Toto je úvaha nad "sebekritickým" rozhovorem Romana Protaseviče, známého běloruského opozičního novináře, který po svém únosu z letadla v běloruském vzdušném prostoru poskytl běloruským orgánům:
Aby bylo jasno, Protaseviče znám jen z tohoto rozhovoru. A i když se běloruská televize snažila o opak, tak na základě tohoto rozhovoru je mi velmi sympatický. Nikoli neomylný, to ne. Ale normálně lidsky sympatický idealista.
Kdysi dávno, během sametové revoluce, jsem si četl o metodách policejního výslechu. Taková revoluce, to totiž nejsou jen vzletné ideály, plamenné projevy, akce a adrenalin, jak to obvykle líčí Hollywood. Jsou to také dlouhé večery a noci, kdy sedíte na opuštěné vrátnici nebo stávkovém výboru, nikde se nic se neděje, občas uslyšíte venku auto, tak se vám rozbuší srdce, jak už v duchu vidíte přibíhající Lidové milice, ale pak auto přejede a zase se nic neděje. To je inspirující atmosféra ke studiu existencionalistické literatury, obzvlášť té části zaměřené na téma jak se nesesypat u policejního výslechu.
Po stávkovém výboru tenkrát obíhal trochu ohmataný samizdatový spis na toto téma. Někdo z okruhu Charty 77 dal dohromady poznatky o tom, jaké psychologické metody a triky používala STB při výsleších a na získávání spolupráce vůbec, a na psacím stroji s několika kopiemi prostřednictvím průklepového papíru o tom napsal informativní pojednání. Jméno autora přirozeně chybělo, ale někdo mi říkal, že to asi napsal starý Benda. Článek to byl velmi zajímavý.
Obzvlášť nebezpečná je pro disidenty všude na světě schopnost policie "přeprogramovat" člověka tak, že radostně a dobrovolně přejde na jejich stranu. Můžou ho pak třeba zase pustit na svobodu a on jim pak zcela dobrovolně nosí informace o ostatních disidentech. Je úplně zjevné, že přesně tuto metodu běloruská police použila na Protaseviče. Když hned v úvodu říká, že rozhovor poskytuje dobrovolně s úmyslem napravit špatné věci, které spáchal, je to jako by říkal "samizdat z roku 89, strana xy".
Velmi lituji toho, že jsem si tenkrát z toho samizdatu neudělal žádnou kopii. Nicméně uvedené metody používá policie po celém světě a jsou nesčetněkrát literárně zpracované. Asi nejznámější příklad je román (a film) Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Stejně tak na ně naráží úvodní song seriálu Firefly. Pochopitelně, části lidské psychologie, které má v malíku policie na celém světě, se nedají utajit před umělci. Jen si bohužel nikdo tak nepotrpěl na kompaktnost vyjadřování jako disidenti, kteří si museli každou kopii ručně opsat.
Mezi románovou fikcí a zkušenostmi disidentů je ovšem ještě zásadnější rozdíl. Fiktivním hrdinům jsou policejní nástrahy pro smích, nebo, v závislosti na žánru, je s vypětím sil bolestně překonají. Jenže v realitě to policajtům funguje zatraceně často a dobře. A jestli si myslíte, že vám by se to nikdy stát nemohlo, tak to už jste půlkou zadku na policejní lopatě.
Jak takové vymytí mozku funguje? Má to dva jednoduché kroky. Fáze 1: rozbořit ten domeček z karet, kterému říkáte "můj pohled na svět". Fáze 2: pomoci s vytvořením nového vnímání světa.
Fáze 1 je koncepčně docela snadná. Naše vnímání světa je nesourodý a rozporuplný slepenec iluzí a předsudků - nebo snad máte iluzi, že ten váš není? Stačí pár dobře vybraných informací a praskne jako mýdlová bublina. Třeba v té Nesnesitelné lehkosti bytí je hrdinovou kotvou věrnost jeho manželky a když o ní přijde, bublina praskne a jeho svět se zhroutí. Takhle fáze je ovšem pro policisty náročná z hlediska nerozbitnosti důkazů - zadržený člověk je extrémně podezřívavý vůči všemu, co mu říkají. Musejí mít připravené naprosto neprůstřelné věcné důkazy.
Fáze 2 nastává, když se člověku rozsype jeho svět. Dostane se do těžké existenciální depky. No a člověk je přirozeně a hluboce společenský tvor, a v tomhle psychickém rozpoložení je extrémně vnímavý vůči radám někoho zkušeného, kdo se vyzná. Je to v nás prostě zadrátováno. A jako na zavolání se mezi policisty taková zkušená a chápavá osoba zrovna nachází. Hodný policista nezištně pomůže vytvořit nový ochranný krunýř, větší a méně popraskaný. Krok 2 je hotový. Jak prosté.
V Protasevičově případě je jasné, že jde o idealistu, kterému jde o blaho jeho krajanů, a s despektem se dívá na ty, kteří se chtějí napakovat na případné privatizaci. A také je zvědavý na to, jak ty finanční transakce pro běloruskou opozici ve skutečnosti putují. Takovýhle základní hodnotový žebříček se nedá touhle metodou změnit, nebo alespoň ne během těch 11 dní mezi zatčením a rozhovorem. No a tak policisté Protasevičovi nejspíš předvedli nějaká fakta o finančních transakcích. A soudě z té jeho zajímavé emocionální reakce, tak asi taky něco z korespondence Danila Bogdanoviče. A bylo to.
Všechno, co Protasevič v rozhovoru říká, je třeba brát s extrémní rezervou. Ve fázi 1 je člověk extrémně podezřívavý, to ano. Jenže ve fázi 2, jakmile začne policistům důvěřovat, naopak sežere úplně všechno. Takže například když říká, že Polsko a Česko vyhandlovaly podporu běloruské opozice za to, že nemusí přijímat imigranty, tak to nic neznamená - on sám u toho nebyl, opakuje jen to, co mu někdo řekl a my nemáme ponětí o tom, kdo to byl. Navíc někdy Protasevič viditelně vědomě lže nebo alespoň neříká celou pravdu, jako například na otázku proč nezničil usvědčující důkazy proti sobě ve svém telefonu, když viděl, že letadlo přistává v Minsku. A to nemluvím o tom, že je v některých místech rozhovor sestříhán - třeba tam, jak říká jména lidí podílejících se na organizování protestů, je to horší než když ČT dávala projev Zemana.
Na druhou stranu při vymývání mozků nedojde doopravdy k vymazání paměti. To co Protasevič viděl a slyšel na vlastní oči a uši, to si prostě pamatuje pořád dál. Ten celkem klíčový moment, 34:20, "nebude ulice, nebudou sankce" - ústa celou dobu v záběru, emoce upřímné naštvání. To je podle všeho fakt pravda. Idealistovi Protasevičovi se fakt nelíbila špinavá hra, aby dál po zjevné porážce protestů hnal své čtenáře do ulic, jen aby byli zatčení a vyrobilo se tak zdůvodnění pro hospodářské sankce. Je to zajímavé svědectví o pozadí těch struktur, které o svržení Lukašenka usilují.
Žádné komentáře:
Okomentovat