neděle 16. února 2025

Xenologie

Petr Hampl si s odkazem na Ivo Budila nedávno stěžoval, že nejsme schopni pochopit, v čem spočívá současný civilizační problém. Přitom já se domnívám se, že v tom mám celkem jasno. Jakožto bývalému teoretickému fyzikovi, který publikoval na téma pozorovatelných důsledků teorie superstrun v jednom z nejprestižnějších světových vědeckých časopisů, se cítím na pomezí vědy a náboženství jako doma. A v logické struktuře (nejen) liberální ideologie vidím jeden závažný problém. Rád bych se tedy o svoji myšlenku podělil.

Výchozím předpokladem je, že lidé jsou různí. Liší se ve všem možném i nemožném, třeba v názorech, preferencích, odhadech důsledků. Obvyklé příklady takových xenovztahů jsou rodiče a jejich děti, kteří často vidí věci jinak. Odborníci ve svém oboru často chápou situaci jinak než začátečníci, přitom naivní začátečník někdy neví, že je začátečník, protože je začátečník (Dunning-Krugerův jev). Mimo to existují kulturní rozdíly. Veškerá tato odlišnost může způsobit komplikace, ale obvykle se s tím lidé snadno vypořádají použitím svého vzorce chování na zacházení s mezilidskou odlišností. Na tom není nic objevného.

Jádro mojí myšlenky je, že jedna z vlastností, ve které se lidé mohou lišit, je samotný přístup k mezilidské odlišnosti. Jinými slovy lidé mohou mít různé pohledy na význam toho, že lidé mívají na věci různé pohledy. A nebo ještě jinak: samotné paradigma přístupu k mezilidské různorodosti i vzorce chování, jakými na ní reagujeme, jsou předmětem mezilidské různorodosti. Je logické, že překonat rozdílný pohled na rozdílné pohledy je mnohem komplikovanější než rozdílný pohled na cokoliv jiného.

Archetypy zacházení s lidskou odlišností se nacházejí jako na dlani v knihách pro děti od 10 let. Na tom není nic divného - puberťáci jsou osoby, které mají největší trable s odlišností. Učí se zacházet se svou čerstvě objevenou odlišností od svých vrstevníků v zálibách, nadáních, postojích a jiných vnitřních věcech. A ještě k tomu musí udržovat diplomatické vztahy s totálními mimozemšťany - svými rodiči a jinými dospělými. Není nic dětinského na tom dospělýma očima analyzovat literaturu pro tuto věkovou skupinu. Umoží nám to klasifikovat jednotlivé přístupy k mezilidské odlišnosti, a něco usoudit o jejich prostoročasovém rozložení, abychom pochopili, proč se někteří dospělí lidé chovají tak divně. Je to prostě ideální zdroj dat na podporu tvrzení, že přístupy k odlišnosti jsou variabilní.

Aby bylo jasno, řešíme jen otázku, jak jsou naprogramovaní lidé. Opravdu nechci nikoho přesvědčovat o tom, že můj pubertální hrdina je lepší než jeho pubertální hrdina. Ano, ty příběhy jsme v dětství milovali, ale dnes se na to dokážeme dívat z odstupu, a pro náš účel se hodí, že ty archetypální příběhy už máme nastudované. Také nebudu nijak hodnotit jiné aspekty rozebíraných literárních děl. Jejich hrdinové jsou krásní, stateční, obětaví, lstiví, to je samozřejmě v pořádku. Z celého příběhu pro náš účel vyzobu jen paradigma xenovztahů. Pomůže nám to uvidět tu nejlépe zamaskovanou věc na světě - své vlastní filtry, své vlastní naprogramovaní.

Překonávání odlišnosti je významným motivem v románu Vinetou od Karla Maye z roku 1890. Málokterý český čtenář potřebuje bližší uvedení tohoto známého příběhu o německém zálesákovi Old Shatterhandovi a jeho "rudém bratru", náčelníkovi Apačů Vinetouovi. Jejich multikulturní přátelství je založeno na sdílených hodnotách gentlemanství, které jsou univerzální, platné na Divokém západě stejně jako ve střední Evropě. Nehledí na rizika, vzájemně se obohacují praktickými dovednostmi jako je stopování. Hodný pozornosti je i antagonista Rattler, nenávistný, podlý a zbabělý vrah hnaný atavistickými předsudky proti domorodcům neschopný pochopit ušlechtilost univerzálních hodnot Old Shatterhanda a Vinetoua. Samozřejmě se hrdinům podaří překonat všechna nedorozumění, navzdory vnějškové odlišnosti odhalit vnitřní hodnoty své i padouchů. Hrdinové se díky tomu mohou spřátelit a svět je očistěn od těch nesprávných hodnot popravou padoucha Rattlera u mučednického kůlu.

