Pohádka o Červené Karkulce a Modrém Princi

Vzhledem k předchozím příspěvkům změna formy, ovšem nikoli tématu.

Myslivec přistopil k oknu babiččiny chaloupky a nahlédl dovnitř. Cítil se trochu trapně starou paní takhle šmírovat, ale našel nedaleko v lese stopy obrovského vlka a dostal velký strach nejen o babičku, ale i o její vnučku přezdívanou Červená Karkulka, která jí do její lesní chaloupky nesla jídlo. Takže neváhal ani vteřinu, pospíchal k chaloupce a bez ohledu na kovence nakoukl do babiččiny ložnice.

Co uviděl, potvrdilo jeho nejhorší obavy. V babiččině posteli se rozvaluje obrovský černý vlk, nacpané břicho o velikosti dvou menších postav a na zemi leží převrácený košíček, rozbitá láhev vína a rozšlápnutá bábovka. "Propánakrále, co teď?", s hrůzou si pomyslel myslivec.

Z ničeho nic se vedle myslivce objevila další osoba. Podle oblečení to byl zcela jasně princ, ale ne obyčejný princ. Měl modrý klobouk, modrý kabát, modré kalhoty i modré boty, však se mu také říkalo Modrý princ. Také nakoukl oknem dovnitř a s hrůzou hlase mu uklouzlo: "Propánakrále, taková hrozná vražda!"

"Mám nápad," řekl myslivec. "Půjdme dovnitř, vlkovi rozpářeme břicho a vysvobodíme z něj Karkulku s babičkou. Vlk musel být pěkně hladový, když zhltnul dva lidi, a po takovém nacpání bude spát jako špalek a vůbec si toho nevšimne. Pak mu můžeme třeba do břicha zašít těžké kameny, aby nebyl tak pohyblivý - potom nebude moc na nikoho skočit a všem ostatním vlkům bude pro výstrahu, že nemají žrát lidi."

Princ se na myslivce s odporem zadíval. "Ty dokážeš pochopit vlkovo jednání? Vždyť je to bestiální vrah! A ty mi tady jako nic líčíš jeho motivaci, jak se po vraždě cítí a co dělal s mrtvými těly. Nemáš náhodou pro vlka nějak podezřele velké pochopení? "

Myslivce ten přístup velmi překvapil. "Ještě je dobrá šance zachránit babičku a Karkulku. A to snad je v tuto chvíli to hlavní, ne?", namítl.

"Co kdyby se vlčí narativy rozšířily? Lidé by se snažili vlkovi zalíbit a protivlčí jednota by byla ta tam."

Myslivec jen nechápavě zíral. On se nesnažil zalíbit nikomu. A vlkovi?!

 "V našem království vlci každý rok sežerou 31.4 lidí", pokračoval princ. "A my ostatní, co nás ještě nesežrali, tak se v noci budíme obavami a nejistotou, že nás to také potká."

"No dobře, tak jestli se bojíš, jdu dovnitř sám," reagoval myslivec odevzdaně.

"To tedy nejdeš. Vůbec nic nechápeš," podrážděně na to Modrý princ. "Ten tvůj fantasmagorický plán založený na spoustě pochybných předpokladů nikomu žádné bezpečí nepřinese. Jediná jistota na zničení Černého Vlka je desetkrát větší vlk s desetkrát většími zuby, to je elementární logika. A tvůj názor, že vlci lidi žerou z hladu, by mohl podrýt důvěru veřejnosti v projekt Šavlozubý Megalovlk. Naopak vražda dvou nevinných žen tenhle projekt mediálně podpoří. Takže jdeš tak akorát do vězení za šíření vlčích narativů".

Přivolané stráže musely myslivci nasadit pouta násilím. "Ještě se daly zachránit. Máš na té vraždě podíl," křičel na prince. Ten jen pokynul strážím: "Zavřete ho, až zčerná. Aspoň bude hned vidět, na čí straně je." Pak v klidu diktoval šaškovi s husím brkem a pergamenem článek pro Královský Deník: "Šiřitel vlčích narativů urážkami napadl Modrého prince. Jen přátelům vlka může vadit jistota zaručená megalovlky."

Myslivec ale ve vězení nezčernal. Za pouhý rok a den se otevřely dveře jeho vězeňské kobky s metrovými zdmi a malým zamřížovaným okénkem. "Ó to je luxus," tetelil se blahem dvořan ve zlatých šatech a strkal bachaři do kapsy naditý měšec. "Sem se žádný megalovlk nedostane. Takové nadstandardní bezpečí! A ta lokalita - hned vedle královského hradu!" S blahosklonným výrazem strčil do kapsy pár zlaťáků i myslivci. Ten se nenechal dlouho přesvědčovat a vyrazil domů.

Cesta to ale rozhodně nebyla veselá. I do vězeňské kobky už dolehl zoufalý křik požíraných lidí i basové vrčení obrovských hrdel. Ale vidět na vlastní oči zpustlé a vylidněné království, domy jeho přátel rozhrabané obrovskými tlapami s dveřmi rozkousanými obrovskými tlamami, to bylo jako noční můra.

Co myslivce dorazilo, byly velké bílé fleky porůznu na zdech. Ze začátku to byla trochu záhada, ta se ale vysvětlila, když uviděl královské stráže, jak bílým vápnem zamalovávají nápis na nepřístupném místě vysoko na věži kostela. Za jiných okolností to mohla být veselá scénka - krkolomná gymnastika na žebříku i převrácené kyblýky s barvou na hlavě. A vlastně byl myslivec i trochu rád, že přece jen vidí nějaké lidi. Akorát že ten nápis na věži byl "Ať žije Černý vlk!"

Když myslivec dorazil do svého vyrabovaného domu, rozhodl se, že tam nezůstane. Odporný zápach vlčích výkalů plných zbytků lidského oblečení byl nesnesitelný, ale přitom ne dost silný, aby mu zaručil, že ho tam něco nevyčmuchá. A výhled na rozhrabaný dům Karkulčiných rodičů přes ulici také nebyl nijak povzbuzující. A vlastně si ani nebyl moc jistý, jak by dopadlo případné setkání s královskými strážemi - technicky vzato byl uprchlý vězeň. A koneckonců si také potřeboval ulovit nějaké jídlo. Vytáhl tedy ze skrýše lovecký tesák a vyrazil do lesa bez ohledu na to, že tam ještě někde mohl pobíhat Karkulčin vrah.

