Lieut. Plesmid, G. A. C. E. 4 července 1945
Soanieraua, Tananarivo, Madagascar.
Drahá maminko a tatínku,
s nevýslovnou radostí chápu se pera, abych Vám napsal pár řádek. Bude to skutečně jen pár řádek - musel bych snad napsat knihu, abych vyplnil dlouhou mezeru šesti let, vzdálen od Vás a od vlasti, abych Vám mohl podrobně říci, kde jsem všude byl, co jsem dělal, - knihu jež by obsahovala odpovědi na všechny vaše nevyslovené otázky. Řeknu Vám hned na počátku, že se právě chystám k návratu do Evropy, do Francie a odtamtud do Prahy. Ještě tento měsíc se nalodím, měsíc bude trvat cesta, měsíc nebo dva ve Francii - v každém případě budeme tyto Vánoce slavit pohromadě, tak jako před šesti léty naposledy. Moje přítomnost ve Francii bude naprosto nutná, ačkoliv dva měsíce, jak můj pobyt odhaduji, je doba značně dlouhá. Bude třeba vyplnit mnoho formalit, a hlavně zvyknout si pomalu na Evropské podnebí. Buďte však ujištěni, že zkrátím svůj pobyt v cizině na nejnutnější míru. Nemám nejmenší ponětí jaká je situace v Evropě, bude-li zajištěn transport, neboť chci cestovat pokud možno se svými zavazadly, jejichž obsah zvláště u nás bude velmi ?vítaný?. Pošlu Vám přirozeně telegram, abych Vám oznámil datum svého příjezdu, a budu z Francie přirozeně psát. Poslal jsem ?? odsud, z Tananarive, je to 10 dní, doufám, že jste jej obdrželi a že budete psát pí Marešové, která mi veškerou korespondenci po mém příjezdu do Francie doručí. Budu mít rovněž v Paříži služební řízení; žádal jsem již pí Mar. o dovolení bydlet u ní. V každém případě ona je mnou zpravována o všem co dělám a kde jsem.
Včera jsem dostal dopis od pí. Mar. zároveň s listem, který jí maminka psala. A co Víc, dopis od Vás obou, jež mi způsobil nevýslovnou radost. Třebaže jsem okamžitě poznal rukopis, zdálo se mi, že sním, čta starou adresu, a hlavně ohromilo mne datum odeslání z Prahy. Musel jsem se velmi přemáhat abych pohnutím neplakal - četl jsem jej právě v době oběda v důstojnické jídelně. Po celou dobu, po šest let, jsem čekal na tento dopis, jež by mi oznámil, že jste živi a zdrávi. Po celý ten čas byl jsem si pevně jist, že Vás najdu až se vrátím domů - tato myšlenka byla ve mě tak silná, že jsem tomu věřil s naprostou jistotou; po tuto dlouhou dobu pomyšlení na domov mě jenom sílilo a dávalo mě odvahu překonávat všechny potíže a nebezpečí klidně, s rozvahou, s pevnou důvěrou, že se opět jednou sejdeme. A teď, kdy opět o sobě víme, jedná se jen o několik měsíců jež nás dělí - obrním se ještě trpělivostí na tuto krátkou dobu a s nesmírnou radostí se budu těšit na den jež mě opět s Vámi spojí. Měl jsem o Vás velké obavy, hlavně pokud se Vaší bezpečnosti týče, snad aby jste netrpěli kvůli mně; ale Váš dopis zaplašil veškeré mé obavy. Doufám pevně, že Vás najdu ve výborném zdraví, spokojené, vzpomínající na přestálá utrpení lehce, majíce před sebou lepší budoucnost a šťastnější perspektivy. Učiním vše, abych Vám tuto budoucnost zpříjemnil a pomohl Vám zapomenout přetrpěná příkoří a útrapy. Doufám, že Bůh, jež mi byl stále takovým mocným ochráncem, mi i v budoucnu nadále milostivě pomůže.
S paní Marešovou si dopisuji již asi po dobu desíti měsíců. Po pádu Paříže bylo znovu otevřeno poštovní spojení, ihned jsem ji psal, ale první zprávu jsem dostal až v únoru. Byla to velmi smutná zpráva; oznamovala mi smrt Pepči následkem těžkého úrazu při bombardování 19. července 1940. Byla to pro mě velká rána; Pepča i jeho žena byli ke mně velmi laskaví a jejich pomoc jíž mi poskytli v r. 1939 je penězi nezaplatitelná. Zatím posílám pí. Mareš. každý měsíc dva balíčky a 1 1/2 kg potravin, je6 ve Francii chybí. Jejich pomoc mi byla nesmírně vítána zvláště v té době, kdy začínal jsem ztrácet důvěru v lidi - nedali jen proto aby dali, ale dávali s láskou, s porozuměním což bylo velmi vzácné. Po příjezdu do Francie, budu-li mít doposud stále takové štěstí, ji vypomůži ze všech svých sil. Je to velmi vzácná, obětavá a charakterní žena.
Nyní Vás bude zajímat, kde jsem po celou tu dobu byl, co jsem dělal - vypíši Vám to velmi stručně; jistě jste se sešli s některým z mých kamarádů, jako např. Šacher, který Vám psal. Byl i zde na Madagascaru, ale odjel několik týdnů před mým příjezdem. Je to velmi sympatický a slušný člověk - jakožto všichni, kteří odešli do cizích armád. Co Vám říci o mých osudech? Skoro od prvního dne měl jsem ve zvyku vésti si deníček, kde jsem den co den několika slovy zachytil události celého dne. Ty mám naštěstí s sebou, takže budu moci - až se zase sejdeme - vydati počet z každého dne. Byl jsem bohužel nucen zanechat jednu velkou bednu v Anglii u přátel - obsahuje knihy, listiny, doklady, časopisy, fotografie atd. Budu-li moci si zajet z Francie do Anglie, chtěl bych si přivést aspoň to nejdůležitější a nejzajímavější - nevím doposud, ale je to pravděpodobné. Hlavně fotografie - moje metodičnost a důkladnost mne vedli k tomu, že mám slušnou sbírku fotografií od prvních dnů v Polsku až do opuštění Anglie. Zde to je již slabší; posílám tři fotografie o nichž se zmíním později.
Když jsem tehdy sedal do vlaku na Wils. nádraží, před šesti léty, netušili jsme, že to bude tak dlouho trvat. Ale nelituji, že jsem odešel - události mi daly částečně za pravdu a snad jsem si zachránil i život. Myslím, že zcela určitě; rozhodně bych se klidně nemohl dívat na nacistické nadlidi, bestie, které byly důkladně biti, a jak se říká zde, dokonale vybity u nás. Přecházel jsem (začnu od počátku, abych uklidnil Vaši zvědavost) do Polska se dvěma kamarády, kteří jsou oba mrtví. V Žilině jsem si si vzal u své trvalé baterie mapy, jesli jsme vlakem a zbytek, asi 60 km pěšky. Dostali jsme se do Rajezy u Živca, tam jsme byli 14 dní; poté nás odeslali do Krakova, kde jsme byli v čal. táboře.V červnu jsme odjeli do Francie; tam jsem podepsal závazek do Franc. Cizinecké legie, a nastoupil službu u 1. pl. Ciz. leg. v Sidi-Bel-Abbés a později u 4. pl. Zuavů v Tunisu. Stal se ze mne na krátkou dobu pěšák - v září jsme byli propuštěni a zůčastnili se tvoření čsl. vojska ve Francii od počátku října. Tam jsem velel 1. baterii 1. čsl. dělostř. pl. takřka až do pádu Francie, 14 dní před odjezdem na frontu. Z Francie jsem odjel do Anglie se zbytkem čsl. divize; byla to cesta na niž nikdy nezapomenu. Anglie na mne působila mocným dojmem - v kritických těch dnech, kdy se čekalo, že Skopčáci provedou invazi, Anglie byla klidná, odhodlaná se bít do posledního.
Byli jsme přijati velmi přátelsky a považování Angličany za jedny z nich. Sdíleli jsme s nimi vše dobré i špatné, a toho špatného bylo víc než dost. Hlavně bombardování jež němci započali brutálně - neškodná města hlavně - snažíce se podlomit morálku. Ale Anglie se pomalu připravovala, pomalu ale důkladně; a jak zatočila s Němci, to konečně víte. V Anglii jsem byl u protitank. baterie, střežili jsme pobřeží, stříleli na Německá letadla, cvičení atd. Byl jsem posádkou v různých částech Anglie; jednou na severu, pak na jihu, na východě a na konec u Londýna. V Londýně jsem byl velmi často a vím velmi dobře co to jsou nálety. V Anglii, a co se tam dělo, budu vám jednou vykládat. Nemohu rovněž se rozepisovat jak jsem se dostal do Armády Boj. Francie - fakt je ten, že jsem u Francouzů více než dva roky.
Z Anglie jsem odjel před dvěma lety v uniformě poručíka franc. koloniálního dělostřelectva, s určením pro Dálný Východ, na Madagascar, kde se připravovala armáda pro Indočínu. Ovšem dostat se sem nebylo tak jednoduché. Především cesta z Anglie, velkou oklikou, vyhýbaje se něm. ponorkám jak se to dalo, s velkou dávkou štěstí k tomu, nejdříve do Egypta. Tam jsem se zdržel 6 týdnů, jak v poušti, tak i v Káhiře(?). Tam jsem se věnoval turistice, chodě se dívat každý den na pyramidy a hlavně, seznamovat se s pokrmy, ovocem atd. o nichž se v Anglii nikomu nesnilo (V Anglii bylo všechno na lístky; jeden čas nebylo co kouřit, ovoce skoro žádné). Z Egypta jsme odjeli na polské lodi, tentokráte do Jižní Afriky, do Durbanu. kde jsem se zdržel opět 6 týdnů. Z Durbanu do Portugalské Afriky na 14 dní, a pak konečně madagascarský přístav Neajunga. Odtud 600 km nákladním autem do hlavního města, Tananarive. Zhruba vzato, Londýn - Tananarive měřilo asi 2000km, počítaje všechny okliky, možné i nemožné.
Hlavní těžkosti samozřejmě začínaly. Nebyl to nejen jazyk, neboť francouzsky jsem skoro neznal vůbec - moje velmi dobrá znalost angličtiny byla velmi užitečná během cesty, ale ve franc. armádě mluví se francouzsky! Začal jsem tedy od počátku, hlavně různé odborné výrazy a povely; četl jsem předpisy, knihy - ale když se stále slyší ta která řeč, pomalu aniž bych to pozoroval jsem začínal nejen všemu rozumět, ale mluvím a píši docela slušně. Ovšem kolonie, život, podnebí, služba - to vše bylo tak rozdílné co jsem doposud dělal, takže z počátku jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Mohu říci, že mi to slo, velel jsem po dlouhý čas baterii polního dělostř., s kterou jsem prodělal řadu ostrých střeleb, cvičení a kterou jsem si vycvičil. To jsem byl zde v Tananarive, když se utvořila 1. Brigáda Dálného Východu, přemístili jsme se do výcvikového tábora, asi 100km od Tan.
V Tananarive jsem bydlel v hotelu - platil jsem měsíčně za stravu a byt 1600F (při tom si vzpomínám na můj měsíční plat doma - můj _měsíční_ plat, od 1.1.1945, je asi 6x vyšší než tatínkova penze!!). Ve srovnání s předválečnými poměry je i zde draho: 1kg cukru stojí 8.50 fra; 1 kg kávy 11-15 fra, civilní oblek 3000 F, 1 kg čokolády 65 F, 1 kg másla 80 F, toaletní mýdlo 6 F, 1 Kg hovězího masa 4 F; boty od 250 - 550 F atd. Ovšem ve srovnání s Francií, kde civilní oblek stojí kolem 15000 F, 1 kg másla 800 F atd., je tu velmi lacino.
Jak místo vypadá, o domorodcích, životě koloniálním, a tisíce a tisíce podrobností se zmiňovat nebudu. Vezu si celou knihovnu: asi 30 knih o Madagascaru, sta pohlednic, a různé památkové předměty. Je toho 150 kg. Mimoto C tyto dny sháním živobytí - proto také tento dopis píši asi na třikrát - vše dávám do plechovek, zaletovat atd. Vím, že není doma tabák - mám hodně cigaret, dýmk. tabáku, jak domácího tak i jiho-afrického; bohužel nejsou doutníky, ale i ty snad najdu. Mám to všecko v plechovce od benzinu a doufám, že to přivezu do Prahy. Tyto přípravy k odjezdu a různé nákupy mě již stály nejméně 50000F, takže jsem skoro na suchu. Mám teď běhání, že nevím co dělat dříve - čím víc toho mám tak shledávám, že mi toho ještě hodně chybí. Před chvílí jsem si vzpomněl na nitě, tak jsem honem běžel koupit nitě!
Velkou těžkostí zde bylo přizpůsobení se podnebí - třebaže zde není dravé zvěře a jedovatých hadů - vyjma krokodýlů, jichž je v řekách a jezerech nesmírné množství. Spočátku se mi stalo, že jsem se koupal v řece, kde byli krokodýli, aniž bych o tom samozřejmě věděl - když jsem se to dozvěděl, tak mě naběhla husí kůže! Jsou zde tu a tam škorpioni, jedovatí pavouci - hrozná spousta švábů a blech - ale hlavně komáři, kteří sjou všude v nevídaném množství: dík jim, paludism (malárie) má každý a úmrtnost je značná. Domorodci nejsou příliš čistotní - ale povinným očkováním úmrtnost na mor, tyfus atd. - byly tu kdysi hrozné epidemie - je minimální.
V loni v říjnu jsem tedy opustil Tan. do tábora, asi 100 km od Tan. Na jedné z fotografií, jak sedím před chýší, je vidět také část ubytovacího prostoru mé baterie. Když jsme totiž přišli do ,,tábora'', našli jsme planinu ,,brousse'', to jest trávu a keře. Začal jsem to čistit, vozit z lesa kmeny, poslal lidi na bambus, a na druh banánových listů. Vznikly z toho baráky; i stěny jsou z bambusových prken, vnitřek obložen lodyhami z banánových listů, kryt pak z velkých listů podobných banánů. Vnitřek vyznačuje se spartánskou jednoduchostí: polní lůžko se sítí proti komárům, stůl, 2 židle, skříně, umyvadlo. Koupelnou je sprcha udělaná z plechovek od benzinu. Sedím tedy před svojí ,,silow'' ve výcvikové ústroji: šortky, plátěná blůza, opasek s pipníkami (?) pro tornu, pistole. Mám skopčácké (bílé) punčochy - jsou upleteny z provázků. To je také důvod, proč se zde všeobecně nosí (je bída a o vlněné punčochy a provázkové se snadno netrhají). V ruce pak držím australský klobouk z franc. kokardou. Tak chodím oblečen 10 měsíců v roce - neboť je skoro celý rok horko, kromě velmi vysoko položených míst. Největší vedra jsou v prosinci a v lednu - když jsem přistál v Najuriga bylo 45o ve stínu - když je u nás léto, zde je ,,zima'' - t.j. večer je trochu chladno a nutno se převlíci do teplejšího. Dešťová sezona je v říjnu a v listopadu, to prší celé dny jako z konve, někdy se k tomu přidá i cyklon. V loni v říjnu byly celé okresy srovnány se zemí, voda stoupla se 2 m na 27 m!! Spousta lidí přišla o život a škody byly stamilionové. My jsme zachytili jen slabý náraz cyklonu; byli jsme tehdy ve stanech. Vzalo mi to stan a odneslo asi 50 m - knihy, přikrývky, atd. jsem hledal mnohem dál. V tomto táboře bylo nejhorší klima z celého Madagascaru - chvílemi bylo vedro, za 10 min. zase zima; ráno mlha a všechno vlhké; přičemž malárie řádila a odpravovala jednoho po druhém.
Mohu teď říct, že i já jsem měl na málo. Zrovna na mé narozeniny v 1944 prožíval jsem velmi kritické chvíle. Měl jsem prostě na ,,kahánku'' jak se říká - doktoři se u mě střídali a kroutili jen hlavou. Měl jsem smrtelný záchvat malárie - horečky kolem 42 o; při čemž nastává rozklad krve (Aecés bilieux). Zachránilo mne hlavně to, že mě nechali s velkou horečkou klidně ležet, bez hnutí, ve stanu, a že mě dopravili do nemocnice až čtvrtý den, pak nápoj připravovaný z bylin jež domorodci pijí v takovém případě. Osm dní jsem vůbec nic nejedl, jen pil léčivé odvary. Hodně jsem zhubl, a jak na fotografii vidíte, i později se ze mne tlusťoch nestal. Měl jsem pak 14 dnů zdravotní dovolenou, během níž jsem se zase dal dohromady. Pak jsem měl občas menší horečnato-rhevmatické záchvaty, jež se lehce odstranily různými umělými přípravky. Teď když je dost chininu, beru (?) již dva měsíce dva chininy denně, což mi dělá velmi dobře a nepociťuji žádných obtíží.
Během mého pobytu v táboře a u 1. brigády Dálného Východu prováděl se výcvik v džungli, jelikož terén je přibližně takový jako v Burmě. Bylo to velmi těžké - ale jako všude na Dálném Východě, je to skoro vždy v první řadě boj proti podnebí, malárii, horku a únavě. Třebaže dělostřelectvo, je nutno začít s pěchotním výcvikem, dlouhými pochody, střeleckým výcvikem, pobytem v džungli. Terén je nejdůležitějším činitelem v každé akci, a je velmi různý: jednou je džungle tak hustá, že je třeba klestit si cestu krok za krokem, viditelnost je prakticky žádná. Mimo to, přijde se na rýžová pole, což jsou močály, plantáže. Někde je džungle tvořena z přírodní vegetace, nedotčena lidsku rukou. Viditelnost 20 - 40 m, podle svahu nebo nadmořské výšky, jinde zase, podél cest a železnic, džungle byla vyčištěna; později však nový porost ztěžuje postup, který je velmi pracný a pomalý. Rýžová pole v době dešťů jsou velmi těžko překročitelná - v době sucha jsou naopak velmi praktická. Řeky jsou poměrně široké, mělké, s krokodýli. Netvoří žádnou zvláštní překážku. Nepříjemná je vlhkost a silné deště, se všemi ostatními nepříjemnostmi jež následují: komáři, malarie, záněty nohou, vředy, horečka atd. Je tedy podstatnou částí výcviku snaha využívat k vlastnímu prospěchu zvláštnosti toho kterého kraje, používaje k tomu různé způsoby; otužovat se, zmenšovat a lehce snášet tělesnou námahu; naučit se bezhlučně pohybovat a orientovat v džungli; rozpoznávat nepřítele, dovést si najít potravu. Vlastní boj je pak velmi snadná aféra.
Toto jsem dělal 9 měsíců, spolu s dělostř. výcvikem. Nebyl jsem ovšem nijak nadšen, čímž se netajím. Odjížděje z Londýna, bylo mi řečeno, že v březnu - dubnu 1944 budeme válčit proti Japoncům v Burmě - nyní je červenec 1945 a jsem stále zde. Snad to bylo zapříčiněno přípravami k invazi do Evropy a invazí samou - Madagascar je ostrov a dovážet se tu (?), k tomu je zapotřebí lodě, kterých nikdy nebylo dost. Tím se stalo, že jsem čekal a připravoval se - zatím válka v Evropě skončila a byl jsem postaven před velmi důležité rozhodnutí: můj závazekkerý s franc. armádou je platný do skončení války + 3 měsíce, vypršel: mám jej prodloužit či ne? To jest rozšířit i pro Dálný Východ kde jsem měl již být před rokem? Uváživ všechny okolnosti, místní poměry a praktickou možnost bojovat na Dálném Východě, dokud se tam skutečně válčí (může to skončit dříve než se tam odtud dostanu), rozhodl jsem se, že se vrátím do Evropy. Nikdy nevím, zdali by se mi tam neobnovil pamdiom zrovna v té nebezpečné formě - výsledek toho je, že jsem byl včera vyrozuměn, že tento měsíc se nalodím do Francie, a kde budu v Marseille demobilizován z franc. armády.
