Největší dezinformace

Varování ministerstva pravdy: autor vysoce překračuje normy pro bojovníka proti dezinformacím: dokončená VŠ, osobní zkušenost s tématem atd.

Abych lépe zapadl do roku 2021, rozhodl jsem se také odhalit nějakou tu dezinformaci. Začnu hned tou nejzávažnější, která zjevně obalamutila největší množství lidí k nejhloupějším rozhodnutím: EU není žádná demokracie. A jestli to někdo říká, nemluví pravdu.

Bohužel neexistuje nějaká obecně uznávaná definice demokracie. Masaryk říkal, že "Demokracie je diskuse" - to by mu dnes u žádného bojovníka proti fake news neprošlo. Pro účely této úvahy za charakteristický rys demokratického státu považuju dělení moci na výkonnou, soudní a zákonodárnou tak, že výkonná moc má jen takové pravomoci, které jí jsou svěřeny na základě konsensu těch ovládaných. Ať definice, nebo jen nutná podmínka, podstatné je, že není splněna.

O tzv. "demokratickém deficitu" EU se mluví od konce 70. let. Je to ale bohužel eufemismus, který nevystihuje pomalý rozklad demokratických očekávání, které nejsou podepřeny fungujícími mechanismy a institucemi. Pouhé demokratické tradice nedokážou omezit mocichtivost, která se řídí svými vlastními zákonitosmi. A tak se EU čím dál víc přibližuje totalitě.

Častý argument na podporu demokratičnosti EU je, že tam přece je svobodně zvolený Evropský parlament. To ale nic neznamená. Vzpomeňme na volbu Zlatého slavíka za Husáka - tam se také volilo relativně svobodně. Dobře, vyslovené rebely jako Nohavica na kandidátní listinu nedali, ale pořád jste to mohli hodit řadě fajn osobností. A stejně jako dnes, i za totality jste se mohli krásně pohádat s kamarádem, jakého idiota se chystá volit. To ale vůbec neznamená, že to byla demokracie. Jednoduše proto, že zvolený Zlatý slavík neměl pravomoce ohlídat exekutivu. Stejně jako Evropský parlament, až na to, že ti lidé neumějí zpívat.

Kromě Evropského parlamentu existuje ovšem ještě Rada EU. A to je doopravdy významný orgán, který zarazil například uprchlické kvóty. Jedině díky Radě EU je nad bruselskými úředníky nějaká zpětná vazba, takže se EU stále ještě obtěžuje posílat část peněz z rozpočtu někam do těch otravných členských států, místo aby budovala stometrovou zlatou sochu Karla Marxe, jak s Adamem Smithem počínají evropské hodnoty. Ale Rada EU také není funkční demokratický orgán.

Rada EU je experimentální kříženec výkonné a zákonodárné moci. V rámci EU je to zákonodárný orgán, ale je tvořen exekutivami jednotlivých členských států, v zásadních otázkách předsedy vlád. A tenhle experiment se vůbec neosvědčil. Ve fungující demokracii musí nutně mít zákonodárná moc nezávislost na moci výkonné tak, aby jejich rozhodnutí nemohla ovlivnit - poslanci mají různé imunity atd. Pokud se poslanec nebo jakýkoliv člen zákonodárného orgánu při hlasování bojí, aby si na něj exekutiva za jeho hlasování nedošlápla, tak je to pro demokracii ohromný problém. A přesně k takovému systémovému selhání dochází.

Během současné volební kampaně do českého parlamentu je zjevné, že se Brusel snaží zasáhnout do voleb. Všechna ta vítaní "premiéra Bartoše" v Bruselu nebo předvolební hrozba stopkou dotací je snaha bruselských úředníků zasolit rebelovi Babišovi, a při tom ve prospěch stran, které slibují oslabení českých pravomocí v Radě. Příklady jasných a drastických překročení demokratických principů posbírané jen za posledních pár dnů.

Názorný příklad: představte si, že by ministerstvo dopravy hrozilo, že ve kterém volebním obvodu nevyhraje Strana úředníků, tam že už nepovede silnice. A nikdo by ani nesměl pomyslet na to, že si na příslušné úředníky kvůli tomuto porušení principů demokracie došlápne. To vůbec není nějaké právní hnidopišství. To je kolaps demokracie.

Podle předvolebních průzkumů se kolem poloviny voliču chystá volit Pětikoalici. Její hlavní teze je, že EU je demokracie. Je skutečně k neuvěření, že tolik lidí může naletět tak jasné dezinformaci.

Kolik měří dobrý sluníčkář

Trochu opožděně jsem si všiml březnového rozsudku, kdy za komentář v internetové diskuzi byl vyměřen trest 6 let nepodmíněně. Komentář v diskuzi na téma teroristického útoku proti muslimům v Christchurch na Novém Zélandu zněl „Jak jim chutná jejich medicína. Dobrá práce???!“

V roce 1987 jsem se dopustil něčeho dost podobného. V poměrně široké společnosti zahrnující i členy KSČ jsem vyprávěl vtip "Kolik měří dobrý komunista? . . . . . . . . . . 4 metry - i s provazem". Je to úplně stejná úroveň schvalování kolektivního násilí na základě příslušnosti k nějaké ideologii.

Od těch zlých totalitních amorálních komunistů jsem tenkrát vyfasoval asi tak čtvrt hodiny pohovoru v ředitelně. Netvrdím, že to bylo nejšťastnějších 15 minut mého života. Ale čtvrt hodiny versus 6 let, to je sakra rozdíl.

Samozřejmě chápu, že jsem měl trochu štěstí na docela dobrého komunistu. Což pochopitelně samo o sobě vyvrací obsah mého vtipu. A navíc jsem se během těch 15 minut pohovoru dozvěděl i docela zajímavé skutečnosti o fungování komunistického systému. Byli lidi, co v takovéhle situaci dopadli i hůř.

Jenže 6 let nedostal ani Havel. Teror tohoto stupně byl snad v nejhorších 50. letech, a to ještě musel mít člověk dost smůlu. Ale za Husáka byla názorová svoboda mnohem větší než dnes.

 

Úvod do homofobie

Maďarsko nedávno schválilo zákon zakazující propagaci nereproduktivních sexuálních preferencí mezi dětmi. Proti tomuto zákonu je na Maďarsko činěn nátlak od některých představitelů EU, například se v tom velmi angažoval nizozemský předseda vlády Rutte. Coby otce 4 dětí je to pro mne velmi zajímavé téma.

