Petr Hampl si s odkazem na Ivo Budila nedávno stěžoval, že nejsme schopni pochopit, v čem spočívá současný civilizační problém. Přitom já se domnívám se, že v tom mám celkem jasno. Jakožto bývalému teoretickému fyzikovi, který publikoval na téma pozorovatelných důsledků teorie superstrun v jednom z nejprestižnějších světových vědeckých časopisů, se cítím na pomezí vědy a náboženství jako doma. A v logické struktuře (nejen) liberální ideologie vidím jeden závažný problém. Rád bych se tedy o svoji myšlenku podělil.
Výchozím předpokladem je, že lidé jsou různí. Liší se ve všem možném i nemožném, třeba v názorech, preferencích, odhadech důsledků. Obvyklé příklady takových xenovztahů jsou rodiče a jejich děti, kteří často vidí věci jinak. Odborníci ve svém oboru často chápou situaci jinak než začátečníci, přitom naivní začátečník někdy neví, že je začátečník, protože je začátečník (Dunning-Krugerův jev). Mimo to existují kulturní rozdíly. Veškerá tato odlišnost může způsobit komplikace, ale obvykle se s tím lidé snadno vypořádají použitím svého vzorce chování na zacházení s mezilidskou odlišností. Na tom není nic objevného.
Jádro mojí myšlenky je, že jedna z vlastností, ve které se lidé mohou lišit, je samotný přístup k mezilidské odlišnosti. Jinými slovy lidé mohou mít různé pohledy na význam toho, že lidé mívají na věci různé pohledy. A nebo ještě jinak: samotné paradigma přístupu k mezilidské různorodosti i vzorce chování, jakými na ní reagujeme, jsou předmětem mezilidské různorodosti. Je logické, že překonat rozdílný pohled na rozdílné pohledy je mnohem komplikovanější než rozdílný pohled na cokoliv jiného.
Archetypy zacházení s lidskou odlišností se nacházejí jako na dlani v knihách pro děti od 10 let. Na tom není nic divného - puberťáci jsou osoby, které mají největší trable s odlišností. Učí se zacházet se svou čerstvě objevenou odlišností od svých vrstevníků v zálibách, nadáních, postojích a jiných vnitřních věcech. A ještě k tomu musí udržovat diplomatické vztahy s totálními mimozemšťany - svými rodiči a jinými dospělými. Není nic dětinského na tom dospělýma očima analyzovat literaturu pro tuto věkovou skupinu. Umoží nám to klasifikovat jednotlivé přístupy k mezilidské odlišnosti, a něco usoudit o jejich prostoročasovém rozložení, abychom pochopili, proč se někteří dospělí lidé chovají tak divně. Je to prostě ideální zdroj dat na podporu tvrzení, že přístupy k odlišnosti jsou variabilní.
Aby bylo jasno, řešíme jen otázku, jak jsou naprogramovaní lidé. Opravdu nechci nikoho přesvědčovat o tom, že můj pubertální hrdina je lepší než jeho pubertální hrdina. Ano, ty příběhy jsme v dětství milovali, ale dnes se na to dokážeme dívat z odstupu, a pro náš účel se hodí, že ty archetypální příběhy už máme nastudované. Také nebudu nijak hodnotit jiné aspekty rozebíraných literárních děl. Jejich hrdinové jsou krásní, stateční, obětaví, lstiví, to je samozřejmě v pořádku. Z celého příběhu pro náš účel vyzobu jen paradigma xenovztahů. Pomůže nám to uvidět tu nejlépe zamaskovanou věc na světě - své vlastní filtry, své vlastní naprogramovaní.
Překonávání odlišnosti je významným motivem v románu Vinetou od Karla Maye z roku 1890. Málokterý český čtenář potřebuje bližší uvedení tohoto známého příběhu o německém zálesákovi Old Shatterhandovi a jeho "rudém bratru", náčelníkovi Apačů Vinetouovi. Jejich multikulturní přátelství je založeno na sdílených hodnotách gentlemanství, které jsou univerzální, platné na Divokém západě stejně jako ve střední Evropě. Nehledí na rizika, vzájemně se obohacují praktickými dovednostmi jako je stopování. Hodný pozornosti je i antagonista Rattler, nenávistný, podlý a zbabělý vrah hnaný atavistickými předsudky proti domorodcům neschopný pochopit ušlechtilost univerzálních hodnot Old Shatterhanda a Vinetoua. Samozřejmě se hrdinům podaří překonat všechna nedorozumění, navzdory vnějškové odlišnosti odhalit vnitřní hodnoty své i padouchů. Hrdinové se díky tomu mohou spřátelit a svět je očistěn od těch nesprávných hodnot popravou padoucha Rattlera u mučednického kůlu.
