Sašimi je tradiční japonská pochoutka. Je to na malé plátky nakrájené syrové rybí maso. Ryba musí být ovšem čerstvá a rychle usmrcená - pokud ryba půl dne chcípá na suchu, obsahuje maso příliš kyseliny mléčné. To bývá jediný zádrhel. Sašimi tak podávají v každém správném suši baru.
K tradicím českých Vánoc patří rituál kuchání kapra čerstvě vyloveného z vany. Čerstvé rybí maso! Pravda, japonci na sašimi používají maso mořských ryb. Ale stejně, proč neokořenit Vánoce trochou kapřího sašimi?
Pojídání syrového rybího masa ale nese zdravotní rizika. Především jde o parazitické hlístice. Ty se mohou pozřením syrové ryby (ale i solených matesů) přenést na člověka, a může z toho být nepříjemná choroba - v lepším případ bolení brřicha nebo vykašlávání 2cm červů. Jíst neupravené kapří maso tedy nelze doporučit z hygienických důvodů.
Hlístice lze ovšem zabít i hlubokým zmražením. Směrnice EU o pojídání syrových ryb přikazuje maso zmrazit na -20C po dobu 24 hodin. Americký předpis je ještě přísnější, a to -35C na 24 hodin, nebo -20C na týden. -20C není v běžných domácích mražácích obvyklé, ale nikoliv vyloučené. Cesta k obohacení českých vánočních tradic sašimi je tedy přece jen otevřena.
středa 17. prosince 2008
pondělí 17. listopadu 2008
Vemte si s sebou květinu
Toto je originál letáku, kterým se vyhlašovala demonstrace 17. listopadu 1989. Jeden mi tenkrát zbyl ...
čtvrtek 13. listopadu 2008
Big Bang
Začala 2 sezóna seriálu The Big Bang Theory (Teorie velkého třesku). Je zajímavý tím, že je o životě úplně normálních lidí - teoretických fyziků, programátorů a pod.
Big Bang jde mnohem dál než IT Crowds, především do každodenního soukromého života. Navíc většinu příhod z IT Crowds může zažít každý ňouma. V Big Bangu jsou to opravdu skvěle padnoucí matfyzácké historky.
Pravda, v určitých kruzích je sledování seriálů považováno za zábavu nedůstojnou intelektuála. Kdo nechce ztratit body na intelektuálském průkazu, měl by radši zdolávat duchovní výšiny Mumie 3 nebo Jamese Bonda 24 a ne sledovat pořád jedny a ty samé televizní postavy. Jenže v Kalifornii je středoevropský intouš neznámý a tak se o nich žádné seriály netočí, proto asi ta nevraživost.
Matfyzák je oproti tomu celosvětově rozšířený druh. A tak bylo snadné mě dostat. Stačilo pár postav, se kterými se mohu identifikovat, trocha realistických situací braných s nadhledem, a je to. Divím se, že na něco takového nějaký filmař nepřišel dřív.
Při Big Bangu si člověk uvědomí, jak nesmírně důležitou funkci má ve společnosti umění. Měl by si ho pustit každý, kdo chce překonat kulturní bariéru, která ho dělí od nějakého matfzyáka. Dokáže totiž zprostředkovat vzájemné porozumnění mezi různými vrstvami téže společnosti.
Škoda že u nás nic takového nemáme.
Big Bang jde mnohem dál než IT Crowds, především do každodenního soukromého života. Navíc většinu příhod z IT Crowds může zažít každý ňouma. V Big Bangu jsou to opravdu skvěle padnoucí matfyzácké historky.
Pravda, v určitých kruzích je sledování seriálů považováno za zábavu nedůstojnou intelektuála. Kdo nechce ztratit body na intelektuálském průkazu, měl by radši zdolávat duchovní výšiny Mumie 3 nebo Jamese Bonda 24 a ne sledovat pořád jedny a ty samé televizní postavy. Jenže v Kalifornii je středoevropský intouš neznámý a tak se o nich žádné seriály netočí, proto asi ta nevraživost.
Matfyzák je oproti tomu celosvětově rozšířený druh. A tak bylo snadné mě dostat. Stačilo pár postav, se kterými se mohu identifikovat, trocha realistických situací braných s nadhledem, a je to. Divím se, že na něco takového nějaký filmař nepřišel dřív.
