Hodně mi v poslední době vrtají hlavou romány Karla Maye. Old Shatterhanda i Vinetoua jsem jako kluk přímo hltal stejně jako snad každý z mých vrstevníků, koneckonců nejeden z mých kamarádů měl přezdívku podle postavy z májovky. Při tom je silná podobnost mezi pojetím multikulturních vztahů u Karla Maye a současných multikulturalistů. A zárověň už se jeden velký fanoušek Old Shatterhanda pokusil tyto představy velmi důsledně uvést v realitu - Adolf Hitler na májovkách také vyrůstal a ještě jako kancléř se na svém letním sídle v Obersalzbergu rád chlubíval kompletní sbírkou. Ani s multikulturalismus, ani nacismus v oblibě vůbec nemám. To je příležitost zamyslet se nad svými dětskými vzory.
Takže si natáhněme hodně silné gumové rukavice a ponořme se do analýzy těchto kulturních vzorců. Příklady v této úvaze budou z nejznámějšího Mayova románu Vinetou, Rudý Gentleman
(1896) - samozřejmě jsem si to po těch letech musel přečíst znovu. Ale nejvíc nás samozřejmě zajímá, jak by tak mohl dopadnout příběh multikulturalistů .
Karlel May vidí multikulturní/multirasové vztahy takto:
- Nezáleží na rozdílné barvě kůže, ale na shodných hodnotách. Například ve Vinetouovi, Rudém Gentlemanovi se Old Shatterhand, který je zosobnění rytířství, spřátelí s gentlemanským náčelníkem Apačů Vinetouem. Navzdory jejich odlišné rase i kultuře je tedy spojuje jejich gentlemanství/rytířskost.
- Neexistují komunikační bariéry. Old Shatterhand například v dramatickém momentu ukáže korále, které před tím Vinetouovi ušmikl, když ho osvobozoval ze zajetí svých společníků - zlých bělochů. Tím prokáže, že to byl on, kdo ho osvobodil a demonstruje své gentlemansví. Vůbec si neláme hlavu, jak riskuje! Že třeba korále symbolizují Vinetouovo fufufu, jehož ztráta je horší než smrt a je možné jí odčinit pouze rituálním mučením quququ. Klidně riskuje, že v rodovém zřízení vyrostlý Vinetou bude vidět jinak Old Shatterhandovu zradu svých bílých soukmenovců. O takových souvislostech se prostě vůbec neuvažuje. Je prostě shůry dáno, že korálky jsou bezvýznamná ozdoba a hodnotové souznění výš než příbuznost přesně tak, jak to je v Evropě. Jediný rozdíl mezi Němcem a Apačem jsou ty bezvýznamné ozdoby.
- Střet kultur jsou jakési závody v ušlechtilosti. Například ve Vinetouovi běloši vyměřují železnici přes teritorium Apačů, což se provalí a vznikne spor. Řeší se to tak, že se obě strany začnou předvádět, kdo je jak podlý nebo šlechetný. Když jedni (Apači) soutěž vyhrají, druhá strana řekne "Ó, vy jste tak ušlechtilí, chtěli bychom být také takoví a integrovat se do vašeho kmene" a spor je vyřešen. Jen pár padouchů je tak zkažených a zlých, že ušlechtilost vůbec nevidí, ti nemají nárok na jakýkoliv soucit. Skončí u mučednického kůlu nebo s prostřelenými koleny. Všichni, co stojí za řeč, se ale nakonec mají rádi a někteří z nich jsou ještě ušlechtilejší než na začátku.
- Nenávist je předsudečná. Je apriorní, nemá žádné příčiny. Neexistuje souvislost mezi strachem a nenávistí. U Karla Maye strach vlastně neexistuje. Nejenže hrdinové jsou bez bázně a hany, ale ani padouši nemají z ničeho strach. Pud sebezáchovy se projevuje vymýšlením nejrůznějších lstí, léček a protiléček, to ano. Ale že by se významná postava roky užírala strachem, brousila si kudlu a čekala na příležitost? Takový motiv v májovkách nenajdete.
Problém s těmito představami je ten, že neodpovídají realitě. Zajímavé je srovnání Vinetoua s životním příběhem Geronima (1829-1909), náčelníka Apačů s postříbřenou riflí z reálného vesmíru. Aby bylo jasno, nevyčítám Mayovi, že je děj jeho románů fikce. Problém je v tom, že zákonitosti jeho světa jsou předsudky, které aplikovány na realitu mají tragické důsledky.
Předsudek 1: Spojují lidi společné hodnoty?