Nohy ho dovedly k chaloupce Karkulčiny babičky. Myslivec přistoupil k oknu a nahlédl dovnitř. V posteli klidně dřímala babička.

Jako první mu proletělo hlavou, že to vše byl jen nějaký zlý sen. Pak ho napadlo, že Modrý princ možná nebyl až takový padouch a že se třeba myslivcův plán na záchranu nakonec rozhodl přece jen využít. Pak si řekl, že tomu přijde na kloub a vešel dovnitř.

Když se na spící babičku podíval zblízka, zarazilo ho, že má nějaké velké oči. A nos. A zuby. "A sakra," pomyslel si v duchu a potichoučku, aby vlka neprobudil, se sunul zpátky ke dveřím.

Jenže vlk nespal, i dřímotu jen předstíral. "Ty se ani nezeptáš, proč mám tak velké oči?", pronesl z ničeho nic posměšně.

Myslivec viděl, že je vlk připravený ke skoku. A že dveře babiččiny malé chaloupky jsou nekonečně daleko. A zaslechl hladové kručení ve vlkově břiše. Ale také viděl, že ten si z něho zatím jen utahuje. Takže nedělal žádné prudké pohyby.

"Ty jsi nějaký podivný myslivec," pokračoval vlk zvědavě. "Modrý princ vybírá myslivce, co o vlcích nic nevědí. Prý schválně, aby nepodlehli vlčí propagandě. Hele jeden byl tak blbý, že se ptal nejen na oči, uši, nos a zuby, ale nedocvaklo mu to ani u drápu na malíčku u levé zadní," ušklíbl se vlk. "Ale musím uznat, že byl hezky tlusťoučký, pěkně jsem si pošmákl", zavzpomínal. "Ale v poslední době už sem žádné neposílají. Nejsou lidi. Ty proklatí megalovlci sežrali snad všechny."

"Počkej," zarazil se myslivec. "Ty jsi tedy proti megalovlkům?"

"Jak to myslíš, proti?", překvapeně se zeptal vlk. "To jako vidíš reálnou možnost se jich zbavit?"

Jejich oči se setkaly v dlouhém zkoumavém pohledu.

Netrvalo dlouho a Myslivec s vlkem stáli před tím, co zbývalo z brány královského hradu. Bývala zde vrata, ale ta byla nyní vybouraná a díra rozšířená, aby umožnila pohodlný průchod megalovlkům. Teď  však byla cesta zahrazená oddílem těžce ozbrojených stráží.

"Stát, ani krok!", zakřičel strážný. "Do hradu nesmí jen tak někdo. Vždyť by jste také mohli být přátelé vlka," pronesl hrozivě. "Kdo jste a co tu pohledáváte?"

"Jsme z daleké vesnice a přicházíme se poklonit nekonečné moudrosti Modrého prince," zalhal myslivec.

Stráže pokývaly hlavami. "Jojo, to zní logicky a věrohodně." Už to vypadalo, že je cesta volná, ale v tu chvíli  se do hovoru zapojil i velitel stráže. Pátravě se zadíval na vlka a zeptal se: "Něco se mi tady nezdá. Babičko, a proč máte tak velké oči?"

"Abych zdálky rozpoznala pomatené názory přátel vlka," odpověděl vlk jasným hlasem.

"Aha. Hmmmm. A babičko, pročpak máte tak velké uši?", pokračoval velitel.

"Přece abych lépe odhalila šiřitele lživých vlčích narativů", na to vlk.

Velitel souhlasně přikývl. "A babičko, proč máte tak velký nos?"

"Abych vyčmuchala i ty nejskrytějsí ze zákeřných úmyslů přátel vlka," rázně vlk.

"Dobře, dobře", líbila se odpověď veliteli. Potom ale přešel do nejistého tónu: "Určitě na hrad patříte a možná tu uděláte i slušnou kariéru. Ale víte, my máme jednoznačný rozkaz nepouštět do hradu nikoho, koho neznáme. A nejsem si jistý, jestli už jsme se dost seznámili."

"Jaká je vaše nejoblíbenější barva?", přišel mu na pomoc další strážný.

Naštěstí v tu chvíli zazněl zdálky zvon a zachránil tak vlka s myslivcem od dalších otázek a odpovědí. Do stráží totiž jako když střelí, všichni prchali se někam schovat. "Venčení, venčení!" křičeli. "Rychle všichni pryč." Nikdo už příchozím nevěnoval nejmenší pozornost a tak rychle proklouzli dovnitř hradu.

Na nádvoří nebyla ani noha, ani tlapa, ani pazoura, ani nic takového. Jen z katedrály uprostřed, do jejíž čelní stěny teď byla probouraná veliká kruhová díra, byl slyšet nějaký ruch. Myslivec s vlkem se velmi opatrně připlížili a nakoukli dovnitř.

Jako první jim padla do oka dvojice megalovlků. Vypadali jako vlci, jen byli větší než sloni, měli obrovskou tlamu plnou zubů dlouhých jako dýky a silné pařáty s drápy, které drtily vše, na co šláply. Teď ale seděli na zemi pokryté troskami lavic a oltářů a s otevřenou tlamou upřeně sledovali společnost na kůru katedrály. Modrý princ pronášel proslov.

"Venčení dnes nebude. Žrádlo dnes bude z hradních zásob," pronesl na úvod směrem k megalovlkům. Poté se otočil k ostatním lidem na kůru a pokračoval: "Podařilo se nám vybudovat nejšťastnější a nejdokonalejší království na světě. A bylo to tak prosté - stačil správný postoj k odlišným perspektivám. Stačilo jen vymýtil nešvar empatie pro jejich nositele! V naší zemi si už nikdo neláme hlavu, aby pochopil druhého. Ignoranci odlišných úhlů pohledu jsem povýšil na nejvyšší ctnost. Jen díky tomu si dnes diplom vzdělance může každý snadno koupit v hokynářství za pár zlatých do mé pokladny. Vše je tak snadné! Ale ze všeho nejdůležitější je svoboda - svoboda hlásat můj jediný správný univerzální názor a nemuset se obávat stresujících protiargumentů."

Když utichly ovace, Modrý princ pokračoval.

"O co krásněji naše země vzkvétá, o to horší je zvrácenost našich nepřátel. Zde přítomná princezna tvrdila, že, cituji, neochota podívat se na svět z perspektivy druhých udělá z malých problémů velké a z velkých problémů šílenství."

Stráže přivlekly princeznu celou v bílém a asi tucet dalších osob. Kopími a halapartnami je nahnaly na okraj kůru v místech, kde chybělo zábradlí. Megalovlci dole radostně rejdili a z tlam jim kanuly sliny. 

"Očistíme svět od urážlivých narážek zastánců empatie!", vykřikl Princ. "Očistíme svět od Bílé princezny i od těch, co její necitlivé a ponižující narativy nenahlásili na příslušných místech!"

Dál  pokračoval tišším, ale o to hrozivějším hlasem: "Určitě taky fandí vlkovi a přejí si, aby sežral všechny lidi."  Vlk, který to spolu s Myslivcem z úkrytu poslouchal, se při těchto slovech celý rozzářil. Pak se ale poškrábal za uchem: "Jak to může vědět, když považuje za správné ignorovat odlišné názory?", otočil se na Myslivce. Ten jen obrátil oči v sloup. Odsouzenci cosi vzrušeně gestikulovali, ale díky roubíkům v ústech nebylo poznat co.

Dvořané si ale žádné takové otázky nekladli. "Fůůj, hanba", křičeli zhnuseně.

"Obnovme jednotu království!" zvolal pak Modrý Princ. Za mohutného jásotu dvořanů stráže srazily princeznu i ostatní odsouzence z kůru dolů. Megalovlci se na ně vrhali, většinu jich chytili a spolkli ještě v letu. 

Společnost na kůru se poté rychle vytratila. Nasycení megalovlci ulehli a usnuli tvrdým spánkem. Teprve tehdy myslivec s vlkem vylezli ze svého úkrytu, myslivcovým tesákem jim rozpárali břicha a osvobodili princeznu a ostatní odsouzence. To bylo radosti! Ale jen co se princezna trochu rozkoukala, vytrhla myslivci z ruky tesák a zavelela: "A teď si to pojďme vyřídit s tím prokletým Modrákem!"

Princezna, myslivec, vlk i ostatní osvobození odsouzenci vtrhli do tanečního sálu, kde Modrý princ a ostatní dvořané oslavovali jednotu království. Rozhostilo se šokované ticho. Dvořané vytřeštěně zírali na princeznu, na její kdysi bílé šaty nyní oslizlé megalovlčími žaludečními šťávami a krví. "Megalovlci jsou zneškodněni!" zakřičela do nastalého ticha, jako by o tom snad ještě někdo mohl pochyboval.

Jako první zareagoval Modrý princ. Vrhl se k zadnímu východu a prchal. Princezna, myslivec i vlk za ním. Za nimi i všichni dvořané, jednotně na prince pokřikující hanlivé nadávky.

Neutíkali však daleko. Na zadním nádvoří na prince čekal připravený závodní kočár s dvanáctispřežím nejrychlejších koní, tak jako každý den, každou hodinu a každou minutu jeho vlády. Modrý princ mávl na kočího, skočil do kabiny a než ho mohl kdokoliv zadržet, kočár vystřelil vpřed. Myslivec s vlkem už mohli jen pochvalně hodnotícím pohledem sledovat fantastické zrychlení princova závodního kočáru.

Když ale kočí uslyšel princeznin křik "Megalovlci jsou zneškodněni", otočil kočár. Navzdory princovým halasným protestům ho dovezl zpět k jeho pronásledovatelům tak rychle, že ani nestačil z kočáru vyskočit. "Tady toho špatného člověka máte", křičel radostně.

Dvořané se na Modrého prince vrhli jak saně. Vytáhli ho z kočáru a dávali mu co proto. Ti, co před tím nejvíc jásali, když princeznu házeli megalovlkům, ti ho teď nejvíc bili. "To máš za to, že jsi nás dohnal dělat takové zlé věci, lumpe!", křičeli.

Když to vypadalo, že ho roztrhají na kusy, musel ho zachránit vlk . "Lidi, co blbnete, takové vypasené žrádélko," zklidnil je a po malém zaváhání odtáhl prince za roh. Po chvíli se vrátil sám, břicho plné. "Doufám, že z toho nezmodrám," poznamenal. A od té doby už v tom království už Modrého prince nikdo nikdy nespatřil.

Megalovlci s dírou v břiše ještě nějaký čas žili. Ale když někoho snědli, tak hned zase vypadnul na zem, takže to už nebyl zas tak hrozný problém. Ambiciózní dvořané se dokonce nechávali sežrat schválně a soutěžili v počtech sežrání, aby jim takové útrapy v boji proti Modrému princi a jeho megalovlkům zajistily teplé místečko u dvora. Ale když megalovlci zanedlouho zemřeli na podvýživu, nikomu to doopravdy nebylo nijak zvlášť líto.

Princezna se dlouho nemohla rozhodnout, koho si vezme za muže, jestli vlka nebo myslivce. Rozhodl až test na určení otcovství. Po svatbě s princeznou se tak stal myslivec králem a sám Černý vlk mu vložil na hlavu korunu.

Pod povrchem ale nebylo vše tak krásné, jak se na první pohled zdálo. Vlk sice požíral převážně královské šašky, kteří za Modrého režmu pobírali granty na velebení princovy nekonečné moudrosti, a ti teď nikomu nechyběli. Přesto díky vlkově slabosti pro osoby s červenou pokrývkou hlavy docházelo i k incidentům, které kazily vlkovu popularitu, jako například ten s oddávajícím arcibiskupem na královské svatbě. A tak za nějaký čas došlo mezi vlkem, Králem Myslivcem i Bílou Královnou k vážné rozmluvě.

"Vlku, náš drahý příteli, víš, že jsme ti za mnohé neskonale vděčni. Ale pořád žereš lidi, a to jsou teď naši poddaní. Přáli bychom si, aby se to už nedělo," začal myslivec.

Vlk vážně pokýval hlavou: "Chápu váš střet zájmů. Jako král a královna jste povinni lidi ochraňovat. Ale já přeci jíst musím. Jak by jste to chtěli vyřešit?"

"Co třeba vepřové?", nadhodil Myslivec.

"To nemyslíte vážně," zakroutil hlavou vlk, "Prase a člověk, to je úplně jiný pocit v břiše."

"Za lesem si prý několik prasátek staví domečky. Slyšela jsem, že jsou dokonale antropomorfizovaná. Nemyslíš, že by to mohla být pro tebe dobrá odvykačka?" přidala se královna.

"Mrzí mne, že přátelství se mnou je pro vás problém," řekl smutně vlk. "Ale já už jiný nebudu."

"Nemůžeš to s těmi prasátky alespoň zkusit?", tlačila na něho královna.

"No dobře, zkusím to," souhlasil rezignovaně. Pak ale dodal: "Ale možná, že jediný způsob, jak spolu vyjít, je žít od sebe hodně daleko."

A tak se rozloučili a  žili pak všichni šťastně a spokojeně až do smrti.

Xenologie

Petr Hampl si s odkazem na Ivo Budila nedávno stěžoval, že nejsme schopni pochopit, v čem spočívá současný civilizační problém. Přitom já se domnívám se, že v tom mám celkem jasno. Jakožto bývalému teoretickému fyzikovi, který publikoval na téma pozorovatelných důsledků teorie superstrun v jednom z nejprestižnějších světových vědeckých časopisů, se cítím na pomezí vědy a náboženství jako doma. A v logické struktuře (nejen) liberální ideologie vidím jeden závažný problém. Rád bych se tedy o svoji myšlenku podělil.

Výchozím předpokladem je, že lidé jsou různí. Liší se ve všem možném i nemožném, třeba v názorech, preferencích, odhadech důsledků. Obvyklé příklady takových xenovztahů jsou rodiče a jejich děti, kteří často vidí věci jinak. Odborníci ve svém oboru často chápou situaci jinak než začátečníci, přitom naivní začátečník někdy neví, že je začátečník, protože je začátečník (Dunning-Krugerův jev). Mimo to existují kulturní rozdíly. Veškerá tato odlišnost může způsobit komplikace, ale obvykle se s tím lidé snadno vypořádají použitím svého vzorce chování na zacházení s mezilidskou odlišností. Na tom není nic objevného.

Jádro mojí myšlenky je, že jedna z vlastností, ve které se lidé mohou lišit, je samotný přístup k mezilidské odlišnosti. Jinými slovy lidé mohou mít různé pohledy na význam toho, že lidé mívají na věci různé pohledy. A nebo ještě jinak: samotné paradigma přístupu k mezilidské různorodosti i vzorce chování, jakými na ní reagujeme, jsou předmětem mezilidské různorodosti. Je logické, že překonat rozdílný pohled na rozdílné pohledy je mnohem komplikovanější než rozdílný pohled na cokoliv jiného.

Archetypy zacházení s lidskou odlišností se nacházejí jako na dlani v knihách pro děti od 10 let. Na tom není nic divného - puberťáci jsou osoby, které mají největší trable s odlišností. Učí se zacházet se svou čerstvě objevenou odlišností od svých vrstevníků v zálibách, nadáních, postojích a jiných vnitřních věcech. A ještě k tomu musí udržovat diplomatické vztahy s totálními mimozemšťany - svými rodiči a jinými dospělými. Není nic dětinského na tom dospělýma očima analyzovat literaturu pro tuto věkovou skupinu. Umoží nám to klasifikovat jednotlivé přístupy k mezilidské odlišnosti, a něco usoudit o jejich prostoročasovém rozložení, abychom pochopili, proč se někteří dospělí lidé chovají tak divně. Je to prostě ideální zdroj dat na podporu tvrzení, že přístupy k odlišnosti jsou variabilní.

Aby bylo jasno, řešíme jen otázku, jak jsou naprogramovaní lidé. Opravdu nechci nikoho přesvědčovat o tom, že můj pubertální hrdina je lepší než jeho pubertální hrdina. Ano, ty příběhy jsme v dětství milovali, ale dnes se na to dokážeme dívat z odstupu, a pro náš účel se hodí, že ty archetypální příběhy už máme nastudované. Také nebudu nijak hodnotit jiné aspekty rozebíraných literárních děl. Jejich hrdinové jsou krásní, stateční, obětaví, lstiví, to je samozřejmě v pořádku. Z celého příběhu pro náš účel vyzobu jen paradigma xenovztahů. Pomůže nám to uvidět tu nejlépe zamaskovanou věc na světě - své vlastní filtry, své vlastní naprogramovaní.

Překonávání odlišnosti je významným motivem v románu Vinetou od Karla Maye z roku 1890. Málokterý český čtenář potřebuje bližší uvedení tohoto známého příběhu o německém zálesákovi Old Shatterhandovi a jeho "rudém bratru", náčelníkovi Apačů Vinetouovi. Jejich multikulturní přátelství je založeno na sdílených hodnotách gentlemanství, které jsou univerzální, platné na Divokém západě stejně jako ve střední Evropě. Nehledí na rizika, vzájemně se obohacují praktickými dovednostmi jako je stopování. Hodný pozornosti je i antagonista Rattler, nenávistný, podlý a zbabělý vrah hnaný atavistickými předsudky proti domorodcům neschopný pochopit ušlechtilost univerzálních hodnot Old Shatterhanda a Vinetoua. Samozřejmě se hrdinům podaří překonat všechna nedorozumění, navzdory vnějškové odlišnosti odhalit vnitřní hodnoty své i padouchů. Hrdinové se díky tomu mohou spřátelit a svět je očistěn od těch nesprávných hodnot popravou padoucha Rattlera u mučednického kůlu.

Paradigma odlišnosti v románech Karla Maye je identické s tím, které je součástí současné ideologie liberalismu a multikulturalismu. Je potřeba překonat povrchní odlišnosti, "slupky", aby se odhalily vnitřní hodnoty, a tak nastane harmonie - a k tomu je ještě potřeba eliminovat pár defektních jedinců. V tomto pohledu na svět nemá žádný smysl bavit se s člověkem, který se zatvrzele dívá na svět z odlišného úhlu. Vycházejí z něj koncepty jako Evropské hodnoty, projevy nenávisti, dezinformace, multikulturní obohacení, nálepkování do XYZ-fobů, odmítnutí analyzovat rizika migrace. Toto paradigma je v základech politiky současné české vlády, současného vedení EU nebo Bidenovy administrativy USA. Ještě jsem nepotkal liberála, který by něco namítal, že jeho přístup ke xenovztahům vychází ze stejných principů, jako ten ve Vinetouovi.