Při Big Bangu si člověk uvědomí, jak nesmírně důležitou funkci má ve společnosti umění. Měl by si ho pustit každý, kdo chce překonat kulturní bariéru, která ho dělí od nějakého matfzyáka. Dokáže totiž zprostředkovat vzájemné porozumnění mezi různými vrstvami téže společnosti.
Škoda že u nás nic takového nemáme.
pondělí 3. listopadu 2008
neděle 19. října 2008
Pozdrav z Kalifornie
Posílám pozdrav ze Silicon Valey. Máme se tu dobře. Počasí je tu pěkné. Také tu dobře vaří.
V Americe je všechno větší. I stromy. I vzpomínky na film Mrtvý muž.
Pták. Pelikán. Jedna fotka se mi docel povedla, co?
Takhle vypadá Tichý oceán. Taky jsem trochu přispěl. Vítr sice foukal tak, že jsem si u toho málem počůral boty, ale co by člověk neobětoval za pocit, že se podílí na něčem velikém.
V Americe je všechno větší. I stromy. I vzpomínky na film Mrtvý muž.
Pták. Pelikán. Jedna fotka se mi docel povedla, co?
Takhle vypadá Tichý oceán. Taky jsem trochu přispěl. Vítr sice foukal tak, že jsem si u toho málem počůral boty, ale co by člověk neobětoval za pocit, že se podílí na něčem velikém.
úterý 25. března 2008
Totem, tabu a demokracie
Jak psal už Sigmund Freud ve své knize Totem a tabu (?), existuje souvislos mezi tabu a svátky danné společnosti. A to ten, že slavnostní rituály spočívají v okázalém porušování tabu. Možnost od tabu si odpočinout ho rázem udělá mnohem snesitelnější a danná kultura je pak stabilnější.
Například tabu ve svém původním významu byl zákaz vstupovat na určité místo na území kmene a rušit tam duchy předků. Ne ovšem pořád - při pohřbu se na toto místu nahrnul celý kmen a uspořádal tam ukrutnou slavnostní žranici. Mimo jiných funkcí byla tímto ukojena i přirozená zvědavost, jak to na onom tabuizovaném místě vypadá. Duchové předků, hlavně těch zemřelých na infekční choroby, potom díky tomu mohli odpočívat v mnohem větším klidu.
V naší kultuře jsou typickým příkladem oslavy Silvestra. Je u nás tabu nezřízeně se opíjet, a také hrát si s dělbuchy a raketami. Pro toto tabu je dobrý důvod, vzhledem k tomu, jakými raketami naše kultura disponuje. Kromě racionální složky je však třeba uspokojit i naši testosteronovou demenci (Freud by na tomto místě nejpíš mlel o pudu sebezničení). Hlubiny naší duše jsou uspokojeny právě Silvestrovskou oslavou.
Jiný příklad je velikonoční šlehání pomlázkou. Je tabu využít fyzickou převahu muže a vztáhnout ruku na ženu. To je občas opravdu nesnesitelný zákaz, protože neexistuje žádné reciproční tabu zakazující ženám použít jejich ostrý jazyk proti mužům. Každoroční vyšlehání pomlázkou vztah muže a ženy alespoň trochu osvěží.
Další významný svátek jsou Vánoce. V naší kultuře panuje nesnesitelné a lidské přirozenosti se příčící zákaz nadměrné velkorysosti. Celý dlouhý rok trpíme pod knutou povinné sobeckosti a chamtivosti. Třeba jen zaplatit někomu jen tak pro potěšení pivo je silně podezřelé a nikdo neujde pochybnostem o čistotě úmyslů. Obzvlášť nesnesitelné je toto tabu vůči blízkým, především dětem. Proto existují Vánoce, abychom si jednou za rok od tohoto tabu odpočinuli.
Volby jsou svátkem demokracie. Na tomto poetikém tvrzení je víc pravdy, než se obvykle soudí. V naší kultuře se skřípěním zubů projevujeme povinnou úctu vůči politikům, nadutým egoistickým pitomcům, kteří nám vládnou. Jak toto udělat alespoň trochu sensitelné? Jednou za čas se uspořádá převolební kampaň, během které tito nadutci sami sebe různě ponižují. Někdy dokonce až tak, že přestírají zájem o problémy normálních lidí. Díky tomu je demokracie mnohem snesitelnější a tím stabilnější než jiná zřízení.
