Ideologie multikulturalismu má v současné době ohromný vliv. V Evropské Unii je prakticky dominantní a v USA tvoří hlavní opoziční
platformu proti prezidentovi Trumpovi. Jako by nestačilio, že fašismus a komunismu mají každý
na svědomí desítky milionů lidských životů a dalšího utrpení. Jen co
zmizely v propadlišti dějin, je tu další pomatená ideologie.
Prakticky
celý život se pohybuji v kulturně smíšeném prostředí. První polovinu
života jsem prožil v pražském Podskalí, kde tehdy žilo mnoho romských
rodin. Takže když jsem šel do školy, v první třídě jsem seděl v lavici s
romským spolužákem. Pak jsem prožil 10 let jsem na českobudějovickém
sídlišti Máj cca 100 metrů od "Wolfovky", oblasti proslulé svou romskou
komunitou. Zároveň už téměř 20 let pracuju v mezinárodních společnostech
s kolegy pocházejícími i sídlícími v nejrozmanitějších částech světa -
Česko, Slovensko, Německo, Indie, Ukrajina, USA, Velká Británie,
Argentina, Albánie, Srbsko, Francie, Finsko, Čína, Polsko, Itálie,
Rumunsko, San Salvador, Brazílie, Rusko, Kazachstán, Mongolsko,
Zimbabwe, Turecko, Tunisko, Gruzie, Dánsko, Libanon, Bulharsko, Litva,
Trinidad, Irán (omlouvám se těm, na které jsem zapomněl). Takže kromě
hromady knih, které jsem na toto téma přečetl, mám docela rozmanité
vlastní zkušenosti.
Zároveň většinu života žiju v
Praze. Tu a tam jsem se pohyboval i v
místních kavárnách, a vzhledem k tomu, že občas jedu na služební cestu do Německa,
vypil jsem i nejedno pivo s tamními přáteli. Mám tedy docela jasnou
představu o ideologii multikulturalismu, tedy o té představě, že soužití
lidí z různých kultur je žádoucí a obohacující. A aby bylo jasno, kdo
si k multikulturalismu vytvořil citový vztah a rozrušuje ho jeho
kritika, čte dál jen na vlastní nebezpečí.
Velmi názorný náhled do mysli současných multikulturalistů poskytuje román Karla Maye
Vinetou, Rudý Gentleman
(1896). Jako kluk jsem májovky hltal tak jako všichni v naší části světa - kdo ne, má smůlu a bute to pro něho o něco méně názorné. Ve Vinetouovi stejnojmenný náčelník indiánského kmene Apačů a německý zálesák Old
Shatterhand na základě sdíleného "gentlemanství" navážou "bratrský"
vztah. Vinetou pak naučí Old Shatterhanda stopovat, Old Shatterhand zase
na oplátku Vinetoua naučí, že nemá nenávidět ani své nepřátele, takže jejich kulturní
rozdíly vedou k jejich vzájemnému duchovnímu obohacení.
„Náčelník Apačů ať nezapomíná,
že všude najde muže
statečné a zbabělé a všude lidi dobré a špatné!“, shrnuje Karel May ústy Old Shatterhanda své představy o podstatě mutlikulturního soužití. Žádný pražský kavárník mi ještě nevysvětlil, jak se uvedené představy Karla Maye liší od multikulturalismu. Naopak - mulťáci dobrovolně a často i nadšeně souhlasí, že na úrovni hodnotových žebříčků je to víceméně přesně ono.
Multikulturalisté
svoji ideologii prohlašují za protilék na nacismus. V této souvislosti je
zajímavý historický fakt, že Adolf Hitler byl velkým fanouškem Vinetoua
a Karla Maye vůbec. Ještě jako
kancléř se ve svém letním sídle v Obersalzbergu chlubil sbírkou mayovek. Pokud snad měl někdo pochybnosti o tom, že představy mulťáků jsou ideologická pomatenost mimo realitu, tak Q.E.D.
Ve
skutečnosti je silná paralela mezi nacismem a multikulturalismem.
Hitler, zatímco cílevědomě likvidoval své spoluobčany, se dojímal nad
příběhem o přátelství s náčelníkem Apačů na základě sdíleného
gentlemanství. Podobně mulťáci, zatímco verbálně dehumanizují "zaprděné
xenofobní Čecháčky
", touží po imaginárních přátelích
odněkud z Afriky, kteří by s nimi sdíleli jejich hodnoty. Samozřejmě tu je rozdíl v úrovni násilí - prozatím. Na úrovni hodnotových žebříčků jsou oba postoje prakticky totožné.
Podobný příklad jako Vinetou je i
kauza "Zeď v Matiční" z Ústí nad Labem z let 1998-1999. V důsledku mocenskému zásahu
multikulturalistů do česko-romského sousedství došlo k odstěhování se všech
"bílých" obyvatel ulice. Za pozornost stojí, že šlo o deklarovaný úmysl
komisaře pro rozšiřování EU Verheugena v rámci přístupového jednání
Česka ukázkově předvést představy EU o multikulturním soužití. Jak snadno
aplikace multikulturalismu v praxi přeroste v etnickou čistku!
Jedním z klíčových dogmat multikulturalismu je, že život v kulturně rozmanitém prostředí je lepší, "barvitější". Skutečnost je, že je to mnohem obtížnější a většinou je to vnímáno jako utrpení. To se dá snadno doložit už jen tím, že v Česku jsou mulťáci jsou hlavně v Praze, odkud se v 90. letech většina Romů vystěhovala. Tam, kde komunity Romů žijí, je postoj k multikulturnímu soužití jasně negativní. Nebo že představitelé antimultikulurní opozice jako Okamura nebo Konvička pochází ze smíšených rodin. Nebo že v západní Evropě je podpora antiimigračních stran tím větší, čím víc imigrantů v daném volebním obvodu žije. Atd atd. Kdo to nezkusil, nechápe, jak frustrující život v kulturně smíšeném prostředí může být.
Vyrůstal jsem v Podskalí, kde moji předkové žili po generace. Po II. světové válce tady stejně jako v dalších částech Prahy došlo k sociálnímu experimentu, kdy se do uprázdněných bytů nastěhovali Romové ze Slovenska. Když jsem se narodil, stal jsem se i já součástí druhé až třetí generace účastnící se tohoto experimentu.
V první třídách základní školy jsme měli 2 (nebo 3?) romské spolužáky. S jedním z nich jsem nějakou dobu seděl v lavici. Přičítám to tomu, že když jsem šel do školy, tak už jsem dávno uměl číst a psát, tak soudružka učitelka usoudila, že sledovat vyučování nepotřebuju. Protože sledovat vyučování opravdu moc nešlo - spolužák mě pořád otravoval, bral mi moje věci, pořád jsme se prali. Vnímal jsem to jako utrpení, jako trest za nadměrnou inteligenci.
Naštěstí tenkrát fungovaly tzv. "zvláštní školy". Kdysi dávno byl původní záměr techto škol poskytovat specializovanou výuku pro mentálně postižené děti. V naší době už ale bylo zajeto, že všechny romské děti chodily tam. Romskému dítěti stačilo propadnout a nějaká ta trojka z chování a mohlo jít mezi děti, se kterými si rozumělo. Můj spolužák z lavice byl dostatečně inteligentní a cílevědomý, aby měl známky, jaké chtěl. A tak toho také k naší oboustrané spokojenosti dosáhl.
Jiná příhoda s Romy se mi stala, když jsem se jednou vracel ze šachového kroužku. Mohlo mi být tak 10 let, šel jsem se pěšky až z Vinohrad, hlavou mi táhly nějaké šachové partie a vůbec jsem nedával pozor. Někde za Pavlákem mě obestoupilo několik romských kluků různého stáří, většinou starších. Vůbec jsem je neznal, ale typoval bych bratry nebo příbuzné. Ten nejmenší, asi tak stejně starý jako já, mi dal pěstí do břicha, ti větší stáli v nepříjemně těsné blízkosti. Tak jsem jim proklouznul a zdrhnul. Ani se za mnou nehnali, jen se smáli. Nevím, co to mělo být - snad si ty rodinné klany tu svou skvělou soudržnost musí nějak od dětství vybudovat. Jako kluka mě to dost vzalo.
V 90. letech se jeden "bílý" chlápek z Podskalí jménem Václav Havel stal prezidentem. Všichni Romové z Podskalí i centra Prahy pak zmizeli. Takže když jde dnes úředník Ministerstva práce a sociálních věcí do práce nebo na oběd, nehrozí mu, že bude "multikulturně obohacen" nějakým z rodinných klanů z protější strany ulice. Ty všichni byli vystěhováni snad někam do Litvínovic nebo kam. (pozor, sarkasmus) Pak že Praha nedokáže vyřešit problematiku multikulturního soužití.
Nejdokonalejší personifikace nacistického zla je doktor Mengele,
provádějící kruté pokusy na nevinných dětech. Z dnešního pohledu to
hodnotím tak, že já i můj romský spolužák jsme byli oběti takových
mengelů. I když tehdy jsem to tak nevnímal, tak pro to romské dítě to muselo být ještě mnohem horší než pro mě. Ok, uznávám, že na rozdíl od Mengeleho "pokusných objektů" my jsme přežili jen se šrámy na duši. I
tak je to zlo.
Je hrozné, že megelovské pokusy na lidech se dělají i dnes. A to ještě ke všemu zcela zbytečně, když už je výsledek dávno známý z těch experimentů na nás. Ale ze všeho nejodpornější na mulťácích je, že jim musíte říkat, jak se vám to všechno líbí. Ani sám doktor Mengele netrestal oběti svých experimentů za "projevy nenávisti", když daly najevo, že se jim jejich utrpení nelíbí. Ani komunisti po nás nic takového nechtěli. Dnes je to ještě horší. Do takhle zvrácených sadistických her nás nutí jedině mulťáci.
Toto není konec mé úvahy. Prozatím šlo koneckonců jen o výčet několika nesouvisejících historických faktů, které dokládají, že multikulturalismus je někdy podobný a třeba i ještě horší, než nacismus. Otázka je, proč to tak je. Proč ta nacisticko-multikulturní bipolární porucha společnosti zcela zákonitě přejde z jednoho svého pólu do druhého.
A hlavně - jaká je alternativa.
Takže pokračování příště.