Klíčový argument odpůrců maďarského zákona je, že sexuální orientace je 100% vrozená. Z toho by skutečně logicky vyplývalo, že není sebemenší důvod děti chránit před představou jiných sexuálních orientací a zákon je tak akorát překážkou pokroku za práva menšin. Jenže jsou dobré důvody se domnívat, že sexuální orientace je významně ovlivněna prostředím. Maďarský zákon pak má dobrý smysl.

Kromě toho je na mém blogu dosud málo prostoru věnováno problematice koukání na kozy. Vzhledem k obsahu zbytku internetu mám podezření, že to porušuje nějaká pravidla komunity, která jsem kdysi někde bez přečtení odkliknul. Takže doufám, že si tímto článkem naženu nějaký ten sociální kredit. Protože o pěkných a zdravých kozách to fakt bude.

O vlivu prostředí na sexuální orientaci jsem se poprvé dozvěděl, když jsem pásl kozy a ovce. Kdysi dávno (cca 1993) jsem v Prokopském údolí v Praze v zájmu zachování hodnotného místního ekosystému pomáhal pást ovce. Kdo to v Prokopáku znáte, tak víte, že je to samý sráz, skála nebo rovnou kolmá stěna bývalého lomu. Proto jsme měli ve stádě ovcí také kozu Terku, kterou ovce následovaly - kozy jsou totiž chytřejší. Další významnou osobností stáda byl beran Cézar, který toto vedení neuznával a tvrdohlavě trval na tom, že v okolních zahrádkách je jídlo chutnější než biorostliny v rezervaci. Přivádět Cézara za rohy na správnou cestu z jeho ideologických úchylek byl hlavní úkol asistenta kozy Terky.

Jenže jak nám vysvětlila chovatelka, od které jsme měli zvířata půjčená, jediná koza s kůzletem ve stádě ovcí je problém. Ne že by stádo nezvládala vést, to ne. Ale její kůzle by si získalo sexuální orientaci na ovce nebo berany, která už by potom nešla nijak změnit, takže by bylo efektivně sterilní. Proto jsme těch koz ve stádě měli vždycky několik, aby je kůzlata viděla jako své vzory a mohla si vytvořit fungující genderovou a sexuální identitu. Prý to ví každý chovatel ovcí a koz.

Zkoušel jsem na toto téma hledat i vědecké články. Pokud jde o etologii ovcí a koz, chovatelé mají pochopitelně před vědci nějakých 10000 let náskok. Například kolik koz ve stádě potřebuju, aby se problémy s identitou minimalizovaly? To autority z Prokopáku dobře vědí, ale vědecky podložené odpovědi na tuto otázku jsem se nedogůgloval. Ale i tak je vliv ovčího prostředí na sexuální orientaci koz vědecky prokázán.

Vtištění

Zastánci vrozené sexuální orientace argumentují skutečností, že se u dospělého člověka nedá nijak zvrátit. S tím se skutečně dělaly různé experimenty, které byly i docela drastické, např. vyvolávání podmíněných reflexů elektrošoky, a výsledky byly jednoznačně negativní. To ale vůbec nedokazuje, že je sexuální orientace vrozená.

Totiž kromě vrozených sklonů a naučených dovedností existuje ještě třetí typ preferencí - vtištěné. Nejznámější a nejlépe prozkoumaný příklad je způsob, jakým si housata zafixují rodiče, kterého pak budou následovat. 13-16 hodin po vylíhnutí house přijme za svého rodiče první předmět, který je přibližně veliký jako husa a pohybuje se. Mohou to být boty Konráda Lorenze nebo krabice na elektrickém vláčku - vláček se ale musí pohybovat, stojící nefunguje. Přitom třeba vůbec nezáleží na barvě krabice ani na její schopnosti být dobrou matkou. A tento vtištěný předmět už se nedá změnit.

Tento mechanismus vtištění je obecný. Funguje tak, že v životě mláděte existuje časové období, během kterého je citlivé na podnět vyhovující nějakému klíči. A první objekt, která splní tyto požadavky, si mládě zafixuje pro nějakou odezvu. Ten klíč je vrozený, snad zapsaný přimo do DNA, ale jen velmi neučitě, a zkonkretizuje se na žákladě prostředí, ovšem bez jakékoliv zpětné vazby, jestli to dává smysl. A poté už se to nedá změnit. Jako čerstvý beton, do kterého snadno uděláte stopu, ale jakmile zatvrdne, tak už se to nedá vymazat.

Problémy s rozmnožováním kvůli vtištění nevhodné sexuální orientaci hodně trápí například chovatele vzácných zvířat. U potomstva kozy Terky by to snadno vyřešil nejbližší řezník. Jenže vzácná zvířata jsou vzácná, takže se to řeší. A navíc bývají lidmi hodně opečovávaná, takže se u nich může snadno vytvořit sexuální orientace na lidi. Takže když byla v době studené války samička vzácné pandy velké zapůjčená z Londýna do Moskvy za účelem rozmnožování, ona se tam dvořila pouze svým lidským ošetřovatelům. Byl z toho mezinárodní skandál, který nešel ututlat.

U ptáků se to prý dělá tak, že si chovatel takového nevhodně vtištěného samce vezme speciální čepici. Takže když pták začne s jeho hlavou kopulovat, semeno se zachytí v čepici a může se s ním dál pracovat. Takže vliv prostředí na sexuální orientaci pak bez nadsázky vtlouká do hlavy samotná příroda.

Člověk

Nikdo s určitostí neví, jak vzniká sexuální orientace člověka. Ve srovnání s ptáky nebo kozami je u člověka více vlivů prostředí a méně dědičnosti například při získávání potravy nebo ve společenském uspořádání. Je přirozené to očekávat i u sexuální orientace. To ovšem není žádný důkaz.

 

Statisticky se dá ukázat, že některé geny určitý vliv mají. Na druhou stranu je snadné ukázat, že počet starších bratrů je významným faktorem pro mužskou homosexualitu, což je dost jasný vliv prostředí. Koneckonců dramatický nárůst lidí v posledních desetiletích v západních zemích hlásících se k homosexuální orientaci je také náznak vlivu prostředí. Ale žádné detailní představy o vývoji sexuální orientace prokázané nejsou. 

U člověka je především jisté, že plasticita sexuální orientace je obrovská. Například (pokud si dobře pamatuju, knihu tu teď nemám), v knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie je popsán případ ženy, které měla orgasmus jedině když se ponořila do Vltavy, přitom bylo jedno, jestli v Lenoře nebo v Mělníku, ale musela to být Vltava a jiné řeky nefungovaly. Samozřejmě pokud předmětem sexuální orientace není člověk, tak takoví lidé nemají potřebu vytvářet si nějakou komunitu. Takže o plném rozsahu sexuálních orientací mají představu opravdu jen psychiatři, a kdo ví, jestli opravdu o celém.