Zcela jiný archetyp vztahu odlišných bytostí je popsán v Knize džunglí, sbírce povídek od Rudyarda Kiplinga z roku 1893. Hrdina, chlapec Mauglí, byl třeba jednou hozen do jámy plné jedovatých hadů. Samozřejmě že se bál, že ho jedovatí hadi uštknou, vždyť ho tam zlí opičáci hodili, aby se ho zbavili. Ale také chápal, že jedovatí hadi uštknou jen ze strachu, že na ně někdo šlápne. A tak zachoval chladnou hlavu a prostě se s nimi domluvil, že nebude nikam šlapat, sedne si na kámen a v klidu počká na své kamarády, medvěda Balů a pantera Baghíru. Přátelství Mauglího k Balúovi a Baghírovi bylo založeno na důvěře pramenící ze společné historie, vztah "žít a nechat žít" uštk-fobního Mauglího k šláp-fobním hadům byl částečně respekt k živému tvoru, do značné míry pragmatická minimalizace rizik. Motivace antagonistů, liberálních opičáků, k pokusu o vraždu Mauglího bylo vyvázání se z morálních závazků vůči němu. Jejich slabinou, díky které chytrý Balů vysvobodil Mauglího navzdory jejich početní převaze, byla nezvládnutá sebekontrola instinktivní reakce na strach (útok/únik): svému strachu, obří krajtě Ká, naskákali rovnou do tlamy. Svět se díky dobrodružstí stal lepším i v tom, že z vděčnosti za pomoc vzniklo na důvěře založené přátelství Mauglího a Ká bez odledu na to, že si nebyli moc podobní. 

Paradigma překonáváni odlišnosti u Rudyarga Kiplinga je stejné jako to, ze kterého vychází současná západní konzervativní hnutí. V tomto pohledu na svět si jsou sice lidé do určité vnitřně podobní, například všichni chtějí žít, ale tato podobnost není bez dalšího úsilí dostatečná k harmonickému vztahu. I tak jsou xenovztahy možné - jádrem je respekt k názorům druhých, i když se zdají být nepochopitelné, a nalezení uspořádání žít a nechat žít. Vycházejí z něj koncepty jako svoboda slova, pluralitní politický systém, pragmatická diplomacie (ať už v každodenním běhu rodiny nebo jednání OSN), racionální hodnocení rizik. Typickými představiteli jsou Orbán nebo Trump.

Tím považuji za doloženo, že paradigma přístupu k variabilitě jsou variabilní. QED.

Další tvrzení je, že Kiplingův přístup je ten lepší. Angličan narozený v Indii, od mládí cestující světem a píšící mimo jiné pro své vlastní děti, ten opravdu věděl něco o světě a o překonávání mezilidské odlišnosti. Karel May žádné takové zkušenosti neměl. Jeho naivní začátečnické představy v reálném vesmíru nefungují, a při životě je udržuje jen to, že svým ovečkám zároveň brání i poznat odlišné pohledy na svět a tím brání jejich sebereflexi. Jejich omyl jim sice přináší negativní důsledky, ale oni nevidí žádnou alternativu, a tím je jejich situace stabilizovaná. Je to vlastně naivita v oboru překonávání naivity. Zatímco Kiplingův přístup prostě funguje.

Na podporu tohoto tvrzení existuje dobrá historická zkušenost. V reálném světě mají děti jiné hodnoty než jejich rodiče - když nic jiného tak zkušenost rodičovství je změnila. Při tom nikdy nikdo nebude na naší straně tolik jako naši rodiče, a kdo se nenaučil koexistovat s lidmi s odlišnými hodnotami, tak o tento cenný vztah přijde. A právě problémy ve vztahu liberálních dětí a jejich rodičů jsou notoricky známé. Stejně tak se hodí umět udržovat obchodní vztahy i s "divnými" cizinci, v čemž EU s jejím liberálním vedením jasně selhává. Také můžeme porovnat očekávání a realitu v oblasti multikulturního soužití -  rozvíjející se tragédie stovek milionů lidí eufemisticky nazývaná "selhání integrace" také nevbuzuje důvěru v liberální sociální inženýrství. Pěkná řáda civilizačních problémů souvisí s naivními liberálními představami o xenovztazích.

Opravdu zajímavé je, kteří z významných světových státníků a sociálních inženýrů byli čí fanoušci. Například když Kiplingův fanoušek Winston Churchill přetransformoval své představy do podoby OSN s jejich Radou bezpečnosti, vedlo to k nezvykle dlouhému nezvykle mírovému období. Prostě Kiplingovo paradigma funguje.

Argumentace Hitlerem spolehlivě otřese důvěryhodností jakékoli argumentace. To je naprosto přirozené, protože jde v 99% o manipulaci metodou falešné dichotomie. Bylo by ale škoda pominout poučnou zkušenost s tímto velkým fanouškem Karla Maye. A "právo na sebeobranu" před všemi lidmi s jiným světovým názorem je pro ideologii popsanou v Mein Kampfu klíčové, není to jen nějaká povrchní manipulativní podobnost. 

Při četbě Mein Kampfu je až šokující, jak podobné je Hitlerovo myšlení se současnými liberály. Například v obou případech se musí vypořádat s faktem, že lidé s odlišnými názory od toho jejich jsou ve skutečnosti různorodá názorová směsice. V Hitlerově případě to byli němečtí sociální demokraté a Židé, současní liberálové vidí jako své nepřátele nejrůznější názorové proudy lišící se od naivně-liberálních pohledů na ekologii, očkování proti Covidu, migraci, válku na Ukrajině. Přitom v obou případech zjišťují, že není možné mobilizovat své stoupence proti několika cílům najednou, prostě že není v lidské přirozenosti se rozvášnit proti několika různým skupinám naráz. Takže dojdou k nutnosti konstrukce jednotného obrazu nepřítele, "židobolševického spiknutí" tenkrát,  "proruských narativů" dnes. Hitler i liberálové odvozují prakticky stejný postup, jak rozvášnit své stoupence vůči svým názorovým oponentům. Je to další doklad, že jde o ten samý syndrom.