To je asi tak vše co bych Vám měl říci - to ostatní až se sejdeme. Nepište mi již sem na Madagascar - pište pí. Mareš., rozhodně se s ní sejdu. Zatím jseu těžkosti psát přímo do ČSR - prozatím byly povoleny telegramy. Poslal jsem Vám telegram tohoto znění (přeloženo do češtiny): Mám se dobře - vracím se do Evropy - pište Mareš Paříž - žádám zprávy telegraficky - vrátím se do 4 měsíců - Lieut. Plesmid, Artillerie, Tananarive.
Je zde se mnou také Lieut. HEINTZ; žádal mne, můžete-li jít se podívat za jeho rodiči, adresa: pan HEINTZ, Praha - Vršovice, V Horkách č. 19. Jelikož se vrací se mnou rovněž do Francie, myslím, že by event. dopis nebo telegram od nich nedostal. Zmiňte se pouze, v dopise, který mi budete psát do Paříže, jak to u nich vypadá. Byli jsme skoro stále spolu, takže v celku co píši se shoduje s ním. Mimo to, že se Heintz zde na Madag. oženil, s dcerou plukovníka od četníků, a sice v lednu t.r. Pojedou spolu do Francie a pak do Prahy. Jeho paní se učí pilně česky, jde jí to docela dobře, takže se s pí Heintzovou aspoň trochu domluví.
Zde na Madag. je několik Čechů u firmy Baťa. Ovšem trpí se hodně nedostatkem surovin, a hlavně vývoz z ČSR chybí. Jestliže se u nás pracuje v průmyslu - Madag. by se dal úplně získat pro náš trh. Chybí zde stále ještě látky všeho druhu, sklo, obuv, pneumatiky, chemické zboží, stroje, a stovky druhů drobného zboží. Čsl. výrobky byly zde před válkou hojně rozšířeny a těší se elmi dobré pověsti. Madag. je bohatý na krokodýlí kůže, drahé kameny, slídu, zlato, vzácné dřevo, vanilka, káva, atd. Kdyby se zde zřídil čsl. konzulát s obchodní misí, měli bychom tu velké možnosti. Je zde polský konzulát, který se právě zavírá po událostech v Polsku, t.j. Londýnská vláda má zde konzulát. Poláci se zajímali kdysi velmi vážně o koupi, nebo alespoň o kolonizaci ostrova. Neboť Madag. je velmi úrodná země, v některých rocích mají žně 2-3 do roka, roste tu všechno skoro bez práce. Ostrov je tak velký jako Francie, Belgie a Holandsko dohromady,ale má pouze 3.4-č mil. obyvatel!
Nakonec bych Vás ještě prosil, aby jste mi laskavě schovávali, nebo opatřili noviny od osvobození Prahy až do mého návratu. Rovněž všechnu zajímavou literaturu z doby obsazení Němci i nyní. Sledujte bedlivě (a je-li možno opatřete mi je) Úřední Věstníky, Výnosy M.N.O. atd. - vyhledejte, je-li to možno, čas od času některého z mých kamarádů, kteří byli u Francouzů, jako např. Šacher - a informujte se o jejich služebním poměru, jak bylo řešeno započítání služby, povýšení, event. peněžní úprava, nebo jiné náležitosti. Já byl povýšen na nadporučíka v Anglii 28.10.1941, a snad i na kapitána (Šacher je můj ročník) v říjnu 1941. Moje služba ve franc. armádě se samozřejmě počítá jako služba v čsl. armádě - doufám, že o tom všem mě budete moci zpravit. Zde u Francouzů jsem byl 3x navržen na kapitána; může k tomu nyní konečně dojít. Doufám, že až přijedu domů, že naši zhodnotí naši službu ve franc. kol. dělostř kde jsme se velmi dobře uplatnili a byli velmi oblíbení. Já, osobně, bych chtěl jít do válečné školy, znám dobře anglicky a francouzsky - ovšem to se bude moci rozhodnout až doma.
Zatím se připravuji k odjezdu; mám se velmi dobře, nic mi nechybí a zdraví mi také slouží. Těším se na návrat domů, na shledání s Vámi, s Vrábl., Kasan., tetou Šimk. (co Hakenovi?), doufám, že každému budu moci něco přivézt na památku. Líbám Vás a vzpomínám na Vás s celou svou myslí, Mirek.
Chtěl jsem napsat jenom jeden list, a už jsou z toho tři. Zapomněl jsem vám říct něco o fotografiích. O té z Kampu jsem již mluvil, (nedívám se zrovna přívětivě) ta je také nejnovější. Dám se však zde ještě vyfotografovat - ačkoliv přijedu do Prahy ve franc. uniformě, takže by to šlo i doma. Na skupinku se musíte dobře dívat, klečím v první řadě. Je to moje baterie; za mnou stojí podporučík, můj 1. důstojník. Je nás jen několik bílých - ostatní jsou domorodí: někteří hnědí, jiní skoro černí. Jako vojáci nejsou to hrdinové; ale jsou hodní, poslušní i pracovití. Jsou ze všech možných kmenů, jichž je na Madag. asi 8; vcelku se nazývají Malgaši. Jejich řeč se poslouchá příjemně, je to směsice jazyků polynézských, sanskritu, s prvky arabskými, franc. a angl. Mám také gramatiku a slovník této řeči, ale znám jen několik málo slov.
Fotografie, na níž je středem vaší pozornosti děvče, s kterým jsem se dal fotogr. v Londýně, v Hyde Parku, je moje velmi vážná známost - nevzal jsem si ji, jelikož jsem odjel z Anglie dříve než jsem očekával. Snad to bylo tak dobře. Doufám, že se s ní sejdu teď ve Francii; je to jihoameričanka, z Chile, chystá se do Evropy, jakmile se tam dostanu já. Čeká na mě stále, více než 2 roky. Dostal jsem od ní nedávno 5 dopisů - tak nevím, co z toho bude - mluví angl., franc. a španělsky, ale bude se učit také česky, když ...