Nemožnost založit harmonickou reproduktivní rodinu je pro člověka velké neštěstí. Jsou dobré důvody se domnívat, že propagovat mezi dětmi nereproduktivní sexuální orientace jejich vývoj narušit může; v každém případě neexistují důkazy o opaku. Davová psychóza v této oblasti je skutečně něco, co vzbuzuje racionálně podložené obavy o osud mých dětí.

 

P. S.: Nepovažji vhodné říkat "ovce" lidem postiženým nejakou ideologií. Jak jsem si osobně ověřil, stádečko ovcí, které se dostane na vrchol kolmého srázu, nepokračuje dál, ale prostě zůstane na místě a žalostně bečí. Může dojít i k tomu, že se pod ovcí něco utrhne a ona spadne a zabije se, což se zvířatům v mé péči nikdy nestalo. Ani v takovém případě jí prý ostatní ovce nenásledují. Prostě ovce je hodně pitomé zvíře, to ano, ale ne až tak pitomé, aby se kvůli stádnímu pudu zabilo skokem ze srázu. Takže je vůči ovcím nefér, když jsou přirovnávány k lidským obětem davové psychózy. Lumíci jsou v této situaci mnohem výstižnější přirovnání.

 

 

P. P. S.: Jev vtištění je možné využít i konstruktivně. Například následující klip Nicka Cavea i celý film Ptačí svět byly vytvořeny tak, že se ptákům vtiskla podoba lidí a jejich zařízení tak, že je následovaly coby své rodiče.

 

Nesnesitelná lehkost bytí Romana Protaseviče

Toto je úvaha nad "sebekritickým" rozhovorem Romana Protaseviče, známého běloruského opozičního novináře, který po svém únosu z letadla v běloruském vzdušném prostoru poskytl běloruským orgánům:

Aby bylo jasno, Protaseviče znám jen z tohoto rozhovoru. A i když se běloruská televize snažila o opak, tak na základě tohoto rozhovoru je mi velmi sympatický. Nikoli neomylný, to ne. Ale normálně lidsky sympatický idealista.

Kdysi dávno, během sametové revoluce, jsem si četl o metodách policejního výslechu. Taková revoluce, to totiž nejsou jen vzletné ideály, plamenné projevy, akce a adrenalin, jak to obvykle líčí Hollywood. Jsou to také dlouhé večery a noci, kdy sedíte na opuštěné vrátnici nebo stávkovém výboru, nikde se nic se neděje, občas uslyšíte venku auto, tak se vám rozbuší srdce, jak už v duchu vidíte přibíhající Lidové milice, ale pak auto přejede a zase se nic neděje. To je inspirující atmosféra ke studiu existencionalistické literatury, obzvlášť té části zaměřené na téma jak se nesesypat u policejního výslechu.

Po stávkovém výboru tenkrát obíhal trochu ohmataný samizdatový spis na toto téma. Někdo z okruhu Charty 77 dal dohromady poznatky o tom, jaké psychologické metody a triky používala STB při výsleších a na získávání spolupráce vůbec, a na psacím stroji s několika kopiemi prostřednictvím průklepového papíru o tom napsal informativní pojednání. Jméno autora přirozeně chybělo, ale někdo mi říkal, že to asi napsal starý Benda. Článek to byl velmi zajímavý.

Obzvlášť nebezpečná je pro disidenty všude na světě schopnost policie "přeprogramovat" člověka tak, že radostně a dobrovolně přejde na jejich stranu. Můžou ho pak třeba zase pustit na svobodu a on jim pak zcela dobrovolně nosí informace o ostatních disidentech. Je úplně zjevné, že přesně tuto metodu běloruská police použila na Protaseviče. Když hned v úvodu říká, že rozhovor poskytuje dobrovolně s úmyslem napravit špatné věci, které spáchal, je to jako by říkal "samizdat z roku 89, strana xy".

Velmi lituji toho, že jsem si tenkrát z toho samizdatu neudělal žádnou kopii. Nicméně uvedené metody používá policie po celém světě a jsou nesčetněkrát literárně zpracované. Asi nejznámější příklad je román (a film) Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Stejně tak na ně naráží úvodní song seriálu Firefly. Pochopitelně, části lidské psychologie, které má v malíku policie na celém světě, se nedají utajit před umělci. Jen si bohužel nikdo tak nepotrpěl na kompaktnost vyjadřování jako disidenti, kteří si museli každou kopii ručně opsat.

Mezi románovou fikcí a zkušenostmi disidentů je ovšem ještě zásadnější rozdíl. Fiktivním hrdinům jsou policejní nástrahy pro smích, nebo, v závislosti na žánru, je s vypětím sil bolestně překonají. Jenže v realitě to policajtům funguje zatraceně často a dobře. A jestli si myslíte, že vám by se to nikdy stát nemohlo, tak to už jste půlkou zadku na policejní lopatě.

Jak takové vymytí mozku funguje? Má to dva jednoduché kroky. Fáze 1: rozbořit ten domeček z karet, kterému říkáte "můj pohled na svět". Fáze 2: pomoci s vytvořením nového vnímání světa.

Fáze 1 je koncepčně docela snadná. Naše vnímání světa je nesourodý a rozporuplný slepenec iluzí a předsudků - nebo snad máte iluzi, že ten váš není? Stačí pár dobře vybraných informací a praskne jako mýdlová bublina. Třeba v té Nesnesitelné lehkosti bytí je hrdinovou kotvou věrnost jeho manželky a když o ní přijde, bublina praskne a jeho svět se zhroutí. Takhle fáze je ovšem pro policisty náročná z hlediska nerozbitnosti důkazů - zadržený člověk je extrémně podezřívavý vůči všemu, co mu říkají. Musejí mít připravené naprosto neprůstřelné věcné důkazy.

Fáze 2 nastává, když se člověku rozsype jeho svět. Dostane se do těžké existenciální depky. No a člověk je přirozeně a hluboce společenský tvor, a v tomhle psychickém rozpoložení je extrémně vnímavý vůči radám někoho zkušeného, kdo se vyzná. Je to v nás prostě zadrátováno. A jako na zavolání se mezi policisty taková zkušená a chápavá osoba zrovna nachází. Hodný policista nezištně pomůže vytvořit nový ochranný krunýř, větší a méně popraskaný. Krok 2 je hotový. Jak prosté.