Na nacistech je pozoruhodná jejich extrémní neschopnost sebereflexe. Když čteme dopisy na rozločenou Magdy Goebelsové z května 1945, že veškerý problém je v tom, že "svět nepochopil ušlechtilost vůdcovy ideologie", po jejichž napsání poslala radši svých 6 dětí i sebe na onen svět, jedna z šokujících věcí je i ta její jistota, že žádný další problém s tou ideologií nebyl. To je velmi podobné současným liberálům, kteří také věří, že je jejich ideologie správná, jen svět nepochopil její ušlechtilosti. To má svoji logiku - je těžké dělat reflexi bez naslouchání těm, kdo vidí věci jinak. Každá ideologie je jakési tunelové vidění, ale bez respektu k cizím názorům jsou zdi těch tunelů neproniknutelné.

Co tedy s liberály?

Neliberálové často naivně očekávají, že až liberálové uvidí důsledky své ideologie, že jim to docvakne a svoji ideologii pragmaticky opustí. To by dávalo smysl v jejich pohledu na svět, ale liberál nemá schopnost sebereflexe ani se nechová pragmaticky. Magda Goebelsová v bunkru pod rozbombardovaným světem s desítkami milonů mrtvých cpala svým dětem do pusinky kapsle s cyankáli a pořád jí nic nedocházelo. Na jaké důsledky tedy čekat? Tudy cesta ke vztahům s liberály nevede.

Také je častá chyba snažit se liberálům sdělit svůj odlišný pohled na svět. Jenže lidé s odlišným pohledem na svět je děsí a obvykle se ani nenaučili svůj strach kontrolovat. Zkoušel jsem to, k ničemu dobrému to nevede.

Přitom řešení je jiné. Liberálům je potřeba s respektem naslouchat. Z rozdílných pohledů na svět skutečně vyplývají rozdílné obavy. A člověk, který má obavy, může skutečně "kousnout". Pro xenovztahového začátečníka je pluralitní svět opravdu strašidelný a je naprosto pochopitelné, že si hledá bezpečí nějaké názorové bublinky. S emocí se racionálně nediskutuje, s emocí se empatizuje. Vystrašenému člověku se trpělivě nabízí pomoc. Nikdo nikdy netvrdil, že najít uspořádání  typu "žít a nechat žít" musí být snadné, ale většinou to jde.

 

Závěr tedy je, že jeden a ten samý chybný kulturní vzorec je prapříčinou řady zdánlivě nesouvisejících společenských problémů. Je to naivní a pomýlený vztah k lidem s odlišným pohledem na svět, kterým trpí liberálové, velká část západňanů. Je obtížné je o tom přesvědčit, protože je v lidské mysli uložen velmi hluboko, a zárověň svým nositelů znemožňuje se poučit. Podobná situace byla před oběma světovýma válkama.

Co z člověka udělá ideologie

Leckdo si láme hlavu, jak to, že se ve jménu tolerance a  demokracie společnost přestala být schopna racionálně diskutovat o svých problémech. Jak to, že na slovenského předsedu vlády Fica spáchal atentát zrovna zakládající člen hnutí Veřejnost proti násilí? Jako by hlásané ideály byly v přímém rozporu s realitou, že?

Mým dlouhodobým koníčkem je hloubat o působení ideologie na člověka. Konkrétně od té doby, co mě v první třídě na základní škole hodná soudružka učitelka Trojanová nadchla pro komunismus. Pamatuji si to jako dnes, jak jsem litoval ubohé děti v Západním Německu, kterým zlí kapitalisté vykořisťovali rodiče tak strašlivě, že ani neměli na hračky. Doma jsem si vystřihnul z papíru pěticípou hvězdu, červenou pastelkou jí vybarvil a pověsil nad postýlku. Trochu mě teda zarazilo, že maminka pláče. Tenkrát mi ještě nikdo neřekl, že jejího tatínka, mého dědečka, v roce 1950 popravili. Naštěstí moje komunistické období netrvalo déle než pár týdnů, takže jsem nestihl spáchat nic, čeho bych musel litovat. Navíc jsem se posléze naučil i užitečnou věc, že ničemu nepomůže, když budu bez rozmyslu všude opakovat slovíčka, kterými babička popisuje soudružku učitelku. Ale na druhou stranu z dnešního pohledu oceňuju i soudružku učitelku, že ze svého pohledu chtěla dítěti třídních nepřátel dát šanci na slušný život. Ideologie jsou prostě svinstvo.

Z historického hlediska je rozpor mezi deklarovanými ideály a skutečným jednáním stoupenců příslušné ideologie dost obvyklý. Humanističtí křesťané hlásající bratrskou lásku upalují čarodějnice. Adolf Hitler byl od klukovských let fanoušek Old Shatterhanda, Vinetoua a jejich multikulturnho bratrství, stejně tak jako velká část Němců té doby. Ještě měl na svém letním sídle sbírku děl Karla Maye, ale už posílal do koncentráků "rasově kontaminované" německé sociální demokraty. Poučný je i příběh šesti dětí nacistického ministra propagandy Goebbelse, které jejich matka Magda Goebbelsová, sama významná nacistka, v posledních dnech Třetí říše vlastnoručně zabila. I tam bychom marně hledali vysvětlení v deklarovaných hodnotách jejich rodičů.

Jaké motivace tedy vytváří ideologie? Každá ideologie pochopitelně pracuje s hodnotovými žebříčky, morálkou, přikázáními a podobnými součástkami lidského vědomí. Kdyby tento vliv byl jediný, tak by inkvizice milovala podezřelé z čarodějnictví jako sebe samé a logicky by je zahrnovala samou něhou. Hitler by v Německu asi nenašel volného náčelníka Apačů, ale bylo tam dost Židů, se kterými by mohl uzavírat pokrevní bratrství. Magda Goebbelsová by na konci války poslala své árijské děti do bezpečí. A atentátník na Fica by místo atentátu vyslechl jeho názory a podrobně a trpělivě vysvětlil, v čem se podle něho Fico mýlí. Ale k ničemu takovému nedošlo. Prostě ideologie na člověka působí nejen přes hodnotové žebříčky.

