Toto je deník naší výpravy do Skotska. Nechť je k užitku a inspiraci všem, kteří chtějí doopravdy pořádně zmoknout.
SkotskoKdy: léto 1996 |
No dobře, tak tedy o něco šířeji. Na těchto stránkách se pojednává o čtrnáctidením boji s deštěm, který jsem podstoupil spolu s mojí jedinou a milovanou sestrou, známou pod jménem Danča. Stopovali jsme z Edinburghu, hlavního města Skotska, na sever napříč Highlands na ostrovy Skye a Lewis and Harris, ležící na západ od vlastního Skotska. Tomu odpovídá členění těchto stránek na:
Ben Nevis
|
|
aneb z Prahy na nejvyšší horu Skotska
 |
| Pohled z Ben Nevisu |
Vlastní cestě předcházela humorná historka, když jsem se na britské ambasádě pokoušel telefonicky zjistit, kolik si s sebou mám vzít peněz. První překážka, kterou jsem musel překonat, byla paní na ústředně, která mi odmítla přepojit s tím, že mám zavolat jindy. Až 3 dny před odjezdem řekla něco jako "No, to už je dost urgentní" a přepojila mě.
Následující rozhovor se odvíjel zhruba takto:
BR: Žádný peněžní limit k návštěvě Velké Británie neexistuje.
Já: No jo, ale imigrační úředníci mi tam nemusí vpustit.
BR: Nemusí, pokud nebudete mít na pobyt dostatek prostředků.
Já: A kolik je dostatek prostředků?
BR: No to záleží na spoustě věcí, např. jestli máte zajištěno ubytování atp.
Já: Nemám.
BR: Žádný úřední limit neexistuje.
Atd.
Nakonec jsem to vzdal. Nevím, jestli to ta paní nevěděla a nechtěla to přiznat, nebo jestli jsem se ptal nějak špatně. Neví někdo o nějakém kursu telefonování?
Pravděpodobně je to tak, že limit je 20 až 25 liber na den (nebo byl v r. 1996), ale neoficiální, to znamená, že platí, ale nikdo vám ho úředně neřekne (libra je řádově 40 Kč). Nejen české úřady jsou spíše na straně domácích kapsářů než cizích turistů :-). Těch 25 liber na den se nakonec ukázalo jako dost i pro dva lidi a s tím, že značnou část výbavy (stan, foťák) jsme kupovali až tam. Naštěstí jsme měli možnost nechat si část peněz v Edinburghu.
Cesta
Ve středu 26. června 1996 večer jsem nasedl do autobusu Praha - Londýn a vyrazil směr Skotsko. Zrovna když autobus odjížděl, na mistrovství Evropy ve fotbale dorazila Česká republika v penaltách Francouze . Za mnou seděl jeden Angličan se sluchátky, takže jsem měl zajištěn přísun čerstvých informací. Vedlo to i k mému prvnímu jazykovému šoku. Když jsem se ho poprvé zeptal na stav zápasu, bylo to zrovna ve velmi napínavé situaci, když se kopali závěrečné penalty. To co mi odpověděl, byla do jedné či dvou slabik zhuštěná zpráva o skóre, vyhlídkách obou stran a momentální situaci, navíc v nějakém neznámém slangu. Nerozuměl jsem ani ň. Ale za chvíli už to bylo Czechs win.
Jinak cesta probíhala bez zvláštních příhod. Do Londýna jsme dorazili ve čtvrtek asi kolem 17 hod, takže jsem měl několik hodin času do odjezdu autobusu do Edinburghu, hlavního města Skotska. Strávil jsem je pobíháním po Victoria Coach Station a zjišťováním odjezdu, vyzvednutím lístků, pomáhal jsem se zavazadly jedné dívce, se kterou jsem se v autobuse neopatrně seznámil atd. Nakonec jsme z našeho autobusu zbyli jen tři. Já, Roman a Jana, nikdo z nás se před tím neznal. Oni dva odlétali druhý den do USA, Roman do L.A. na nějaký tábor jako kuchař, Jana někam na východní pobřeží.
Tak jme hodili batohy na záda a vyrazili do City. Nakonec jsme skončili na Picadilly, kde jsme si sedli na zem, pili české pivo, pokuřovali, jedli tatranky, pozorovali hudebníky a kejklíře, prostě pohoda. Večer jsem pak nasedl do autobusu a odjel do Edinburghu.
Edinburgh
Do Edinburghu jsem dorazil v pátek brzy ráno. Asi za půl hodiny dorazila Danča. Tu půlhodinu jsem strávil většinou zjišťováním, jestli jsem doopravdy ve správném městě, protože na nádraží tam není žádná cedule.
Edinburgh je všude uváděn jako hlavní město Skotska. Spočívá to v tom, že je tu královský hrad, spousta památníků, universit a pod. Město samotné je poměrně malé, cca 300 000 obyvatel. Leží na jihu Skotska na východním pobřeží. A aby bylo jasno, místní vyslovují Edinburgh jako "edinbura". S nějakými "edinburgy" se tu člověk nesetká s porozuměním.
Nejdřív jsme dospali ty mé dvě noci v autobusech a pak se poflakovali po městě. Podařilo se nám překvapivě levně koupit stan, sice chyběla tyč, ale když jsme to šli reklamovat, tak nám jí bez problémů dali. Večer jsme šli do hospody, což byl jeden z mých největších zážitků. Ne že bych tam nikdy před tím nebyl, ale ne ve Finnegan's Wake v Edinburghu v pátek večer.
Edinburghská hospoda má mnohem blíže k baru z Divokého západu než k poklidné české hospůdce. Je to přirozené, když se nad tím člověk zamyslí, ale těžko se ubránit dojmu, že se najednou objeví Divoký Bill. Ze všeho nejdřív je návštěvník z daleké ciziny překvapen dvěma urostlými vyhazovači u dveří. Ne že by snad někoho vyhazovali, prostě tam tak významně postávají, popř. když už je hospoda plná, nepouštějí dovnitř. Ovšem vnitřek hospody mi téměř vyrazil dech. Rozlehlá místnost přecpaná stojícími lidmi popíjejícími pivo, do toho řev sestávající většinou z hudby a s příměsí pokřiku hostů pokoušejících se v tom řevu dorozumět. Někde v dálce tušíte barpult, ale prodrat se tam stojí značné úsilí.
Mimochodem, víte, jak se pozná opravdový drsoň? To je ten, který vejde ve Skotsku do lokálu, praští pěstí o barpult a na celý lokál pronese "Jednu anglickou whisky". Tento vtip je ovšem značně nerealistický, alespoň v pátek večer. Naprosto nic by se nestalo. V tom randálu zařvete z plných plic půvabné barmance do ucha objednávku, ale stejně neslyší. Nakonec bylo třeba se uchýlit k posunkům, i když připouštím, že roli mohl hrát i můj český přízvuk. Kromě toho se tu pije většinou docela dobré a příšerně drahé pivo (2 libry za pintu, tj. něco přes půl litru). Takže představa Skotů popíjejících zásadně whisky také není úplně správná.
Těžko nějak popsat hudbu, která tam hrála. Zaujalo mě, že houslista (elektrizovaný) měl na ruce bavlněný náramek na utírání potu, jako mívají tenisté nebo vytrvalostní běžci, a silně ho využíval. Tento detail snad prozradí něco o atmosféře a hudbě v lokále. Zajímavé je, že hraná hudba byla skutečně vzdáleně příbuzná tomu, co pan Hromek vydává za keltskou hudbu, jenže tady byla doopravdy.
Dali jsme si jedno pivo a šli do další hospody, která vypadala o něco mírněji, tzn. hluk tam byl na úrovni připouštějící hovor. V Edinburghu je zvykem za večer vystřídat několik hospod, zřejmě aby mohl člověk po cestě také prohodit pár slov. Také je pro nás nezvyklé, že Edinburčané přes den chodí docela nedbale oblečeni (téměř jsem mezi ně zapadl), kdežto večer do hospody se teprve načešou. Prý se i myjí před odchodem do společnosti, a ne až před spaním, jak je to obvyklé v Čechách.
Druhý den jsem ještě navštívil Edinburghský hrad. Byl jsem jím trochu zklamán jako vůbec hrady ve Skotsku. V Čechách by to byla docela podprůměrná památka. Nicméně každý návštěvník tu dostane zdarma (po zaplacení tučného vstupného) chytrá sluchátka, která po vyťukání příslušného kodu prozradí spoustu věcí o každém objektu na hradě. Člověk se tak konečně dozví něco o historii Skotska.
Hradu dominuje Válečný památník se jmény padlých. Skoti jsou strašně zatížení na válečné památníky všeho druhu, snad v každé vesničce, kterou jsme později projížděli, nějaký mají.
Také jsme v Edinburghu otestovali haggis a uzeného lososa, tradiční jídla místní kuchyně. Haggis připomíná kulatou jitrnici a považuje se spíše za jídlo chudých. Uzený losos (smoked salmon) jsou vyuzené, ale jinak syrové tenké plátky rybího masa a jde o spíš dražší pochoutku. Soudě podle těchto jídel myslím, že ani chudí, ani bohatí si ve Skotsku nežijí špatně.
 |
| Ulice |
Docela mě překvapilo, jak levně se tu dá ve srovnání s Prahou nakoupit. Zřejmě na té šetrnosti Skotů něco bude. Nakoupili jsme karimatku, foťák, tričko. Na omluvu obrázků na těchto stránkách podotýkám, že to je můj první foťák po 10 letech. Měl jsem z něho velikou radost, takže cestou z obchodu jsem fotil každou blbost (viz. foto). Na vysvětlení k tomu tričku: v Dančině turistickém průvodci jsem se s překvapením dočetl, že se mám připravit i na sníh, takže jsem bystře doplnil výbavu. A vyplatilo se.
Ještě k radám do života z turistických průvodců. Pokud chcete ve Skotsku vyrazit na delší tůru, je vhodné mít kompas. Pokud totiž padne mlha, je jinak v krajině bez stromů těžké udržet směr. Ovšem ani s kompasem není vyhráno, protože některé hory jsou tu magnetické.
Večer jsme vylezli na horu Arthur's Seat, která se tyčí nad Edinburghem. Je z ní docela výhled na město, záliv a hory v okolí. Taková malá rozcvička na to, co nás čekalo.
Glen Nevis
V neděli 30.6. brzy ráno v 11 hodin jsme vyrazili směr Highlands. Nazývá se tak severní velmi málo zalidněná část Skotska. Mimochodem leží u moře, dokonce se k ní počítá i ostrov Skye a řada menších ostrovů, takže překlad Vysočina je dost zavádějící. Na druhou stranu o hory tam skutečně není nouze a ta nejvyšší z nich, Ben Nevis, byla naším nejbližším cílem.
Cestu jsme zahájili městským autobusem 31A na výpadovku směr Glasgow. Tam jsme asi 2 hodiny marně stopovali, oblíbené stopovací místo bylo totiž rozkopané, takže jsme museli mávat o frekventovanou křižovatku blíž k městu. Pak jsme to vzdali a šli se přesunout na druhou ulici, která vedla k té křižovatce. Ještě jsme ani nezačali mávat, zastavilo nám auto a ptalo se nás, jestli stopujeme.
Vzali nás do Glasgow. Cestou jsem viděl první Skotskou ovci. Nechápu, jak se mi něco takového tenkrát mohlo zdát pozoruhodné.
Glasgow je průmyslové centrum Skotska. Je mnohem větší než Edinburgh, od kterého se nachází směrem na západ na protilehlém pobřeží. Hned jsme začali stopovat a asi po půl hodině nás vzala dodávka naložená kůly, zřejmě k nějaké ohradě. Na kůlech jsme dojeli na okraj Glasgowa, přímo na tu správnou výpadovku.
Tam nám po chvíli zastavil sympatický Francouz v malém, strašlivě naloženém autíčku. Úpěl jsem vzadu zpola zasypán batohy, Danča vpředu vesele konverzovala. Brzy se ukázalo, že náš řidič je naprosto zmatený a neschopný sám řídit, lépe řečeno najít tu správnou silnici. Když jsme dorazili potřetí na ten samý kruhový objezd, ujali jsme se role navigátorů. Ukázalo se, že Francouz, povoláním učitel angličtiny kousek od Paříže, zná Skotsko velmi dobře. Dokonce nás po cestě učil gaelic, bohužel jsem si zapamatoval akorát ben (hora), glen (údolí) a loch (jezero/záliv), což ovšem osvětluje některé geografické názvy.
Původně sice mířil jen k Loch Lomondu, rekreační oblasti nedaleko od Glasgow, ale nakonec nás z vlastní iniciativy dovezl hollywoodsky krásným údolím Glen Coe až do Fort William, hlavního turistického centra oblasti Ben Nevisu. Bohužel se mi ho nepodařilo přesvědčit, aby s námi šel do hospody sledovat fotbal, ono slavné finále mistrovství Evropy ČR-SRN.
 |
| Výhled na okolí Fort William |
Měli jsme už pořádný hlad, ale nemohli jsme najít hospodu, kde by vařili a zároveň měli TV. Později jsem zjistil, že to je obvyklé, ve Skotsku v hospodách vaří vždy jen v poledne, k večeři leda chipsy. Takže jsme se najedli ve fastfoodu, rozloučili s Francouzem a šli do normální hospody na fotbal.
To se ukázal být menší problém, protože už se hrála druhá půle a všechno obyvatelstvo Fort Williamu i turisté už v místní oblíbené hospodě bylo. Bylo tam narváno více než v pražském autobuse, nekecám! Skoti se totiž na fotbal dívají zásadně v hospodě. Opodál jsme naštěstí našli prázdnější hospůdku, kde měli ovšem početní převahu němečtí turisté. Němce totiž ve Skotsku moc rádi nemají, jako ostatně všude jinde, a všichni Skoti fandili nám, zřejmě proto se němci shlukli dohromady.
Nakonec nám to němci ve fotbale nandali, k velké radosti veřejného mínění v naší hospodě. Jen pár místních nám projevovalo soustrast. Takže jsem se zase sbalili a šli hledat Ben Nevis, nejvyšší horu Skotska a ostatně celých Britských ostrovů, který se měl vyskytovat někde v okolí.
Cestou nás přesvědčily dvě postarší Američanky, bývalé stopařky, že se od nich chceme nechat svézt 3 km k youthostelu v Glen Nevis, od kterého vede cesta nahoru na Ben Nevis. Tam jsme potkali dvě Češky (jedna z nich Slovenka), Lucku a Miladu, které také nazítří plánovali výstup na Ben Nevis. Protože spaly v hostelu a my chtěli spát ve stanu, domluvili jsme si na ráno sraz a vydali se hledat místo na stanování.