Soanieraua, Tananarivo, Madagascar.
Drahá maminko a tatínku,
s nevýslovnou radostí chápu se pera, abych Vám napsal pár řádek. Bude to skutečně jen pár řádek - musel bych snad napsat knihu, abych vyplnil dlouhou mezeru šesti let, vzdálen od Vás a od vlasti, abych Vám mohl podrobně říci, kde jsem všude byl, co jsem dělal, - knihu jež by obsahovala odpovědi na všechny vaše nevyslovené otázky. Řeknu Vám hned na počátku, že se právě chystám k návratu do Evropy, do Francie a odtamtud do Prahy. Ještě tento měsíc se nalodím, měsíc bude trvat cesta, měsíc nebo dva ve Francii - v každém případě budeme tyto Vánoce slavit pohromadě, tak jako před šesti léty naposledy. Moje přítomnost ve Francii bude naprosto nutná, ačkoliv dva měsíce, jak můj pobyt odhaduji, je doba značně dlouhá. Bude třeba vyplnit mnoho formalit, a hlavně zvyknout si pomalu na Evropské podnebí. Buďte však ujištěni, že zkrátím svůj pobyt v cizině na nejnutnější míru. Nemám nejmenší ponětí jaká je situace v Evropě, bude-li zajištěn transport, neboť chci cestovat pokud možno se svými zavazadly, jejichž obsah zvláště u nás bude velmi ?vítaný?. Pošlu Vám přirozeně telegram, abych Vám oznámil datum svého příjezdu, a budu z Francie přirozeně psát. Poslal jsem ?? odsud, z Tananarive, je to 10 dní, doufám, že jste jej obdrželi a že budete psát pí Marešové, která mi veškerou korespondenci po mém příjezdu do Francie doručí. Budu mít rovněž v Paříži služební řízení; žádal jsem již pí Mar. o dovolení bydlet u ní. V každém případě ona je mnou zpravována o všem co dělám a kde jsem.
Včera jsem dostal dopis od pí. Mar. zároveň s listem, který jí maminka psala. A co Víc, dopis od Vás obou, jež mi způsobil nevýslovnou radost. Třebaže jsem okamžitě poznal rukopis, zdálo se mi, že sním, čta starou adresu, a hlavně ohromilo mne datum odeslání z Prahy. Musel jsem se velmi přemáhat abych pohnutím neplakal - četl jsem jej právě v době oběda v důstojnické jídelně. Po celou dobu, po šest let, jsem čekal na tento dopis, jež by mi oznámil, že jste živi a zdrávi. Po celý ten čas byl jsem si pevně jist, že Vás najdu až se vrátím domů - tato myšlenka byla ve mě tak silná, že jsem tomu věřil s naprostou jistotou; po tuto dlouhou dobu pomyšlení na domov mě jenom sílilo a dávalo mě odvahu překonávat všechny potíže a nebezpečí klidně, s rozvahou, s pevnou důvěrou, že se opět jednou sejdeme. A teď, kdy opět o sobě víme, jedná se jen o několik měsíců jež nás dělí - obrním se ještě trpělivostí na tuto krátkou dobu a s nesmírnou radostí se budu těšit na den jež mě opět s Vámi spojí. Měl jsem o Vás velké obavy, hlavně pokud se Vaší bezpečnosti týče, snad aby jste netrpěli kvůli mně; ale Váš dopis zaplašil veškeré mé obavy. Doufám pevně, že Vás najdu ve výborném zdraví, spokojené, vzpomínající na přestálá utrpení lehce, majíce před sebou lepší budoucnost a šťastnější perspektivy. Učiním vše, abych Vám tuto budoucnost zpříjemnil a pomohl Vám zapomenout přetrpěná příkoří a útrapy. Doufám, že Bůh, jež mi byl stále takovým mocným ochráncem, mi i v budoucnu nadále milostivě pomůže.
S paní Marešovou si dopisuji již asi po dobu desíti měsíců. Po pádu Paříže bylo znovu otevřeno poštovní spojení, ihned jsem ji psal, ale první zprávu jsem dostal až v únoru. Byla to velmi smutná zpráva; oznamovala mi smrt Pepči následkem těžkého úrazu při bombardování 19. července 1940. Byla to pro mě velká rána; Pepča i jeho žena byli ke mně velmi laskaví a jejich pomoc jíž mi poskytli v r. 1939 je penězi nezaplatitelná. Zatím posílám pí. Mareš. každý měsíc dva balíčky a 1 1/2 kg potravin, je6 ve Francii chybí. Jejich pomoc mi byla nesmírně vítána zvláště v té době, kdy začínal jsem ztrácet důvěru v lidi - nedali jen proto aby dali, ale dávali s láskou, s porozuměním což bylo velmi vzácné. Po příjezdu do Francie, budu-li mít doposud stále takové štěstí, ji vypomůži ze všech svých sil. Je to velmi vzácná, obětavá a charakterní žena.
Nyní Vás bude zajímat, kde jsem po celou tu dobu byl, co jsem dělal - vypíši Vám to velmi stručně; jistě jste se sešli s některým z mých kamarádů, jako např. Šacher, který Vám psal. Byl i zde na Madagascaru, ale odjel několik týdnů před mým příjezdem. Je to velmi sympatický a slušný člověk - jakožto všichni, kteří odešli do cizích armád. Co Vám říci o mých osudech? Skoro od prvního dne měl jsem ve zvyku vésti si deníček, kde jsem den co den několika slovy zachytil události celého dne. Ty mám naštěstí s sebou, takže budu moci - až se zase sejdeme - vydati počet z každého dne. Byl jsem bohužel nucen zanechat jednu velkou bednu v Anglii u přátel - obsahuje knihy, listiny, doklady, časopisy, fotografie atd. Budu-li moci si zajet z Francie do Anglie, chtěl bych si přivést aspoň to nejdůležitější a nejzajímavější - nevím doposud, ale je to pravděpodobné. Hlavně fotografie - moje metodičnost a důkladnost mne vedli k tomu, že mám slušnou sbírku fotografií od prvních dnů v Polsku až do opuštění Anglie. Zde to je již slabší; posílám tři fotografie o nichž se zmíním později.