Existuje ještě další součástku lidského vědomí důležitá pro motivaci, a to naše představa o vztahu příčina a následek. Například když byli lidé přesvědčeni, že smrtelné a kruté nemoci jsou způsobeny čarodějnicemi, tak je násilí vůči nim vlastně sebeobrana, humanismus nehumanismus. A protože je velký problém nějakou čarodějnici najít a věrohodně usvědčit, je potřeba nějakou tu nejpodezřelejší popravit tak krutě, aby si to ty ostatní radši rozmyslely. To je přece zdravý rozum a kdo je proti, je buďto hloupý nebo očarovaný. Vytvořením imaginárního pocitu ohrožení přeprogramováním kauzální atribuce může ideologie přimět toho největšího humanistu k těm nejhorším krutostem

Násilí jako to na domnělých čarodějnicích ovšem ještě vůbec není to nejhorší, co člověku může ideologie způsobit. Epidemie totiž tak jako tak časem odezní a upálení pár nevinných osob na ní nemá vliv. Opravdový průšvih nastane, když mylná kauzální atribuce vede ke zpětnovazební smyčce.

Například v jednom románu Terryho Pratchetta vystupuje šílený král Felmet, který se snaží smýt krev ze svých rukou drátěným kartáčem. Hodnotový žebříček, že by vládce neměl mít na svých rukou krev, je samozřejmě v pořádku. Sympatické je na králi Felmetovi i to, že nelituje osobní bolesti, aby tohoto ideálu dosáhl. A jistě je obdivuhodné, že se nenechá jen tak odradit neúspěchem. Jenže jak si každý příčetný člověk dokáže snadno představit, nevychází mu to a nevychází. Jeho ruce "nedokážou pochopit ušlechtilost králových myšlenek" a čím víc se král snaží, tím je to horší. Díky pomatené představě o tom, co je příčina a následek, se dostává do spirály stále víc a víc krvavých rukou. Prostě a jednoduše má v hlavě o kolečko víc, které ho nutí dělat totálně nepříčetné věci.

Nejhorší možná situace je, když dojde ke kombinaci obou těchto ideologických prvků. Když se imaginární pocit ohrožení stane součástí zpětnovazební smyčky. Když pomatená ideologie strhává člověka do spirály stále hlubšího stihomamu. Prostě když to kolečko navíc je paranoidní. To pak logicky a zákonitě dochází k věcem, že ve srovnání s tím jsou šílený král Felmet nebo Svatá inkvizice jen lehce svérázní pánové.

Zmíněný román Vinetou a májovky vůbec mají v sobě ukryté právě jedno takové paranoidní kolečko navíc. Zdánlivě hlásají samou toleranci a mírumilovnost. Vždyť jsou samé přátelství mezi lidmi odlišných ras, náboženství a nedejbože i s jedním anglickým lordem, což je samozřejmě moc pěkné. Ale kdo tam dostává pěkně naloženo, to jsou lidé odlišující se svými obavami. Taková osoba může být jen ten největší padouch, podlý, zbabělý a nenávistný alkoholik Rattler.

Obavy z odlišných obav samozřejmě mají určitý reálný základ. Pokud někdo vidí svět natolik odlišně, že se liší obavami, může snadno dojít k nedorozumění. Reakce druhého člověka, z jeho pohledu obranná, nás může snadno zaskočit. Vznikají bezpečnostní dilema. Kde je tedy v pohledu na svět, který nám zprostředkoval Karel May, nějaká imaginární kauzalita? Je k Vinetouovi nějaká alternativa?

Kniha džunglí od Rudyarda Kiplinga téma rozdílných obav rozebírá nápadně jinak než Karel May. Tato kniha vyšla v roce 1893, jen 3 roky po Vinetouovi, a je i pro stejnou věkovou kategorii. Liší se především tím, že z jejích čtenářů se v dospělosti nestávají masoví vrazi v takové míře jako z čtenářů májovek.

Kiplingův hrdina Mauglí byl třeba jednou hozen do jámy plné jedovatých hadů. Samozřejmě že se bál, že ho jedovatí hadi uštknou, vždyť ho tam zlí opičáci hodili, aby se ho zbavili. Ale také chápal, že jedovatí hadi uštknou, protože se bojí, že na ně někdo šlápne. A tak zachoval chladnou hlavu a prostě se s nimi domluvil, že nebude nikam šlapat, sedne si na kámen a v klidu počká na své kamarády. A tak díky diplomacii založené na vzájemném respektu všichni žili a nechali žít šťastně a spokojeně až do dnes (kromě těch opičáků, posléze). To je evidentně zcela jiná dekonstrukce té situace než u Karla Maye.

Je naprosto běžná věc, že se lidé liší ve svých obavách. Liší se v tom děti od dospívajících i ti od dospělých a ti zase od starých lidí. Ovlivňuje to typ profese, náboženství, spousta dalších životních zkušeností. Je to ovšem maskováno tím, že lidé o svých obavách často neradi mluví. Často něčí obavy vyplují na povrch až v nějaké krizové situaci, což může přispět k roztáčení spirály strachu u lidí, kteří něco takového nedokážou tolerovat, to ano. Ale dokázat za pomoci elementární diplomacie vyjít s takto odlišnými lidmi je klíčová sociální dovednost. Pokud nějaká ideologie takovou dovednost zakáže nebo nějak zatemní, je to velký průšvih.

Je vlastně naprosto logické a zákonité, co pohled na svět zachycený v májovkách provedl před sto lety s Němci. Z historické perspektivy je zcela jasná časová řada narůstající motivace k agresi. Nejdřív jen rozbíjeli výlohy lidem, co je dlouhodobě štvali. Pak je umlčeli, pak zavřeli do koncentráků, pak začali zabíjet. Pak se pustili do úplně cizích lidí v cizích zemích. Pak posílali své 15leté děti bez pořádné výzbroje a výcviku na nesmyslnou smrt v posledním odporu. A nakonec nejsilnější motivace k agresi, jakou si může člověk představit - matka vraždí vlastní děti. A z pohledu samotných nacistů byla motivací obrana - před židobolševickým spiknutím, před hrozným osudem "života ve světě, který nepochopil ušlechtilost vůdcovy ideologie".

Současní "liberálové" a "árijci" z doby před sto lety se ve spoustě věcí liší. Dnes už se nenosí úzký knírek. Před sto lety lidé své motivace racionalizovali mainstreamovým vědeckým názorem, což v té době zahrnovalo rasizmus, dnes je to mainstreamový vědecký názor zahrnující neomarxistická klišé. Hitlerova generace vyrostla v zákopech Světové války, kde se protivníci plynovali po milionech, kdežto současní vládci jsou dědici vyhazování z práce kvůli nesprávným názorům. Historie se nikdy nemůže opakovat přesně stejně.