To se ukázal být problém. V Glen Nevisu byl sice kemp, ale docela drahý. A všude jinde cedulky kempování zakázáno a v okolí jen strmé svahy s pasoucími se ovcemi. Pokoušeli jsme se jít údolím kousek do hor, ale nic jsme nemohli najít, tak jsme to po chvíli otočili nazpátek. Pochopitelně jsme později zjistili, o pět minut dále bylo spousta nádherných míst na táboření.
Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme šli do kempu, kde už v tu dobu žádný hlídač nebyl, s tím, že ráno zmizíme bez zaplacení. To se ovšem nezdařilo, protože místní výběrčí ráno bedlivě hlídal a ještě než jsme stačili sbalit stan, byl u nás a skásnul nás o 8 liber.
Také jsme se zde poprvé setkali s proklatými midges. Myslel jsem, že se z nich snad zcvoknu, spousta maličkých kousavých mušek které se na člověka vrhly, jakmile se zastavil. Byla to opravdu muka postavit stan.
Ben Nevis
První věc, kterou jsme ráno udělali, bylo zakoupení repelentu proti midges. Kupodivu docela fungoval. Pak jsme došli k hostelu, kde jsme měli sraz s Luckou a Miladou. Nechali jsme si batohy u nich na pokoji a vyrazili na Ben Nevis.
Ben Nevis je hora vysoká 1300 m. n. m. Komu se to zdá málo, ať si uvědomí, že se musí vylézt opravdu celých těch 1300 m, protože Fort William je na pobřeží a Glen Nevis tak sotva o 20 metrů výše. Sněžka je proti tomu malý kopeček. Navíc je na vrcholku pěkná zima - cestou jsme ještě našli fleky sněhu. Podle informační tabule v Glen Nevisu byla teplota na vrcholu 6 C nad nulou, a to jsme měli docela teplo.
 |
| Na vyšší úrovni |
Hora má ploché temeno pokryté kamenitou pouští, protože leží už nad pásmem vegetace. Jsou tam rozvaliny meteorologické observatoře a řádka křížků.
Počasí bylo na skotské poměry docela slušné. Moc nepršelo, spíše sněžilo, ale hned to zase tálo. Celou dobu byl vrcholek v mracích, ale když jsme se tam nakonec vydrápali, byli jsme odměněni chvilkovým výhledem na krajinu pod námi. Cestou stejně jako předtím v Glen Nevisu jsme potkávali spousty Čechů, dokonce celý autobus, takže na vrcholku jsme dokonce dostali napít českého piva. Celý výstup i sestup nám trval něco přes šest hodin.
Když jsme zase slezli, udělali jsme si v hostelu u holek obědo-večeři a vyrazili údolím k vodopádu, o kterém jsme se od nich dozvěděli. Mělo to být asi 10 km. Cestou jsme potkali stádo highlandského skotu s velkými rohy roztažené přes silnici. Jako děti velkoměsta jsme se samozřejmě báli projít napříč stádem, zvlášť když jsme viděli, jak krávy zvědavě blokují cestu autům a cyklistům. Nicméně nás nechaly projít bez povšimnutí. Asi přece jen nebyly masožravé. Pak nás ještě jeden hodný pán kousek svezl a popsal cestu, nicméně jsme se utábořili asi dva kilometry před cílem.
An Gearanach
 |
| An Gearanach s vodopádem |
V úterý ráno, ještě než jsme sbalili stan, jsme znovu potkali Miladu s Luckou, které se přijely také podívat na vodopád. Cestou jsme ještě museli přejít divokou soutěsku a most přes řeku sestávající ze tří nepříliš napnutých lan - jedno pro nohy a dvě pro ruce. Přežili jsme to ve zdraví a suchu, na rozdíl od jedné dívenky, která se rozhodla brodit vedle, zakopla a byla mokrá úplně celá. Bohužel mi zrovna došel film.
Když jsme se definitivně rozloučili s Luckou a Miladou, vyrazili jsme okolo vodopádu do hor. Naplánovali jsme si cestu přes hory do sousedního lochu, a tento plán jsme nakonec také splnili. Bohužel jsme nepočítali s tím, že ten člověk, co tam vyšlapával turistické cestičky, byl totální maniak. Všechny cesty tam totiž vedou zásadně přes vrcholy, sedlům se zdaleka vyhýbají. Takže jsme vystoupali 1000m na vrchol hory An Gearanach a zase slezli na druhou stranu. Při tom cesta to byla taková, že mi naskakovala husí kůže. V horních partiích to byla taková horolezecká čtyřka (tzn. natolik obtížný terén, že musíte používat všechny čtyři končetiny), přitom uklouznutí by znamenalo pád o nějakých pár set metrů níž. Připomínám, že jsme neměli lano, zato pěkně těžké batohy. Naštěstí zrovna nefoukal vítr lomcovák, a vůbec nám tam nechyběl.
Takže když jsme přelezli první horu, tu druhou jsme se rozhodli obejít. Sice tam nevedla žádná cesta a navíc jsme neměli mapu, ale dopadlo to docela dobře. Ještě než jsme odbočili z cesty, potkali jsme nějakého turistu s mapou, takže jsme byli vcelku v obraze. Naštěstí je krajina ve Skotsku hezky vypasená od ovcí, takže se tam dá chodit docela dobře i mimo cesty. Jenom člověka obtěžují bažiny.
 |
| Ranní idila |
Když jsme opět dorazili na vyšlapanou cestu, zbývalo už jen se skulit, nebo spíš probrodit bažinou, na druhé straně hřebene až k moři. Počasí bylo tentokrát slunečné, čehož jsme si ještě nedokázali vážit, dokonce jsme na něj nadávali, protože nám došla pitná voda.
Nakonec jsme konečně došli až k pobřežní silnici. Občerstvili jsme se u benzínové pumpy a začali zase stopovat, nejdřív zase do Fort Williamu, kde jsme si zanadávali, že jsme nenechali batohy na nádraží, a pak směr Ullapool. Plánovali jsme dojet na sever Skotska a pak z Ullapoolu přejett lodí na ostrov Lewis and Harris.
Ten den jsme dorazili do Invergarry, malého městečka (u nás by to byla vesnička, ale v Highlandu významné civilizační centrum) roztaženého podél silnice. Tam se nám podařilo shlédnout zajímavou scénu - lov uprchlého koně na silnici. Byl to hezký pohled na koně uhánějícího tryskem po asfaltové silnici před policejním autem.
Protože už bylo pozdě, šli jsme podél silnice a hledali místo na stanování. Museli jsme ujít ještě několik kilometrů, než jsme se utábořili v rododendronovém lese.
Rododendronů roste ve Skotsku strašná spousta, a to i úplně na severu, což je u subtropické rostliny z Indie poněkud zvláštní. Skotské housenky si na ně zřejmě netroufají. Rododendronové lesy jsou velmi hezké, zvlášť když jsou v plném květu.
Ve středu brzy ráno v 10 hodin jsme vstali a vyrazili na stopa. Nic nám nezastavovalo, tak jsme šli podél silnice v naději, že narazíme na lepší místo. Když se dalo do silného deště, mohli jsme být nejméně 5 km od nejbližší střechy.