Správný morální kodex je jen jeden, to Vám řekne každý trouba. Jenže empiricky se dá snadno ukázat, že takových troubů koexistuje několik typů. Jiný kodex mají válečníci/rytíři/gentlemani, jiný mají třeba finančníci. Zrovna nedávno jsme s dětmi v autě poslouchali Staré řecké báje a pověsti. Herakles má prostě jiné hodnoty než král Midas. Stejně tak fanoušek gentlemana Old Shatterhanda má nejspíš jiný hodnotový žebříček než jeho spoluobčan, jehož rodina se po generace zabývá finančnictvím. To je úplně normální, nikdy to nebylo jinak a je to všem prospěšné.
Všichni známe ten krásný pocit, když se potkáme s někým, s kým máme společný hodnotový žebříček. Ale vytvářet si vztah k lidem jen na základě sdílených hodnot - to je strašná intolerance. Znamená to mít nepřátelský vztah nejen k cizincům, ale k celým subkulturám vlastní země. Tak jako Hitler. Největší vtip je, že nositelé takových předsudků je často prezentují jako toleranci.
Předsudek 2: Existují mezikulturní bariéry?
Mezikulturní bariéry jsou velmi významné. Kultura není jen to, co se hraje v Národním divadle. Kultura je také to, jak lidé navzájem získávají svoji důvěru, jak řeší své spory, jejich představa o mírovém uspořádání. Takže když se setkají lidé z nekompatibilních kultur, tak si moc důvěřovat nebudou. Banální sousedské spory o tom, v kolik hodin má být v domě klid, přerostou v zavilé nepřátelství. Je to každodenní zkušenost milionů lidí. Je to nevyhnutelný, logický a zcela zákonitý důsledek rozdílnosti kultur.
Taková situace nakonec dospěje ke kulturně univerzálním prostředkům - byrokracie, strach, násilí. Byrokracie je z nich ještě nejlepší, korporace nebo EU jsou na ní založené a jakž takž to funguje. Ale byrokracie není úplně univerzální a použitelná v každé situaci. Samozřejmě některé kultury si jsou natolik blízké, že jejich společný jmenovatel je docela funkční. Češi a Slováci se možná neshodnou, co je kapusta a co kedlubna, ale když na tom záleží, spory si dokážou vyřešit. Bohužel obecně to tak nefunguje a pak obvykle nastupuje zastrašování, teror, násilí.
Předsudek 3: Fungují závody v ušlechtilosti za každých okolností?
Ušlechtilost, rytířskost, spravedlnost jsou koncepty silně kulturně závislé. Je skvělé, že je máme, a uvnitř naší kultury nebo kultu příbuzných nám umožňují mírumilovně řešit naše spory. Ale je riskantní je v multikulturním sporu uplatňovat. Každá kultura má své vlastní etické kodexy i způsob mírového řešení sporů, přitom jednotlivé kultury v tomto nejsou navzájem kompatibilní. A tak byl Geronimo mistr "kulturně univerzálních prostředků" (jen ta byrokracie se v jeho případě nedala použít) a ne rytíř bez bázně a hany.
Například současní evropští vítači v závodech v ušlechtilosti šlapou z plných sil i v kulturně nehomogenním prostředí. Otec znásilněné a zavražděné Marie Landerburgerové dál podporuje uprchlíky, to je přece analogicky ušlechtilé jako Vinetou, když běloši zavraždili jeho přítele Klekí Petru. A nemůžou přijít na to, proč se ti muslimové ne a ne integrovat, když přece podle nich každý musí vidět, že to jsou staletí zaostalí primitivové. Ale ne každý to tak prostě vidí. A tak ten koncept integrace selhává.
Nedokážete uvidět ušlechtilost pana Langerburgera a jemu podobných? Na to pozor, protože kulturní vzorec ještě neskončil. Nastupují mučednické kůly, v lepším případě prostřelená kolena, přinejmenším zablokovaný účet na Facebooku. Lidé, kteří nejsou schopni uvidět ušlechtilost rádoby-gentlemanů, nejsou podle nich hodni žádné lítosti ani milosrdenství.
Nacisté to s tunelovým viděním dotáhli k ještě větší preciznosti. Vyvraždili milióny lidí za naprosto šokujícího opovržení jakýmkoli soucitem. Koneckonců Old Shatterhand na množství nepřátel také nehleděl. Ale problém je v tom, že jakmile přestanete vidět ušlechtilost toho zabíjení, tak jste hnedle, logicky a zákonitě, taky u mučednického kůlu.
