Klepáč

Omlouvám se, ale tenhle příspěvek bude trochu strašidelný. Vím že to někteří lidé špatně snáší a drastičtějším detailům se tak budu vyhýbat. Moc se omlouvám, jesli někdo nebude kvůli této historce celou noc spát.

Možná jste si někdy povšimli klepání, které občas vychází ze zdí budov. Takové rychlé "klep-klep-klep-klep-klep-klep". Možná je to častější při změnách teploty a často se to nese z ústředního topení, ale zdroj je i tak naprosto záhadný. Tak teď vám o tom něco povím.

Před dávnými časy zemi drancovali Švédové. Asi by bylo korektntější říkat Skandinávci, protože tenkrát celá Skandinávie bylo Švédsko, ale jak jsem to slyšel, tak to budu vyprávět i vám. Jednoho dne tihle ďábelští Švédové přijeli do města Berouna. A hned si vyšlápli na městkého pokladníka jménem Klepáč.

"Naval městskou pokladnu!", obořili se na něj.

"Nedám!", odpověděl jim pokladník.

"Kde ji máš?", pořád na něj ti Švédové.

 "Všechny peníze jsou ukryté. Nikdy je nenajdete," vysmál se jim pokladník.

"Prozraď nám kde, nebo s tebou bude zle!", sesypali se na něj Švédové.

"Nikdy!", vykřikl rozhodně Klepáč.

Švédové vystavili ubohého městkého úředníka tomu nejkrutějšímu mučení, jaké si dovedete představit. Navzdory tomu ale statečný pokladník radši na mučidlech zemřel, než aby úkryt městských peněz prozradil. Švédové tak nakonec z Berouna odtáhli s prázdnou.

Klepáčův duch ale zůstal dál na tomto světě. Jakmile se chce někdo někde neoprávněně zmocnit svěřených peněz, ozve se z hloubi zdí ono "klep-klep-klep-klep-klep-klep", to jak si duch pro nepoctivce jde. A aby bylo jasno, Klepáčův duch nereaguje pouze na zjevné loupení. Hlídá i všechny zpronevěry, tunelování a jakékoliv další způsoby odklonění peněz. Ani ta nejrafinovanější účetní klička ho neoblafne! Pokladníkův duch vidí všechno.

Vím, že se nejspíš tak trochu usmíváte. Na duchy dnes moc lidí nevěří, a historka ze začátku 17. století také málokdy bývá považovaná za věrohodnou. Ale povím vám teď něco, co se stalo jen před pár lety a každý si to může snadno ověřit.

Žil v Česku jeden předseda vlády. Byl nejmocnější muž v celé zemi, a jeho strana ve volbách dostala nejvíc hlasů ze všech. Ale když byl uveden do svého úřadu a viděl tam tu velikánskou a plnou státní pokladnu, pomyslel si: "Jé to jsou ale krásné miliardičky. Jak se tak hezky lesknou! Škoda že si nějakou nemůžu odnést domů. Smůla, že tu jsou všechny ty zákony a demokratické kontroly. A ze všecho nejlepší by bylo, kdybych ty peníze mohl použít na svojí volební kampaň. To bych mohl být ještě mnohem a mnohem mocnější, než jsem teď!" Ale k jeho lítosti tenkrát platil zákon o financování politických stran, který předsedovi přesně tohleto zakazoval.

Předseda vlády se ale nevzdával. Vymyslel elegantní kličku. Domluvil se s jedněmi Skandinávci: já vám zruším všechna cla a vy pošlete velikánskou hromadu peněz na propagaci ideologie mojí strany.  Rafinované, že?

Nejdřív byli všichni spokojení. Peněz ve státní pokladně teď bylo méně, to sice ano, ale zase tu byly všechny ty krásné pohádky placené z těch nových fondů! Vyprávělo se, jak teď už všichni budou jenom šťastní! Pan předseda jen pár lidem zavře pusu a hned se všichni budou mít navzájem rádi! Všichni poddaní od rána do večera jen unešeně poslouchali ta krásná vyprávění.

Jeden člověk ale přece jen úplně šťastný nebyl. Byl to sám onen předseda vlády. Když se totiž večer pokoušel usnout, najednou ho z hloubi zdí jeho domu probudilo takové nenápadné rychlé "klep-klep-klep-klep-klep-klep". Hned ráno zavolal topenáře, ti prohlédli každou trubku a radiátor. Nic zvláštního ale nenašli.