V Protasevičově případě je jasné, že jde o idealistu, kterému jde o blaho jeho krajanů, a s despektem se dívá na ty, kteří se chtějí napakovat na případné privatizaci. A také je zvědavý na to, jak ty finanční transakce pro běloruskou opozici ve skutečnosti putují. Takovýhle základní hodnotový žebříček se nedá touhle metodou změnit, nebo alespoň ne během těch 11 dní mezi zatčením a rozhovorem. No a tak policisté Protasevičovi nejspíš předvedli nějaká fakta o finančních transakcích. A soudě z té jeho zajímavé emocionální reakce, tak asi taky něco z korespondence Danila Bogdanoviče. A bylo to.

Všechno, co Protasevič v rozhovoru říká, je třeba brát s extrémní rezervou. Ve fázi 1 je člověk extrémně podezřívavý, to ano. Jenže ve fázi 2, jakmile začne policistům důvěřovat, naopak sežere úplně všechno. Takže například když říká, že Polsko a Česko vyhandlovaly podporu běloruské opozice za to, že nemusí přijímat imigranty, tak to nic neznamená - on sám u toho nebyl, opakuje jen to, co mu někdo řekl a my nemáme ponětí o tom, kdo to byl. Navíc někdy Protasevič viditelně vědomě lže nebo alespoň neříká celou pravdu, jako například na otázku proč nezničil usvědčující důkazy proti sobě ve svém telefonu, když viděl, že letadlo přistává v Minsku. A to nemluvím o tom, že je v některých místech rozhovor sestříhán - třeba tam, jak říká jména lidí podílejících se na organizování protestů, je to horší než když ČT dávala projev Zemana.

Na druhou stranu při vymývání mozků nedojde doopravdy k vymazání paměti. To co Protasevič viděl a slyšel na vlastní oči a uši, to si prostě pamatuje pořád dál. Ten celkem klíčový moment, 34:20, "nebude ulice, nebudou sankce" - ústa celou dobu v záběru, emoce upřímné naštvání. To je podle všeho fakt pravda. Idealistovi Protasevičovi se fakt nelíbila špinavá hra, aby dál po zjevné porážce protestů hnal své čtenáře do ulic, jen aby byli zatčení a vyrobilo se tak zdůvodnění pro hospodářské sankce. Je to zajímavé svědectví o pozadí těch struktur, které o svržení Lukašenka usilují.

Kdo se chce inspirovat Somálskem?

Trápí mě ohrožení demokracie. Při tom chápu, jak je trapné, když o tom chce kázat osoba, která vypila tolik kávy po pražských kavárnách  - roky 1938 i 1948 jsou empirická evidence, že osoby s touto diagnózou ohrožení demokracie rozpoznat schopné nejsou. Ale pil jsem to už docela dávno a snad to poškození mozku není trvalé. Navíc když normální kavárníci trpěli na schůzích SČSP, kam je dotlačili jejich tatínci z Lidových milicí, já rozjímal na demošce při pohledu do hlavně kulometu SNBáckého obrněného transportéru. A to je duchovní zážitek, který člověku pomůže urovnat si v hlavě, co v životě důležité je a co není. No, v každém případě podléhám nutkání vás informovat, kde to ohrožení demokracie vidím.

Za základ demokracie považuju princip, že ke správnému rozhodnutí je nejlepší vyslechnout všechny strany. Aby bylo jasno, nemluvím pouze o jednacím řádu sněmovny nebo soudního líčení. Mluvím o přesvědčení normálních lidí o tom, jak postupovat v nejasných, ale třeba i běžných situacích. O společenském konsensu na tom, jak správně dělat rozhodnutí. Ale je jasné, že to s tím souvisí - bez takové víry je parlament bohapustá žvanírna a soudní systém trapná překážka v lynčování zjevných podezřelých a první bouchač, který to zruší, sklidí obrovský potlesk. Takže ten princip dopřání sluchu všem zainteresovaným je logicky kulturní předpoklad pro fungování demokracie.

Spousta lidí tvrdí, že na kultuře nezáleží. Podle nich je základem demokracie ústava, právo nebo něco podobného. Ale na řadě historických příkladů se dá doložit, že bez kulturních předpokladů se tohle všechno sesype. Výmarské období Německa s nastupujícím Hitlerem je jeden hodně známý příklad země s důkladným právním řádem. Další velká skupina příkladů jsou postkoloniální státy, kde Británie nebo jiné demokracie po sobě zanechaly právní systémy nadesignované s pomocí těch nejrafinovanějších evropských právních expertů. Jedna významná politická strana se dnes chce inspirovat Somálskem - zrovna tato země je dost odstrašující příklad bývalé demokracie na hliněných nohou, která skončila občanskou válkou a hladomorem. Naopak třeba u nás, v zemi s demokratickými kulturními tradicemi, nikdy nebyl problém setřást diktaturu jako sníh z kabátu. Historické analogie tedy přesvědčivě ukazují, že bez kulturních kořenů strom demokracie během pár let uschne.

Spousta lidí tvrdí, že demokracie vznikne zcela opačným postupem. Prostě se zlynčuje každý, na koho někdo ukáže prstem, že není dost demokratický. Přitom první krok k lynčování vždycky je znemožnit obětem koordinovanou obranu - zcenzurovat, deplatformovat, cancelovat, prostě umlčet, takže to je samozřejmě přesný opak toho vyslechnutí všech stran. A přiznejme si, ono to má svojí myšlenku. Jenže i dost letmé znalosti historie napoví, že takto fakt nevznikne demokracie, maximálně tak "lidová demokracie" (propagandistický termín komunistů pro jejich zřízení). Takže v této myšlence bude asi někde chyba.

Proč to tak je, že je dopřání sluchu všem stranám tak důležité?  Podle mě je to proto, že často dochází k situacím typu "sytý hladovému nevěří". Dobře nasvačený vladař by si to pěkně vyřídil s poddaným, který by mu "lhal", že hlad je utrpení. A při tom se vladař tak osvíceně snažil bojovat proti obezitě! Koneckonců jestli se těm hladovým děje něco špatného, tak si za to můžou sami, protože ti hlupáci okusují kůru ze stromů, no ne? Ovšem realita je taková, že jíst se musí a empatie mezi společenskými vrstvami není nikdy dost. A tak se lépe se řeší problémy tam, kde i "lháři, nevděčníci a hlupáci" mohou beze strachu přednést své argumenty.