Například tabu ve svém původním významu byl zákaz vstupovat na určité místo na území kmene a rušit tam duchy předků. Ne ovšem pořád - při pohřbu se na toto místu nahrnul celý kmen a uspořádal tam ukrutnou slavnostní žranici. Mimo jiných funkcí byla tímto ukojena i přirozená zvědavost, jak to na onom tabuizovaném místě vypadá. Duchové předků, hlavně těch zemřelých na infekční choroby, potom díky tomu mohli odpočívat v mnohem větším klidu.
V naší kultuře jsou typickým příkladem oslavy Silvestra. Je u nás tabu nezřízeně se opíjet, a také hrát si s dělbuchy a raketami. Pro toto tabu je dobrý důvod, vzhledem k tomu, jakými raketami naše kultura disponuje. Kromě racionální složky je však třeba uspokojit i naši testosteronovou demenci (Freud by na tomto místě nejpíš mlel o pudu sebezničení). Hlubiny naší duše jsou uspokojeny právě Silvestrovskou oslavou.
Jiný příklad je velikonoční šlehání pomlázkou. Je tabu využít fyzickou převahu muže a vztáhnout ruku na ženu. To je občas opravdu nesnesitelný zákaz, protože neexistuje žádné reciproční tabu zakazující ženám použít jejich ostrý jazyk proti mužům. Každoroční vyšlehání pomlázkou vztah muže a ženy alespoň trochu osvěží.
Další významný svátek jsou Vánoce. V naší kultuře panuje nesnesitelné a lidské přirozenosti se příčící zákaz nadměrné velkorysosti. Celý dlouhý rok trpíme pod knutou povinné sobeckosti a chamtivosti. Třeba jen zaplatit někomu jen tak pro potěšení pivo je silně podezřelé a nikdo neujde pochybnostem o čistotě úmyslů. Obzvlášť nesnesitelné je toto tabu vůči blízkým, především dětem. Proto existují Vánoce, abychom si jednou za rok od tohoto tabu odpočinuli.
Volby jsou svátkem demokracie. Na tomto poetikém tvrzení je víc pravdy, než se obvykle soudí. V naší kultuře se skřípěním zubů projevujeme povinnou úctu vůči politikům, nadutým egoistickým pitomcům, kteří nám vládnou. Jak toto udělat alespoň trochu sensitelné? Jednou za čas se uspořádá převolební kampaň, během které tito nadutci sami sebe různě ponižují. Někdy dokonce až tak, že přestírají zájem o problémy normálních lidí. Díky tomu je demokracie mnohem snesitelnější a tím stabilnější než jiná zřízení.
neděle 16. března 2008
Jak se mám
Jistě si po mém předchozím příspěvku kladete otázku, co pak se asi se mnou stalo. Jestlipak jsem zemřel vyčerpáním po několika dnech a nocích strávených ve WoW? Jestli pak se dokážu odtrhnout od obrazovky na tak dloho, abych něco napsal do blogu? Nebo mě kyberspace dostal?
A to ještě nevíte, že to není jediné ohrožení mého života. Odhalil jsem, že baterie v mém služebním notebooku patří do proslulé vybuchující série. Pravda, neskončilo to ničím horším, než že jsem dostal od Toshiby zadarmo nové baterie. Navíc má člověk neurčitý pocit podílení se na významné mediální kauze současnosti. Ale kdo ví, třeba jsem výbuchu ve svém klíně unikl jen o vlásek.
Nabízí se otázka, jestli neexistuje nejaká spojitost mezi těmito dvěma ohroženími mého života. Třeba jsem pronikl do počítačového světa tak hluboko, že už to nějaké všemocné Wintermute není milé a rozhodla se mě zlikvidovat. No, v každém případě jí to prozatím nevyšlo.
Další časté ohrožení lidské existence ze strany počítačů je paranoia. Jestli po mě doopravdy jsou, tak je to logické pokračování. Budu se muset pečlivě pozorovat, jestli se u mě neprojevují nějké příznaky.
Jo, jestli vás zajímá, jak se mám, tak už jsem na 22 úrovni.
A to ještě nevíte, že to není jediné ohrožení mého života. Odhalil jsem, že baterie v mém služebním notebooku patří do proslulé vybuchující série. Pravda, neskončilo to ničím horším, než že jsem dostal od Toshiby zadarmo nové baterie. Navíc má člověk neurčitý pocit podílení se na významné mediální kauze současnosti. Ale kdo ví, třeba jsem výbuchu ve svém klíně unikl jen o vlásek.