Když jsem tehdy sedal do vlaku na Wils. nádraží, před šesti léty, netušili jsme, že to bude tak dlouho trvat. Ale nelituji, že jsem odešel - události mi daly částečně za pravdu a snad jsem si zachránil i život. Myslím, že zcela určitě; rozhodně bych se klidně nemohl dívat na nacistické nadlidi, bestie, které byly důkladně biti, a jak se říká zde, dokonale vybity u nás. Přecházel jsem (začnu od počátku, abych uklidnil Vaši zvědavost) do Polska se dvěma kamarády, kteří jsou oba mrtví. V Žilině jsem si si vzal u své trvalé baterie mapy, jesli jsme vlakem a zbytek, asi 60 km pěšky. Dostali jsme se do Rajezy u Živca, tam jsme byli 14 dní; poté nás odeslali do Krakova, kde jsme byli v čal. táboře.V červnu jsme odjeli do Francie; tam jsem podepsal závazek do Franc. Cizinecké legie, a nastoupil službu u 1. pl. Ciz. leg. v Sidi-Bel-Abbés a později u 4. pl. Zuavů v Tunisu. Stal se ze mne na krátkou dobu pěšák - v září jsme byli propuštěni a zůčastnili se tvoření čsl. vojska ve Francii od počátku října. Tam jsem velel 1. baterii 1. čsl. dělostř. pl. takřka až do pádu Francie, 14 dní před odjezdem na frontu. Z Francie jsem odjel do Anglie se zbytkem čsl. divize; byla to cesta na niž nikdy nezapomenu. Anglie na mne působila mocným dojmem - v kritických těch dnech, kdy se čekalo, že Skopčáci provedou invazi, Anglie byla klidná, odhodlaná se bít do posledního.
Byli jsme přijati velmi přátelsky a považování Angličany za jedny z nich. Sdíleli jsme s nimi vše dobré i špatné, a toho špatného bylo víc než dost. Hlavně bombardování jež němci započali brutálně - neškodná města hlavně - snažíce se podlomit morálku. Ale Anglie se pomalu připravovala, pomalu ale důkladně; a jak zatočila s Němci, to konečně víte. V Anglii jsem byl u protitank. baterie, střežili jsme pobřeží, stříleli na Německá letadla, cvičení atd. Byl jsem posádkou v různých částech Anglie; jednou na severu, pak na jihu, na východě a na konec u Londýna. V Londýně jsem byl velmi často a vím velmi dobře co to jsou nálety. V Anglii, a co se tam dělo, budu vám jednou vykládat. Nemohu rovněž se rozepisovat jak jsem se dostal do Armády Boj. Francie - fakt je ten, že jsem u Francouzů více než dva roky.
Z Anglie jsem odjel před dvěma lety v uniformě poručíka franc. koloniálního dělostřelectva, s určením pro Dálný Východ, na Madagascar, kde se připravovala armáda pro Indočínu. Ovšem dostat se sem nebylo tak jednoduché. Především cesta z Anglie, velkou oklikou, vyhýbaje se něm. ponorkám jak se to dalo, s velkou dávkou štěstí k tomu, nejdříve do Egypta. Tam jsem se zdržel 6 týdnů, jak v poušti, tak i v Káhiře(?). Tam jsem se věnoval turistice, chodě se dívat každý den na pyramidy a hlavně, seznamovat se s pokrmy, ovocem atd. o nichž se v Anglii nikomu nesnilo (V Anglii bylo všechno na lístky; jeden čas nebylo co kouřit, ovoce skoro žádné). Z Egypta jsme odjeli na polské lodi, tentokráte do Jižní Afriky, do Durbanu. kde jsem se zdržel opět 6 týdnů. Z Durbanu do Portugalské Afriky na 14 dní, a pak konečně madagascarský přístav Neajunga. Odtud 600 km nákladním autem do hlavního města, Tananarive. Zhruba vzato, Londýn - Tananarive měřilo asi 2000km, počítaje všechny okliky, možné i nemožné.
Hlavní těžkosti samozřejmě začínaly. Nebyl to nejen jazyk, neboť francouzsky jsem skoro neznal vůbec - moje velmi dobrá znalost angličtiny byla velmi užitečná během cesty, ale ve franc. armádě mluví se francouzsky! Začal jsem tedy od počátku, hlavně různé odborné výrazy a povely; četl jsem předpisy, knihy - ale když se stále slyší ta která řeč, pomalu aniž bych to pozoroval jsem začínal nejen všemu rozumět, ale mluvím a píši docela slušně. Ovšem kolonie, život, podnebí, služba - to vše bylo tak rozdílné co jsem doposud dělal, takže z počátku jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Mohu říci, že mi to slo, velel jsem po dlouhý čas baterii polního dělostř., s kterou jsem prodělal řadu ostrých střeleb, cvičení a kterou jsem si vycvičil. To jsem byl zde v Tananarive, když se utvořila 1. Brigáda Dálného Východu, přemístili jsme se do výcvikového tábora, asi 100km od Tan.
V Tananarive jsem bydlel v hotelu - platil jsem měsíčně za stravu a byt 1600F (při tom si vzpomínám na můj měsíční plat doma - můj _měsíční_ plat, od 1.1.1945, je asi 6x vyšší než tatínkova penze!!). Ve srovnání s předválečnými poměry je i zde draho: 1kg cukru stojí 8.50 fra; 1 kg kávy 11-15 fra, civilní oblek 3000 F, 1 kg čokolády 65 F, 1 kg másla 80 F, toaletní mýdlo 6 F, 1 Kg hovězího masa 4 F; boty od 250 - 550 F atd. Ovšem ve srovnání s Francií, kde civilní oblek stojí kolem 15000 F, 1 kg másla 800 F atd., je tu velmi lacino.
Jak místo vypadá, o domorodcích, životě koloniálním, a tisíce a tisíce podrobností se zmiňovat nebudu. Vezu si celou knihovnu: asi 30 knih o Madagascaru, sta pohlednic, a různé památkové předměty. Je toho 150 kg. Mimoto C tyto dny sháním živobytí - proto také tento dopis píši asi na třikrát - vše dávám do plechovek, zaletovat atd. Vím, že není doma tabák - mám hodně cigaret, dýmk. tabáku, jak domácího tak i jiho-afrického; bohužel nejsou doutníky, ale i ty snad najdu. Mám to všecko v plechovce od benzinu a doufám, že to přivezu do Prahy. Tyto přípravy k odjezdu a různé nákupy mě již stály nejméně 50000F, takže jsem skoro na suchu. Mám teď běhání, že nevím co dělat dříve - čím víc toho mám tak shledávám, že mi toho ještě hodně chybí. Před chvílí jsem si vzpomněl na nitě, tak jsem honem běžel koupit nitě!