Přesvědčení, že je správné vyslechnout všechny strany, se bohužel vytrácí. Sám mám jednu takovou osobní zkušenost se situací typu sytý hladovému nevěří.  V prvním ročníku základky jsem nějaký čas seděl v jedné lavici s romským spolužákem. Pokaždé, když jsem chtěl použít svojí pastelku, musel jsem o ní podstoupit fyzický konflikt. Šestileté dítě má potřebu být v důvěryhodném prostředí a něco takového vnímá jako utrpení. Ovšem to je v rozporu s představami, podle kterých kulturní odlišnosti představují samou radost a obohacení, jak se psalo třeba už v 19. století ve známých románech o Old Shatterhandovi. Lidé si prostě věřit nepřejí zkušenostem odporujícím takhle hluboko zakořeněným předsudkům.

Kdyby to byla zkušenost jen jednoho člověka, nestálo by to za víc než za označení statistická ochylka. Ale všude v Evropě funguje dnes pravidlo, že čím více je ve volebním obvodu kulturních bariér (imigrantů nebo "problematických" menšin), tím víc hlasů dostává názorový proud reprezentovaný politiky jako Le Penová, Wilders nebo Okamura. To znamená, že tam, kde lidé volí na základě vlastní důkladné zkušenosti s tím utrpením, volí diametrálně jinak než tam, kde si vytvářejí úsudek především na základě informací z masmedií. To signalizuje vážný systémový problém nejen těch masmédií, ale vůbec celkově s tím, jak společnost dokáže překonat své předsudky a vypořádat se svými problémy.

Jsou i jiné příklady neochty naslouchat. Je to podstata věčného tématu zákazu KSČ(M). Stejně tak je to zjevné u hystericky rusofobních reakcí na aféru Vrbětice, kdy na každého, kdo je pro standardní právní postupy, je ukazováno prstem jako na vlastizrádce. A takových příkladů je spousta - politrukům všech možných ideologií totiž ochota naslouchat opačným názorům kazí práci. Oni se snaží lidi zmanipulovat, naopak vyslechnutí všech stran vede k nejlepšímu možnému rozhodnutí. A tak není nikdy nouze o snahu někoho umlčet.

Problematika kulturních bariér je však svým dopadem přece jen významnější. V Evropě se hlasy voličů přesouvají od středu k okrajům politického spektra právě podél této dimenze. V USA je tolik politického násilí, že se začíná mluvit o občanské válce, i tam je dělící linie postoj k soužití kultur. Jedni vidí druhou stranu jako "hlupáky (např. rasisty), lháře a nevděčníky", druhá první jako "sadistické psychopaty radující se z jejich utrpení". Je to hlavní zlomová linie současné západní společnosti.

Myslím, že demokracie je ze všech známých uspořádání společnosti nejlepší v překonávání přesně takovýchto rozporů. A klíčovým prvkem je právě to naslouchání všem stranám. Speciálně je dost dobré si poslechnout i ty, kteří křičí, že se má ten či onen umlčet. Tak třeba vzpomínám, jak bylo společným úsilím Pirátů, ODS, Top09, STAN a ČSSD znemožněna v českém parlamentu beseda s Tommy Robinsonem... Je to názorný příklad toho, jak pozorné naslouchání krásně umožní zorientovat se v tom, že nás tito pseudodemokraté táhnou cestou Somálska. Tedy u Pirátů oceňuji, že se k tomu Somálsku tak nějak hlásí už názvem své strany, to musím přiznat. Tak jako tak, tyto strany ohrožují kulturní kořeny demokracie.

Co by tomu řekl Old Shatterhand

Hodně mi v poslední době vrtají hlavou romány Karla Maye. Old Shatterhanda i Vinetoua jsem jako kluk přímo hltal stejně jako snad každý z mých vrstevníků, koneckonců nejeden z mých kamarádů měl přezdívku podle postavy z májovky. Při tom je silná podobnost mezi pojetím multikulturních vztahů u Karla Maye a současných multikulturalistů. A zárověň už se jeden velký fanoušek Old Shatterhanda pokusil tyto představy velmi důsledně uvést v realitu - Adolf Hitler na májovkách také vyrůstal a ještě jako kancléř se na svém letním sídle v Obersalzbergu rád chlubíval kompletní sbírkou. Ani s multikulturalismus, ani nacismus v oblibě vůbec nemám. To je příležitost zamyslet se nad svými dětskými vzory.

Takže si natáhněme hodně silné gumové rukavice a ponořme se do analýzy těchto kulturních vzorců. Příklady v této úvaze budou z nejznámějšího Mayova románu Vinetou, Rudý Gentleman (1896) - samozřejmě jsem si to po těch letech musel přečíst znovu. Ale nejvíc nás samozřejmě zajímá, jak by tak mohl dopadnout příběh multikulturalistů .

Karlel May vidí multikulturní/multirasové vztahy takto: 

1. Nezáleží na rozdílné barvě kůže, ale na shodných hodnotách. Například ve Vinetouovi, Rudém Gentlemanovi se Old Shatterhand, který je zosobnění rytířství, spřátelí s gentlemanským náčelníkem Apačů Vinetouem. Navzdory jejich odlišné rase i kultuře je tedy spojuje jejich gentlemanství/rytířskost.
2. Neexistují komunikační bariéry. Old Shatterhand například v dramatickém momentu ukáže korále, které před tím Vinetouovi ušmikl, když ho osvobozoval ze zajetí svých společníků - zlých bělochů. Tím prokáže, že to byl on, kdo ho osvobodil a demonstruje své gentlemansví. Vůbec si neláme hlavu, jak riskuje! Že třeba korále symbolizují Vinetouovo fufufu, jehož ztráta je horší než smrt a je možné jí odčinit pouze rituálním mučením quququ. Klidně riskuje, že v rodovém zřízení vyrostlý Vinetou bude vidět jinak Old Shatterhandovu zradu svých bílých soukmenovců. O takových souvislostech se prostě vůbec neuvažuje. Je prostě shůry dáno, že korálky jsou bezvýznamná ozdoba a hodnotové souznění výš než příbuznost přesně tak, jak to je v Evropě. Jediný rozdíl mezi Němcem a Apačem jsou ty bezvýznamné ozdoby.
3. Střet kultur jsou jakési závody v ušlechtilosti. Například ve Vinetouovi běloši vyměřují železnici přes teritorium Apačů, což se provalí a vznikne spor. Řeší se to tak, že se obě strany začnou předvádět, kdo je jak podlý nebo šlechetný. Když jedni (Apači) soutěž vyhrají, druhá strana řekne "Ó, vy jste tak ušlechtilí, chtěli bychom být také takoví a integrovat se do vašeho kmene" a spor je vyřešen. Jen pár padouchů je tak zkažených a zlých, že ušlechtilost vůbec nevidí, ti nemají nárok na jakýkoliv soucit. Skončí u mučednického kůlu nebo s prostřelenými koleny. Všichni, co stojí za řeč, se ale nakonec mají rádi a někteří z nich jsou ještě ušlechtilejší než na začátku.
4. Nenávist je předsudečná. Je apriorní, nemá žádné příčiny. Neexistuje souvislost mezi strachem a nenávistí. U Karla Maye strach vlastně neexistuje. Nejenže hrdinové jsou bez bázně a hany, ale ani padouši nemají z ničeho strach. Pud sebezáchovy se projevuje vymýšlením nejrůznějších lstí, léček a protiléček, to ano. Ale že by se významná postava roky užírala strachem, brousila si kudlu a čekala na příležitost? Takový motiv v májovkách nenajdete.