Protože nám bylo zima, hlavně díky tomu, že jsme ještě nebyli zvyklí na promočení, šli jsme podél silnice dál a dál, abychom se chůzí zahřáli a hlavně v bláhové naději, že narazíme na hospodu. Nějak nám pořád nedocházelo, jak málo je sever Skotska osídlený. Později jsme zjistili, že nejbližší hospoda ve směru, kterým jsme šli, byla asi 30 mil, a to jsme šli podél hlavního silničního tahu na sever Skotska.
 |
| Hrad Eilean Donan |
Uvnitř jsme si zase přečetli něco o historii a prehistorii, jak hradu, tak i okolní oblasti. Hrad prý kdysi ubránili tři lidé proti hordě z nepřátelského klanu. A to měli ještě nedostatek munice. Naštěstí posledním šípem trefili náčelníka obléhatelů, kteří to pak zabalili. Nás naštěstí nikdo netrefil a do hradu nás vpustili bez problémů.
 |
| Vesnice/městečko u hradu Eilean Donan |
Překvapilo mě, že hrady ve Skotsku jsou poměrně malé. Samozřejmě zde hraje roli to, že Skotsko je poměrně neúrodná země. Nicméně se na tom také prý podílí fakt, že Skotské války byly dlouhou dobu boje klanů založených na příbuzenství, tzn. poměrně malých skupin, nikoli boje mezi totemy (náboženství, národ), jako v Čechách a okolí. Tenhle rozdíl patrně vězí v keltské kultuře (i v naší) dost hluboko.
Mezitím už se zase udělalo hezké počasí. Řekli jsme si, že je to jen reklama a šli jsme se radši usušit do hospody. Když si to pěkné počasí nerozmyslelo, šli jsme zase na stopa a jeden místní člověk nás zavezl do Kyle of Lochish, malého městečka, jehož ospalý klid narušovalo pouze houkající poplašné zařízení místní banky. Objevili jsme tam backpacker's service, t.j. veřejné sprchy s teplou vodou, takže jsme po chvíli vypadali zase trochu civilizovaně.
Původně jsme sice měli v úmyslu pokračovat na sever hlavní skotské pevniny a ostrovy shlédnout na zpáteční cestě, ale když jsme se tak dívali přes úzký záliv na ostrov Skye, rozhodli jsme se změnit plány.Ostrov Skye
 |
| Takhle jsme poprvé spatřili Skye, i když přiznám se, v tu chvíli jsem fotil toho racka |
Skye je zhruba 100 km dlouhý a 60km široký ostrov natažený od severu k jihu, s velmi členitým pobřežím a až 1000m vysokými horami. Abych nekecal, nejvyšší vrchol má 996m. Patří do pohoří Černých Cuillin, půlkruhovitého ostrého hřebene v jižní části ostrova. Ostrov je poměrně vyhledávaná turistická oblast - to jako že tam jsou i turistické cesty, na kterých občas i někoho potkáte, a docela dost hostelů a podobných zařízení. Ostrov je spojen mostem s pevninou. Hlavní město se jmenuje Portree, je na pobřeží zhruba uprostřed ostrova směrem k mainlandu.
Jméno "Skye" se vyslovuje stejně jako anglické "sky", ale s oblohou souvisí jen nepřímo. Je to zkomolenina z "An t-Eilean Sgitheanach", gaelického výrazu pro "Okřídlený ostrov", prý podle mraků věnčících vrcholky Cuillin. Jiná teorie tvrdí, že křídly jsou míněny dlouhé poloostrovy. Skye je také přezdíván Ostrovem mlh, Eilean a' Cheo.
U mýta na mostě jsme stopli jeep s vlekem na koně, který nás vzal do Broadfordu. Řidič mluvil neobyčejně čistou angličtinou, bez strašlivého Skotského přízvuku. V této oblasti se totiž mluví hodně gaelic, zřejmě se anglicky naučil až ve škole. Ale abych pravdu řekl, za celou cestu jsem gaelic moc mluvit neslyšel, nepočítaje toho Francouze, co nás vezl do Fort William.
V Broadfordu jsme se občerstvili u benzínové pumpy, zjistili, že na pronájem auta nemáme, ani kdybychom hodně chtěli (30 liber na den, záloha 250), a na půjčení kola či přespání pod střechou ano. Mimochodem Zimmer Frei se anglicky řekne Bed and Breakfast, často jen BB, a cedulka je na Skye snad na každém druhém baráku. Nezkoušeli jsme to, ale bylo mi to doporučeno jako zajímavý zážitek.
Pak jsme pěšky vyrazili po úzké silnici na Elgol, civilizační centrum (vesničku) na jihu ostrova. Začalo strašně pršet a po silničce, po které jsme šli, pořád nic nejelo. Ale alespoň nám v jednom domě půjčili na to stopování deštník.
Vedlejší silničky ve Skotsku jsou velmi roztomilé. Připomínají trochu provázek, na kterém jsou navlečeny buřty. Mají jen jeden úzký pruh a čas od času je tam místo na vyhnutí, kde jedno z aut musí zastavit, aby druhé mohlo projet. Když se na nich potkají dvě auta, řidiči se pozdraví gestem ruky.
Nakonec přece jen něco jelo. V autě už sice byli tři lidé, takže jsme se s batohy nasoukali jen stěží, ale aspoň byl řidič rád, že dosáhl rekordu v naložení svého auta. Nejel až do Elgolu, končil asi tři míle před ním. Ještě jsme pak chvíli pochodovali deštěm, až jsme našli docela pohodlné místo na táboření, navíc kousek od turistické cesty. Akorát jsme to místo museli dlouho čistit od ovčích hoven, což v krajině bez klacků není až tak triviální problém.
Loch Coruisk
 |
| Bothy v Camasunary |
Ve čtvrtek ráno nás čekalo velké překvapení - nepršelo. Dokonce i stan nám uschnul. Vydali jsme se po té turistické stezce, dokonce jsme na ní potkali člověka, který nám řekl předem, kam vede.
Vedla do Camasunary, velmi hezkého zálivu na konci Loch na Creitheach. Je tam pláž a dva bílé domky, z nichž jeden je bothy - volně přístupná chata na přespání. Na stěně tam visí mapa okolí, takže jsme se zase jednou trochu zorientovali.
O skotské bothies se stará dobrovolná organizace MBA, čili asi Mountain Bothies Association. V chatě jsme se dočetli, že hledají členy, nejlépe s vlastní helikoptérou. Opsal jsem si kontaktní adresu, na které by za úplatu měl být k dispozici seznam bothies v celém Skotsku.
Naobědvali jsme se tam a vyrazili podél pobřeží do dalšího zálivu, který je kousek od Lochu Coruisk. Cesta to byla docela krkolomná a nechtěl bych tamtudy lézt za přílivu. Naštěstí byl odliv a podle moře to šlo oblézt, za což jsme byli odměněni pohledem na asi 10 tuleňů. V tu chvíli jsme ještě nepřemýšleli o tom, jak se dostaneme nazpátek. Teda původní plán byl přelézt ten tisícovkový hřeben Černých Cuillin, ale mraky byly tak nízko, že jsme ho ani nezahlédli.
 |
| Záliv s tuleni (bohužel byli daleko). Hrnec s kamenými stěnami a mrakovou pokličkou v pozadí je Glen Coruisk. |
Loch Coruisk je nádherné jezero. Teda mě v tu chvíli přišlo docela depresivní. Je totiž úplně černé, a navíc ze tří stran obklopeno těmi 1000m vysokými černými stěnami. Kdybych byl příšera, určitě bych bydlel tady. Prý tam slunce nikdy nesvítí, což nemohu potvrdit ani vyvrátit, protože když jsme tam byli my, slunce nesvítilo vůbec. Nic tam nežije, ani ovečku jsme tam nepotkali, kromě jedné vybělené ovčí kostry. Kupodivu jsme tu potkali docela dost turistů, přestože dostat se tam po souši znamená docela slušný horolezecký výkon. Z Elgolu tam totiž jezdí loďka (asi za 9 liber).