Paradigma odlišnosti v románech Karla Maye je identické s tím, které je součástí současné ideologie liberalismu a multikulturalismu. Je potřeba překonat povrchní odlišnosti, "slupky", aby se odhalily vnitřní hodnoty, a tak nastane harmonie - a k tomu je ještě potřeba eliminovat pár defektních jedinců. V tomto pohledu na svět nemá žádný smysl bavit se s člověkem, který se zatvrzele dívá na svět z odlišného úhlu. Vycházejí z něj koncepty jako Evropské hodnoty, projevy nenávisti, dezinformace, multikulturní obohacení, nálepkování do XYZ-fobů, odmítnutí analyzovat rizika migrace. Toto paradigma je v základech politiky současné české vlády, současného vedení EU nebo Bidenovy administrativy USA. Ještě jsem nepotkal liberála, který by něco namítal, že jeho přístup ke xenovztahům vychází ze stejných principů, jako ten ve Vinetouovi.

Zcela jiný archetyp vztahu odlišných bytostí je popsán v Knize džunglí, sbírce povídek od Rudyarda Kiplinga z roku 1893. Hrdina, chlapec Mauglí, byl třeba jednou hozen do jámy plné jedovatých hadů. Samozřejmě že se bál, že ho jedovatí hadi uštknou, vždyť ho tam zlí opičáci hodili, aby se ho zbavili. Ale také chápal, že jedovatí hadi uštknou jen ze strachu, že na ně někdo šlápne. A tak zachoval chladnou hlavu a prostě se s nimi domluvil, že nebude nikam šlapat, sedne si na kámen a v klidu počká na své kamarády, medvěda Balů a pantera Baghíru. Přátelství Mauglího k Balúovi a Baghírovi bylo založeno na důvěře pramenící ze společné historie, vztah "žít a nechat žít" uštk-fobního Mauglího k šláp-fobním hadům byl částečně respekt k živému tvoru, do značné míry pragmatická minimalizace rizik. Motivace antagonistů, liberálních opičáků, k pokusu o vraždu Mauglího bylo vyvázání se z morálních závazků vůči němu. Jejich slabinou, díky které chytrý Balů vysvobodil Mauglího navzdory jejich početní převaze, byla nezvládnutá sebekontrola instinktivní reakce na strach (útok/únik): svému strachu, obří krajtě Ká, naskákali rovnou do tlamy. Svět se díky dobrodružstí stal lepším i v tom, že z vděčnosti za pomoc vzniklo na důvěře založené přátelství Mauglího a Ká bez odledu na to, že si nebyli moc podobní. 

Paradigma překonáváni odlišnosti u Rudyarga Kiplinga je stejné jako to, ze kterého vychází současná západní konzervativní hnutí. V tomto pohledu na svět si jsou sice lidé do určité vnitřně podobní, například všichni chtějí žít, ale tato podobnost není bez dalšího úsilí dostatečná k harmonickému vztahu. I tak jsou xenovztahy možné - jádrem je respekt k názorům druhých, i když se zdají být nepochopitelné, a nalezení uspořádání žít a nechat žít. Vycházejí z něj koncepty jako svoboda slova, pluralitní politický systém, pragmatická diplomacie (ať už v každodenním běhu rodiny nebo jednání OSN), racionální hodnocení rizik. Typickými představiteli jsou Orbán nebo Trump.

Tím považuji za doloženo, že paradigma přístupu k variabilitě jsou variabilní. QED.

Další tvrzení je, že Kiplingův přístup je ten lepší. Angličan narozený v Indii, od mládí cestující světem a píšící mimo jiné pro své vlastní děti, ten opravdu věděl něco o světě a o překonávání mezilidské odlišnosti. Karel May žádné takové zkušenosti neměl. Jeho naivní začátečnické představy v reálném vesmíru nefungují, a při životě je udržuje jen to, že svým ovečkám zároveň brání i poznat odlišné pohledy na svět a tím brání jejich sebereflexi. Jejich omyl jim sice přináší negativní důsledky, ale oni nevidí žádnou alternativu, a tím je jejich situace stabilizovaná. Je to vlastně naivita v oboru překonávání naivity. Zatímco Kiplingův přístup prostě funguje.