Problém s těmito představami je ten, že neodpovídají realitě. Zajímavé je srovnání Vinetoua s životním příběhem Geronima (1829-1909), náčelníka Apačů s postříbřenou riflí z reálného vesmíru. Aby bylo jasno, nevyčítám Mayovi, že je děj jeho románů fikce. Problém je v tom, že zákonitosti jeho světa jsou předsudky, které aplikovány na realitu mají tragické důsledky.

Předsudek 1: Spojují lidi společné hodnoty?

Správný morální kodex je jen jeden, to Vám řekne každý trouba. Jenže empiricky se dá snadno ukázat, že takových troubů koexistuje několik typů. Jiný kodex mají válečníci/rytíři/gentlemani, jiný mají třeba finančníci. Zrovna nedávno jsme s dětmi v autě poslouchali Staré řecké báje a pověsti. Herakles má prostě jiné hodnoty než král Midas. Stejně tak fanoušek gentlemana Old Shatterhanda má nejspíš jiný hodnotový žebříček než jeho spoluobčan, jehož rodina se po generace zabývá finančnictvím. To je úplně normální, nikdy to nebylo jinak a je to všem prospěšné.

Všichni známe ten krásný pocit, když se potkáme s někým, s kým máme společný hodnotový žebříček. Ale vytvářet si vztah k lidem jen na základě sdílených hodnot - to je strašná intolerance. Znamená to mít nepřátelský vztah nejen k cizincům, ale k celým subkulturám vlastní země. Tak jako Hitler. Největší vtip je, že nositelé takových předsudků je často prezentují jako toleranci.

Předsudek 2: Existují mezikulturní bariéry?

Mezikulturní bariéry jsou velmi významné. Kultura není jen to, co se hraje v Národním divadle. Kultura je také to, jak lidé navzájem získávají svoji důvěru, jak řeší své spory, jejich představa o mírovém uspořádání. Takže když se setkají lidé z nekompatibilních kultur, tak si moc důvěřovat nebudou. Banální sousedské spory o tom, v kolik hodin má být v domě klid, přerostou v zavilé nepřátelství. Je to každodenní zkušenost milionů lidí. Je to nevyhnutelný, logický a zcela zákonitý důsledek rozdílnosti kultur.

Taková situace nakonec dospěje ke kulturně univerzálním prostředkům - byrokracie, strach, násilí. Byrokracie je z nich ještě nejlepší, korporace nebo EU jsou na ní založené a jakž takž to funguje. Ale byrokracie není úplně univerzální a použitelná v každé situaci. Samozřejmě některé kultury si jsou natolik blízké, že jejich společný jmenovatel je docela funkční. Češi a Slováci se možná neshodnou, co je kapusta a co kedlubna, ale když na tom záleží, spory si dokážou vyřešit. Bohužel obecně to tak nefunguje a pak obvykle nastupuje zastrašování, teror, násilí.

Předsudek 3: Fungují závody v ušlechtilosti za každých okolností?

Ušlechtilost, rytířskost, spravedlnost jsou koncepty silně kulturně závislé. Je skvělé, že je máme, a uvnitř naší kultury nebo kultu příbuzných nám umožňují mírumilovně řešit naše spory. Ale je riskantní je v multikulturním sporu uplatňovat. Každá kultura má své vlastní etické kodexy i způsob mírového řešení sporů, přitom jednotlivé kultury v tomto nejsou navzájem kompatibilní. A tak byl Geronimo mistr "kulturně univerzálních prostředků" (jen ta byrokracie se v jeho případě nedala použít) a ne rytíř bez bázně a hany.

Například současní evropští vítači v závodech v ušlechtilosti šlapou z plných sil i v kulturně nehomogenním prostředí. Otec znásilněné a zavražděné Marie Landerburgerové dál podporuje uprchlíky, to je přece analogicky ušlechtilé jako Vinetou, když běloši zavraždili jeho přítele Klekí Petru. A nemůžou přijít na to, proč se ti muslimové ne a ne integrovat, když přece podle nich každý musí vidět, že to jsou staletí zaostalí primitivové. Ale ne každý to tak prostě vidí. A tak ten koncept integrace selhává.

Nedokážete uvidět ušlechtilost pana Langerburgera a jemu podobných? Na to pozor, protože kulturní vzorec ještě neskončil. Nastupují mučednické kůly, v lepším případě prostřelená kolena, přinejmenším zablokovaný účet na Facebooku. Lidé, kteří nejsou schopni uvidět ušlechtilost rádoby-gentlemanů, nejsou podle nich hodni žádné lítosti ani milosrdenství.

Například ve známé kauze z roku 1999 mutikulturalisté vyštvali všechny původní obyvatele z Matiční ulice v Ústí nad Labem. Zarážející je na tom naprostá absence jakékoliv sebereflexe z jejich strany. Oni to prostě vidí jako slavné vítězství, ve kterém názorně předvedli své hodnoty, svou nadřazenou ušlechtilost. A je pro ně absolutně nepochopitelné, že by někdo mohl s těmi "rasistickými" rodinami nějak soucítit. Vy na tom vystěhování obyvatel celé ulice vidíte snad něco neušlechtilého?

Nacisté to s tunelovým viděním dotáhli k ještě větší preciznosti. Vyvraždili milióny lidí za naprosto šokujícího opovržení jakýmkoli soucitem. Koneckonců Old Shatterhand na množství nepřátel také nehleděl. Ale problém je v tom, že jakmile přestanete vidět ušlechtilost toho zabíjení, tak jste hnedle, logicky a zákonitě, taky u mučednického kůlu.