Vyrazili jsme podél jezera k horám. Šlo to dost pomalu, protože břehy jezera jsou pokryty bažinou jen občas přerušenou balvanem nebo ledovcem ohlazeným pruhem skály, po kterém se dá jít. Atmosféru dokreslovaly stopy nedávného sesunu z jedné ze stěn údolí, který je vidět na obrázku Lochu Coruisk.
Když jsme se bažinou dobrodili až na druhý konec jezera, strhl se prudký vítr a dalo se do pěkně hustého deště. Váhavě jsme zvolili ústupovou variantu, váhavě zvlášť proto, že jsme o žádné možnosti ústupu nevěděli. Cesta podle pobřeží byla znesnadněna přílivem a loď už v této době nejezdila.
 |
| Loch Coruisk |
Naštěstí jsme natrefili na nějaké zmoklé rybáře, kteří nám řekli, že jednak se cesta podél pobřeží do Camasunary dá přece jen projít, a jednak že se dá přejít boční hřeben. Rozhodli jsme se přejít boční hřeben, protože jednak jsme v tom větru nechtěli šplhat po skalách nad zálivem, jednak jsme za hlavní boční hřeben považovali takový malý kopeček, který jsme od jezera viděli, a potom podle hesla Mezi dvěma zly vždy vol to neznámé. Nutno přiznat, že nás varovali, že cesta je to dlouhá.
Krajina ve Skotsku je modelovaná ledovcem, tzn. že údolí mají tvar U, nikoli V jako u nás. To jen tak na okraj k tomu přelezení do sousedního údolí.
Později jsme zjistili, že to po čem jsme šli, bylo i na mapě značeno jako turistická cesta. V terénu to teda značeno bylo jen sporadicky kamennou hromadou, čas od času jsme lítali po svahu jako blbci a hledali, kudy cesta pokračuje. Vedlo to travnatým bažinatým svahem občas přerušeným vystupující žulovou plotnou. Kdybych to na vlastní oči neviděl, nikdy bych neuvěřil, na jak prudkém svahu se dokáže udržet bažina.
Při výstupu při hledání stezky se mi stala veselá příhoda - uklouzl jsme ve splashi. Splash je kříženec divoké bystřiny s vodopádem tekoucí z boční stěny U-údolí. Tam kde teče, je skála pokryta kluzkými řasami, které ze splashe činí přírodní variantu tobogánu, v našem případě dlouhého tak 200 metrů. Bohužel když prší a všechny skály jsou mokré, tak si těch řas vůbec nevšimnete. Lézt do splashe je docela ptákovina, a hledat tam stezku obzvlášť, protože ty se jim zásadně vyhýbají. Ale nakonec jsem stihl zarýt prsty do skály a zachytit se, takže jsem to odnesl jen jedním ulomeným nehtem a nějakými odřeninami.
 |
| Není nad dovolenou na pláži :-) |
No, a pak jsme jen šli a šli a šli a pršelo a pršelo a pršelo, pěkně hustý slejvák spojený s pěkně silným větrem. Ilustroval bych to faktem, že když jsme v jednom okamžiku opustili cestu a vydali se zkratkou napříč údolím, zjistili jsme, že nejsušší místo je potok. Ale už jsme stejně byli tak mokří, že nám bylo pomalu jedno, jestli šlapeme bažinou nebo potokem.
Cesta nás posléze zavedla k Loch na Creitheach, ale hezkých pár kilometrů od nějaké střechy. Rozhodli jsme se dojít zpět do Camasunary, protože tam byla ta bothy, a kromě toho to bylo po větru. Ke konci už jsme byli promočení až na kost včetně batohů, a promrzlí a vysílení jsme byli tak, že už ani pohybem jsme se nemohli pořádně zahřát. Hlavně Danča to nějak těžce nesla.
Když už jsem začínal být vyplivaný i já, dorazili jsme konečně k bothy. Tam jsme zjistili, že máme mokré i spacáky a věci v batozích, což nám na radosti nepřidalo. Moje cigarety a zapalovač byly snad jediné věci, které nám zůstali suché - jsem prostě zkušený kuřák. Také jsem uchránil roličku toho nejcennějšího papíru.
Nakonec jsme byli docela v pohodě. Něco jsme na sebe navěsili, takže se to dalo vydržet. Ve Skotsku je totiž velmi malý teplotní rozdíl mezi dnem a nocí, i když je ve dne na naše poměry zima, v noci je tam relativní vedro, a mokré šaty také hřejí, když je jich hodně. Nacpali jsme do sebe půl kila rozinek a bylo nám fajn. Abych nezapomněl, chvíli poté, co jsme do chaty dorazili, přestalo pršet.
Potkali jsme tam jednu Novozélanďanku. Byla docela ráda, že jsme dorazili, protože se tam sama bála. Brala turistiku stylem 5 km za den, a to jen když je hezky. Museli jsme jí dát za pravdu, že to má také něco do sebe. Také nám prozradila, že na Skye je ještě jedna bothy, a to někde na jih od MacLeodských plání, v jednom údolí mimo turistické cesty. Pořád kouřila něco, co s tabákem nemělo nic společného, a hodně se smála. A měla na rozdíl od nás vařič. Prostě milá společnost.
Broadford
 |
| Jedna z hlavnějších silnic na Skye |
V pátek ráno jsme se rozhodli, že si zaplatíme noc v hostelu, abychom se trochu usušili a odpočali si. Danča se při tom dvojím promoknutí navíc nějak nastydla, místy dokonce nabírala ve tváři fialové odstíny. Takže jsme se ten den doplácali zpět do Broadfordu a za své mokré peníze si dopřáli dobrodiní civilizace. Noc v hostelu nás přišla na asi 10 liber na člověka, ale jsou i levnější. V tom broadfordském zase ovšem měli pračku a sušičku, o dobře vybavené kuchyni nemluvě. Mimochodem, půjčovali tam mapy.
Alespoň jsme napsali pohledy a já dohnal zpoždění v psaní deníku. Také jsme si konečně koupili láhev whisky, což jsme samozřejmě měli udělat už dávno, ale tenkrát se nám zdála příliš drahá. Nakonec jsme se rozhodli zůstat v hostelu ještě jednu noc, abychom si doopravdy pořádně odpočali. Takže sobota byl náš odpočinkový den. V noci se mi spalo pěkně špatně, protože moji spolunocležníci chrápali. Docela jsem vzpomínal na tiché klidné noci ve stanu. Ale holt pro trochu pohody musí člověk něco vydržet. Také se v hotelu nepočítalo s tím, že budeme vstávat v 9 hodin - v 10 nás vyhnali z kuchyňky, že se tam bude uklízet.
 |
| Cestička podél potoka v Červených Cuilinách |
Protože Danče se nikam nechtělo, rozhodl jsem se, že se vypravím na kratší procházku, cca 10-15 km. Na mapě, která visela v hostelu na zdi, jsem si povšiml poměrně tlusté černé čáry vedoucí okolo hostelu po břehu moře. Zajásal jsem, že je poblíž taková krásná cesta a vydal se podél pobřeží.