Paradigma odlišnosti v románech Karla Maye je identické s tím, které je součástí současné ideologie liberalismu a multikulturalismu. Je potřeba překonat povrchní odlišnosti, "slupky", aby se odhalily vnitřní hodnoty, a tak nastane harmonie - a k tomu je ještě potřeba eliminovat pár defektních jedinců. V tomto pohledu na svět nemá žádný smysl bavit se s člověkem, který se zatvrzele dívá na svět z odlišného úhlu. Vycházejí z něj koncepty jako Evropské hodnoty, projevy nenávisti, dezinformace, multikulturní obohacení, nálepkování do XYZ-fobů, odmítnutí analyzovat rizika migrace. Toto paradigma je v základech politiky současné české vlády, současného vedení EU nebo Bidenovy administrativy USA. Ještě jsem nepotkal liberála, který by něco namítal, že jeho přístup ke xenovztahům vychází ze stejných principů, jako ten ve Vinetouovi.
Zcela jiný archetyp vztahu odlišných bytostí je popsán v Knize džunglí, sbírce povídek od Rudyarda Kiplinga z roku 1893. Hrdina, chlapec Mauglí, byl třeba jednou hozen do jámy plné jedovatých hadů. Samozřejmě že se bál, že ho jedovatí hadi uštknou, vždyť ho tam zlí opičáci hodili, aby se ho zbavili. Ale také chápal, že jedovatí hadi uštknou jen ze strachu, že na ně někdo šlápne. A tak zachoval chladnou hlavu a prostě se s nimi domluvil, že nebude nikam šlapat, sedne si na kámen a v klidu počká na své kamarády, medvěda Balů a pantera Baghíru. Přátelství Mauglího k Balúovi a Baghírovi bylo založeno na důvěře pramenící ze společné historie, vztah "žít a nechat žít" uštk-fobního Mauglího k šláp-fobním hadům byl částečně respekt k živému tvoru, do značné míry pragmatická minimalizace rizik. Motivace antagonistů, liberálních opičáků, k pokusu o vraždu Mauglího bylo vyvázání se z morálních závazků vůči němu. Jejich slabinou, díky které chytrý Balů vysvobodil Mauglího navzdory jejich početní převaze, byla nezvládnutá sebekontrola instinktivní reakce na strach (útok/únik): svému strachu, obří krajtě Ká, naskákali rovnou do tlamy. Svět se díky dobrodružstí stal lepším i v tom, že z vděčnosti za pomoc vzniklo na důvěře založené přátelství Mauglího a Ká bez odledu na to, že si nebyli moc podobní.
Paradigma překonáváni odlišnosti u Rudyarga Kiplinga je stejné jako to, ze kterého vychází současná západní konzervativní hnutí. V tomto pohledu na svět si jsou sice lidé do určité vnitřně podobní, například všichni chtějí žít, ale tato podobnost není bez dalšího úsilí dostatečná k harmonickému vztahu. I tak jsou xenovztahy možné - jádrem je respekt k názorům druhých, i když se zdají být nepochopitelné, a nalezení uspořádání žít a nechat žít. Vycházejí z něj koncepty jako svoboda slova, pluralitní politický systém, pragmatická diplomacie (ať už v každodenním běhu rodiny nebo jednání OSN), racionální hodnocení rizik. Typickými představiteli jsou Orbán nebo Trump.
Tím považuji za doloženo, že paradigma přístupu k variabilitě jsou variabilní. QED.
Další tvrzení je, že Kiplingův přístup je ten lepší. Angličan narozený v Indii, od mládí cestující světem a píšící mimo jiné pro své vlastní děti, ten opravdu věděl něco o světě a o překonávání mezilidské odlišnosti. Karel May žádné takové zkušenosti neměl. Jeho naivní začátečnické představy v reálném vesmíru nefungují, a při životě je udržuje jen to, že svým ovečkám zároveň brání i poznat odlišné pohledy na svět a tím brání jejich sebereflexi. Jejich omyl jim sice přináší negativní důsledky, ale oni nevidí žádnou alternativu, a tím je jejich situace stabilizovaná. Je to vlastně naivita v oboru překonávání naivity. Zatímco Kiplingův přístup prostě funguje.
Na podporu tohoto tvrzení existuje dobrá historická zkušenost. V reálném světě mají děti jiné hodnoty než jejich rodiče - když nic jiného tak zkušenost rodičovství je změnila. Při tom nikdy nikdo nebude na naší straně tolik jako naši rodiče, a kdo se nenaučil koexistovat s lidmi s odlišnými hodnotami, tak o tento cenný vztah přijde. A právě problémy ve vztahu liberálních dětí a jejich rodičů jsou notoricky známé. Stejně tak se hodí umět udržovat obchodní vztahy i s "divnými" cizinci, v čemž EU s jejím liberálním vedením jasně selhává. Také můžeme porovnat očekávání a realitu v oblasti multikulturního soužití - rozvíjející se tragédie stovek milionů lidí eufemisticky nazývaná "selhání integrace" také nevbuzuje důvěru v liberální sociální inženýrství. Pěkná řáda civilizačních problémů souvisí s naivními liberálními představami o xenovztazích.