Jenže druhou noc se zase ozvalo "klep-klep-klep-klep-klep-klep". To už předsedu trochu vystrašilo. Ráno zavolal Bezpečnostní Informační Službu, která prohledala celý dům. Každá cihla a parketa byla zrentgenovaná. Nic neobvyklého nenašli.

Jenže další noc zase: "klep-klep-klep-klep-klep-klep". Premiér už byl s rozumem v koncích. Ani žádný poradce mu nedokázal nic kloudného poradit. 

Až jednou narazil na jednoho starého moudrého účetního. Ten se při jeho vyprávění strašně vyděsil: "Pane předsedo, to si pro Vás jde Klepáč! Je pro Vás jen jediná záchrana - zříct se všech nepoctivě nabytých peněz a výhod. Jinak s vámi bude zle!"

"Cože? Vracet peníze kvůli nějaké stupidní duchařské historce?", vysmál se mu zpupně premiér. "Ani náhodou. Chci být mocnější a mocnější, až budu nejmocnější na celém světě." A žádné peníze nikdy nikomu nevrátil.

Nevím přesně, jak tyhle nadpřirozené síly vlastně fungují. Skutečnost je ovšem taková, že po panu předsedovi vlády se jakoby slehla zem. A ta jeho kdysi nejmocnější strana při posledních volbách nepřekonala ani hranici nutnou pro vstup do parlamentu. To si může každý snadno ověřit. Takže něco pravdy na tom povídání bude.

Ještě jednou s Doníkem

Biden je nově zvoleným prezidentem USA a už se rýsuje nějaké to bombardováníčko neposlušných zemiček zpět do doby kamenné. Tak si říkám, že bude potřeba si připomínat, že to šlo i bez toho. Třeba nějakou pěknou písničkou.

Co třeba pokaždé, když Biden nechá v rozporu s mezinárodním právem pobít víc jak 1000 lidí, tak nasdílet na FB následující písničku? Nemyslím, že by to bylo nějaké trolení. Bude to prostě připomenutí reálné alternativy. A s hezkýma kočkama, to přece nikoho neurazí.

 A nikdo se nemusí bát, že by se mu ta písnička nějak ohrála. V tomto ohledu sázím na to, že smáznou nejdřív Les Brigandes a mě až potom. 

Cenzura a konspirace

Jsem velký fanoušek konspiračních teorií. Autoři ostatních literární žánrů byly grantovými komisemi dávno sterilizováni do armád ukázněných, státem placených politruků. Oproti tomu konspirační teorie jsou jedna z mála posledních výsep divoké lidské tvořivosti, bez které by naše kultura ustrnula. Konspirační teoretici jsou bez nadsázky pilíř naší společnosti.

Mimochodem někomu jsem před lety půjčil svojí kopii knihy The Illuminatus Trilogy a zapomněl komu. Je to jasná indicie, že mi vesmírní ještírci telepatickými paprsky promazávají paměť. Ale kdyby jste jí u sebe náhodou našli, tak prosím vrátit. Je to to vydání s obálkou do modra s delfínem.

Navzdory tomu je docela s podivem, kolik konspiračních teorií se vyrojilo na téma covidu. Při tom epidemie ani očkování není nic konceptuálně nového. Čipy od Billa Gatese implantované do nosu při testech na covid jsou asi nějaké zavirované, že tomu nedokáží zabránit. I profesor Flégr přišel s nic moc originální teorií, že agenti ruského imperialismu rozvracejí naše pokročilé zřízení podrýváním důvěry v očkování.

Ruku v ruce s konspiračními teoriemi jde vždy cenzura nebo alespoň volání po cenzuře. Oba tyto jevy mají společnou příčinu - nízkou vzájemnnou důvěru napříč společenskými vrstvami. Na rozdíl od tvořivosti konspirátorů je ale cenzura jev jednoznačně negativní. Bohužel na téma cenzury se vyskytuje spousta předsudků a omylů.

Nejčastější předsudek o cenzuře je ten, že zvýší důvěru společnosti v její instituce. Pamatuji se na jeden článek v Rudém právu před rokem 1989 o tom, jestli je vhodné psát o zatčení nějakého místního náčelníka policie kvůli hospodářské kriminalitě. Někdo si asi tenkrát myslel, že odhalení takové kriminality ve vlastních řadách je vlastně úspěch policie, a že náprava je pozitivní informace, o které je potřeba veřejnost se slávou informovat. Článek v Rudém právu ale jasně zakazoval něco takového rozmazávat s odůvodněním, že informace o kriminalitě by důvěru v policii podryla. A když bude každému jasné, že o takových věcech je lepší mlčet, tak to důvěru ve státní orgány zvýší. Podobné předsudky se ovšem vyskytují i dnes.

Společenské zkušenosti s cenzurou byly před rokem 1989 docela bohaté. Závěr je ten, že cenzura systémovou důvěru ničí. Samozřejmě že se občas nějakému lokálnímu pohlavárovi díky ní podaří něco zatlouct, na to je dobrá. Ale lidi si tajnůstkářství dobře uvědomují a celkový dopad na důvěru je z dlouhodobého hlediska výrazně negativní. Proto je v postkomunistických zemích tak málo cenzury - ne že by tu nebyli grázlové, co se snaží lidi obrat, ale každý grázl chápe, že účinek cenzury na důvěru lidí by byl přesně opačný, než potřebují. Že by soudruzi z Bruselu a Silicon Valley byli tak hloupí, aby k této zkušenosti ještě nedospěli?

V této souvislosti je jistě zajímavé, že Facebook začal cenzurovat protiočkovací příspěvky v červenci 2019. Chápete to? Facebook začal vytvářet protiočkovací psychózu zhruba ve stejné době, kdy po světě běhal první nakažený covidem. Náhoda?

Rudý říjen

Poslední dny jsem zhltnul tuny příspěvků na téma amerických voleb a politiky obecně. Ve všech českých komentářích mi chybí důležitá souvislost, kterou jsem s překvapením vypozoroval ve společnosti Sun Microsystems, kde jsem pracoval v letech 2006 - 2009. Je to docela důležité pro to, co očekávat od následujících 4 let vlády Bidena/Harrisové.

Předeslal bych, že každý zasloužilý zaměstnanec Sunu, této megakorporace s ústředím v Silicon Valley, by se rozhodně bránil označení americká společnost. Neodlišovat obyvatele pupku světa od polodivochů z Oaklandu až někde za mostem, to by vám jakožto cizinci z daleka snad i prominuli. Ale házet je do jednoho pytle s mastodonty z východního pobřeží, kteří jsou pomalu neodlišitelní od nějakých Evropanů? To je pro avantgardu světového technicko-společenského vývoje přímo urážka.

U lidí z Kalifornie mě překvapila jejich fascinace marxismem-leninismem. Například propagační firemní akci Sunu marketingoví mágové ze Silicon Valey pojmenovali Red October (Rudý říjen, tj. VŘSR). Při tom nešlo o žádné popravy, podstatou bylo uvolnění softwaru jako open-source. Proč tuto veselou propagační akci hýřící vtipem a tvořivostí zaměřenou celsvětově na jednoznačně bohatší lidi radši nepojmenvali Rape of Nanking nebo Chimneys of Auschwitz, ale nechali se inspirovat zrovna Marxem a Leninem? Pro nás je docela překvapivé, že se někdo sám hlásí k tak tragické ideologii.

Proč to tak je, o tom se dá dlouho spekulovat. Je fakt, že Silicon Valley, jakožto celá oblast San Franciska, je historicky silně hipícká. Jejich znalosti marxismu jsou stejně chabé jako u lidí ze západu obecně - zkoušku z Historie mezinárodního dělnického hnutí na matfzyu by z nich bez dalšího studia neudělal nikdo. U Američanů se také často obejvují negace oficiální státní ideologie a rituálů. Například školní vyučování na základních školách začíná každé ráno přísahou vlajce USA, což předvídatelně mezi mladými lidmi vede k velké popularitě převráceného rituálu pálení vlajky USA. Podobně je možné oficiální studenoválečný antikomunismus negovat hlášením se k marxismu. Také marxismus vylepšili - vykořisťovanou dělnickou třídu nahradili vykořisťovanými černochy a muslimy, takže místo diktatury proletariátu hlásají klečení před černochy a podvolení se islámu. V neposlední řadě se prostě američané považují za tak děsně chytré, že zkušenosti ostatních národů se jich prostě netýkají. Kdo ví.

V americké politice létají běžně nejhorší nadávky. Kdyby člověk soudil jen podle tisku, byl by to tam samý Hitler a Stalin a rasista, při tom ani autorovi toho kterého článku není evidentně jasné, jaký má takové přirování smysl. Prostě jako když řekneme, že je někdo vůl jen proto, že jede příliš rychle. Ještě tak kdyby jel moc pomalu, to by se snad nějaká analogie s volem dala najít. Ale obecně takové nadávky a urážky nemají žádný obsah. Je to prostě jen projev emocí, který realitu spíš zatemní než popíše.

Marxismus je ale jiný případ. Tato pomýlená ideologie má ve všech vrstvách americké společnosti své obdivovatele a následovníky. I kdyby nebylo jasné, poč to tak je, je to realita. Není v tom žádná nadsázka. 

Přejmenování EU

Můj silný vztah k progresivismu je určitě čtenářům tohoto blogu jasný. Také je tady snad všeobecně známé a ověřené, že bych se za žádných okolností nebyl ochotný dopustit sebemenšího sarkasmu. Musím se vám tedy svěřit, jak moc mě trápí problém politicky nekorektního jména Evropské Unie.

Celý pokrokový svět vymazává osoby spojené s negativními stránkami lidské historie. Z Přírodovědného muzea v Londýně byla odstraněna socha Charlese Darwina, jehož objevná plavba byla umožněna koloniálním Britským impériem. Jméno mění román Agaty Christie Deset malých černoušků i sportovní klub Washington Redskins. Diskutuje se o přejmenování hlavního města USA Washingtonu. I u nás v Evropě je potřeba držet krok s dobou.

Co za postavu je to ta Evropa, jejíž jméno se objevuje ve jméně naší Unie? Evropa se o to zasloužila tím, že byla unesena bohem Diem v podobě býka. Díky tomu se stala královnou, Diovou oddanou ženou a matkou jejich syna Minóa. Na její počest Zeus pojmenoval jejím jménem celý kontinent. To je obecně známý příběh.

Je zcela zjevné, že únos Evropy odporuje standardům genderové rovnosti. Jde o násilí v rozporu s Istanbulskou konvencí i současně platnými právními normami. Takováto zřejmá glorifikace sexismu je protikladu s prioritami stanovenými Radou stálých zástupců EU, jako účinné, systematické a soustavné uplatňování genderového hlediska ve všech politických oblastech. Má se snad paní Evropa stát vzorem pro genderově pokrokovou mládež?

Navzdory všem dosavadním snahám EU je genderová rovnost pořád nikde - viz např. první část výše uvedeného usnesení Rady stálých zástupců. Nezbývá tedy než přitvrdit v důslednosti prosazování genderových priorit EU. A jak se důsledněji a razantněji vypořádat s tíživým dědictvím minulosti, než odstranit jméno této kontroverzní osoby z názvu našeho státu a všech jeho oficiálních institucí? Symbolický význam takového kroku může těžko něco překonat.

V současné době Komise EU volá po sociálně spravedlivé Evropě. I v souvislosti s tím tedy navrhuju EU přejmenovat na Svaz sociálně spravedlivých republik (Union of Socialy Strict Republics).

O vymývání mozků

Tohle je tak trochu trapný, ale pravdivý příběh z mého života. Když mi bylo 6 let, nastoupil jsem do první třídy základní školy Botičská. Naše hodná soudružka učitelka nám tak přesvědčivě líčila hrůzy kapitalismu, všechny ty zlé imperialisty, které dětem na západě nedovolí mít takové hezké hračky jako tady, že jsem z toho měl 100% vymytý mozek. Z čtvrtky jsem si vystříhl pěticípou hvězdu, červenou pastelkou ji vybarvil a pověsil jsem si jí doma nad postýlku.

Že něco není krásné a v pořádku jsem si doopravdy uvědomil, když jsem viděl, že moje maminka kvůli tomu brečí.  Před tím se s námi rodiče doma o politice moc nebavili. Ono se to šestiletému dítěti ani moc racionálně vysvětlit nedá. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že dědečka komunisti popravili a spoustu dalších souvislostí. Samozřejmě i z reakce táty a dalších příbuzných bylo jasné, že není něco v pořádku. Pláč mojí mámy byl ale klíčový.