Bohužel, ta černá čára na mapě neznačila cestu, ale horní hranici přílivu. Než mi to došlo, byl jsem vysokou trávou natolik promáčený (přirozeně pršelo), že už ani nemělo cenu se vracet. Navíc okolo moře bylo husté smrkové mlází, tak husté, že se jím nedalo ani náhodou projít. Skotští lesníci totiž podle mě neznají nic jako probírky, jak to tam v těch metrových rozestupech nasází, tak to nechají růst. Nějaký český hajný by jim tam měl jet za tučnou výplatu dělat odborníka ze zahraničí.
Naštěstí byl právě odliv, takže se většinou dalo jít po obnažené kamenité pláži, jen čas od času musel člověk přelézt či obejít nějaký ten mořem pěkně oslizlý útes.
Po pár kilometrech jsem došel na lidskou (dokonce automobilovou) cestu. Po stezce, kterou jsem si před tím vyhlédl, jsem se vydal jedním průsmykem napříč Červenými Cuillings. Cestička byla na místní poměry docela dobře vyšlapaná, jen jednou jsem lítal jak blb bažinou v průsmyku ze strany na stranu a hledal jí. Samozřejmě že jsem v tom dešti viděl za celou dobu velký houby a nepotkal jsem tam ani živáčka.
 |
| Nejhezčí výhled |
Když jsem přešel Cuillings, našel jsem silnici a stopl roztomilé Italy, kteří mě dovezli až do Broadfordu. V ten moment se samozřejmě vyčasilo a od dveří hostelu se mi naskytl ten nejhezčí výhled za celou moji cestu.
Ale večer jsem se mohl alespoň usušit, i když bláto na kalhotách mi od té chvíle vydrželo až do konce cesty. Večer jsem psal deník a hráli jsme dámu s jedním němcem, se kterým jsem se tam seznámili. Nakonec se nám podařilo prosadit taková pravidla, že jsme vyhrávali, což našeho soutěživého kamaráda trochu otrávilo. Ale nesl to statečně.
Old Man of Storr
 |
| Vlevo Old Man of Storr, vpravo člověk normální výšky |
V neděli ráno jsme zase vyrazili. Ráno jsme na 3 stopy dorazili k Old Man of Storr, útesu na severu Skye, kdysi keltskému posvátnému místu.
Mimochodem stopování ve Skotsku jde docela snadno, přestože tam aut moc nejezdí. Bohužel Čechy si snadno spletou s Němci, které tam moc v lásce nemají. Naštěstí tam jezdí hodně německých turistů.
Hádejte, jaké bylo počasí. Navíc pěšina od silnice k Old Manovi byla neuvěřitelně blátivá a kupodivu vedla lesem, takže jsme si mohli osvěžit, jak vypadá sprcha, když zavadíte o mokrou větev.
 |
| Ještě jedno foto, když se na chvíli déšť a mlha protrhly, ale zase chybělo měřítko |
 |
| Pohled na celý útes, ze kterého ani maximální kontrast na scaneru nic moc neudělal |
 |
| Účastníci zájezdu u Old Mana |
Takže jakmile jsme se doškrábali k cíli, zase jsme se otočili a dojeli do Portree, hlavního města ostrova, kde jsme zapadli do první hospody, koupili si místní pivo značky Red Cuillings a hodně dlouho tam sledovali finále Wimbledonu v televizi.
Když jsme se vzpamatovali, dojeli jsme do Uigu na západě ostrova, odkud jezdí trajekt na ostrov Lewis and Harris ze souostroví Vnějších Hebrid, kam jsme měli v úmyslu pokračovat.
V Uigu jsme zjistili, že trajekt jede ráno v 5:15 a pak až někdy odpoledne. Řekli jsme si, že 5:15 je dobrá doba, hodili batohy do hospody a šli si vyhlédnout místo na stanování hned vedle přístavu, abychom to ráno neměli daleko. Bylo ještě celkem brzy, takže jsme ten průzkum okolí vzali trochu šířeji a náhodou objevili broch, i když tenkrát jsme ještě nevěděli, co to je. Vyzvednutí batohů z hospody nám také chvíli trvalo. Nakonec jsme šli spát celkem brzy, aby se nám ráno lépe vstávalo.
Lewis and Harris
Jak se nám spalo, když jsme měli vstávat v půl páté a neměli budík, to si jistě dovedete představit. Já jsem většinu noci trávil v polospánku sledujíce hodinky. Tvrdým spánkem jsem usnul až někdy okolo 4 hodiny raní.
Danča sebe i mne probudila přesně v 5 hodin ráno. Rychle jsme na sebe hodili batohy a se stanem v náruči si běželi koupit lístky do velikánské plechové budovy. Nakonec jsme to stihli, ale bylo to jen o fous. Naštěstí nás námořníci viděli dobíhat, a tak nástupní můstek vytáhli až za námi. Nemuseli jsme tedy skákat přes rozšiřující se vodní propast, jako se nastupuje ve filmu. Situaci dokumentuje obrázek Uigu, který jsem pořídil předešlý den večer přes záliv.
 |
| Pohled z kopce nad Tarbertem na záliv |
Na trajektu jsme se najedli, umyli se a zabalili si. Bylo pořád docela hezky, tzn. nepršelo, takže se nám naskytl pěkný rozhled na okolní ostrovy. Také jsem v moři pátral po velrybách, na lodi jsem totiž našel informační tabuli s návodem, jak rozpoznávat cca 15 druhů velryb žijících v místním moři podle hřbetní ploutve a gejzíru. Ale asi ještě spaly. V 7 jsme byli v Tarbertu, přístavu na Harrisu.
Lewis and Harris je navzdory svému jménu jediný ostrov. Jeho jižní hornatá část se jmenuje Harris a jeho severní placatá část bohatá prehistorickými památkami je Lewis. Ostrov je velký asi 100x50 km a představuje většinu souše Vnějších Hebrid. Na Lewisu na východním pobřeží je hlavní město souostroví Stornoway.
Ostrovy jsou ojedinělé svojí keltsko-vikingskou kulturou. Byly dobyty Vikingy, kteří zde vládli až do 11. století, kdy je svrhl keltsko-vikingský náčelník Somerled, zakladatel klanu Donaldů, a nastolil "Lordship of the Isles", nezávislé "Ostrovní panství". Ostrovy pak zůstaly samostatné až do 1493, kdy byly připojeny ke Skotsku.
Mimochodem Tarbert je slovo norského původu označující brod naruby, tj. úzkou šíji vhodnou k přenášení člunů. Město samo je se svými 500 obyvateli hlavní centrum civilizace Harrisu. Je zde mnohem méně turistů než na Skye, i když ostrovy jsou velmi zajímavé a navíc se místní úřady snaží sem turisty přilákat. Je to sem prostě daleko.
Rychle jsme vyběhli z lodi a začali stopovat vyjíždějící auta, protože jsme se obávali, že jinak jich sem mnoho nejezdí. Tahle finta se ukázala být velmi úspěšná, protože nám zastavila dodávka jedoucí až do Stornoway, našeho dnešního cíle. Po cestě jsme kromě krásných hor na Harrisu viděli také velké plochy mrtvého smrkového mlází. Na ostrovech se totiž znovuvysazují lesy v podobě smrkové monokultury, a asi 14 dní před naším příjezdem tam dorazil kůrovec a ožral jim stromky dohola.
 |
| Stornoway brzy po ránu |
Takže v 8 hodin ráno jsme procházeli probouzejícími se ulicemi hlavního města Ostrovů. Je to poměrně velké město na to, v jaké leží divočině. Žije zřejmě z přístavu s velkým množstvím rybářských člunů a ze zpracování vlny. K našemu překvapení jsme tu objevili internetovou kavárnu, v této době ještě zavřenou.
Nakonec se přece jen otevřeli obchody. Koupili jsme si orientační mapu ostrova se zakreslenými památkami a nějaké pohlednice. A protože stále ještě trvalo pěkné počasí, nechali jsme se vylákat na okružní jízdu po Lewisu a za 5 liber na osobu jsme si půjčili kola.
Když nám chlapec v půjčovně předvedl svá poměrně kvalitní silniční kola na naši jednodenní vyjížďku, upozornil jsem ho, že nám zapomněl dát řetěz a zámek. Podíval se na mě, jakoby utrpěl těžký kulturní šok. Potom pokrčil rameny, odešel kamsi do hloubi dílny, chvíli tam hledal a nakonec se skutečně vrátil se silným řetězem a visacím zámkem. Pak jsme nechali batohy v půjčovně a vyrazili směr Stojící kameny v Calanais.
 |
| Krajina na Lewisu |
Lewis je poměrně rovinatý, takže se nám jelo docela dobře, navíc jsme vyráželi po větru. Místní dopravní značení je v gaelic, směrovka na Stornoway je i s anglickým názvem. Také šipky pro turisty mířící do Calanais a k Dun Charlabhaigh jsou srozumitelné.
Budu tady používat jména v gaelic, aby jste viděli, kam si J. R. R. Tolkien chodil pro inspiraci, kromě Stornoway (Steornabhagh), Lewis (Leodhas) a Harris (Na Hearadh), protože ty už mám tak zažité, že bych v tom stejně dělal chyby. Navíc po pravdě řečeno nevím, jak se správně čtou, my jsme mezi sebou používali anglické názvy, které budou občas uvedeny v závorce.
 |
| Malé kamenné kruhy v Calanais |
Po nějaké době jsme si povšimli prvního kamenného kruhu - byl to Malý kamenný kruh v Calanais (Callanish). Tím chci říct, že to byl první kruh, kterého jsme si všimli, nikoli první, kolem kterého jsme jeli. Na mapě tam byly ještě dva, které jsme přejeli. V této oblasti, tj. úrodné části ostrova, je snad na každém pahorku kamenný kruh. Samozřejmě, byl to náš první kruh, tak jsme z něj měli radost.
Přibližně v té době se dalo do lehkého přerušovaného deště, který s časem sílil.
Cestou jsme také viděli, jak se tady získává palivo. Rašeliník, který tady roste snad všude, se nakrájí na kusy, které se nahází na hromady, aby uschl. Tedy to je oficiální vysvětlení té mánie házet rašeliník na hromady, rád bych viděl, jak tam v tom dešti něco uschne. Občas se při těžbě rašeliny narazí na další prehistorické památky, protože mnoho jich je prostě utopeno v rašelině, protože dříve rašeliník rostl jen v údolích, až když se klima ochladilo, pokryla vrstva rašeliny i vršky pahorků.
Calanais
 | |
| Calanaiské stojící kameny |
Nakonec jsme konečně dorazili do Calanais a našli místní kamenný kruh, který je ze všech podobných útvarů největší - jak co do počtu kamenů, tak i do velikosti. Dole pod kopcem je schované návštěvnické centrum v koupelnově vykachlíčkovaném slohu, jsou tu informační tabule, na kterých jsou popsány výsledky vykopávek v okolí Velkého kruhu. My jsme si dali kafe ve starém blackhousu nahoře kousek od začátku kamenné aleje vedoucí k Velkému kruhu, je to tam hezčí a levnější.
Kameny byly vztyčeny před 4000-5000 lety. Přesněji řečeno místní informační cedule udávají 5000, ostatní jiné (nepříliš seriózní) pouze 4000. Takže buďto místní patrioté přihazují, nebo mají k dispozici poznatky z nejnovějších vykopávek. I druhá varianta je pravděpodobná, protože vykopávky s radioaktivním datováním v Calanais byly vedeny teprve nedávno. Jisté je ovšem to, že je nepostavili Keltové, ale jejich předchůdci, jako ostatně všechny megalithicke památky.
Celá stavba byl používána po dobu asi 1500 let a během té doby byla neustále vylepšována. Toho roku +-3000 př.n.l. byl vztyčen kamenný kruh. V jeho středu byl později postaven centrální pilíř, který je ze všech kamenů největší. V průběhu dalších století přibyla tzv. pohřební komora - kruhová stavba o základně polovičního poloměru dotýkající se zevnitř základního kruhu. Byla to převážně dřevěná stavba, ze které jsou dodnes vidět kamenné základy. Řady kamenů tvořící ramena a alej přibyly ještě později, jestli si to dobře pamatuji. Po 1500 letech užívání stavba shořela a na zemi v pohřební komoře byly rozházeny staré lidské kosti, odtud název pohřební komora, a život už se sem nevrátil.
 |
| Centrální kámen u Velkého kruhu |
Vykopávky byly provedeny pouze u Velkého kruhu v Calanais. Ostatní kamenné kruhy, kromě toho že jsou menší, také nemají vnější ramena a aleje, i když kdoví co se může skrývat pod 1.5m rašeliny. Ale základů pohřební komory jsem si povšiml i později v kruhu u Gearraidh na h-Aibhne.
Pokud jde o umístění kamenných kruhů, stojí vždy přímo na vršku kopce. V okolí Calanais stojí kruhy tak blízko sebe, že těžko mohli patřit nezávislým společnostem. Vyskytují se v místech, kde je půda vhodná k zemědělství, a poblíž komunikací. Komunikací se myslí téměř výhradně moře, jenom kruh v Acha Mor je u asfaltové silnice :-) (ale jestli se chcete dostat z Calanais na východní pobřeží po souši, jediná suchá cesta vede tudy, dnes jako před 5000 lety) .
Když se podíváte na mapu, je v rozmístění kamenných kruhů patrná ještě jedna tendence. Tíhnou k tomu, stát na místech chráněných proti námořním útokům z východu. Samo Calanais je na západní straně zemědělské oblasti na konci dlouhého zálivu. Na rozdíl od Stornoway nebo třeba Londýna, které jsou přesně na tom místě, kde dobyvatel přistane jako první.
Těžko se ubránit srovnání Kruhu v Calanais se Svatovítskou katedrálou v Praze. Stejně jako Calanais i Praha (a Liblice) leží poblíž komunikací, tj. Vltavy a Jantarové stezky, na tom okraji zemědělské oblasti, který je nejvíce chráněn proti německému plundrování. Sama katedrála stojí na vršku kopce, její vedlejší účel je královská hrobka, a v jejím blízkém okolí se najde spousta podobných, ale menších a ne tak rozvinutých staveb. Tímpádem je jasné, co se stane s Prahou za 1000 let :-)
Dun Charlabhaigh
 |
| Dun Charlabhaigh |
Po chvíli jsme se vydali dál na naší okružní jízdu Lewisem. Po pár kilometrech jsme narazili na Dun Charlabhaigh (Carloway Broch, Doune Carloway), vcelku dochovaný broch.
Broch, česky by se nejspíš řeklo věž, je účelem obranná stavba. Okolo začátku letopočtu, cca -400 až +200, rostly brochy po Skotsku jako houby po dešti. Bylo to způsobeno zhoršením klimatu, které vedlo k poklesu výnosů zemědělství. Některé pak zůstali v užívání i po celý středověk.
