pondělí 11. května 2020

Pražská kavárna

Narodil jsem se a většinu života jsem prožil v Praze. Vystudoval jsem vysokou školu. A aby toho nebylo málo, vypil jsem hektolitry kávy a dalších nápojů v nejrůznějších pražských kavárnách. Bohužel když se dnes řekne pražská kavárna, padá na mě smutek.

Jó to byly v kavárnách časy. Dívky byly tenkrát všechny krásné. Spekulace byly odvážné a provokativní, argumenty rafinované a neotřelé. "To je ale bláznivá teorie" bývala ta největší lichotka. Tabu se hroutila. Na druhou stranu kritické myšlení a faktická argumentace byly také nedílnou součástí, protože k čemu je myšlenka, která neodpovídá realitě. A jaká hra může být bez pravidel. Takhle ty pražské kavárny pamatuju.

Přenesme se do současnosti. Česká společnost je rozdělena kontroverzní myšlenkou, že intelektuálové jsou lidé vzdělanější a všeobecně informovanější a díky tomu dokážou lépe rozpoznat nebezpečí pro demokracii. Tato myšlenka našla v subkultuře pražských intelektuálů tak nadšenou podporu, že se pro její zastánce ujalo označení pražská kavárna. To je ale pro zasloužilého kavárenského povaleče obtížná situace.

Hypotézu, že pražská kavárna dokáže lépe rozpoznat nebezpečí pro demokracii, není problém kriticky analyzovat. Demokracie byla v ohrožení v obdobích předcházejícím rokům 1938 a 1948, a snad by šlo přihlédnout i k 1968. Proč se nepodívat do novin, co tehdejší tak vzdělaní a všeobecně informovaní intelektuálové psali? Jde přece o úplně normální kritické myšlení, o postup plně v souladu s kavárenskými principy. A přečíst si pár starých novin není nic složitého, udělal to kdekdo a kdekdo to ještě udělá. Závěr je ten, že vždycky když byla demokracie v ohrožení v minulosti, pražská kavárna byla v nejlepším případě asi tak obezřetná jako stádo lumíků. To se tak stává, že každá kritická analýza nedopadne úplně lichotivě.

Šokující na celé věci je nulová schopnost sebereflexe samotné pražské kavárny. Nikdo nedokáže přijít s žádnými argumenty ve prospěch teorie historické prozíravosti. To není nic zvláštního, není to první krásná teorie, která podlehla ošklivým faktům. Věrohodný člověk tedy se buďto začne věnovat něčemu jinému, a nebo bude schopen zdůvodnit nějaký jiný význam kavárenských diskuzí.

Opravdu poučná situace nastala, když proslulý pražský intelektuál Miloš Zeman v roce 2015 ve svém projevu v Osvětimi narážel na neschopnost vzdělanců rozpoznat nejen pouhé ohrožení demokracie, ale dokonce ani genocidní šílenství. Vedlo to (pozor, sarkasmus) k opravdu intelektuální diskusi. Jediná argumentace, na kterou se v tomto směru kavárna zmohla, bylo rozmazávat Zemanovu nevýznamnou chybku. Výrok "Hitler je gentleman", známý výrok britského ministerského předsedy Neville Chamberlaina z roku 1938, kterým vysvětloval principy své zahraniční politiky vůči Československu, Zeman omylem přisoudil českému novináři Peroutkovi. Vůči tomuto známému komentátorovi osobně to nefér bylo. Ale prozápadní Peroutka Chamberlainovu politiku skutečně vysvětloval a částečně i hájil, byť svými vlastními slovy, takže vůbec nešlo o významově závažnou chybu, která by narušila celkovou argumentaci. A vůči Zemanovu tvrzení, že intelektuálové nebyli nikdy moc schopní předvídat historii, nikdo žádné argumenty nepřinesl.

Ono to nikdy nebylo tak, že by se v kavárnách scházeli jen superinteligentní lidé. Diskutoval jsem s nadějným komunistickým kádrem, pyšně sdílejícím první dojmy ze schůze KSČ. Do omrzení jsem diskutoval s "tržními komsomolci", co hlásali, že všechny problémy světa vyřeší neviditelná ruka trhu. Lidi s pocitem duševní méněcennosti se prostě vždycky snaží přiklonit k dubisku nějaké masové ideologie a naznačují vám, že s názory z vlastní hlavy nejste dost "in". Ale i takoví lidé dokáží svůj názoru rozumně zdůvodnit. Odvádět pozornost k drobné chybce je ještě o úroveň horší než diskuze s pitomcem.

Odvádění pozornosti k nepodstatným detailům je styl argumentace běžný v manželských hádkách. Ale to není intelektuální diskuze, tam se řeší emocionální frustrace. Jediné další pozorování tohoto jevu byl kdysi jeden profesor marxismu-leninismu, který takovéhle triky používal, když se se svými dogmaty v konfrontaci s faktickými argumenty dostal do úzkých. Dogmatiky to totiž emocionálně frustruje, když jim jejich dogmatům někdo vysmívá.

A to je přesně situace dnešní pražské kavárny. Jsou frustrovaní tím, že dogmata jejich víry jsou tak vzdálená realitě. A tak se chovají analogicky jako manželka frustrovaná rozdělením domácích prací a nebo snad něčím úplně jiným, když najde v obýváku špinavou ponožku. Hystericky ječí.

Jsem pohoršen tím, když se lidé kavárnách k sobě chovají tímto způsobem. Místo vzrušujících diskuzí se navzájem nudit hysterickými výlevy pohoršených dogmatiků. Místo jiskření neotřelých myšlenek se trumfovat grantovými přihláškami. To jako dnes některá z dam klesne takhle nízko, aby tomu věnovala svoji pozornost? Jenom naznačovat takovou možnost mi přijde hrubé a neuctivé.



Žádné komentáře: