čtvrtek 7. listopadu 2019

Rekolonizace

Chybí mi přiléhavé označení pro to politické hnutí, které usiluje o soft-genocidu původního evropského obyvatelstva metodou šíření genderových poruch, např. feminismu, a o jeho postupné nahrazení příchozími z jiných kultur. Ve výsledné kulturně heterogenní směsi nebude logicky možné řešit konflikty prostředky kultury. Ani nebude možné politické uspořádání, který si prostředky kultury získá důvěru. Společenský řád bude možné nastolit jen univerzálními, na kultuře nezávislými metodami, tzn. zabíjením, znásilňováním a strachem z nich. Tento program dosud nemá přiléhavé jméno.

Stoupenci popsaného programu mu říkají obrana liberální demokracie. To je ale hodně zavádějící, protože v tomto programu nejde o obranu, tzn. zachování nějakého uspořádání. A výsledný systém není ani demokratický, ani liberální a vlastně ani vůbec nesouvisí s jakoukoliv evropskou politickou tradicí. Takže říkat mu obrana liberální demokracie není dostatečně jasné a srozumitelné.
  • Nastolení diktatury to není. Nejde o puč, kterým se někdo dostane na kulturně determinovaný "stolec". Jde o úplně jiný, mnohem pomalejší a postupnější proces.
  • Islamizace není ono. Hidžra sice do programu dobře zapadá, ale je to jen malá součástka.
  • Asadizace nebo posyršťování není srozumitelné - kolik lidí chápe, jak to chodí v Syrii.
  • Anomie - taky nikdo neví, o co jde, a navíc synekdocha.
Rekolonizace je termín, který jsem si vypůjčil z filmu Akta X. Úplně ideální termín to není, protože i kdyby program zvítězil, nějací potomci Evropanů nejspíš v zapadlých horských údolích nějaký čas zůstanou. Ale zlověstnou diskontinuitu naznačuje.

Takže pivo pro prvních 10, kdo veřejně použijí termín rekolonizace.



pátek 6. září 2019

Příhoda z vody

Musím se podělit o příhodu z minulého týdne. Vím, že to bude znít jako námět nějakého Bčkového filmu. Ale přísahám, že se mi to doopravdy stalo a všechno je to nejmíň na 103% pravda.

Byli jsme na vodě, a protože to bylo s dětmi a protože jsme táhli bagáž v lodích,  dělali jsme kratší úseky než obvykle. Jednou navečer jsme se utábořili podle mapy v kempu, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Kempík pro vodáky byl součást chatkového tábora, ale jinak ztracený uprostřed hlubokých lesů, na kilometry daleko žádná civilizace. Postatvili jsme stany a nasbírali dřevo na oheň. I můj malý chlapeček, co se chce pořád přeměřovat, jestli už mě konečně přerostl, přidal ruku k dílu. Pomalý proud řeky dál netečně plynul soumrakem.

Brzy se ukázalo, že v kempu v té době probíhalo soustředění sportovního oddílu volejbalistek. A to fakt jenom volejbalistek, žádní volejbalisté nebo kdokoliv další. K tomu se přidala jedna náhodná okolnost - v kempu byla sociální zařízení v počtu přiměřeném jeho velikosti, kde ovšem sprchy byly na placené žetony.  Při tom ale sprchy č. 4 prošly nedávno rekonstrukcí a placení žetony tam z nějakého důvodu bylo vypnuté. To vedlo k náporu na sprchy č. 4. No nedokážete si přestavit, k jakým situacím tam mohlo dojít.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo a na druhý den jsme všichni živi a zdrávi odpluli.



čtvrtek 27. června 2019

Milion chvilek odcizení

Na náměstích a posléze Letenské pláni demonstrovaly statisíce lidí proti premiéru Babišovi. Do určité míry byli terči jejich nelibosti i prezident Zeman a nová ministryně spravedlnosti Benešová. Z toho vyplývá, že musí být něco divného s Babišem, statisíci demonstrantů a nebo náměstími. Jiná možnost je podle mě logicky vyloučená. Co se to tedy děje?

Nastudoval jsem hory článků o Babišovi a jeho rozhodnutích. Vedl jsem spoustu rozhovorů s účastníky demonstrací, řada z nich jsou lidi, které docela dobře znám. Přečetl jsem spousty jejich facebookových příspěvků. A věřte nebo ne, nakonec jsem tomu jevu přišel na kloub.

Jako první jsem ověřoval hypotézu, že jde o normální součást demokratického procesu. Že jde o rozhodnutí, které demonstranti usilují zvrátit, nebo o nějaké jiné racionální důvody. To jsem ovšem brzy vyloučil. Pochopitelně že si moji racionální a vzdělaní přátelé své pocity nakonec také nějak zracionalizovali, ale bylo až nápadné, jak chabé ty racionalizace jsou. Klasičtí "rebelové bez příčiny", ovšem dostatečně sociálně inteligentní, aby to projevovali vhodným způsobem.  Cítili se nešťastní, a tak šli demonstrovat. Neměli žádnou mocenskou strategii, alespoň ne ti řadoví demonstranti.

Otázka tedy zní, proč se tolik lidí cítí nešťastných, a proč je to vede ke shromažďování na náměstích. Klíčem k porozumění těm pocitům se pro mě stalo, kolik lidí křečovitě hledalo paralely s rokem 1989. Jedna skutečná podobnost tam totiž doopravdy je - je to pocit odcizení, pocit "nesprávnosti" naší společnosti, rozpor mezi osobním hodnotovým žebříčkem a hodnotami společnosti. A v neposlední řadě nejistota ohledně toho, co to hodnoty naší společnosti vlastně jsou. Takové odcizení je pochopitelně dobrý důvod cítit se nešťastně.

Významná je ta nejistota ohledně hodnot naší společnosti. Vítězí Trump, Putin, Orbán a Salvini, Zeman a Babiš. Máme teda ještě rádi USA a západní Evropu? A demokracii? To je rozdíl oproti předchozím vlnám demonstrací bez příčiny - "Děkujeme odejděte", "Holešovská výzva" atd. Babiš není prostě jen zločinec, který se odchýlil od hodnot naší společnosti. Dnes je potřeba obnovovat důvěru v to, co to ty hodnoty naší společnosti vlastně jsou.

Jak si společnost obnovuje důvěru ve své hodnoty? Reincitací mýtu, na kterém je založena. Jedním z definujících mýtů naší společnosti je ten o sametové revoluci. A tak podobně jako odcizení Němci jdou na nějakého nácka, podobně jako odcizení muslimové jdou podřezat nějakého nevěřícího, tak odcizení Češi jdou na náměstí mávat českou vlajkou jako v roce 1989. Rozum s tím nemá nic společného. Ale prostě to tak funguje.

Co bych poradil Babišovi, Zemanovi a Benešové? Babiš na vlnu nedůvěry prozatím reaguje vyhrabáváním špíny na protagonisty demonstrací. To má pro něho negativní účinek, že to všeobecnou nedůvěru a odcizení spíš prohloubí. A nějací řečníci na demonstracích se nakonec vždycky najdou. Jestli chce Babiš, Zeman a Benešová vyhrát, budou muset 17.11. a nebo alespoň 28.10. také s vlajkou na náměstí získat nějakou důvěru.

Jak je všeobecně známo, frustrace vede k agresivitě. Minulý listopad došlo k zástupné agresi prostřednictvím květin od Zemana a Babiše na Národní třídě, letos k fyzickému napadení Ladislava Jakla. V této souvislosti jsem opakovaně slyšel od milionkařů vnímání reality "můžou si sami za to, že se stali oběťmi, tím, že jsou tak hnusní a zlí". Je tedy zřejmé, že Babišova demonstrace bude čelit agresi, pravděpodobně násilné.

Čeká nás tedy zajímavý podzim.







středa 15. května 2019

Předposlední Hra o trůny

A nyní pro změnu něco na světově důležité téma - dějový zvrat v předvčerejším díle seriálu Hra o trůny. Seriál proslulý svými dějovými zvraty se po osmi letech chýlí k závěru. Dnes už zbývá jen poslední díl, který bude odvysílaný v neděli večer amerického času. Tento příspěvek je ale především o dosud poslední epizodě, pojmenované The Bells, která bude nakonec ta předposlední.

Pozor, příspěvek obsahuje dějové spoilery!


Před touto epizodou jsem se nechal slyšet, že Hra o trůny už není, co bývala. Že už to jsou jen triviální koverzace v drahých kulisách. A sarkasticky jsem dodával, že pořád doufám, že v další epizodě určitě dojde k nějakému zvratu, který tomu všemu konečně dá nějaký smysl. No, omlouvám se tvůrcům, že jsem v ně zapochyboval. Kéž by se všechná má přání vyplnila jako toto.

Mám radost, že jsem 8 let nekoukal na primitivní agitku. Že se místo toho se projevila inspirace skutečnými dějinami. Že se postavy chovají možná ne úplně logicky, ale o to víc realisticky.

Jestli mě tvůrci opravdu poslouchají, tak bych si přál ještě šťastný konec pro zbývající postavy. Tolkien (?) říkal, že když autor postaví hrdiny před zapeklitý problém, tak má taky vymyslet, jak se takový problém dá vyřešit. Jinak je to dekadence a podvod na čtenáře. Takže doufám, že ještě co nejvíc postav bude v tom příběhu žít šťastně a spokojeně až do smrti. A že alespoň pro někoho z nich ta smrt nepřijde moc brzo.


sobota 9. března 2019

Kde se v Německu berou všichni ti nacisté

Jako každý středoevropan s pudem sebezáchovy věnuji značnou pozornost německým společenským procesům. A jako zaměstnanec německé firmy a relativně častý návštěvníka Německa mám i dost vlastních podnětů a pozorování. A je to opravdu pozoruhodná země.

Tak například velký počet osob je tam dnes označován za nacisty. Většinou tak jsou označováni oponenti multikulturalismu a imigrační politiky otevřených dveří, které se snaží politicky reprezentovat strana AfD. Jejich počet, k září 2018, lze tedy odhadnout na cca 17%, nezanedbatelné číslo. Přitom podle mých zkušeností to není jen mediální propaganda. Místní, a to i ti, kteří sami kriticky vnímají některé negativní aspekty migrace, odpůrce multikulturalizmu jako nácky skutečně vnímají.

To je v rozporu s tím, co se tvrdilo ještě před pár lety. Jak moji přátelé z Německa i z pražské kavárny i mi vysvětlovali, že nacismus představoval Hitler a těch dalších 12 odsouzených k smrti při norimberských procesech. Podle nich tito falešní vůdci zbytek země svedli a zmanipulovali, a jen naprostý hrubián by normálního občana III. Říše bombardoval nebo odsouval. V Německu je skutečně 8. května slaven jako den vítězství, kdy většina Němců slavně zvítězila nad nacismem. No ale když tedy všech 13 nacistů bylo popraveno nebo spáchalo sebevraždu, tak jak to, že je jich najednou tolik? A jako na potvoru zrovna v Německu? To to mají zakódované geneticky nebo co? A je vlastně řešení mezilidských problémů kulturními prostředky charakteristický atribut nacizmu? Bohužel jsem ještě nenašel sluníčko, které by bylo schopné tyto paradoxy osvětlit.

Těch nesluníčkových vysvětlení je ovšem řada. Někteří tvrdí, že vládnoucí moc využívá k potlačení konkurence stávající zákony proti nacismu; podle jiné teorie zastáncům migrace došly argumenty, tak už jen nadávají do nácků, což je místní nejhorší urážka; jiní tvrdí, že jde o manipulaci prostřednictvím pocitů viny za válku a genocidu. Tyto teorie nejsou úplně od cesty. Ale mezitím dehumanizace, relativně široce a upřímně podporovaná německou veřejností, překročila hranice přímého fyzického teroru, jak dokládá útok na poslance Bundestagu Franka Magnitze. Žádná z těch tak krásně racionálních teorií nevysvětluje, proč by se dnes měli Němci chovat, jak kdyby vypadli z antropologické učebnice, z kapitoly o lovcích lebek. Tak co se to tam tedy děje?

Podle mne je to velmi prosté. Německá společnost chápe sebe samu jako vzniklou vítězstvím nad nacisty, nad Hitlerem s jeho 12 temnými apoštoly. To je její vlastní mýtus o svém založení, její současná verze příběhu o mytické bitvě. Prochází ale obdobím nejistoty, kdy její hodnoty jsou zpochybněny a její instituce ztrácí důvěru. To vede k rituálním reincitacím zakladatelského mýtu. Tím si společnost obnovuje důvěru v sebe sama. Útok na Magnitze je prostě v rámci možností věrná inscenace příběhu o mytické bitvě s Hitlerem. To je dobře známý kulturní vzorec.

Situace skutečně určitým způsobem je podobná 30. létům 20. století. Tehdy také německá společnost procházela obdobím nejistoty a nedůvěry ve své instituce. Rozdíl je v tom, že tehdy mytická bitva minulosti odvozující společenský řád byla Velká válka. V jejích zákopech, podle tehdejší mytologie, proti Německu stály především osoby s nedostatečnou loajalitou, které rozkládaly morálku pěšáků. Proto tehdy reincitace vypadala jinak než dnes. Tehdy jí byla Křišťálová noc, dnes útok na poslance AfD. Je to ale pořád ten samý kulturní vzorec.

Aby bylo jasno, netvrdím, že jde o výsledek nějaké konspirace. Nejsou žádní kněží tajného kultu Odina uvědoměle udržující tradiční mytologii a organizující starobylé rituály. Naopak, s racionálním myšlením a vědomě reflektovanými společenskými ději to nemá vůbec nic společného. Je prostě jen velká spousta lidí, kteří nevěří, že se ještě najdou Saddámovy zbraně hromadného ničení, kterým se nelíbí na ulicích potkávat nepřátelské lidi, které mrzí obviňování z dědičných hříchů a moc vysoké životní úrovně. A tak jejich srdíčko zahřeje, když vidí, jak někdo riskuje vězení a slavně zvítězí nad nějakým tím náckem.

V zásadě je to samozřejmě pěkné, že si německá kultura udržela rituály, které jí umožní obnovit důvěru ve své hodnoty a instituce. A na rozdíl od 30. let bude obětovaný jen tu a tam nějaký ten poslanec, takže ve srovnání s Hitlerem pohodička. Má to ale ještě další negativa. Antropologové obecně soudí, že lidská oběť je problém, protože v krizové situaci snadno vznikne spirála vyžadující stále další oběti. Ty přinesou jen další a další nedůvěru a nutnost dalších a dalších obětí. I v homogenní společnosti výsledná eskalace násilí ztíží schopnost účelně vyřešit původní krizi. V malé míře se něco takového děje už teď, například banální snahy o řešení pouliční kriminality jsou znesnadněny nutností vyhnout se obvinění z nacismu. Tak to je jen začátek.

Analogie s Hitlerem je podnětná. Nezaslouženě opomíjeným aspektem Hitlerových plánů je jejich nedomyšlenost. Budovat v 20. století agrární impérium byl totální ekonomický nesmysl. Po sto letech budování průmyslové mocnosti, po postavení nejsilnější, tj. na strojích založené, vojenské síle, která kdy existovala, jí nacisté použili na zabrání úrodné ukrajinské černozemě. A když německým tankům u Stalingradu došel benzín, tak nebýt těch desítek miliónů mrtvých, byl by to největší kameňák v dějinách. Jak to, že to Hitlerovi nikdo z toho mnoha vzdělaných a inteligentních Němců včas rozumně nevysvětlil, co?

To je totiž to úskalí mytického myšlení. Racionální analýzu přebije jak trumfové eso. Nevěříte náhodou tomu, že vypnout všechny jaderné a uhelné elektrárny je skvělý nápad, a že místo nich zadotovat solární elektrárny dává ekonomický smysl? Nebo že zrušení hranic povede k lásce a porozumění? Skvělé. Ty lidské oběti jsou nutně zapotřebí. Je milé, že jste se přihlásil sám.


neděle 3. března 2019

Recenze na Panodramu

Panodrama je investigativní reportáž britského disidenta Tommyho Robinsona o natáčení investigativní reportáže BBC o Tommy Robisnonovi. Tommyho bývalka, ze které John Sweeney, reportér pořadu BBC Panorama, tahá u sklenek alkoholu pikantní informace a také jí tak trochu instruuje, co tak v reportáži BBC vypovídat, si vše tajně nahrála. Robinson pak následně Sweeneye konfrontuje s jeho vlastními výroky. Hodinu jsem se docela dobře bavil, což u mě u tohoto typu pořadu nebývá obvyklé.

V reportáži nejde o předmět předmět sporu Robinsona a Sweeneye, kterým je islamizace. Je to především fascinující střet dvou odhodlaných angličanů - naštvaného aktivisty Robinsona bojujícího proti tomu, čehož jméno se kultivovaný a dobře placený Sweeney bojí i vyslovit. A přestože je vše natáčené jasně z pohledu Robinsona, ani Sweeneye není těžké lidsky pochopit. O to je reportáž působivější.

Zklamán je ten, kdo čekal objektivní důkaz o účasti BBC na spiknutí za účelem genocidy domorodců na britských ostrovech. Autoři reportáže také neodolali pokušení vozit se po Sweeneyho homofobních a rasistických výrocích. Samozřejmě že to mělo účel vykreslení žoldáka, který se vnitřně tak docela neztotožňuje s progresivistickou ideologií svého zaměstnavatele. Ale bylo toho až moc. Nicméně oceňuji, že jsem si rozšířil anglickou slovní zásobu. I když jen tu pasivní.

Jako filmové dílo je Panodrama opravdu dobrá. Tohle píšu s několikadenním odstupem, a celou tu dobu mi vrtá hlavou, jak že to v té Anglii teď vlastně funguje. Na twitteru už se jeden z přispěvatelů BBC pochlubil, že to byl on, kdo se jako reakci na Panodramu zasadil o definitivní umlčení Robinsona na Facebooku. Tak to je tedy ta oblast, ve které ho BBC překoná.

pátek 8. února 2019

Ruský vliv na školství

Nedávno proběhla schůzka ministra školství s ředitelem tajné služby BIS ohledně ruského vlivu na české školství. Konkrétně je zmíněn dějepis 19. století. Spousta lidí o tom vyslovila určité pochybnosti. Ruský vliv na českého školství je však snadné dokázat.
Je obecně známo, že charakteristický rys Ruska je všeprostupující vliv tajných služeb. Některé státy snad stojí na nezávislých pilířích moci zákonodárné, soudní, výkonné. Ruský stát stojí na tajné službě, které jsou ostatní instituce státu podřízeny. A to nejen dnes, za Putina. Stejně fungoval i komunistický nebo carský režim.
Fakt, že se BIS snaží řídit dějepis 19. století, je tedy jasný důkaz o pokračujícím porušťování. QED.