Jde o tak tři patra vysokou širokou kamennou věž bez střechy. Zdi z nasucho kladených kamenů jsou u základů velmi tlusté, cca 2 metry, ve vyšších patrech jsou ale duté, což jednak poskytlo obyvatelům dodatečný prostor, ale hlavně to zeď odlehčilo. V brochu se bydlelo tak, že na vnitřní stěnu se nalepily několikapatrové dřevěné chaloupky, uprostřed pak zůstalo kolečko volného nebe. Návštěvníka Českých hradů navíc překvapí, že vchod do věže byl v přízemí, ovšem byl natolik nízký, že dobývat broch tudy také nebyl žádný med.
Postup obránců byl následující. Když hlídky ohlásili příjezd pirátské lodi, vesničané rozptýlili po vnitrozemí dobytek, své hlavní bohatství, a sami zalezli do brochu. Nájezdníkům se pak nevyplatilo ani dobývat věž, ani nechat loďě na břehu bez obrany a honit krávy po kopcích, pro ně bylo nejvýhodnější prověřit hlídky o vesnici dál.
 |
| Zde je Dun Charlabhaigh z dálky |
 |
| Výhled od Dunu Charlabhaigh |
Dál jsme na našich kolech za obvyklého počasí pokračovali po pobřežní silnici bez zastávky. Ne že by se tam nic zajímavého nenašlo, ale tlačil nás čas, protože jsme museli kola vrátit do 18.00, kdy půjčovna zavírala. Navíc jsme tam měli batohy se všemi věcmi a bez nich se nám přečkávat noc věru nechtělo. Poslední úsek cesty se pravděpodobně stane mojí noční můrou. Asi 12 km vnitrozemím ostrova, většinou samozřejmě do kopce, ale hlavně proti velmi silnému větru, jsme jeli asi hodinu a půl. A to jsme makali jako o život, i když šlo jen o batohy. Déšť byl samozřejmě v tu dobu neobyčejně silný, takže jsme byli opět zcela promočeni. Nakonec jsme do těch 18:00 to nestihli o čtvrt hodiny, ale v půjčovně na nás ještě čekali, takže to dobře dopadlo.
 |
| Po cestě jsme narazili na bránu z velrybích kostí ozdobenou harpunou |
Dorazil jsem o něco dříve, protože Danča ve finiši zabloudila v uličkách města.
"Jak dlouho tady plánujete zůstat?" ptal se mě chlapec z půjčovny, když jsme na ní spolu čekali.
"Dva dny", prozradil jsem.
"No, to je asi ta nejlepší doba, jakou může člověk na tomhle ostrově strávit."
Když jsme v Take-away zhltli v rekordně krátkém čase rybu s hranolkama, vypravili jsme se do místní počítačové kavárny, kde jsem samozřejmě neodolal a za 2.5 libry si šlehnul půl hodiny na internetu. Samozřejmě spojení domů bylo k zbláznění pomalé, ale alespoň jsme tam trochu oschli. Mimochodem jsme byli jediní hosté, internet zřejmě není na Vnějších Hebridách hitem. Vinu na tom ale zřejmě také nese kromě vysoké ceny to, že se v "Kavárně budoucnosti" nesmí kouřit, přestože počítače jsou v oddělené místnosti. Zřejmě má majitel velmi naivní představy o budoucnosti. Stejně mohl dát popelník alespoň na chodník před vchodem, kam jsem chodil kouřit.
 |
| Zámek s parkem ve Stornoway. Jde ovšem jen o napodobeninu starého hradu, ve které je dnes nějaká škola |
Protože jsme byli po celém tom dnu už docela unavení, šli jsme si najít místo na spaní. Prošli jsme místním zámeckým lesoparkem, který je neuvěřitelně plný divokých králíků, až na okraj města a tam jsme si na kraji lesa postavili stan. Docela mě překvapilo, že v parku nebyli žádní lidé. Pravda, pršelo, ale na to tam přeci musí být zvyklí. Řekl bych, že se asi stromů za šera bojí.
Zato se na nás přišel podívat velikánský jelen s laní. Samozřejmě jsme věděli, že v pustém vnitrozemí ostrova jeleni žijí, ale tohle nás docela překvapilo. Podotýkám, že jsme zcela určitě nebyli v žádné oboře. Navíc jelen i laň se nechovali jako jeleni v oborách, kteří vědí, že od vás mohou dostat kousek chleba. Prostě se na nás jen zvědavě přišli zblízka prohlédnout, jako kdyby člověka viděli poprvé v životě. Chvíli se popásali pár metrů od nás a pozorovali, jak stavíme stan. Pak zase odešli a už jsme je nikdy neviděli. Bohužel bylo příliš tma na to, aby se fotka povedla.
No, tenhle den jsem soukromě prohlásil za nejdelší den mého života, i když časově jsem už byl vzhůru i déle.
 |
| Kamenný kruh v Gearraidh na h-Aibhne |
V úterý ráno jsme si řekli, že se vypravíme na západ Lewisu, na poloostrov Uig, a hlavně se podívat na Beehive Dwellings, jakási záhadná kamenná iglů. Také jsem se ještě zcela nevzdal myšlenky na přechod napříč pustým vnitrozemím. Ale nakonec jsme k Beehive Dvellings nedorazili, jednak nám nějak nešel stop, jednak jsme se hádali a hlavně jsme nechtěli zůstat trčet uprostřed pustiny do druhého dne, protože už jsme tíhli ke zpáteční cestě. Takže jsme nakonec skončili kousek před Callanish, tam jsem oblezl pár kopců, mimochodem na každém ze tří kopců, na které jsem během hodiny vylezl, jsem našel něco zajímavého, pokonverzoval jsem s místním obyvatelem o kamenech a pravěkých stavbách, jestli jsem dobře rozuměl jeho skotskému přízvuku, tak tam těch iglů bylo víc, ale některá byla v tak chatrném stavu, že je kdysi radši zbourali, aby to na někoho nespadlo.
No, a pak jsme se obrátili a od té chvíle už jsme mířili zpět na jih. Do večera jsme dorazili nazpátek do Tarbertu, kde jsme si dali batoh do hospody a šli se projít po okolí.
Hory na Harrisu jsou nádherné. Nejsou tak vysoké jako Cuillins na Skye, ale jsou pokryté mnohem menším množstvím bažiny. Můžete jít a jít a jít a nedat nohu jinam než na rostlou žulovou skálu. Myslím, že by se tam člověk mohl vydat i mimo cestu a jít si kam se mu zachce. Ostatně tam žádné turistické cesty ani nejsou, protože tam nejsou turisté. Docela mi mrzelo, že odjíždíme, ale Danča myšlenku na chození soustavně zavrhovala.
Takže jsme se si vyhlédli místo na spaní kousek od přístavu, vyškrábali se na jeden menší kopec nad Tarbertem a šli spát.
Zpáteční loď jela někdy kolem půl osmé, takže jsme tentokrát vstali docela v pohodě, akorát déšť byl prudší než obvykle. Navíc byl docela vítr, takže lodí to pěkně houpalo a nic z ní nebylo vidět.Bohužel v tuto rozumnou denní dobu jelo docela dost lidí, kteří při výstupu z lodi vytvořili tlačenici, takže už jsme nestihli stopovat auta vyjíždějící z našeho trajektu. Ale stopařské štěstí nám bylo přece jen nakloněno, protože jsme ještě ani nedošli na nějaké vhodné stopovací místo a zastavili nám dva němci, kteří nás svezli až do Glasgow. Tam jsme si koupili lístky na autobus a dojeli až do Edinburghu.
Žádné komentáře:
Okomentovat