Spousta lidí si myslí, že až multikulturalisté uvidí důsledky své ideologie v praxi, že jim to tak nějak docvakne. Že třeba utrpení nevinných lidí může celou tu ideologii nějak zdiskreditovat. Že třeba nahlédnou, že na tom nic ušlechtilého není, řeknou si, hele pojďme si najít jiného koníčka, třeba badminton je takový pěkný sport, a na světě bude zase dobře. To je bohužel velmi naivní. Přestat vidět ušlechtilost prostě nemohou, už jen proto, že vědí, jak dopadli lidé, co jí vidět přestali. A tak z historického hlediska nejúspěšnější metoda, jak dostat lidi z tohohle strašného tunelového vidění, je kobercové bombardování.
Předsudek 4: Je nenávist předsudečná?
V reálném světě nenávist je důsledek zastrašení. Například když jsem v roce 1989 chodil demonstrovat, moje maminka byla šílená strachy, že "přijedou rusáci a všechny vás postřílí". Dnes je z ní rusofob, který se možná vyjadřuje kultivovaněji než průměrný trol na internetu, ale asi by radši umřela, než aby se naočkovala ruskou vakcínou proti kovidu. Na rozdíl ode mne - ne že bych se v roce 1989 nebál, ale nenechal jsem se zastrašit. Jiný příklad jsou události z roku 1945, kdy Češi, do té doby zastrašení tím nejbrutálnějším terorem, jaký je možné si představit, mohli konečně dát svým emocím průchod.
Tento psychologický mechanismus se samozřejmě nevztahuje jen na strach z jiných kultur. Komunistický režim v Československu stál na strachu z tajné policie STB, a tak lidé bývalé STBáky dodnes nesnáší. Jenže, jak už bylo řečeno, multikulturní vztahy k zastrašování přirozeně sklouzávají. A tak je nenávist neoddělitelnou průvodkyní reálného multikulturalismu.
Základní pilíř politiky multikulturalismu je zastrašovat lidi, kteří "projevují nenávist". Důvod je přesně tento předsudek - podle mulťáckých představ nenávist není přirozená reakce, takoví lidé jsou nějak porouchaní, "xenofobové", no a mulťáci mají vyzkoušeno, že se zastrašit dají. Což je absolutně kontraproduktivní politika. Je to zastrašování lidí, kteří jsou už tak dost vystrašení z nějakého dysfunkčního společenského uspořádání. Na chvíli to zamaskuje symptomy, ale příkopy ve společnosti to ve skutečnosti prohloubí.
Když jsem byl malý, říkávalo se u nás v Podskalí "pes, který štěká, nekouše". To znamenalo, že je lepší řešit konflikty na verbální úrovni, byť třeba emotivně, než aby si někdo někde v koutku brousil kudlu. Za doby soužití Čechů, Němců a Židů v Českých zemích to tak zřejmě fungovalo, ne sice ideálně, ale lépe než v Německu, kde je snad v každém století nějaká genocida. Takže politika zastrašování lidí, kteří chtějí hovořit o problémech s multikulturním prostředím, je opravdu neodůvodnitelná.
Aby bylo jasno, rytířské tradice považuju za skvělou a potřebnou součást naší kultury, kterých se nemíním nijak vzdávat. Kdyby Old Shatterhand viděl hordu fanatických přisluhovačů nelítostného komisaře Verheugena, jak chtějí vyštvat nevinné ženy a děti z jejich domovů v Matiční ulici, sedlal by koně, vymyslel by nějakou lest a všechno by nakonec dobře dopadlo. To ale neznamená zavírat oči před temnými aspekty těchto kulturních vzorců.
Marxismus, nacismus i multikulturalismus mají strukturu rytířského příběhu. Vydáváte se zachránit ubohé vykořisťované/zrazené/diskriminované dělníky/árijce/menšiny a až se to podaří, vláda nad zemí je po právu Vaše. Bohužel realita je taková, že takový falešný rytíř nikoho nezachrání, všichni ti dělníci/árijci/menšiny, stejně jako všichni ostatní, jsou v 1000x větších trablech než na začátku, a vládu nad zemí si tak může akorát vynutit terorem. Ale to evidentně nijak neoslabuje chytlavost takto vystavěných ideologií. Lidi na tyto příběhy vždycky poletí jak můry do plamene. To je realita, se kterou je potřeba se smířit.
Určitý protipól Karla Maye je Ruth Benedictová. Její knihy o indiánech i jiných kulturách čtenářův smysl pro mytické myšlení nepolechtají ani náhodou. A při tom inspirovala poválečnou transformaci Japonska, díky které je z absolutně brutálně expanzionistické vojenské chunty najednou mírumilovná demokratická země. Jako mávnutím kouzelné hůlky pohádkového dědečka. Moudrost existuje, jen k ní vede trnitá cesta.
Kdo jen se může po takové cestě vydat?