O ženské a mužské vybíravosti

S potěšením čtu Druhý pohled sociologa Petra Hampla. Ačkoli s ním ne vždy ve všem souhlasím, jeho texty jsou pro mě vždy inspirací ke snaze racionálně porozumět fungování lidské společnosti.

Jedna z argumentačních nejasností, které se podle mého názoru Petr Hampl ve svých úvahách opakovaně dopouští, se týká výběru partnerů. Tvrdí například, že ženy si vybírají muže podle vzdělání, příjmu nebo zábavnosti, zatímco muži si vybírají ženy podle indikátorů zdraví, například podle velikosti poprsí. Tyto preference mají podle něj vycházet z lidské přirozenosti, obdobně jako když si pávice vybírá samce podle ocasu, protože ptáci ocasem kormidlují let, a ona si tak vybírá páva s dobrými letovými vlastnostmi. Ve svých úvahách tedy vychází z předpokladu, že za znaky používanými při výběru partnera je třeba hledat nějakou funkčnost.

S tím, že za lidskými motivacemi lze hledat evoluční zákonitosti, naprosto souhlasím. Problém je v tom, že tyto zákonitosti jsou jiné. Pávice si totiž nevybírá partnera s dobrými letovými vlastnostmi. Naopak, vybírá si páva s ocasem, který představuje pro létání značný handicap. Proč bychom tedy měli za lidským výběrem partnera automaticky hledat funkčnost?

Zákonitosti pohlavního výběru jsou přitom dobře známé. Pávice si vybírá handicapovaného páva proto, že

A) jeho synové budou mít také tak sexy ocas,

B) navíc když dokázal s tím nemotorným ocasem ve zdraví přežít, musí být mimořádně zdatný v nějakém jiném ohledu,

 C) a k tomu navíc jeho dcery nezdědí ten strašný handicap, ale jen tu jeho zdatnost.

Právě bod C je v celkové bilanci důležitý prvek, protože samotné A+B by evoluce udržela pod kontrolou. Příslušný paragraf Zákona džungle tedy říká, že pokud je znak pro pohlavní výběr pohlavně dimorfní, v mžiku oka hypertrofuje, jeho původní funkce se stává irelevantní a jediný kritériem je atraktivita pro potenciální partnery. To je tedy přírodní zákonitost, kterou bychom mohli zkusit aplikovat i na člověka.

A skutečně, sexy ženy s velkými poprsím jsou silně handicapované v naprosto běžných rekreačních sportovních aktivitách. "Nemohu s tebou jít hrát volejbal, mám moc velká prsa a měla bych problémy s páteří." Inteligentní muž, znalý přírodních zákonitostí, to ovšem rád snese. Uvědomuje si totiž, že její dcery pravděpodobně také budou sexy, i když třeba nebudou moci hrát volejbal, zítímco její synové budou volejbal hrát bez problémů a navíc zdědí tu její vychytralost. I kdyby to snad nebylo vše, co mu při tom pohledu letí hlavou, porozumnění souladu mezi rozumem a citem nepochybně prohloubí jeho citový prožitek.

Mohou se tedy ženy od mužů lišit tím, že preferují úspěšné, sebevědomé a zábavné partnery? Z hlediska evolučních zákonitostí je to nesmysl. Takový znak pro pohlavní výběr dávno hypertrofoval do podoby nabubřelé arogance. Inteligentní žena znalá přírodních zákonů si pak říká "Bože, ten chlap je ale arogantní hovado. Je zázrak, že ještě vůbec žije. Naši synové sice po něm zdědí to nabubřelé ego, které mu dovolí jen tak tak přežít, ale naše dcery zdědí jen tu jeho zázračnost."

Podobně se někdy tvrdí, že muži vyhledávají cudnost, protože ji vnímají jako ochranu před fyzickou nevěrou partnerky. Cudnost, coby pohlavně dimorfní znak, přirozeně dávno hypertrofovala do princeznovské nafoukanosti: "Co si to dovoluješ, zvát mě na kafe? S obyčejnými smrtelníky se přece nebavím." Takové chování je pro muže velmi sexy, i když vědí, že ve skutečnosti jde dotyčná s každým, kdo tu hru umí hrát. Porozumění souladu mezi rozumem a citem pak prohloubí jeho citový prožitek.