Obě ideologie ovšem sdílí to nejhorší, co jde - netoleranci a nerespektování cizích obav. Považoval bych za nošení dříví do lesa vysvětlovat tu ideologii liberalismu. Každý z nás jistě slyšel 100x, jak nás liberálové ochrání před projevy nenávisti, netolerance a ruso-konzervativno-maďaro-slováko-trumpo-a-kdoví-ještě-jakým spiknutím. Jejich obraz nepřítele je k nerozeznání od iracionálně xenofobního primitiva Rattlera z Vinetoua. Na úrovni lidské motivace obě ideologie fungují velmi podobně. To samé paranoidní kolečko navíc.

Vlak naší kultury vjíždí na tu samou kolej jako před sto lety. Ve vagonech je wifi a klimoška, ale jede do té samé stanice co posledně. Jen už to dnes víme, kam ta kolej vede.

Takže kdo se nenaučí respektovat druhé i s jejich obavami, skončí tak, že bude svým vlastním dětem cpát do pusinky ampuli s kyanidem jako Magda Goebbelsová!

Jak se jistím proti nestabilitě dodávek elektřiny

Být prepper je dneska docela in. Takže jsem oprášil trochu svých znalostí fyziky a vzpomínek na povodně 2002, kdy několik dní nešla elektřina. Vymyslel jsem opatření, které nestojí prakticky nic, ale v případě delšího výpadku elektřiny vám ušetří starosti: dát do mrazáku petláhve se slanou vodou.

Jak to funguje:

1. Do 1.5-litrové petláhve nasypeme 105 gramů kuchyňské soli odvážené na kuchyňské váze. Láhev doplníme vodou z kohoutku. Teplota tání při této koncentraci je cca -5C. Láhev dáme do mrazáku, kde voda zmrzne. Čím víc takových láhví, tím lépe.
2. Přijde apokalypsa a vypnou proud. Po cca jednom dni všem ve vašem okolí rozmrznou mrazáky. Nastává fáze všeobecné žranice, kdy vám všichni vnucují nějaké jídlo. Kritická je pochopitelně možnost ho tepelně upravit bez elektrické energie. Centrem společenského života se stávají ti, kdo mají kamna na dřevo, zahradní gril nebo alespoň ohniště, v lepším případě i kamarádi v sousední čtvrti, kde proud nevypnuli.
3. V mrazáku vybaveném lahvemi se slanou vodou je teď -5C. Slaný led totiž pomalu odtává a tím chladí na tuto teplotu. Zbývající dobu tohoto náhradního chlazení lze odhadnout, když se podíváme, kolik je v petláhvi ještě ledu a kolik je už voda. To je také docela důležité k tomu, aby si člověk mohl v klidu užít fázi všeobecné žranice. Ale každé nakouknutí do mrazáku sníží výdrž cca o 15 minut, takže nepřehánět.
   
4. V závislosti na počtu lahví mrazák rozmrzne o pár dní později. V té době už vám nikdo jídlo vnucovat nebude. Naopak ten nedojedený balíček rybích prstů, kus kapra z minulých Vánoc i načaté balení mražené zeleniny ve vašem mrazáku může mít cenu zlata.

 

Proč -5C? Při vyšší teplotě už není jídlo tak dobře uchované, naopak při větším mrazu jsou větší ztráty a mrazák tak rozmrzne dřív. Pokud považujete za své šťastné číslo něco jiného, tabulka je zde.

Ještě jednou o Ukrajině

Každý už toho o válce na Ukrajině přečetl a shlédl až dost. Následující video se však přece jen vymyká kvalitou dost na to, abych si ho sem uložil. Tak rychle než to smažou ;-)

Volte Štěňátka a koťátka

Upozornění: autor neodpovídá za škody způsobené neschopností čtenáře rozpoznat sarkasmus.

Chtěl bych vás seznámit s projektem nové politické strany Štěňátka a koťátka. Program: nejčistčí a nejupřímnější dobro. Ve srovnání s tímto programem jsou i ty nejsluníčkovatější dosud existující strany úplní břídilové, co?

Zárukou úspěchu je také název strany. Na všech sociálních sítích jsou štěnátka a koťátka více v kurzu než politici, a to i starostové, jinak ta nejpopulárnější odrůda politika. Navíc to je mnohem světáčtější než piráti, protože třeba ve Švýcarsku, Mongolsku nebo Paraguayi nikdy žádní piráti nebyli, kdežto koťátka nebo štěnátka jsou všude. Pro voliče sluníčkových stran to bude neodolatelné.

Propagace takové strany samozřejmě bude něco stát. Nikdo není tak naivní, aby si myslel, že dobrá myšlenka si dělá reklamu sama. Kde tedy vzít peníze?

Tady je potřeba si uvědomit, že potenciál pražského Dopravního podniku ještě nebyl plně využit. Jen si představte ten vlak metra, jak s hučením zajíždí do tunelu. Všiml by si někdo, kdyby na druhé straně tu a tam některý nevyjel, co myslíte? Při tom v Islámském státě a řadě dalších zemí světa pořád existuje poptávka po sexuálních otrokyních i eunuších. A k zvážení je i poptávka po dárcích orgánů. S takovými příjmy nebude problém si zaplatit image lidumilů.

Prosperita výše uvedeného podnikatelského záměru by teoreticky mohla být narušena nejrůznějšími xenofoby, transfoby a sobeckými populisty. Takže kromě kontroly nad DPP je klíčové mít také Ministerstvo vnitra, policii, nějakou tu tajnou službu. To je ale normální část politického procesu.

Samozřejmě je otázka, jestli uvedená strategie už dávno není v provozu. Současná konfigurace politických funkcí by tomu nasvědčovala. Nicméně na tom vlastně vůbec nezáleží. Jméno Štěňátka a koťátka je o tolik líbivější než Piráti a starostové, že by nebyl problém přetáhnout voliče a tím i byznis.

Vítězství nejčistčího a nejupřímnějšího dobra tak nic nestojí v cestě.

Hrdličče

 Málokdo ví, že jsem velký přívrženec zemědělství. V truhlíku za oknem už nekolik let pěstuji rajčata a další potraviny. Letos se mi podařilo vypěstovat i hrdličku.