Spousta lidí si myslí, že až multikulturalisté uvidí důsledky své ideologie v praxi, že jim to tak nějak docvakne. Že třeba utrpení nevinných lidí může celou tu ideologii nějak zdiskreditovat. Že třeba nahlédnou, že na tom nic ušlechtilého není, řeknou si, hele pojďme si najít jiného koníčka, třeba badminton je takový pěkný sport, a na světě bude zase dobře. To je bohužel velmi naivní. Přestat vidět ušlechtilost prostě nemohou, už jen proto, že vědí, jak dopadli lidé, co jí vidět přestali. A tak z historického hlediska nejúspěšnější metoda, jak dostat lidi z tohohle strašného tunelového vidění, je kobercové bombardování.

Předsudek 4: Je nenávist předsudečná?

V reálném světě nenávist je důsledek zastrašení. Například když jsem v roce 1989 chodil demonstrovat, moje maminka byla šílená strachy, že "přijedou rusáci a všechny vás postřílí". Dnes je z ní rusofob, který se možná vyjadřuje kultivovaněji než průměrný trol na internetu, ale asi by radši umřela, než aby se naočkovala ruskou vakcínou proti kovidu. Na rozdíl ode mne - ne že bych se v roce 1989 nebál, ale nenechal jsem se zastrašit. Jiný příklad jsou události z roku 1945, kdy Češi, do té doby zastrašení tím nejbrutálnějším terorem, jaký je možné si představit, mohli konečně dát svým emocím průchod.

Tento psychologický mechanismus se samozřejmě nevztahuje jen na strach z jiných kultur. Komunistický režim v Československu stál na strachu z tajné policie STB, a tak lidé bývalé STBáky dodnes nesnáší. Jenže, jak už bylo řečeno, multikulturní vztahy k zastrašování přirozeně sklouzávají. A tak je nenávist neoddělitelnou průvodkyní reálného multikulturalismu.

Základní pilíř politiky multikulturalismu je zastrašovat lidi, kteří "projevují nenávist". Důvod je přesně tento předsudek - podle mulťáckých představ nenávist není přirozená reakce, takoví lidé jsou nějak porouchaní, "xenofobové", no a mulťáci mají vyzkoušeno, že se zastrašit dají. Což je absolutně kontraproduktivní politika. Je to zastrašování lidí, kteří jsou už tak dost vystrašení z nějakého dysfunkčního společenského uspořádání. Na chvíli to zamaskuje symptomy, ale příkopy ve společnosti to ve skutečnosti prohloubí.

Když jsem byl malý, říkávalo se u nás v Podskalí "pes, který štěká, nekouše". To znamenalo, že je lepší řešit konflikty na verbální úrovni, byť třeba emotivně, než aby si někdo někde v koutku brousil kudlu. Za doby soužití Čechů, Němců a Židů v Českých zemích to tak zřejmě fungovalo, ne sice ideálně, ale lépe než v Německu, kde je snad v každém století nějaká genocida. Takže politika zastrašování lidí, kteří chtějí hovořit o problémech s multikulturním prostředím, je opravdu neodůvodnitelná.

 

Aby bylo jasno, rytířské tradice považuju za skvělou a potřebnou součást naší kultury, kterých se nemíním nijak vzdávat. Kdyby Old Shatterhand viděl hordu fanatických přisluhovačů nelítostného komisaře Verheugena, jak chtějí vyštvat nevinné ženy a děti z jejich domovů v Matiční ulici, sedlal by koně, vymyslel by nějakou lest a všechno by nakonec dobře dopadlo. To ale neznamená zavírat oči před temnými aspekty těchto kulturních vzorců.

Marxismus, nacismus i multikulturalismus mají strukturu rytířského příběhu. Vydáváte se zachránit ubohé vykořisťované/zrazené/diskriminované dělníky/árijce/menšiny a až se to podaří, vláda nad zemí je po právu Vaše. Bohužel realita je taková, že takový falešný rytíř nikoho nezachrání, všichni ti dělníci/árijci/menšiny, stejně jako všichni ostatní, jsou v 1000x větších trablech než na začátku, a vládu nad zemí si tak může akorát vynutit terorem. Ale to evidentně nijak neoslabuje chytlavost takto vystavěných ideologií. Lidi na tyto příběhy vždycky poletí jak můry do plamene. To je realita, se kterou je potřeba se smířit.

Určitý protipól Karla Maye je Ruth Benedictová. Její knihy o indiánech i jiných kulturách čtenářův smysl pro mytické myšlení nepolechtají ani náhodou. A při tom inspirovala poválečnou transformaci Japonska, díky které je z absolutně brutálně expanzionistické vojenské chunty najednou mírumilovná demokratická země. Jako mávnutím kouzelné hůlky pohádkového dědečka. Moudrost existuje, jen k ní vede trnitá cesta.

Kdo jen se může po takové cestě vydat?

 

Útok na Kapitol se podobá 17. listopadu 89

Našel jsem si čas projít videa z útoku na Kapitol. Strašně mi to připomnělo jednu situaci ze 17. listopadu 1989. 

Šel jsem tenkrát zrovna v čele průvodu, když dorazil k Mánesu. Při tom bylo jasné, že se jde na Václavák. No a lidi mířili pořád rovně k Národní třídě. Jenže na Václavák je to blíž Myslíkovou. Tak jsem začal křičet něco jako "Na Václavák se jde tudy!" Z davu se tenkrát vyloupli 3 maníci, každý trochu odjinud, a že oni chtějí přes Národní. Jeden prostě rezolutně zakřičel "Ne, radši na Národní" a další dva s ním rozhodně souhlasili. V tu chvíli jsem si myslel, že to jsou asi nějací organizátoři od Nezávislých studentů. No a tak se šlo na Národní.

Samozřejmě že mi 30 let vrtalo hlavou, k čemu tenkrát došlo. Jsem docela rád, že to Zifčák nakonec konečně uspokojivě vysvětlil. Prostě pár STBáků ten dav několika desítek tisíc lidí , včetně mě, na Národní odvedlo. Jak ovce na porážku.

Doporučuji tuto analýzu videí z incidentu se zastřelením Ashli Babbitové od Masako Ganahy. To je přesně jako STB. Několik lidí rozhicovává dav, tváří se, že se neznají, ale když to je potřeba, bez jediného gesta začnou spolupracovat. Na rozdíl od normálního člena davu, který se bude zmateně pídit po pravdě možná dalších 30 let, mají hned připravené stanovisko pro CNN a vědí, jak ho tam dostat. Je to úplně jasné.

