme jednotu království!" zvolal pak Modrý Princ. Za mohutného jásotu dvořanů stráže srazily princeznu i ostatní odsouzence z kůru dolů. Megalovlci se na ně vrhali, většinu jich chytili a spolkli ještě v letu.
Společnost na kůru se poté rychle vytratila. Nasycení megalovlci ulehli a usnuli tvrdým spánkem. Teprve tehdy myslivec s vlkem vylezli ze svého úkrytu, myslivcovým tesákem jim rozpárali břicha a osvobodili princeznu a ostatní odsouzence. To bylo radosti! Ale jen co se princezna trochu rozkoukala, vytrhla myslivci z ruky tesák a zavelela: "A teď si to pojďme vyřídit s tím prokletým Modrákem!"
Princezna, myslivec, vlk i ostatní osvobození odsouzenci vtrhli do tanečního sálu, kde Modrý princ a ostatní dvořané oslavovali jednotu království. Rozhostilo se šokované ticho. Dvořané vytřeštěně zírali na princeznu, na její kdysi bílé šaty nyní oslizlé megalovlčími žaludečními šťávami a krví. "Megalovlci jsou zneškodněni!" zakřičela do nastalého ticha, jako by o tom snad ještě někdo mohl pochyboval.
Jako první zareagoval Modrý princ. Vrhl se k zadnímu východu a prchal. Princezna, myslivec i vlk za ním. Za nimi i všichni dvořané, jednotně na prince pokřikující hanlivé nadávky.
Neutíkali však daleko. Na zadním nádvoří na prince čekal připravený závodní kočár s dvanáctispřežím nejrychlejších koní, tak jako každý den, každou hodinu a každou minutu jeho vlády. Modrý princ mávl na kočího, skočil do kabiny a než ho mohl kdokoliv zadržet, kočár vystřelil vpřed. Myslivec s vlkem už mohli jen pochvalně hodnotícím pohledem sledovat fantastické zrychlení princova závodního kočáru.
Když ale kočí uslyšel princeznin křik "Megalovlci jsou zneškodněni", otočil kočár. Navzdory princovým halasným protestům ho dovezl zpět k jeho pronásledovatelům tak rychle, že ani nestačil z kočáru vyskočit. "Tady toho špatného člověka máte", křičel radostně.
Dvořané se na Modrého prince vrhli jak saně. Vytáhli ho z kočáru a dávali mu co proto. Ti, co před tím nejvíc jásali, když princeznu házeli megalovlkům, ti ho teď nejvíc bili. "To máš za to, že jsi nás dohnal dělat takové zlé věci, lumpe!", křičeli.
Když to vypadalo, že ho roztrhají na kusy, musel ho zachránit vlk . "Lidi, co blbnete, takové vypasené žrádélko," zklidnil je a po malém zaváhání odtáhl prince za roh. Po chvíli se vrátil sám, břicho plné. "Doufám, že z toho nezmodrám," poznamenal. A od té doby už v tom království už Modrého prince nikdo nikdy nespatřil.
Megalovlci s dírou v břiše ještě nějaký čas žili. Ale když někoho snědli, tak hned zase vypadnul na zem, takže to už nebyl zas tak hrozný problém. Ambiciózní dvořané se dokonce nechávali sežrat schválně a soutěžili v počtech sežrání, aby jim takové útrapy v boji proti Modrému princi a jeho megalovlkům zajistily teplé místečko u dvora. Ale když megalovlci zanedlouho zemřeli na podvýživu, nikomu to doopravdy nebylo nijak zvlášť líto.
Princezna se dlouho nemohla rozhodnout, koho si vezme za muže, jestli vlka nebo myslivce. Rozhodl až test na určení otcovství. Po svatbě s princeznou se tak stal myslivec králem a sám Černý vlk mu vložil na hlavu korunu.
Pod povrchem ale nebylo vše tak krásné, jak se na první pohled zdálo. Vlk sice požíral převážně královské šašky, kteří za Modrého režmu pobírali granty na velebení princovy nekonečné moudrosti, a ti teď nikomu nechyběli. Přesto díky vlkově slabosti pro osoby s červenou pokrývkou hlavy docházelo i k incidentům, které kazily vlkovu popularitu, jako například ten s oddávajícím arcibiskupem na královské svatbě. A tak za nějaký čas došlo mezi vlkem, Králem Myslivcem i Bílou Královnou k vážné rozmluvě.
"Vlku, náš drahý příteli, víš, že jsme ti za mnohé neskonale vděčni. Ale pořád žereš lidi, a to jsou teď naši poddaní. Přáli bychom si, aby se to už nedělo," začal myslivec.
Vlk vážně pokýval hlavou: "Chápu váš střet zájmů. Jako král a královna jste povinni lidi ochraňovat. Ale já přeci jíst musím. Jak by jste to chtěli vyřešit?"
"Co třeba vepřové?", nadhodil Myslivec.
"To nemyslíte vážně," zakroutil hlavou vlk, "Prase a člověk, to je úplně jiný pocit v břiše."
"Za lesem si prý několik prasátek staví domečky. Slyšela jsem, že jsou dokonale antropomorfizovaná. Nemyslíš, že by to mohla být pro tebe dobrá odvykačka?" přidala se královna.
"Mrzí mne, že přátelství se mnou je pro vás problém," řekl smutně vlk. "Ale já už jiný nebudu."
"Nemůžeš to s těmi prasátky alespoň zkusit?", tlačila na něho královna.
"No dobře, zkusím to," souhlasil rezignovaně. Pak ale dodal: "Ale možná, že jediný způsob, jak spolu vyjít, je žít od sebe hodně daleko."
A tak se rozloučili a žili pak všichni šťastně a spokojeně až do smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat