Trápí mě ohrožení demokracie. Při tom chápu, jak je trapné, když o tom chce kázat osoba, která vypila tolik kávy po pražských kavárnách - roky 1938 i 1948 jsou empirická evidence, že osoby s touto diagnózou ohrožení demokracie rozpoznat schopné nejsou. Ale pil jsem to už docela dávno a snad to poškození mozku není trvalé. Navíc když normální kavárníci trpěli na schůzích SČSP, kam je dotlačili jejich tatínci z Lidových milicí, já rozjímal na demošce při pohledu do hlavně kulometu SNBáckého obrněného transportéru. A to je duchovní zážitek, který člověku pomůže urovnat si v hlavě, co v životě důležité je a co není. No, v každém případě podléhám nutkání vás informovat, kde to ohrožení demokracie vidím.
Za základ demokracie považuju princip, že ke správnému rozhodnutí je nejlepší vyslechnout všechny strany. Aby bylo jasno, nemluvím pouze o jednacím řádu sněmovny nebo soudního líčení. Mluvím o přesvědčení normálních lidí o tom, jak postupovat v nejasných, ale třeba i běžných situacích. O společenském konsensu na tom, jak správně dělat rozhodnutí. Ale je jasné, že to s tím souvisí - bez takové víry je parlament bohapustá žvanírna a soudní systém trapná překážka v lynčování zjevných podezřelých a první bouchač, který to zruší, sklidí obrovský potlesk. Takže ten princip dopřání sluchu všem zainteresovaným je logicky kulturní předpoklad pro fungování demokracie.
Spousta lidí tvrdí, že na kultuře nezáleží. Podle nich je základem demokracie ústava, právo nebo něco podobného. Ale na řadě historických příkladů se dá doložit, že bez kulturních předpokladů se tohle všechno sesype. Výmarské období Německa s nastupujícím Hitlerem je jeden hodně známý příklad země s důkladným právním řádem. Další velká skupina příkladů jsou postkoloniální státy, kde Británie nebo jiné demokracie po sobě zanechaly právní systémy nadesignované s pomocí těch nejrafinovanějších evropských právních expertů. Jedna významná politická strana se dnes chce inspirovat Somálskem - zrovna tato země je dost odstrašující příklad bývalé demokracie na hliněných nohou, která skončila občanskou válkou a hladomorem. Naopak třeba u nás, v zemi s demokratickými kulturními tradicemi, nikdy nebyl problém setřást diktaturu jako sníh z kabátu. Historické analogie tedy přesvědčivě ukazují, že bez kulturních kořenů strom demokracie během pár let uschne.
Spousta lidí tvrdí, že demokracie vznikne zcela opačným postupem. Prostě se zlynčuje každý, na koho někdo ukáže prstem, že není dost demokratický. Přitom první krok k lynčování vždycky je znemožnit obětem koordinovanou obranu - zcenzurovat, deplatformovat, cancelovat, prostě umlčet, takže to je samozřejmě přesný opak toho vyslechnutí všech stran. A přiznejme si, ono to má svojí myšlenku. Jenže i dost letmé znalosti historie napoví, že takto fakt nevznikne demokracie, maximálně tak "lidová demokracie" (propagandistický termín komunistů pro jejich zřízení). Takže v této myšlence bude asi někde chyba.
Proč to tak je, že je dopřání sluchu všem stranám tak důležité? Podle mě je to proto, že často dochází k situacím typu "sytý hladovému nevěří". Dobře nasvačený vladař by si to pěkně vyřídil s poddaným, který by mu "lhal", že hlad je utrpení. A při tom se vladař tak osvíceně snažil bojovat proti obezitě! Koneckonců jestli se těm hladovým děje něco špatného, tak si za to můžou sami, protože ti hlupáci okusují kůru ze stromů, no ne? Ovšem realita je taková, že jíst se musí a empatie mezi společenskými vrstvami není nikdy dost. A tak se lépe se řeší problémy tam, kde i "lháři, nevděčníci a hlupáci" mohou beze strachu přednést své argumenty.
Přesvědčení, že je správné vyslechnout všechny strany, se bohužel vytrácí. Sám mám jednu takovou osobní zkušenost se situací typu sytý hladovému nevěří. V prvním ročníku základky jsem nějaký čas seděl v jedné lavici s romským spolužákem. Pokaždé, když jsem chtěl použít svojí pastelku, musel jsem o ní podstoupit fyzický konflikt. Šestileté dítě má potřebu být v důvěryhodném prostředí a něco takového vnímá jako utrpení. Ovšem to je v rozporu s představami, podle kterých kulturní odlišnosti představují samou radost a obohacení, jak se psalo třeba už v 19. století ve známých románech o Old Shatterhandovi. Lidé si prostě věřit nepřejí zkušenostem odporujícím takhle hluboko zakořeněným předsudkům.
Kdyby to byla zkušenost jen jednoho člověka, nestálo by to za víc než za označení statistická ochylka. Ale všude v Evropě funguje dnes pravidlo, že čím více je ve volebním obvodu kulturních bariér (imigrantů nebo "problematických" menšin), tím víc hlasů dostává názorový proud reprezentovaný politiky jako Le Penová, Wilders nebo Okamura. To znamená, že tam, kde lidé volí na základě vlastní důkladné zkušenosti s tím utrpením, volí diametrálně jinak než tam, kde si vytvářejí úsudek především na základě informací z masmedií. To signalizuje vážný systémový problém nejen těch masmédií, ale vůbec celkově s tím, jak společnost dokáže překonat své předsudky a vypořádat se svými problémy.
Jsou i jiné příklady neochty naslouchat. Je to podstata věčného tématu zákazu KSČ(M). Stejně tak je to zjevné u hystericky rusofobních reakcí na aféru Vrbětice, kdy na každého, kdo je pro standardní právní postupy, je ukazováno prstem jako na vlastizrádce. A takových příkladů je spousta - politrukům všech možných ideologií totiž ochota naslouchat opačným názorům kazí práci. Oni se snaží lidi zmanipulovat, naopak vyslechnutí všech stran vede k nejlepšímu možnému rozhodnutí. A tak není nikdy nouze o snahu někoho umlčet.
Problematika kulturních bariér je však svým dopadem přece jen významnější. V Evropě se hlasy voličů přesouvají od středu k okrajům politického spektra právě podél této dimenze. V USA je tolik politického násilí, že se začíná mluvit o občanské válce, i tam je dělící linie postoj k soužití kultur. Jedni vidí druhou stranu jako "hlupáky (např. rasisty), lháře a nevděčníky", druhá první jako "sadistické psychopaty radující se z jejich utrpení". Je to hlavní zlomová linie současné západní společnosti.
Myslím, že demokracie je ze všech známých uspořádání společnosti nejlepší v překonávání přesně takovýchto rozporů. A klíčovým prvkem je právě to naslouchání všem stranám. Speciálně je dost dobré si poslechnout i ty, kteří křičí, že se má ten či onen umlčet. Tak třeba vzpomínám, jak bylo společným úsilím Pirátů, ODS, Top09, STAN a ČSSD znemožněna v českém parlamentu beseda s Tommy Robinsonem... Je to názorný příklad toho, jak pozorné naslouchání krásně umožní zorientovat se v tom, že nás tito pseudodemokraté táhnou cestou Somálska. Tedy u Pirátů oceňuji, že se k tomu Somálsku tak nějak hlásí už názvem své strany, to musím přiznat. Tak jako tak, tyto strany ohrožují kulturní kořeny demokracie.