Na podporu tohoto tvrzení existuje dobrá historická zkušenost. V reálném světě mají děti jiné hodnoty než jejich rodiče - když nic jiného tak zkušenost rodičovství je změnila. Při tom nikdy nikdo nebude na naší straně tolik jako naši rodiče, a kdo se nenaučil koexistovat s lidmi s odlišnými hodnotami, tak o tento cenný vztah přijde. A právě problémy ve vztahu liberálních dětí a jejich rodičů jsou notoricky známé. Stejně tak se hodí umět udržovat obchodní vztahy i s "divnými" cizinci, v čemž EU s jejím liberálním vedením jasně selhává. Také můžeme porovnat očekávání a realitu v oblasti multikulturního soužití -  rozvíjející se tragédie stovek milionů lidí eufemisticky nazývaná "selhání integrace" také nevbuzuje důvěru v liberální sociální inženýrství. Pěkná řáda civilizačních problémů souvisí s naivními liberálními představami o xenovztazích.

Opravdu zajímavé je, kteří z významných světových státníků a sociálních inženýrů byli čí fanoušci. Například když Kiplingův fanoušek Winston Churchill přetransformoval své představy do podoby OSN s jejich Radou bezpečnosti, vedlo to k nezvykle dlouhému nezvykle mírovému období. Prostě Kiplingovo paradigma funguje.

Argumentace Hitlerem spolehlivě otřese důvěryhodností jakékoli argumentace. To je naprosto přirozené, protože jde v 99% o manipulaci metodou falešné dichotomie. Bylo by ale škoda pominout poučnou zkušenost s tímto velkým fanouškem Karla Maye. A "právo na sebeobranu" před všemi lidmi s jiným světovým názorem je pro ideologii popsanou v Mein Kampfu klíčové, není to jen nějaká povrchní manipulativní podobnost. 

Při četbě Mein Kampfu je až šokující, jak podobné je Hitlerovo myšlení se současnými liberály. Například v obou případech se musí vypořádat s faktem, že lidé s odlišnými názory od toho jejich jsou ve skutečnosti různorodá názorová směsice. V Hitlerově případě to byli němečtí sociální demokraté a Židé, současní liberálové vidí jako své nepřátele nejrůznější názorové proudy lišící se od naivně-liberálních pohledů na ekologii, očkování proti Covidu, migraci, válku na Ukrajině. Přitom v obou případech zjišťují, že není možné mobilizovat své stoupence proti několika cílům najednou, prostě že není v lidské přirozenosti se rozvášnit proti několika různým skupinám naráz. Takže dojdou k nutnosti konstrukce jednotného obrazu nepřítele, "židobolševického spiknutí" tenkrát,  "proruských narativů" dnes. Hitler i liberálové odvozují prakticky stejný postup, jak rozvášnit své stoupence vůči svým názorovým oponentům. Je to další doklad, že jde o ten samý syndrom.

Na nacistech je pozoruhodná jejich extrémní neschopnost sebereflexe. Když čteme dopisy na rozločenou Magdy Goebelsové z května 1945, že veškerý problém je v tom, že "svět nepochopil ušlechtilost vůdcovy ideologie", po jejichž napsání poslala radši svých 6 dětí i sebe na onen svět, jedna z šokujících věcí je i ta její jistota, že žádný další problém s tou ideologií nebyl. To je velmi podobné současným liberálům, kteří také věří, že je jejich ideologie správná, jen svět nepochopil její ušlechtilosti. To má svoji logiku - je těžké dělat reflexi bez naslouchání těm, kdo vidí věci jinak. Každá ideologie je jakési tunelové vidění, ale bez respektu k cizím názorům jsou zdi těch tunelů neproniknutelné.

Co tedy s liberály?

Neliberálové často naivně očekávají, že až liberálové uvidí důsledky své ideologie, že jim to docvakne a svoji ideologii pragmaticky opustí. To by dávalo smysl v jejich pohledu na svět, ale liberál nemá schopnost sebereflexe ani se nechová pragmaticky. Magda Goebelsová v bunkru pod rozbombardovaným světem s desítkami milonů mrtvých cpala svým dětem do pusinky kapsle s cyankáli a pořád jí nic nedocházelo. Na jaké důsledky tedy čekat? Tudy cesta ke vztahům s liberály nevede.

Také je častá chyba snažit se liberálům sdělit svůj odlišný pohled na svět. Jenže lidé s odlišným pohledem na svět je děsí a obvykle se ani nenaučili svůj strach kontrolovat. Zkoušel jsem to, k ničemu dobrému to nevede.

Přitom řešení je jiné. Liberálům je potřeba s respektem naslouchat. Z rozdílných pohledů na svět skutečně vyplývají rozdílné obavy. A člověk, který má obavy, může skutečně "kousnout". Pro xenovztahového začátečníka je pluralitní svět opravdu strašidelný a je naprosto pochopitelné, že si hledá bezpečí nějaké názorové bublinky. S emocí se racionálně nediskutuje, s emocí se empatizuje. Vystrašenému člověku se trpělivě nabízí pomoc. Nikdo nikdy netvrdil, že najít uspořádání  typu "žít a nechat žít" musí být snadné, ale většinou to jde.

 

Závěr tedy je, že jeden a ten samý chybný kulturní vzorec je prapříčinou řady zdánlivě nesouvisejících společenských problémů. Je to naivní a pomýlený vztah k lidem s odlišným pohledem na svět, kterým trpí liberálové, velká část západňanů. Je obtížné je o tom přesvědčit, protože je v lidské mysli uložen velmi hluboko, a zárověň svým nositelů znemožňuje se poučit. Podobná situace byla před oběma světovýma válkama.


neděle 14. července 2024

Co z člověka udělá ideologie

Leckdo si láme hlavu, jak to, že se ve jménu tolerance a  demokracie společnost přestala být schopna racionálně diskutovat o svých problémech. Jak to, že na slovenského předsedu vlády Fica spáchal atentát zrovna zakládající člen hnutí Veřejnost proti násilí? Jako by hlásané ideály byly v přímém rozporu s realitou, že?

Mým dlouhodobým koníčkem je hloubat o působení ideologie na člověka. Konkrétně od té doby, co mě v první třídě na základní škole hodná soudružka učitelka Trojanová nadchla pro komunismus. Pamatuji si to jako dnes, jak jsem litoval ubohé děti v Západním Německu, kterým zlí kapitalisté vykořisťovali rodiče tak strašlivě, že ani neměli na hračky. Doma jsem si vystřihnul z papíru pěticípou hvězdu, červenou pastelkou jí vybarvil a pověsil nad postýlku. Trochu mě teda zarazilo, že maminka pláče. Tenkrát mi ještě nikdo neřekl, že jejího tatínka, mého dědečka, v roce 1950 popravili. Naštěstí moje komunistické období netrvalo déle než pár týdnů, takže jsem nestihl spáchat nic, čeho bych musel litovat. Navíc jsem se posléze naučil i užitečnou věc, že ničemu nepomůže, když budu bez rozmyslu všude opakovat slovíčka, kterými babička popisuje soudružku učitelku. Ale na druhou stranu z dnešního pohledu oceňuju i soudružku učitelku, že ze svého pohledu chtěla dítěti třídních nepřátel dát šanci na slušný život. Ideologie jsou prostě svinstvo.

Z historického hlediska je rozpor mezi deklarovanými ideály a skutečným jednáním stoupenců příslušné ideologie dost obvyklý. Humanističtí křesťané hlásající bratrskou lásku upalují čarodějnice. Adolf Hitler byl od klukovských let fanoušek Old Shatterhanda, Vinetoua a jejich multikulturnho bratrství, stejně tak jako velká část Němců té doby. Ještě měl na svém letním sídle sbírku děl Karla Maye, ale už posílal do koncentráků "rasově kontaminované" německé sociální demokraty. Poučný je i příběh šesti dětí nacistického ministra propagandy Goebbelse, které jejich matka Magda Goebbelsová, sama významná nacistka, v posledních dnech Třetí říše vlastnoručně zabila. I tam bychom marně hledali vysvětlení v deklarovaných hodnotách jejich rodičů.

Jaké motivace tedy vytváří ideologie? Každá ideologie pochopitelně pracuje s hodnotovými žebříčky, morálkou, přikázáními a podobnými součástkami lidského vědomí. Kdyby tento vliv byl jediný, tak by inkvizice milovala podezřelé z čarodějnictví jako sebe samé a logicky by je zahrnovala samou něhou. Hitler by v Německu asi nenašel volného náčelníka Apačů, ale bylo tam dost Židů, se kterými by mohl uzavírat pokrevní bratrství. Magda Goebbelsová by na konci války poslala své árijské děti do bezpečí. A atentátník na Fica by místo atentátu vyslechl jeho názory a podrobně a trpělivě vysvětlil, v čem se podle něho Fico mýlí. Ale k ničemu takovému nedošlo. Prostě ideologie na člověka působí nejen přes hodnotové žebříčky.

Existuje ještě další součástku lidského vědomí důležitá pro motivaci, a to naše představa o vztahu příčina a následek. Například když byli lidé přesvědčeni, že smrtelné a kruté nemoci jsou způsobeny čarodějnicemi, tak je násilí vůči nim vlastně sebeobrana, humanismus nehumanismus. A protože je velký problém nějakou čarodějnici najít a věrohodně usvědčit, je potřeba nějakou tu nejpodezřelejší popravit tak krutě, aby si to ty ostatní radši rozmyslely. To je přece zdravý rozum a kdo je proti, je buďto hloupý nebo očarovaný. Vytvořením imaginárního pocitu ohrožení přeprogramováním kauzální atribuce může ideologie přimět toho největšího humanistu k těm nejhorším krutostem

Násilí jako to na domnělých čarodějnicích ovšem ještě vůbec není to nejhorší, co člověku může ideologie způsobit. Epidemie totiž tak jako tak časem odezní a upálení pár nevinných osob na ní nemá vliv. Opravdový průšvih nastane, když mylná kauzální atribuce vede ke zpětnovazební smyčce.

Například v jednom románu Terryho Pratchetta vystupuje šílený král Felmet, který se snaží smýt krev ze svých rukou drátěným kartáčem. Hodnotový žebříček, že by vládce neměl mít na svých rukou krev, je samozřejmě v pořádku. Sympatické je na králi Felmetovi i to, že nelituje osobní bolesti, aby tohoto ideálu dosáhl. A jistě je obdivuhodné, že se nenechá jen tak odradit neúspěchem. Jenže jak si každý příčetný člověk dokáže snadno představit, nevychází mu to a nevychází. Jeho ruce "nedokážou pochopit ušlechtilost králových myšlenek" a čím víc se král snaží, tím je to horší. Díky pomatené představě o tom, co je příčina a následek, se dostává do spirály stále víc a víc krvavých rukou. Prostě a jednoduše má v hlavě o kolečko víc, které ho nutí dělat totálně nepříčetné věci.

Nejhorší možná situace je, když dojde ke kombinaci obou těchto ideologických prvků. Když se imaginární pocit ohrožení stane součástí zpětnovazební smyčky. Když pomatená ideologie strhává člověka do spirály stále hlubšího stihomamu. Prostě když to kolečko navíc je paranoidní. To pak logicky a zákonitě dochází k věcem, že ve srovnání s tím jsou šílený král Felmet nebo Svatá inkvizice jen lehce svérázní pánové.

Zmíněný román Vinetou a májovky vůbec mají v sobě ukryté právě jedno takové paranoidní kolečko navíc. Zdánlivě hlásají samou toleranci a mírumilovnost. Vždyť jsou samé přátelství mezi lidmi odlišných ras, náboženství a nedejbože i s jedním anglickým lordem, což je samozřejmě moc pěkné. Ale kdo tam dostává pěkně naloženo, to jsou lidé odlišující se svými obavami. Taková osoba může být jen ten největší padouch, podlý, zbabělý a nenávistný alkoholik Rattler.

Obavy z odlišných obav samozřejmě mají určitý reálný základ. Pokud někdo vidí svět natolik odlišně, že se liší obavami, může snadno dojít k nedorozumění. Reakce druhého člověka, z jeho pohledu obranná, nás může snadno zaskočit. Vznikají bezpečnostní dilema. Kde je tedy v pohledu na svět, který nám zprostředkoval Karel May, nějaká imaginární kauzalita? Je k Vinetouovi nějaká alternativa?

Kniha džunglí od Rudyarda Kiplinga téma rozdílných obav rozebírá nápadně jinak než Karel May. Tato kniha vyšla v roce 1893, jen 3 roky po Vinetouovi, a je i pro stejnou věkovou kategorii. Liší se především tím, že z jejích čtenářů se v dospělosti nestávají masoví vrazi v takové míře jako z čtenářů májovek.

Kiplingův hrdina Mauglí byl třeba jednou hozen do jámy plné jedovatých hadů. Samozřejmě že se bál, že ho jedovatí hadi uštknou, vždyť ho tam zlí opičáci hodili, aby se ho zbavili. Ale také chápal, že jedovatí hadi uštknou, protože se bojí, že na ně někdo šlápne. A tak zachoval chladnou hlavu a prostě se s nimi domluvil, že nebude nikam šlapat, sedne si na kámen a v klidu počká na své kamarády. A tak díky diplomacii založené na vzájemném respektu všichni žili a nechali žít šťastně a spokojeně až do dnes (kromě těch opičáků, posléze). To je evidentně zcela jiná dekonstrukce té situace než u Karla Maye.

Je naprosto běžná věc, že se lidé liší ve svých obavách. Liší se v tom děti od dospívajících i ti od dospělých a ti zase od starých lidí. Ovlivňuje to typ profese, náboženství, spousta dalších životních zkušeností. Je to ovšem maskováno tím, že lidé o svých obavách často neradi mluví. Často něčí obavy vyplují na povrch až v nějaké krizové situaci, což může přispět k roztáčení spirály strachu u lidí, kteří něco takového nedokážou tolerovat, to ano. Ale dokázat za pomoci elementární diplomacie vyjít s takto odlišnými lidmi je klíčová sociální dovednost. Pokud nějaká ideologie takovou dovednost zakáže nebo nějak zatemní, je to velký průšvih.

Je vlastně naprosto logické a zákonité, co pohled na svět zachycený v májovkách provedl před sto lety s Němci. Z historické perspektivy je zcela jasná časová řada narůstající motivace k agresi. Nejdřív jen rozbíjeli výlohy lidem, co je dlouhodobě štvali. Pak je umlčeli, pak zavřeli do koncentráků, pak začali zabíjet. Pak se pustili do úplně cizích lidí v cizích zemích. Pak posílali své 15leté děti bez pořádné výzbroje a výcviku na nesmyslnou smrt v posledním odporu. A nakonec nejsilnější motivace k agresi, jakou si může člověk představit - matka vraždí vlastní děti. A z pohledu samotných nacistů byla motivací obrana - před židobolševickým spiknutím, před hrozným osudem "života ve světě, který nepochopil ušlechtilost vůdcovy ideologie".

Současní "liberálové" a "árijci" z doby před sto lety se ve spoustě věcí liší. Dnes už se nenosí úzký knírek. Před sto lety lidé své motivace racionalizovali mainstreamovým vědeckým názorem, což v té době zahrnovalo rasizmus, dnes je to mainstreamový vědecký názor zahrnující neomarxistická klišé. Hitlerova generace vyrostla v zákopech Světové války, kde se protivníci plynovali po milionech, kdežto současní vládci jsou dědici vyhazování z práce kvůli nesprávným názorům. Historie se nikdy nemůže opakovat přesně stejně.

Obě ideologie ovšem sdílí to nejhorší, co jde - netoleranci a nerespektování cizích obav. Považoval bych za nošení dříví do lesa vysvětlovat tu ideologii liberalismu. Každý z nás jistě slyšel 100x, jak nás liberálové ochrání před projevy nenávisti, netolerance a ruso-konzervativno-maďaro-slováko-trumpo-a-kdoví-ještě-jakým spiknutím. Jejich obraz nepřítele je k nerozeznání od iracionálně xenofobního primitiva Rattlera z Vinetoua. Na úrovni lidské motivace obě ideologie fungují velmi podobně. To samé paranoidní kolečko navíc.

Vlak naší kultury vjíždí na tu samou kolej jako před sto lety. Ve vagonech je wifi a klimoška, ale jede do té samé stanice co posledně. Jen už to dnes víme, kam ta kolej vede.

Takže kdo se nenaučí respektovat druhé i s jejich obavami, skončí tak, že bude svým vlastním dětem cpát do pusinky ampuli s kyanidem jako Magda Goebbelsová!


úterý 27. září 2022

Jak se jistím proti nestabilitě dodávek elektřiny

Být prepper je dneska docela in. Takže jsem oprášil trochu svých znalostí fyziky a vzpomínek na povodně 2002, kdy několik dní nešla elektřina. Vymyslel jsem opatření, které nestojí prakticky nic, ale v případě delšího výpadku elektřiny vám ušetří starosti: dát do mrazáku petláhve se slanou vodou.

Jak to funguje:

  1. Do 1.5-litrové petláhve nasypeme 105 gramů kuchyňské soli odvážené na kuchyňské váze. Láhev doplníme vodou z kohoutku. Teplota tání při této koncentraci je cca -5C. Láhev dáme do mrazáku, kde voda zmrzne. Čím víc takových láhví, tím lépe.
  2. Přijde apokalypsa a vypnou proud. Po cca jednom dni všem ve vašem okolí rozmrznou mrazáky. Nastává fáze všeobecné žranice, kdy vám všichni vnucují nějaké jídlo. Kritická je pochopitelně možnost ho tepelně upravit bez elektrické energie. Centrem společenského života se stávají ti, kdo mají kamna na dřevo, zahradní gril nebo alespoň ohniště, v lepším případě i kamarádi v sousední čtvrti, kde proud nevypnuli.
  3. V mrazáku vybaveném lahvemi se slanou vodou je teď -5C. Slaný led totiž pomalu odtává a tím chladí na tuto teplotu. Zbývající dobu tohoto náhradního chlazení lze odhadnout, když se podíváme, kolik je v petláhvi ještě ledu a kolik je už voda. To je také docela důležité k tomu, aby si člověk mohl v klidu užít fázi všeobecné žranice. Ale každé nakouknutí do mrazáku sníží výdrž cca o 15 minut, takže nepřehánět.
  4. V závislosti na počtu lahví mrazák rozmrzne o pár dní později. V té době už vám nikdo jídlo vnucovat nebude. Naopak ten nedojedený balíček rybích prstů, kus kapra z minulých Vánoc i načaté balení mražené zeleniny ve vašem mrazáku může mít cenu zlata.

 

Proč -5C? Při vyšší teplotě už není jídlo tak dobře uchované, naopak při větším mrazu jsou větší ztráty a mrazák tak rozmrzne dřív. Pokud považujete za své šťastné číslo něco jiného, tabulka je zde.

neděle 25. září 2022

Ještě jednou o Ukrajině

Každý už toho o válce na Ukrajině přečetl a shlédl až dost. Následující video se však přece jen vymyká kvalitou dost na to, abych si ho sem uložil. Tak rychle než to smažou ;-)



úterý 6. září 2022

Volte Štěňátka a koťátka

Upozornění: autor neodpovídá za škody způsobené neschopností čtenáře rozpoznat sarkasmus.

Chtěl bych vás seznámit s projektem nové politické strany Štěňátka a koťátka. Program: nejčistčí a nejupřímnější dobro. Ve srovnání s tímto programem jsou i ty nejsluníčkovatější dosud existující strany úplní břídilové, co?

Zárukou úspěchu je také název strany. Na všech sociálních sítích jsou štěnátka a koťátka více v kurzu než politici, a to i starostové, jinak ta nejpopulárnější odrůda politika. Navíc to je mnohem světáčtější než piráti, protože třeba ve Švýcarsku, Mongolsku nebo Paraguayi nikdy žádní piráti nebyli, kdežto koťátka nebo štěnátka jsou všude. Pro voliče sluníčkových stran to bude neodolatelné.

Propagace takové strany samozřejmě bude něco stát. Nikdo není tak naivní, aby si myslel, že dobrá myšlenka si dělá reklamu sama. Kde tedy vzít peníze?

Tady je potřeba si uvědomit, že potenciál pražského Dopravního podniku ještě nebyl plně využit. Jen si představte ten vlak metra, jak s hučením zajíždí do tunelu. Všiml by si někdo, kdyby na druhé straně tu a tam některý nevyjel, co myslíte? Při tom v Islámském státě a řadě dalších zemí světa pořád existuje poptávka po sexuálních otrokyních i eunuších. A k zvážení je i poptávka po dárcích orgánů. S takovými příjmy nebude problém si zaplatit image lidumilů.

Prosperita výše uvedeného podnikatelského záměru by teoreticky mohla být narušena nejrůznějšími xenofoby, transfoby a sobeckými populisty. Takže kromě kontroly nad DPP je klíčové mít také Ministerstvo vnitra, policii, nějakou tu tajnou službu. To je ale normální část politického procesu.

Samozřejmě je otázka, jestli uvedená strategie už dávno není v provozu. Současná konfigurace politických funkcí by tomu nasvědčovala. Nicméně na tom vlastně vůbec nezáleží. Jméno Štěňátka a koťátka je o tolik líbivější než Piráti a starostové, že by nebyl problém přetáhnout voliče a tím i byznis.

Vítězství nejčistčího a nejupřímnějšího dobra tak nic nestojí v cestě.



úterý 17. května 2022

Hrdličče

 Málokdo ví, že jsem velký přívrženec zemědělství. V truhlíku za oknem už nekolik let pěstuji rajčata a další potraviny. Letos se mi podařilo vypěstovat i hrdličku.














































pondělí 14. února 2022

Naděje pro Ukrajinu?

Situace Ukrajiny není růžová. Desítky milionů vzdělaných a pracovitých lidí živoří v ekonomicky i jinak rozvrácené zemi a jejich podstatná část radši začíná od píky někde v zahraničí. Těžko se při tom pomyšlení ubránit smutku. Přiznám se ale, že se při sledování situace kolem Ukrajiny v koutku mé duše probouzí i potěšení starého šachisty při pohledu na důmyslně rozehranou partii. Fascinuje mě sledovat varianty promyšlené na několik tahů dopředu, odhadovat plány a úmysly. Koneckonců, situace Ukrajiny je tak špatná, že pomineme-li nepravděpodobnou možnost otevřené války, vývoj se může obrátit jen k lepšímu.

Pro pochopení vývoje na Ukrajiny je důležité naslouchat hlasům  z USA. Výstižné shrnutí cílů americké politiky na Ukrajině poskytla světu v roce 2014 tehdejší ministryně zahraničí USA Viktorie Nulandová. V odposlechnutém rozhovoru s velvyslancem USA na Ukrajině Pyattem tenkrát definovala strategický cíl USA jasně a výstižně. Cituji: "Fuck the EU".

Ne, kavárno, "fuck" neznamená v angličtině kočička.

Mimochodem rozhovor je zajímavý i z toho důvodu, že ukazuje, proč vlastně je pro pochopení situace na Ukrajině tak důležité znát záměry USA. Ten Jaceňuk, kterého tam Nulandová vybrala, pak doopravdy po majdanu na Ukrajině vládnul. A to je docela důležité, kdo volí vládu.

A že ta naše vláda cítí s ukrajinskými loutkami USA takovou sounáležitost, co?

Proč a jak chce USA s EU "vyjebat"? Ve hře je totiž hegemonie USA. Tu může narušit jen velmoc bez fatální slabiny. Ale Rusko není velmoc ani počtem obyvatel, ani ekonomickou silou. Čína i EU zase mají velkou slabinu - nedostatek energetických surovin. Strategický cíl USA je tedy zabránit alianci EU+Rusko a zároveň Čína+Rusko.

Ukrajinský majdan dovolil USA rozeštvat EU a Rusko. Příjemný bonus byla i ta ruka na kohoutku plynu pro Evropu. Jenže strategický cíl USA splněn není - hlavní důsledek byl vehnání Ruska do aliance s Čínou. Na ukrajinské krizi vydělávají nakonec především Číňané, hlavní protivník USA.

Navíc z taktického hlediska USA riskují, že se bude na Ukrajině opakovat kolaps loutkového státu v Afghánistánu. Krach pyramidy lží o Afghánistánu docela narušil kredibilitu USA a nevyhnutelně se to časem zopakuje i na Ukrajině. Ukrajina je tak pro USA přítěž. Takže jak strategické, tak taktické důvody velí Ukrajinu pustit, jakkoliv to může být pro USA z krátkodobého hlediska bolestné.

Pozitivum pro USA je, že prezident Biden se v ukrajinské problematice skvěle orientuje. A tak slíbil, že v ani případě ruské invaze USA vojensky nezasáhne, nějaký menší vpádeček, no tak to není ani na sankcičku. Prostě už za ukrajinským režimem nestojí a zakopává se až někde na Slovensku.

Největším překvapením je ovšem posun ve vztazích USA-Německo. Fakt jsem valil oči na tiskovku Bidena a Scholze, na které Biden vystupoval v roli evropského císaře, který ukončí plynovod Nord Stream 2 bez ohledu na to, že je pod německou kontrolou. Vidím v tom nevětší posun za posledních 30 let.

Strategický cíl EU je být geopoliticky relevantní alespoň do takové míry, aby evropské firmy nemohly být vytlačovány z trhu mocenskými prostředky. Tedy nedostat se do pozice Německa po Versailleském uspořádání. EU mívala i jiné cíle. Ale už dávno zabalila "Lisabonsou strategii", jejíž cílem byla technologická vyspělost, stejně jako "Pakt stability", jehož cílem bylo mezinárodně důvěryhodné EURo. Zbývala už jen ta geopolitická relevance. Poslední smysl existence EU se tedy ruší?

Západ Evropy teď připomíná víc mileniální kult než racionálního stratéga. Média jsou plné panických předpovědi valících se ruských tanků končících svět tak, jak ho známe. Nejdřív to mělo být do konce ledna, teď prý zase tuto ve středu. Jó chlápek jako Putin, ten má plný diář, holenkové, o co, že mu do toho něco vleze i ve středu. Ale bez legrace - podle nereprezentivního vzorku lidí, se kterými jsem o tom mluvil, tahle psychóza své oběti může docela deprimovat.

Ukrajinskému režimu teď ovšem reálně hrozí jiný problém. Oligarchie je vždycky náchylná k vojenskému puči - oligarchové, co to přepísknou se ždímáním země, se totiž neobejdou bez schopného represivního aparátu, jenže represivní aparát se náramně obejde bez nenáviděných oligarchů. A navíc ukrajinskému režimu právě s hysterickým řevem "Spas se kdo můžeš, Rusové jdou!" vzal roha jeho zahraniční sponzor. Jak se teď ukrajinskému režimu asi povede, co?

Největší starosti má teď Putin. Všechny strategické cíle Ruska jsou splněny - má odběratele plynu a dodavatele zboží, který je spolehlivější než stádo lumíků. Stačilo se párkrát projet tankem a američtí vojáci prchli tolik tisíc kilometrů, že Ukrajina prostě nemá jinou možnost, než přilézt ke křížku. Důvěra mezi EU a USA je narušená. Břidličný plyn, kterým EU nahrazuje plyn ruský, je taková ekologická prasárna, že i na Sibiři bude za chvíli útulné teploučko. Putin se teď musí škrábat na hlavě, co ještě víc by si mohl přát.

Já osobně přeju ukrajinským přátelům, ať to s jejich zemí dopadne co nejlépe. A tady u nás sledujte helikoptéry letící z východu - mohou z nich padat balíky hotovosti ještě i po cestě.