Opravdu zajímavé je, kteří z významných světových státníků a sociálních inženýrů byli čí fanoušci. Například když Kiplingův fanoušek Winston Churchill přetransformoval své představy do podoby OSN s jejich Radou bezpečnosti, vedlo to k nezvykle dlouhému nezvykle mírovému období. Prostě Kiplingovo paradigma funguje.
Argumentace Hitlerem spolehlivě otřese důvěryhodností jakékoli argumentace. To je naprosto přirozené, protože jde v 99% o manipulaci metodou falešné dichotomie. Bylo by ale škoda pominout poučnou zkušenost s tímto velkým fanouškem Karla Maye. A "právo na sebeobranu" před všemi lidmi s jiným světovým názorem je pro ideologii popsanou v Mein Kampfu klíčové, není to jen nějaká povrchní manipulativní podobnost.
Při četbě Mein Kampfu je až šokující, jak podobné je Hitlerovo myšlení se současnými liberály. Například v obou případech se musí vypořádat s faktem, že lidé s odlišnými názory od toho jejich jsou ve skutečnosti různorodá názorová směsice. V Hitlerově případě to byli němečtí sociální demokraté a Židé, současní liberálové vidí jako své nepřátele nejrůznější názorové proudy lišící se od naivně-liberálních pohledů na ekologii, očkování proti Covidu, migraci, válku na Ukrajině. Přitom v obou případech zjišťují, že není možné mobilizovat své stoupence proti několika cílům najednou, prostě že není v lidské přirozenosti se rozvášnit proti několika různým skupinám naráz. Takže dojdou k nutnosti konstrukce jednotného obrazu nepřítele, "židobolševického spiknutí" tenkrát, "proruských narativů" dnes. Hitler i liberálové odvozují prakticky stejný postup, jak rozvášnit své stoupence vůči svým názorovým oponentům. Je to další doklad, že jde o ten samý syndrom.
Na nacistech je pozoruhodná jejich extrémní neschopnost sebereflexe. Když čteme dopisy na rozločenou Magdy Goebelsové z května 1945, že veškerý problém je v tom, že "svět nepochopil ušlechtilost vůdcovy ideologie", po jejichž napsání poslala radši svých 6 dětí i sebe na onen svět, jedna z šokujících věcí je i ta její jistota, že žádný další problém s tou ideologií nebyl. To je velmi podobné současným liberálům, kteří také věří, že je jejich ideologie správná, jen svět nepochopil její ušlechtilosti. To má svoji logiku - je těžké dělat reflexi bez naslouchání těm, kdo vidí věci jinak. Každá ideologie je jakési tunelové vidění, ale bez respektu k cizím názorům jsou zdi těch tunelů neproniknutelné.
Co tedy s liberály?
Neliberálové často naivně očekávají, že až liberálové uvidí důsledky své ideologie, že jim to docvakne a svoji ideologii pragmaticky opustí. To by dávalo smysl v jejich pohledu na svět, ale liberál nemá schopnost sebereflexe ani se nechová pragmaticky. Magda Goebelsová v bunkru pod rozbombardovaným světem s desítkami milonů mrtvých cpala svým dětem do pusinky kapsle s cyankáli a pořád jí nic nedocházelo. Na jaké důsledky tedy čekat? Tudy cesta ke vztahům s liberály nevede.
Také je častá chyba snažit se liberálům sdělit svůj odlišný pohled na svět. Jenže lidé s odlišným pohledem na svět je děsí a obvykle se ani nenaučili svůj strach kontrolovat. Zkoušel jsem to, k ničemu dobrému to nevede.
Přitom řešení je jiné. Liberálům je potřeba s respektem naslouchat. Z rozdílných pohledů na svět skutečně vyplývají rozdílné obavy. A člověk, který má obavy, může skutečně "kousnout". Pro xenovztahového začátečníka je pluralitní svět opravdu strašidelný a je naprosto pochopitelné, že si hledá bezpečí nějaké názorové bublinky. S emocí se racionálně nediskutuje, s emocí se empatizuje. Vystrašenému člověku se trpělivě nabízí pomoc. Nikdo nikdy netvrdil, že najít uspořádání typu "žít a nechat žít" musí být snadné, ale většinou to jde.
Závěr tedy je, že jeden a ten samý chybný kulturní vzorec je prapříčinou řady zdánlivě nesouvisejících společenských problémů. Je to naivní a pomýlený vztah k lidem s odlišným pohledem na svět, kterým trpí liberálové, velká část západňanů. Je obtížné je o tom přesvědčit, protože je v lidské mysli uložen velmi hluboko, a zárověň svým nositelů znemožňuje se poučit. Podobná situace byla před oběma světovýma válkama.