Velkou těžkostí zde bylo přizpůsobení se podnebí - třebaže zde není dravé zvěře a jedovatých hadů - vyjma krokodýlů, jichž je v řekách a jezerech nesmírné množství. Spočátku se mi stalo, že jsem se koupal v řece, kde byli krokodýli, aniž bych o tom samozřejmě věděl - když jsem se to dozvěděl, tak mě naběhla husí kůže! Jsou zde tu a tam škorpioni, jedovatí pavouci - hrozná spousta švábů a blech - ale hlavně komáři, kteří sjou všude v nevídaném množství: dík jim, paludism (malárie) má každý a úmrtnost je značná. Domorodci nejsou příliš čistotní - ale povinným očkováním úmrtnost na mor, tyfus atd. - byly tu kdysi hrozné epidemie - je minimální.
V loni v říjnu jsem tedy opustil Tan. do tábora, asi 100 km od Tan. Na jedné z fotografií, jak sedím před chýší, je vidět také část ubytovacího prostoru mé baterie. Když jsme totiž přišli do ,,tábora'', našli jsme planinu ,,brousse'', to jest trávu a keře. Začal jsem to čistit, vozit z lesa kmeny, poslal lidi na bambus, a na druh banánových listů. Vznikly z toho baráky; i stěny jsou z bambusových prken, vnitřek obložen lodyhami z banánových listů, kryt pak z velkých listů podobných banánů. Vnitřek vyznačuje se spartánskou jednoduchostí: polní lůžko se sítí proti komárům, stůl, 2 židle, skříně, umyvadlo. Koupelnou je sprcha udělaná z plechovek od benzinu. Sedím tedy před svojí ,,silow'' ve výcvikové ústroji: šortky, plátěná blůza, opasek s pipníkami (?) pro tornu, pistole. Mám skopčácké (bílé) punčochy - jsou upleteny z provázků. To je také důvod, proč se zde všeobecně nosí (je bída a o vlněné punčochy a provázkové se snadno netrhají). V ruce pak držím australský klobouk z franc. kokardou. Tak chodím oblečen 10 měsíců v roce - neboť je skoro celý rok horko, kromě velmi vysoko položených míst. Největší vedra jsou v prosinci a v lednu - když jsem přistál v Najuriga bylo 45o ve stínu - když je u nás léto, zde je ,,zima'' - t.j. večer je trochu chladno a nutno se převlíci do teplejšího. Dešťová sezona je v říjnu a v listopadu, to prší celé dny jako z konve, někdy se k tomu přidá i cyklon. V loni v říjnu byly celé okresy srovnány se zemí, voda stoupla se 2 m na 27 m!! Spousta lidí přišla o život a škody byly stamilionové. My jsme zachytili jen slabý náraz cyklonu; byli jsme tehdy ve stanech. Vzalo mi to stan a odneslo asi 50 m - knihy, přikrývky, atd. jsem hledal mnohem dál. V tomto táboře bylo nejhorší klima z celého Madagascaru - chvílemi bylo vedro, za 10 min. zase zima; ráno mlha a všechno vlhké; přičemž malárie řádila a odpravovala jednoho po druhém.
Mohu teď říct, že i já jsem měl na málo. Zrovna na mé narozeniny v 1944 prožíval jsem velmi kritické chvíle. Měl jsem prostě na ,,kahánku'' jak se říká - doktoři se u mě střídali a kroutili jen hlavou. Měl jsem smrtelný záchvat malárie - horečky kolem 42 o; při čemž nastává rozklad krve (Aecés bilieux). Zachránilo mne hlavně to, že mě nechali s velkou horečkou klidně ležet, bez hnutí, ve stanu, a že mě dopravili do nemocnice až čtvrtý den, pak nápoj připravovaný z bylin jež domorodci pijí v takovém případě. Osm dní jsem vůbec nic nejedl, jen pil léčivé odvary. Hodně jsem zhubl, a jak na fotografii vidíte, i později se ze mne tlusťoch nestal. Měl jsem pak 14 dnů zdravotní dovolenou, během níž jsem se zase dal dohromady. Pak jsem měl občas menší horečnato-rhevmatické záchvaty, jež se lehce odstranily různými umělými přípravky. Teď když je dost chininu, beru (?) již dva měsíce dva chininy denně, což mi dělá velmi dobře a nepociťuji žádných obtíží.
Během mého pobytu v táboře a u 1. brigády Dálného Východu prováděl se výcvik v džungli, jelikož terén je přibližně takový jako v Burmě. Bylo to velmi těžké - ale jako všude na Dálném Východě, je to skoro vždy v první řadě boj proti podnebí, malárii, horku a únavě. Třebaže dělostřelectvo, je nutno začít s pěchotním výcvikem, dlouhými pochody, střeleckým výcvikem, pobytem v džungli. Terén je nejdůležitějším činitelem v každé akci, a je velmi různý: jednou je džungle tak hustá, že je třeba klestit si cestu krok za krokem, viditelnost je prakticky žádná. Mimo to, přijde se na rýžová pole, což jsou močály, plantáže. Někde je džungle tvořena z přírodní vegetace, nedotčena lidsku rukou. Viditelnost 20 - 40 m, podle svahu nebo nadmořské výšky, jinde zase, podél cest a železnic, džungle byla vyčištěna; později však nový porost ztěžuje postup, který je velmi pracný a pomalý. Rýžová pole v době dešťů jsou velmi těžko překročitelná - v době sucha jsou naopak velmi praktická. Řeky jsou poměrně široké, mělké, s krokodýli. Netvoří žádnou zvláštní překážku. Nepříjemná je vlhkost a silné deště, se všemi ostatními nepříjemnostmi jež následují: komáři, malarie, záněty nohou, vředy, horečka atd. Je tedy podstatnou částí výcviku snaha využívat k vlastnímu prospěchu zvláštnosti toho kterého kraje, používaje k tomu různé způsoby; otužovat se, zmenšovat a lehce snášet tělesnou námahu; naučit se bezhlučně pohybovat a orientovat v džungli; rozpoznávat nepřítele, dovést si najít potravu. Vlastní boj je pak velmi snadná aféra.
Toto jsem dělal 9 měsíců, spolu s dělostř. výcvikem. Nebyl jsem ovšem nijak nadšen, čímž se netajím. Odjížděje z Londýna, bylo mi řečeno, že v březnu - dubnu 1944 budeme válčit proti Japoncům v Burmě - nyní je červenec 1945 a jsem stále zde. Snad to bylo zapříčiněno přípravami k invazi do Evropy a invazí samou - Madagascar je ostrov a dovážet se tu (?), k tomu je zapotřebí lodě, kterých nikdy nebylo dost. Tím se stalo, že jsem čekal a připravoval se - zatím válka v Evropě skončila a byl jsem postaven před velmi důležité rozhodnutí: můj závazekkerý s franc. armádou je platný do skončení války + 3 měsíce, vypršel: mám jej prodloužit či ne? To jest rozšířit i pro Dálný Východ kde jsem měl již být před rokem? Uváživ všechny okolnosti, místní poměry a praktickou možnost bojovat na Dálném Východě, dokud se tam skutečně válčí (může to skončit dříve než se tam odtud dostanu), rozhodl jsem se, že se vrátím do Evropy. Nikdy nevím, zdali by se mi tam neobnovil pamdiom zrovna v té nebezpečné formě - výsledek toho je, že jsem byl včera vyrozuměn, že tento měsíc se nalodím do Francie, a kde budu v Marseille demobilizován z franc. armády.
To je asi tak vše co bych Vám měl říci - to ostatní až se sejdeme. Nepište mi již sem na Madagascar - pište pí. Mareš., rozhodně se s ní sejdu. Zatím jseu těžkosti psát přímo do ČSR - prozatím byly povoleny telegramy. Poslal jsem Vám telegram tohoto znění (přeloženo do češtiny): Mám se dobře - vracím se do Evropy - pište Mareš Paříž - žádám zprávy telegraficky - vrátím se do 4 měsíců - Lieut. Plesmid, Artillerie, Tananarive.
Je zde se mnou také Lieut. HEINTZ; žádal mne, můžete-li jít se podívat za jeho rodiči, adresa: pan HEINTZ, Praha - Vršovice, V Horkách č. 19. Jelikož se vrací se mnou rovněž do Francie, myslím, že by event. dopis nebo telegram od nich nedostal. Zmiňte se pouze, v dopise, který mi budete psát do Paříže, jak to u nich vypadá. Byli jsme skoro stále spolu, takže v celku co píši se shoduje s ním. Mimo to, že se Heintz zde na Madag. oženil, s dcerou plukovníka od četníků, a sice v lednu t.r. Pojedou spolu do Francie a pak do Prahy. Jeho paní se učí pilně česky, jde jí to docela dobře, takže se s pí Heintzovou aspoň trochu domluví.
Zde na Madag. je několik Čechů u firmy Baťa. Ovšem trpí se hodně nedostatkem surovin, a hlavně vývoz z ČSR chybí. Jestliže se u nás pracuje v průmyslu - Madag. by se dal úplně získat pro náš trh. Chybí zde stále ještě látky všeho druhu, sklo, obuv, pneumatiky, chemické zboží, stroje, a stovky druhů drobného zboží. Čsl. výrobky byly zde před válkou hojně rozšířeny a těší se elmi dobré pověsti. Madag. je bohatý na krokodýlí kůže, drahé kameny, slídu, zlato, vzácné dřevo, vanilka, káva, atd. Kdyby se zde zřídil čsl. konzulát s obchodní misí, měli bychom tu velké možnosti. Je zde polský konzulát, který se právě zavírá po událostech v Polsku, t.j. Londýnská vláda má zde konzulát. Poláci se zajímali kdysi velmi vážně o koupi, nebo alespoň o kolonizaci ostrova. Neboť Madag. je velmi úrodná země, v některých rocích mají žně 2-3 do roka, roste tu všechno skoro bez práce. Ostrov je tak velký jako Francie, Belgie a Holandsko dohromady,ale má pouze 3.4-č mil. obyvatel!
Nakonec bych Vás ještě prosil, aby jste mi laskavě schovávali, nebo opatřili noviny od osvobození Prahy až do mého návratu. Rovněž všechnu zajímavou literaturu z doby obsazení Němci i nyní. Sledujte bedlivě (a je-li možno opatřete mi je) Úřední Věstníky, Výnosy M.N.O. atd. - vyhledejte, je-li to možno, čas od času některého z mých kamarádů, kteří byli u Francouzů, jako např. Šacher - a informujte se o jejich služebním poměru, jak bylo řešeno započítání služby, povýšení, event. peněžní úprava, nebo jiné náležitosti. Já byl povýšen na nadporučíka v Anglii 28.10.1941, a snad i na kapitána (Šacher je můj ročník) v říjnu 1941. Moje služba ve franc. armádě se samozřejmě počítá jako služba v čsl. armádě - doufám, že o tom všem mě budete moci zpravit. Zde u Francouzů jsem byl 3x navržen na kapitána; může k tomu nyní konečně dojít. Doufám, že až přijedu domů, že naši zhodnotí naši službu ve franc. kol. dělostř kde jsme se velmi dobře uplatnili a byli velmi oblíbení. Já, osobně, bych chtěl jít do válečné školy, znám dobře anglicky a francouzsky - ovšem to se bude moci rozhodnout až doma.
Zatím se připravuji k odjezdu; mám se velmi dobře, nic mi nechybí a zdraví mi také slouží. Těším se na návrat domů, na shledání s Vámi, s Vrábl., Kasan., tetou Šimk. (co Hakenovi?), doufám, že každému budu moci něco přivézt na památku. Líbám Vás a vzpomínám na Vás s celou svou myslí, Mirek.
Chtěl jsem napsat jenom jeden list, a už jsou z toho tři. Zapomněl jsem vám říct něco o fotografiích. O té z Kampu jsem již mluvil, (nedívám se zrovna přívětivě) ta je také nejnovější. Dám se však zde ještě vyfotografovat - ačkoliv přijedu do Prahy ve franc. uniformě, takže by to šlo i doma. Na skupinku se musíte dobře dívat, klečím v první řadě. Je to moje baterie; za mnou stojí podporučík, můj 1. důstojník. Je nás jen několik bílých - ostatní jsou domorodí: někteří hnědí, jiní skoro černí. Jako vojáci nejsou to hrdinové; ale jsou hodní, poslušní i pracovití. Jsou ze všech možných kmenů, jichž je na Madag. asi 8; vcelku se nazývají Malgaši. Jejich řeč se poslouchá příjemně, je to směsice jazyků polynézských, sanskritu, s prvky arabskými, franc. a angl. Mám také gramatiku a slovník této řeči, ale znám jen několik málo slov.
Fotografie, na níž je středem vaší pozornosti děvče, s kterým jsem se dal fotogr. v Londýně, v Hyde Parku, je moje velmi vážná známost - nevzal jsem si ji, jelikož jsem odjel z Anglie dříve než jsem očekával. Snad to bylo tak dobře. Doufám, že se s ní sejdu teď ve Francii; je to jihoameričanka, z Chile, chystá se do Evropy, jakmile se tam dostanu já. Čeká na mě stále, více než 2 roky. Dostal jsem od ní nedávno 5 dopisů - tak nevím, co z toho bude - mluví angl., franc. a španělsky, ale bude se učit také česky, když ...