Nabízí se otázka, jestli neexistuje nejaká spojitost mezi těmito dvěma ohroženími mého života. Třeba jsem pronikl do počítačového světa tak hluboko, že už to nějaké všemocné Wintermute není milé a rozhodla se mě zlikvidovat. No, v každém případě jí to prozatím nevyšlo.
Další časté ohrožení lidské existence ze strany počítačů je paranoia. Jestli po mě doopravdy jsou, tak je to logické pokračování. Budu se muset pečlivě pozorovat, jestli se u mě neprojevují nějké příznaky.
Jo, jestli vás zajímá, jak se mám, tak už jsem na 22 úrovni.
pátek 7. března 2008
Řekněte WoW
Začal jsem hrát nejproslulejší MMORPG hru dneška, World of Warcraft. Tento virtuální svět existuje už déle než tři roky a v současnosti má přes 7 milionů platících hráčů. Je proslulý tím, že u hry lidé umírají vyčerpáním po několika dnech bez RL jídla, pití a spánku. Naopak řada čínských pracovníků si vydělává na živobytí tím, že herní zlaťáky z WoW prodává bohatším spoluobyvatelům toho virtuálního světa. Také je to předmět řady ekonomických, sociologických, epidemiologických a dalších studií. Prostě kdo nebyl ve WoW, neví, co je život.
Zvědavost ve mne hlodala už dlouho, ale rozhodující bylo až zjištění, že WoW je relativně nenáročný na hardware. Pravda, na mém notebooku s grafickou kartou Intel 855 to hratelné není. Nicméně s nVidií 6200, kterou jsem před rokem koupil při rekonstrukci jednoho počítače jako to nejlevnější na trhu, to běhá komfortně.
S Linuxem (na x86) je to také v pohodě. WoW běží pod wine bez jakýchkoliv úprav - překvapilo mě, že mi běží i v DirectX módu, ani jsem nemusel přepínat na OpenGL. Bohužel pod Solarisem to prozatím možné hrát není. Snad i toho se časem dočkáme.
Důležitý faktor je i cena: WoW lze hrát zadarmo. Klienta lze stáhnout zdarma (cca 5GB) a existují i free servery, na kterých lze hrát bez placení. Na free serverech je ten samý herní svět jako na těch oficiálních. Jen populace hráčů tam bývá omezená. Což je výhoda i nevýhoda - máte obvykle všechny příšery pro sebe, a hráči si váží vzájemného setkání. Nevýhoda je ta, že na některé úkoly je lepší jít ve více lidech, a ty může být problém najít.
Vybral jsem si server Temple of Dark Dragon. Navzdory jménu to je CZ/SK server. To znamená, že hráči, které potkáváte, umí česky nebo slovensky. Herní interface i počítačem ovládané postavy komunikují anglicky. Sever i komunita okolo něho vypadá docela dobře, nezaznamenal jsem zatím žádné technické nebo jiné problémy.
Samozřejmě free server není skutečný svět. Nemůžete tam koupit postavu na 70 úrovni nebo milión zlatých od čínského zlatokopa, a když server zanikne, zaniknou Vaše itemy i Vaše postava s ním. Nejsou to tedy skutečné itemy a skutečná postava. Na rozdíl od oficiálních serverů je to prostě jen taková hra.
Samotná hra ze všeho připomíná staré dobré MUDy, ale s grafickým interfacem. Ten vzdáleně připomíná Diablo, i když se nemusí tolik klikat. Také jde více o questy. Herní svět je založen na další hře od Blizzardu: RTS Warcraft. Odtud koneckonců pochází i jméno, i když hra je úplně jiného žánru.
Co se mi líbí je systém řemesel. Každá postava se může naučit různá řemesla, například kovář, kožešník, atd. Může pak vyrábět různé užitečné předměty, např. brnění a zbraně, a to jak pro sebe, tak na prodej. Nejde tedy jen o boj, ale ve hře je přítomný i konstruktivní prvek.
Další prvek hry je péče o vzhled. Jde o společenskou záležitost, lidé se zde setkávají a poznávají. Komu by u postavy a jejího oblečení kromě obranných čísel nezáleželo také na vzhledu? Tedy, třeba mě moc ne. Ale pro někoho je prý možnost předvádět se v super cool obleku důležitá.
Další informace o pravidlech a reáliích: oficiální server Blizzardu worldofwarcraft.com, wowhead.com, wowwiki.com.