Podobně naivně se někdy racionalizuje archetyp typicky ženského chování "matka-smrtka", kdy žena úmyslně narušuje aktivní a iniciativní chování, "požírá mužskou energii". "Chtěli jsme schody před ředitelnou namazat sádkem, ale píča matikářka nám to zatrhla". Tento způsob jednání bývá někdy vysvětlován jako demonstrace schopnosti pečovat o potomky. Jenže v souladu s evolučními principy výběru partnera by takové chování muselo být dávno hypertrofováno do vzorců chování, které dnes pozorujeme například ve feminismu. A k tomu nejspíš i došlo.

Následuje malá sémiologická odbočka. Pro vzorec chování „matka-smrtka“ v podstatě chybí ustálená terminologie ve vědecké vrstvě jazyka. V běžné řeči se o tomto každodenním jevu samozřejmě komunikuje bez problémů, ale lidové výrazy typu „chovat se jako píča“ jsou nepřesné a často bývají používány bez citu pro kontext, třeba jen jako ventil frustrace. Jde o názorný příklad konfliktu mezi intuitivní srozumitelností a požadavkem na přesnou identifikaci předmětu hovoru.

Každý vědec pak používá vlastní termín s poněkud odlišným významem: Jung hovoří o Velké Matce, Freud o pudu smrti, jiní odkazují na bohyni Kálí. Jenže to všechno označuje něco trochu jiného. Důsledkem tohoto zmatení jazyků je nedostatečná spolupráce vědecké komunity při zkoumání jevu feminismu. Například ani Petr Hampl, který se jinak rád opírá o sociologické průzkumy, nikde neuvádí věrohodná data o tom, nakolik jsou feministky považovány za atraktivní právě v důsledku své snahy nebýt muži hodnoceny.

Příčinou tohoto pojmového vakua je evidntně samo chování typu „matka-smrtka“, protože zkoumání a sdílení výsledků výzkumu je aktivní a iniciativní činnost. Laicky řečeno: proprium feministické píči spočívá v tom, že vám zatrhne používat termín „feministická píča“.

Možná jde o dosud nepopsaný sémiologický jev, kterému bychom mohli říkat například semantické zacyklení. Znak se zde dostává do rozporu s označovaným. Důsledkem je nemožnost vést o daném problému věcnou diskusi. Jev se prostě aktivně brání vlastnímu zkoumání.

Ale zpěk k analýze výběru partnera.

Komplikace spočívá v tom, že požírání mužské energie a princeznovská nafoukanost spolu úzce souvisejí. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o protiklady: princezna iniciativu provokuje, zatímco reinkarnace bohyně Kálí jí požírá. Lze je však chápat nikoli jako dva různé znaky, tedy hypertrofovanou cudnost a hypertrofovanou mateřskost, ale jako dvě fáze téhož cyklu.

S tím může souviset i mužská arogance, která umožňuje z takového cyklu vystoupit: „Hele, už jsem kvůli tobě šaškoval dost, hru na nafoukanou princeznu už od teď nehraju. Počkám, až se připlazíš.“

Jednotlivé motivace se přitom navzájem nevylučují. Může jít jednoduše o „pohon na všechna kola“: o několik různých motivací pro jednu a tutéž hru, již spolu muži a ženy hrají. V tomto směru je samozřejmě prostor pro širokou škálu spekulací a interpretací.

Tam, kde se mužské a ženské motivace shodují, například ve vztahu ke zdraví, mládí nebo lásce, je poměrně snadné porozumět perspektivě druhé strany. Jenže právě tam, kde se motivace rozcházejí a empatie je sama o sobě obtížnější, vstupuje ještě navíc do hry pohlavní výběr, který lidmi mlátí různými směry.

A k tomu přistupuje ještě jedna komplikace: znakem pro výběr partnera je u člověka často samotné chování. U fyzického atributu bývá kauzální souvislosti relativně snadné rozplést. Když je však chování znakem pro další chování, je mnohem obtížnější tuto kauzalitu rozetnout.

O to větší opatrnost by měl výzkumník v této oblasti zachovávat vůči pověrám, domněnkám a dodatečným racionalizacím. A o to vyšší nároky by měl klást na přesnost a logickou konzistenci vlastní argumentace.