Aby bylo jasno, netvrdím, že je nějaká souvislost mezi STB a událostí na Kapitolu. Taktika agenta-provokatéra je stará stovky let. Naučit se jí může kdedko.

Jedna věc se mi na zmiňovaném videu přece jen nelíbí. Proč hned obviňovat BLM nebo Antifu? Proto, že ten chlapík z videa byl identifikován jako aktivista BLM? Klidně to mohl být nastrčený agent provokatér k BLM stejně jako k Trumpistům. Podobně jako 17. listopad 1989, i události na Kapitolu byly spouštěčem něčeho mnohem většího. Někdo dokázal během jednoho dne dát do laťe Amazon, Google a Twitter, aby vymazáním Trumpa zlikvidovali hezkou část svého byznysu. Má radikální levice v USA takovou moc?

Klepáč

Omlouvám se, ale tenhle příspěvek bude trochu strašidelný. Vím že to někteří lidé špatně snáší a drastičtějším detailům se tak budu vyhýbat. Moc se omlouvám, jesli někdo nebude kvůli této historce celou noc spát.

Možná jste si někdy povšimli klepání, které občas vychází ze zdí budov. Takové rychlé "klep-klep-klep-klep-klep-klep". Možná je to častější při změnách teploty a často se to nese z ústředního topení, ale zdroj je i tak naprosto záhadný. Tak teď vám o tom něco povím.

Před dávnými časy zemi drancovali Švédové. Asi by bylo korektntější říkat Skandinávci, protože tenkrát celá Skandinávie bylo Švédsko, ale jak jsem to slyšel, tak to budu vyprávět i vám. Jednoho dne tihle ďábelští Švédové přijeli do města Berouna. A hned si vyšlápli na městkého pokladníka jménem Klepáč.

"Naval městskou pokladnu!", obořili se na něj.

"Nedám!", odpověděl jim pokladník.

"Kde ji máš?", pořád na něj ti Švédové.

 "Všechny peníze jsou ukryté. Nikdy je nenajdete," vysmál se jim pokladník.

"Prozraď nám kde, nebo s tebou bude zle!", sesypali se na něj Švédové.

"Nikdy!", vykřikl rozhodně Klepáč.

Švédové vystavili ubohého městkého úředníka tomu nejkrutějšímu mučení, jaké si dovedete představit. Navzdory tomu ale statečný pokladník radši na mučidlech zemřel, než aby úkryt městských peněz prozradil. Švédové tak nakonec z Berouna odtáhli s prázdnou.

Klepáčův duch ale zůstal dál na tomto světě. Jakmile se chce někdo někde neoprávněně zmocnit svěřených peněz, ozve se z hloubi zdí ono "klep-klep-klep-klep-klep-klep", to jak si duch pro nepoctivce jde. A aby bylo jasno, Klepáčův duch nereaguje pouze na zjevné loupení. Hlídá i všechny zpronevěry, tunelování a jakékoliv další způsoby odklonění peněz. Ani ta nejrafinovanější účetní klička ho neoblafne! Pokladníkův duch vidí všechno.

Vím, že se nejspíš tak trochu usmíváte. Na duchy dnes moc lidí nevěří, a historka ze začátku 17. století také málokdy bývá považovaná za věrohodnou. Ale povím vám teď něco, co se stalo jen před pár lety a každý si to může snadno ověřit.

Žil v Česku jeden předseda vlády. Byl nejmocnější muž v celé zemi, a jeho strana ve volbách dostala nejvíc hlasů ze všech. Ale když byl uveden do svého úřadu a viděl tam tu velikánskou a plnou státní pokladnu, pomyslel si: "Jé to jsou ale krásné miliardičky. Jak se tak hezky lesknou! Škoda že si nějakou nemůžu odnést domů. Smůla, že tu jsou všechny ty zákony a demokratické kontroly. A ze všecho nejlepší by bylo, kdybych ty peníze mohl použít na svojí volební kampaň. To bych mohl být ještě mnohem a mnohem mocnější, než jsem teď!" Ale k jeho lítosti tenkrát platil zákon o financování politických stran, který předsedovi přesně tohleto zakazoval.

Předseda vlády se ale nevzdával. Vymyslel elegantní kličku. Domluvil se s jedněmi Skandinávci: já vám zruším všechna cla a vy pošlete velikánskou hromadu peněz na propagaci ideologie mojí strany.  Rafinované, že?

Nejdřív byli všichni spokojení. Peněz ve státní pokladně teď bylo méně, to sice ano, ale zase tu byly všechny ty krásné pohádky placené z těch nových fondů! Vyprávělo se, jak teď už všichni budou jenom šťastní! Pan předseda jen pár lidem zavře pusu a hned se všichni budou mít navzájem rádi! Všichni poddaní od rána do večera jen unešeně poslouchali ta krásná vyprávění.

Jeden člověk ale přece jen úplně šťastný nebyl. Byl to sám onen předseda vlády. Když se totiž večer pokoušel usnout, najednou ho z hloubi zdí jeho domu probudilo takové nenápadné rychlé "klep-klep-klep-klep-klep-klep". Hned ráno zavolal topenáře, ti prohlédli každou trubku a radiátor. Nic zvláštního ale nenašli.

Jenže druhou noc se zase ozvalo "klep-klep-klep-klep-klep-klep". To už předsedu trochu vystrašilo. Ráno zavolal Bezpečnostní Informační Službu, která prohledala celý dům. Každá cihla a parketa byla zrentgenovaná. Nic neobvyklého nenašli.

Jenže další noc zase: "klep-klep-klep-klep-klep-klep". Premiér už byl s rozumem v koncích. Ani žádný poradce mu nedokázal nic kloudného poradit. 

Až jednou narazil na jednoho starého moudrého účetního. Ten se při jeho vyprávění strašně vyděsil: "Pane předsedo, to si pro Vás jde Klepáč! Je pro Vás jen jediná záchrana - zříct se všech nepoctivě nabytých peněz a výhod. Jinak s vámi bude zle!"

"Cože? Vracet peníze kvůli nějaké stupidní duchařské historce?", vysmál se mu zpupně premiér. "Ani náhodou. Chci být mocnější a mocnější, až budu nejmocnější na celém světě." A žádné peníze nikdy nikomu nevrátil.

Nevím přesně, jak tyhle nadpřirozené síly vlastně fungují. Skutečnost je ovšem taková, že po panu předsedovi vlády se jakoby slehla zem. A ta jeho kdysi nejmocnější strana při posledních volbách nepřekonala ani hranici nutnou pro vstup do parlamentu. To si může každý snadno ověřit. Takže něco pravdy na tom povídání bude.