Moje postava je troll lovec (hunter) se jménem Alif. Má řemesla jsou stahování kůží (skinning) a kožedělnictví (leatherworking). No řekněte, nevypadám nádherně?
Takže - nechcete si někdo se mnou o víkendu zahrát?
čtvrtek 7. února 2008
Proč nefandím Klausovi
Václav Klaus je dosavadní prezident. Kromě toho je významná postava politiky posledních 20 let, předseda vlády, předseda ODS. Jeho názory jsou dobře známy. I když se občas vyšťourá trochu pikantních detailů pro bulvár, ty nic nezmění na celkovém obraze. Nedá se tedy předpokládat, že by ho jeho příznivci neznali. On se jim prostě zamouvá.
Základem image Václava Klause jeho ekonomická odbornost. Pravda, jeho profesura na VŠE vzbuzuje trochu potutelné úsměvy - o VŠE se říká, že je to nejsnažší střední škola v Praze. Stejně tak panuje jistá neurčitost ohledně toho, nakolik je tento titul řádný a nakolik pouze čestný. Ale to chleba to nežere a je to koneckonců docela roztomilé. Proti dobám, kdy na Pražském hradě strašili léčitelé Dagmar Havlové, je Klausovo image vědce rozhodně pokrok.
V jeho vědeckosti je ovšem háček. Klaus nikdy nic neobjevil, dokonce ani nikdy nepublikoval odborný článek v uznávaném vědeckém časopise. Co je tedy na něm vědeckého? Tituly a vědecký světový názor? To měli profesoři marxismu-leninismu také.
Marxismus-leninismus na matfyzu byla mimochodem pozoruhodná životní zkušenost. V mé době už nehrozily žádné represe, a nikdo už si také nemohl myslet, že by komunismus mohl fungovat. Přesto diskutovat s profesorem marxáku bylo velmi obtížné, a to i pominu-li jeho řečnické schopnosti profesionálního demagoga. Zásadní problém je, že ideologovi nevyvrátíte jeho dogma nějakým trapným poukazováním na skutečnost. Že se realita od ideologie liší? Špatná je realita. Nebo možná naše oči a rozum, ale nikdy ne dogma. Pro debatu vědce s ideologem zcela chybí společné východisko.
Marxismus se při tom vědou zaklínal od rána do večera. Při tom už to dávno bylo jen pseudonáboženství parazitující na jejím renomé. A realita si šla cestou, kterou politruci nedokázali ani pochopit, natož předvídat.
Názory Václava Klause marxismus v mnoha směrech připomínají. Jádrem je trhák, který nenechá jediné srdce chladné - u Klause nechuť k placení daní, u komunistů k placení vůbec. Samozřejmě že nikdo neplatí rád daně. Ještě krásnější by bylo, kdyby si každý mohl brát podle svých potřeb, jako to slibovali komunisté. Ale není to trochu naivní? Abraka dabraka hamiltonián lagrangián ric pic ekonomic, je to geniální vědecká teorie, která pomocí efektivního ekonomického systému přinese takovou prosperitu, že to převáží všechny vedlejší efekty. V tom se klausismus shoduje s marxismem.
Je to jen povrchní podobnost, nebo hlubší souvislost? To je snadné, a není vůbec potřeba rozumět tomu abraka dabraka. Stačí se rozhlédnout, jestli tu v době Klausova předsednictví vlády (1992-1996) zavládla ta prosperita. Aha, v roce 1996 byla krize bez jakékoliv obdoby ve státech v podobné vnější situaci. A modří (?) už vědí ...
Realita se zase zachovala špatně a proradně. Rychle nějaké agenty nadnárodního kapitálu, kteří proradně zhatili náš ekonomický zázrak. Ideologie kráčí dál bez ohledu na realitu.
Analogie klausismu a komunismu jde mnohem dál než k rádobyvědeckému pseudonáboženství. Oběma ideologiím se podařilo vykonstruovat si hlavní zásluhy na porážce předchozího režimu. ODS i KSČ tak ve svůj prospěch využívají/využívali strašáka návratu nacizmu/komunismu.
V úžasu mě nechává Klausův boj proti "mýtu" globálního oteplování. Ano, není jednoduché si přebrat všechna protichůdná tvrzení. Ale globální oteplování skutečně existuje. Prezident si přece může zajít někam do Akademie Věd a nechat si poradit. A ne si hrát na Lysenka.
Stejně kuriozní jsou Klausovi vizionářské předpovědi týkající se rozvoje internetu. Například "Nečtu-li si doma celá desetiletí v encyklopediích, nebudu asi příliš často využívat ani Internet" (Lidové noviny, 4.4.1997). Ani to nesvědčí o dobrém úsudku.
To není jen otázka image. Nejde jen o to, že se za svého prezidenta stydím, když čtu třeba jeho výroky na adresu německé kancléřky. Jak rozvoj internetu, tak snahy korigovat globální oteplování hrají v mezinárodní politice stále důležitější roli. Prezident, jehož chápání reality je na úrovni politruka, může být zatraceně drahý luxus.
Vyměnit jednu partu na hradě za jinou je snadné. Změnit politickou kulturu ještě bude těžké. Naštěstí ve srovnání s komunismem je klausismus jen dětská nemoc. Snad se v tom dá najít nějaký optimismus.
Základem image Václava Klause jeho ekonomická odbornost. Pravda, jeho profesura na VŠE vzbuzuje trochu potutelné úsměvy - o VŠE se říká, že je to nejsnažší střední škola v Praze. Stejně tak panuje jistá neurčitost ohledně toho, nakolik je tento titul řádný a nakolik pouze čestný. Ale to chleba to nežere a je to koneckonců docela roztomilé. Proti dobám, kdy na Pražském hradě strašili léčitelé Dagmar Havlové, je Klausovo image vědce rozhodně pokrok.
V jeho vědeckosti je ovšem háček. Klaus nikdy nic neobjevil, dokonce ani nikdy nepublikoval odborný článek v uznávaném vědeckém časopise. Co je tedy na něm vědeckého? Tituly a vědecký světový názor? To měli profesoři marxismu-leninismu také.
Marxismus-leninismus na matfyzu byla mimochodem pozoruhodná životní zkušenost. V mé době už nehrozily žádné represe, a nikdo už si také nemohl myslet, že by komunismus mohl fungovat. Přesto diskutovat s profesorem marxáku bylo velmi obtížné, a to i pominu-li jeho řečnické schopnosti profesionálního demagoga. Zásadní problém je, že ideologovi nevyvrátíte jeho dogma nějakým trapným poukazováním na skutečnost. Že se realita od ideologie liší? Špatná je realita. Nebo možná naše oči a rozum, ale nikdy ne dogma. Pro debatu vědce s ideologem zcela chybí společné východisko.
Marxismus se při tom vědou zaklínal od rána do večera. Při tom už to dávno bylo jen pseudonáboženství parazitující na jejím renomé. A realita si šla cestou, kterou politruci nedokázali ani pochopit, natož předvídat.
Názory Václava Klause marxismus v mnoha směrech připomínají. Jádrem je trhák, který nenechá jediné srdce chladné - u Klause nechuť k placení daní, u komunistů k placení vůbec. Samozřejmě že nikdo neplatí rád daně. Ještě krásnější by bylo, kdyby si každý mohl brát podle svých potřeb, jako to slibovali komunisté. Ale není to trochu naivní? Abraka dabraka hamiltonián lagrangián ric pic ekonomic, je to geniální vědecká teorie, která pomocí efektivního ekonomického systému přinese takovou prosperitu, že to převáží všechny vedlejší efekty. V tom se klausismus shoduje s marxismem.
Je to jen povrchní podobnost, nebo hlubší souvislost? To je snadné, a není vůbec potřeba rozumět tomu abraka dabraka. Stačí se rozhlédnout, jestli tu v době Klausova předsednictví vlády (1992-1996) zavládla ta prosperita. Aha, v roce 1996 byla krize bez jakékoliv obdoby ve státech v podobné vnější situaci. A modří (?) už vědí ...
Realita se zase zachovala špatně a proradně. Rychle nějaké agenty nadnárodního kapitálu, kteří proradně zhatili náš ekonomický zázrak. Ideologie kráčí dál bez ohledu na realitu.
Analogie klausismu a komunismu jde mnohem dál než k rádobyvědeckému pseudonáboženství. Oběma ideologiím se podařilo vykonstruovat si hlavní zásluhy na porážce předchozího režimu. ODS i KSČ tak ve svůj prospěch využívají/využívali strašáka návratu nacizmu/komunismu.
V úžasu mě nechává Klausův boj proti "mýtu" globálního oteplování. Ano, není jednoduché si přebrat všechna protichůdná tvrzení. Ale globální oteplování skutečně existuje. Prezident si přece může zajít někam do Akademie Věd a nechat si poradit. A ne si hrát na Lysenka.
