Nedávno jsem si skvěle popovídal s umělou inteligencí o svém oblíbeném tématu – rozboru liberální ideologie. Bylo to překvapivě inspirující: konečně někdo, kdo nejenže rozumí, ale přidává i vlastní myšlenky a souvislosti, které pomáhají lépe chápat realitu. Konkrétně jsem se bavil s Grokem 3, jak se lidé zacházejí s názorovými i jinými mezilidskými odlišnostmi.
Je obecně známo, že liberální ideologie slibuje zářnou budoucnost, ke které se dopracujeme prostřednictvím tolerance. Například v některých zemích se jezdí vlevo, což je zcela jasně kulturně podmíněný vzorec chování, na kterém není nic špatného. Harmonických vztahů s nositeli tohoto kulturního vzorce dosáhneme tím, že budeme tolerovat jízdu vlevo i u nás. Problémem jsou jen osoby poukazují na kolize mezi auty jedoucími vpravo a vlevo. Je to samořejmě jen hrstka bigotních xenofobů, kteří si nenávist k lidem vychovaných v prostředí, kde levá strana je ta pravá, maskují jakousi fanatasmagorickou takzvanou fyzikou. Chybí jim totiž empatie pro pocity lidí, kteří se ničeho nic ocitli tady u nás. Ale není možné tolerovat netoleranci, a empatie pro vadné jedince projevující takový nedostatek empatie by byla slabost. Je třeba je cancelovat ze světa, pak si každý pojede po té straně silnice, která mu zrovna v té chvíli přijde lákavější, všichni se budou mít rádi, jednoduše nastane zářná liberální budoucnost. Jak je to snadné.
Takové sociální inženýrství v reálném světě nefunguje. Samozřejmě by si každý přál zářnou budoucnost, kdy se všichni budou mít rádi, ale tato cesta tam prostě nevede. Je to vlastně analogické marxismu, který sliboval hojnost pro všechny zavedením plánované ekonomiky. Problém nebyl, že by někdo odmítal hojnost pro všechny. Problém je v tom, že na marxismu založené sociální inženýrství v realitě vede úplně opačným směrem než ta slíbená zářná budoucnost. A proto jsou tyto ideologie omyly. Je úplně snadné to pochopit.
Zůstává otázka, jaký přístup k odlišnosti fungujíce. Jaké mentální procesy lidé používají, jak to, že spolu lidé při vší své odlišnosti často dobře vycházejí? Tyto otázky si neklademe jako první na světě. A sečtělá inteligence, třeba i umělá, na ně zná odpovědi.
Už kolem dvou let si dítě začíná uvědomovat, že jeho názory a přání se mohou lišit od okolí. A velmi rychle si osvojí základní strategii, jak se s těmito rozdíly vypořádat: prosadit svou vůlí. To může zahrnovat dramatické projevy – válení se po zemi, máchání rukama, hlasitý řev, kopání do všeho kolem nebo ignorování okolí. Jde o jednoduchý, ale účinný způsob, jak dosáhnout svého. V podstatě se jedná o souboj vůlí: kdo vydrží déle, komu méně vadí trapnost situace, kdo se méně bojí následků – ten obvykle prosadí svůj názor, třeba i na to, zda je mrkvička chutná a zdravá.
Tento přístup je snadno naučitelný a mnoho lidí ho používá celý život. Má však své limity – je vyčerpávající, často destruktivní a výsledky bývají suboptimální. Ne každý je s Vámi ochoten budovat vztahy založené na neustálém střetu vůlí.
Kolem desátého roku života se dítěti otevírá zcela nový svět: svět sociální dovednosti slučování perspektiv. Je to tak elemetární schopnost, že si jí často ani neuvědomujeme, podobně jako si neuvědomujeme algoritmy prostorového vnímání nebo gramatická pravidla. Je to právě ta dovednost, která Mauglímu umožnila přežít, když ho hodili do jámy plné jedovatých hadů. Kdyby se začal vztekat a mlátit kolem sebe ručičkama, hadi by ho určitě uštkli. Ale Mauglí chápal, že hadi kousnou jen proto, že se bojí, aby na ně někdo nešlápl. A tak zachoval chladnou hlavu, slušně pozdravil a jednoduše se s nimi domluvil, že nebude nikam šlapat. I přes odlišnosti našel řešení, které vyhovovalo oběma stranám.
Umělá inteligence potvrzuje, že věk kolem deseti let je skutečně klíčový pro rozvoj této schopnosti. (V předchozích příspěvcích jsem tedy tak trochu objevil Ameriku, to je ovšem v pořádku, je to krásný kontinent). Samozřejmě jde o věk, když se úspěšné sloučení perspektiv může poprvé úspěšné povést v nějakém hodně jednoduchém případě, třeba rozdělit si koledu se sourozenci nebo si zahrát Minecraft s kamarády a nepohádat se u toho. Je to jen začátek, který vyžaduje další zdokonalování. Určitě nikomu nedoporučuju doopravdy házet desetileté děti mezi jedovaté hady. Ale i když věk je jen orientační a ne každý člověk je v tom stejně dobrý, jde o univerzální lidskou schopnost.
Zajímavé je, proč trvá deset let, než se ji děti naučí. Za takovou dobu let by se inteligentní člověk naučil do slušných detailů obecnou teorii relativity nebo kvantovou teorii pole. Co je tedy na slučování perspektiv tak složitého? Klíčová podmínka je schopnost empatie - lidé musí navzájem své perspektivy chápat. Bez porozumění druhému nelze hledat společné řešení. Abychom mohli někomu vyjít vstříc, musíme nejprve pochopit, co potřebuje a proč.
Empatie je komplexní soubor dovedností, které se vyvíjejí postupně a jsou částečně podmíněny fyziologickým vývojem mozku. Dítě musí pochopit, že i ostatní lidé mají emoce, které jsou stejně opravdové, jako ty jeho. Musí pochopit, že stejné podněty mohou u různých lidí vést k různým emocím, a naopak. Že různí lidé mohou mít různé informace a co to s nimi dělá. Že lidé ne vždy dávají emoce najevo. Musí se naučit anticipovat změny emocí. Musí pochopit, že nikdo nemůže mít všechno, po čem touží, a že se nedá vyhovět všem. To vše není jednoduché ani pro dospělého. Proto v těch nejjednodušších případech mohou být lidé ve slučování perspektiv úspěšní až v deseti letech.
Zajímavé je, že se v češtině na tento termín nedá nic vygůglovat. Grok si to ovšem nevymyslel: v angličtině integration of perspectives existuje a jen co dopíšu tenhle příspěvek, musím si někde změřit své PIC (Perspective Integration Capability). V českém prostředí ale vyhledávač nenajde žádný podobný termín a tento termín je neznámý i pro statisticky nevýznamný vzorek mých přátel z oblasti psychologie. Nejbližší k tomu je asi "dohodnout se" nebo "vyjjít si vstříc", ale to zavání pouhým kompromisem 50:50. Slučování perspektiv spočívá v kreativním řešení 90:90.
Je poučné si uvědomit, kolik institucí dospělého světa je na této dovednosti postaveno. Vztahy bez řídící autority – například partnerské vztahy, diplomacie, pluralitní demokracie nebo obchodní dohody – všechny stojí na schopnosti porozumět si a domluvit se. A je-li nadřízený, obykle se stejně nemůže chovat úplně svévolně. Slučování perspektiv je klíčem k těmto vztahům. Je to dovednost tak základní, jako časování sloves.
Slučováním perspektiv je ovšem v rozporu s tolerancí, s liberálním sociálním inženýrstvím. Rozpor je samozřejmě jasný u cancelování, "boji proji projevům nenávisti" nebo považování empatie k lidem s jinými názory za slabost. Ale navíc i ona posvátná tolerance spočívá vlastně v ignorování toho, co a proč druhý člověk dělá. Slučování perspektiv vyžaduje aktivní snahu porozumět. Důsledek takové tolerance je, že slučování perspektiv je mimo provoz.
Mimochodem ignorance spoluvěřících je specifikum liberální ideologie. Ignorovat odpůrce učí všechny ideologie. To má svojí logiku - potřebují udržet jednotu a stabilitu uvnitř skupiny. Musí se vyrovnat se skutečností, že existují lidé, kteří "nepochopili ušlechtilost" danné ideologie a racionalizovat jejich ignoranci. Musí prostě potlačit zpětnou vazbu přinášející informaci o tom, že její sociální inženýrství nefunguje. Proto všechny ty obrazy nepřítele vykreslující odpůrce jako hloupé, v zajetí atavismů a/nebo ovládané temnými silami. To je normální projev každé ideologie. Ale jen liberál chce ignorovat lidi, se kterými se přeje mít dobré vztahy.
Důsledky tohoto napětí vidíme v mnoha oblastech dnešního světa – od nefunkční diplomacie přes polarizovanou demokracii až po narušené mezilidské vztahy. Místo dialogu často nastupuje emocionální reakce, připomínající dětské vztekání. A právě tam, kde dochází ke střetu kulturních vzorců, by bylo nejvíce potřeba empatie a schopnosti slučovat perspektivy. A tam je liberalismus nejtoxičtější.
Ovšem liberální ideologie se často prezentuje jako vrchol empatie, vzdělanosti a kultivovanosti. Její stoupenci se mnohdy vnímají jako ti nejmírumilovnější a nejpokročilejší lidé, kteří mají morální nárok vést společnost k lepší budoucnosti. Jak ale tento obraz souzní s tím, že právě liberální přístup může mít potíže s tak základní sociální dovedností, jako je slučování perspektiv?
Je to podobné jako proslulý novoguinejský kmen lovců lebek, který z upřímného přesvědčení ještě nedávno každému, kdo nebyl z jejich kmnene, usekl hlavu. Tedy asi by bylo přesnější říct ukňahňal hlavu, protože byli na úrovni doby kamenné a kamenou sekerkou to nemohlo jít moc dobře. Pozoruhodné je, že byli také přesvědčeni o tom, že jsou nejmírumilovnější, nejpokročilejší a vůbec nejúžasnější lidé na světě. Logika je jasná: ukňahňat hlavu každému, kdo není z kmene, narušuje zpětnou vazbu. Prostě lovcům lebek chyběl pohled zvenčí, nějaké nezávislé srovnání. A když není možnost srovnání, je přirozené se domnívat, že jste ten nejpokročilejší, nejkultivovanější, nejúžasnější a nejmírumilovnější kmen na světě, a vaší kamenou sekerku a hromadu hnijících hlav na návsi za jasný důkaz tohoto nezvratného faktu. Ztratit schopnost sebereflexe má drastické důsledky.
Situace liberálů je podobná - všechno to jejich cancelování a ignorování jim narušilo zpětnou vazbu. A tak jsou například schopní vyčistit Matiční ulici od jejích obyvatel - jen tak, bez jakéhokoliv jiného důvodu, než aby demonstrovali svojí ideologii - a přitom se považovat za empatické. Má to stejnou logiku jako u těch lovců lebek.
Liberalismus není žádná roztomilá pomatenost typu psychoanalýzy pro křečky. Budování zářné budoucnosti je historií dobře prověřená cesta k zabíjení, obzvlášť v situaci, kdy se navzdory bolestnému sociálnímu inženýrství zářná budoucnost ne a ne dostavit. Doktrína "boje proti projevům nenávisti" racionalizuje potlačování svobody slova, takže je to ze své podstaty ideologie směřující k potlačování práv a svobod. Jednoduše řečeno, je to toxická totalitní ideologie vedoucí k destruktivnímu sociálnímu inženýrství způsobujícímu přesný opak toho, co slibuje. Přináší války, koncentráky, smrt milionů lidí, tak jak to koneckonců (mlado)turečtí liberálové už předvedli v roce 1915. Nepřínáší žádnou zářnou budoucnost, maximálně tak ozářenou. Je to ten největší problém současného světa.
Jediná cesta, jak z toho ven, je slučování perspektiv. Vztekat se jako tříleté dítě nepomůže. A dává velmi dobrý smysl chápat perspektivy osob, které samy nejsou schopné chápat perspektivy jiných. Naopak – dává velmi dobrý smysl snažit se chápat perspektivy i těch, kteří sami nejsou schopni chápat perspektivu druhých. Vždyť právě to dělá každý rodič, když se snaží porozumět svému dítěti.
Stejně tak má smysl snažit se porozumět liberálnímu pohledu na svět. Porozumění druhé straně – jejím motivacím, slabinám a pákám – není slabost, ale strategická výhoda. I když se slučování perspektiv nedaří, porozumění je krok správným směrem.
Slabinou liberální ideologie je, že narušuje lidské vztahy na tak základní úrovni, že je prakticky nemožné být autentický liberál. I ten největší introvert je společenský tvor, kterému vůbec nevyhovuje uspořádání typu ignoruj a buď ignorován. Pořád ještě máme nějaké vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, mezi přáteli různých politických orientací. Pořád se ještě točí filmy, píší knihy a zpívají písničky, které nejsou jen nudná opakování liberálních klišé. A takové věci se liberálům nepodaří vymýtit, protože ani oni prostě nepřestanou být lidmi. Mohou z toho mít výčitky svědomí, které je mohou vést k absurdnostem, to ano. Ale diskreditace liberální ideologie pro ně může představovat cestu zpět k lidskosti.
Samozřejmě nelze očekávat, že pár vlídných slov a nějaký ten logický argument osvobodí oběť ideologie z jejího tunelového vidění. Samozřejmě by bylo neempatické očekávat, že když liberály slušně požádáme, jestli by nemohli zase začít používat empatii, sebereflexi a slučování perspektiv, tak že s radostným zavýsknutím ve svém mozku zapnou prefrontální kortex. Takové kroky samy o sobě nestačí. To ale neznamená, že jsou bezvýznamné.
Slučování perspektiv nabízí mnohem nadějnější budoucnost než liberální ideologie. Pravda, porozumění je náročnější ignorance. Vyžaduje komunikaci, naslouchání, lámat si hlavu, co druhý potřebuje a co ho trápí. A i tak vám někteří lidé budou lézt na nervy. Ale i když to není dokonalé, nic lepšího zatím nikdo nevymyslel. Je to jediná opradu fungující cesta, jak žít ve společnosti plné různorodých perspektiv – tedy mezi lidmi. Čím lépe se naučíme chápat druhé, tím krásnější může být naše společná budoucnost.