Stejně kuriozní jsou Klausovi vizionářské předpovědi týkající se rozvoje internetu. Například "Nečtu-li si doma celá desetiletí v encyklopediích, nebudu asi příliš často využívat ani Internet" (Lidové noviny, 4.4.1997). Ani to nesvědčí o dobrém úsudku.
To není jen otázka image. Nejde jen o to, že se za svého prezidenta stydím, když čtu třeba jeho výroky na adresu německé kancléřky. Jak rozvoj internetu, tak snahy korigovat globální oteplování hrají v mezinárodní politice stále důležitější roli. Prezident, jehož chápání reality je na úrovni politruka, může být zatraceně drahý luxus.
Vyměnit jednu partu na hradě za jinou je snadné. Změnit politickou kulturu ještě bude těžké. Naštěstí ve srovnání s komunismem je klausismus jen dětská nemoc. Snad se v tom dá najít nějaký optimismus.
středa 2. ledna 2008
Může Ježíšek sežrat dítě?
Mohl by Ježíšek sežrat dítě, které ho špehuje při nadělování dárků pod stromeček? Podle oficiální verze je třeba zabránit přímému kontaktu dětí s Ježíškem z důvodu jeho plachosti. Vyplašený Ježíšek by se totiž mohl obrátit na úprk a nenadělit žádné dárky. Určité souvislosti však naznačují mnohem závažnější důvod.
Podle staročeské představy o Vánocích, tj. zimním slunovratu, staré Slunce zemře a vlády se ujme novorozené nové Slunce. Podobná představa se zachovala také v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Proto v Čechách o Vánocích oslavujeme novorozeně, zdobíme byt kulatými věnci - symboly Slunce, rozsvěcujeme nejrůznější světélka atd.
Starší představy dávno rekombinovaly s biblickou symbolikou do verze stravitelné i pro církevní autority, tzn. našeho Ježíška (alias Bídžeje, jak říkáme my světáci). Otázky čím se Ježíšek živí však v oficiální verzi není zodpovězena.
Oficiální církevní verze je třeba brát s určitou rezervou. Vzpomeňme třeba na papežův příkaz, ve jménu dobré pověsti církve, tutlat informace o pedofilních kněžích (česky). Máme se tedy na oficiální verzi spolehnout v případě Ježíška?
Nelze si nevzpomenout na děda Vševěda a jeho "Čichám čichám člověčinu". V pohádce je jasně dochováno, že Slunce lidským masem nepohrdne. Stejně tak bůh Saturn, jemuž byly Vánoce zasvěceny v římské tradici, byl znám dokonce pozřením svých vlastních dětí. To by mohl být přesně onen chybějící článek Vánočního příběhu.
Přirozeně jde jen o spekulaci. Pro jistotu by ale děti neměli Ježíška špehovat. Kdo ví, jak to ve skutečnosti je.
Podle staročeské představy o Vánocích, tj. zimním slunovratu, staré Slunce zemře a vlády se ujme novorozené nové Slunce. Podobná představa se zachovala také v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Proto v Čechách o Vánocích oslavujeme novorozeně, zdobíme byt kulatými věnci - symboly Slunce, rozsvěcujeme nejrůznější světélka atd.
Starší představy dávno rekombinovaly s biblickou symbolikou do verze stravitelné i pro církevní autority, tzn. našeho Ježíška (alias Bídžeje, jak říkáme my světáci). Otázky čím se Ježíšek živí však v oficiální verzi není zodpovězena.
Oficiální církevní verze je třeba brát s určitou rezervou. Vzpomeňme třeba na papežův příkaz, ve jménu dobré pověsti církve, tutlat informace o pedofilních kněžích (česky). Máme se tedy na oficiální verzi spolehnout v případě Ježíška?
Nelze si nevzpomenout na děda Vševěda a jeho "Čichám čichám člověčinu". V pohádce je jasně dochováno, že Slunce lidským masem nepohrdne. Stejně tak bůh Saturn, jemuž byly Vánoce zasvěceny v římské tradici, byl znám dokonce pozřením svých vlastních dětí. To by mohl být přesně onen chybějící článek Vánočního příběhu.
Přirozeně jde jen o spekulaci. Pro jistotu by ale děti neměli Ježíška špehovat. Kdo ví, jak to ve skutečnosti je.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