V té době byly živé příběhy z dob nacismu i stalinismu o dětech, které udaly vlastní rodiče, což vedlo k jejich popravě. Jejich symbolem byl Pavka Korčagin, hrdina z Ostrovského románu Jak se kalila ocel, který jsem se nikdy neodvážil přečíst. V sedmdesátých letech v Československu už vymytý mozek tak vysloveně nebezpečný nebyl - v té době se za špatné názory maximálně tak vyhazovalo z práce. Pavka Korčagin byl všeobecně vnímán spíš jako příklad hrůz stalinismu než jako vzor hodného hocha. I tak byl vymytý mozek po zásluze vnímán jako neštěstí a nebezpečí.

Mé komunistické období naštěstí netrvalo déle než pár týdnů. Kromě šoku pro své rodiče jsem nikomu nestihl nijak ublížit. Takže vlastně o nic významného nejde.

Co je ale podstatné je, že si dodneska docela dobře vybavuju, jaké to je. Mít vymytý mozek je totiž strašně fajn. Cítíte se chytře a důležitě. Chápete běh dějin, jste na jejich správné straně. Kdo může být proti? Snad jenom nějací trapní bezcharakterní amorální sobci a nebo pomatení iracionální hlupáci, s kterými vůbec nemá cenu se bavit. Celé to dává vašemu životu smysl. Prostě si připadáte kůl.

Ani dnes není problém nechat si vymýt mozek. Dobrý rozpoznávací znak je ten "obraz nepřítele" - ten postoj, že všichni, kdo nesdílí ideologii, jsou amorální sobci a nebo iracionální hlupáci. Ideologie potřebují kolem svých oveček ohrádku, která jim znemožní komunikovat s těmi venku, protože kdo ví, jaké myšlenky by jim to nasadilo do hlavy. No a s bezcharakterními amorálními sobci ani iracionálními hlupáky se přece nikdo bavit nechce. A i kdyby k tomu nedopatřením došlo, ten normální člověk tam venku obvykle nijak netouží povídat si s někým, kdo ho uráží tím, že ho prohlašuje za sobce nebo hlupáka. Primární účel obrazu nepřítele je jakási mentální železná opona nutná k udržení Pavků Korčaginů ve stádě. Zároveň má ale jiný význam - navenek funguje jako billboard do dálky hlásající "Super kůl vymývání mozků zde!"

 

Je empirický fakt, že kdo zažil komunistickou propagandu, je mnohem rezistentnější i vůči multikulturní a jiné progresivistické propagandě. Projevuje se to třeba tak, že podpora masové imigrace je u starší generace v postkomunistických zemích mizivá. Příčin může být víc, třeba i ty zkušenosti z romského experimentu. Mě osobně ovšem zcela spolehlivě odradilo vymytí mozků mulťáků, zjevné z toho jejich obrazu nepřítele jakožto "xenofobních nácků" nehodných svobody projevu. Pavkové korčaginové ve mně prostě vzbuzují snad iracionální, ale oprávněný hnus.

 

Alternativa k multikulturalismu

Tento článek bezprostředně navazuje na předchozí kritiku multikulturalismu, Vinetoua a Hitlera. Bez jeho přečtení nebude tenhle dávat moc smysl.

Jak vycházet s lidmi z jiných kultur? Stejně jako s kýmkoliv jiným. Základem je porozumění a respekt. Opravdu to funguje, opravdu dokážu dlouhodobě dobře  vycházet s lidmi ze všech kontinentů a dokonce i z Ústí nad Labem. Evidentně je tedy takový přístup lepší než multikulturalismus.

Elementární poznatek kulturní antropologie je, že kulturní rozdíly mohou být nečekaně hluboké. Učebnicový příklad jsou smrtelně ranění japonští vojáci v bitvě o Guadalcanal, kteří po amerických zdravotnících radši stříleli, než aby se nechali ošetřit. Člověk by totiž nečekal, že raněný pomalu umírající v louži vlastní krve je kulturně podmíněná role, jejíž symbolický význam je třeba pečlivě vyhodnocovat. To je ovšem omyl, který snadno může stát život. Lidé z jiné kultury opravdu mohou být docela dost jiní. Porozumět jim a zároveň je respektovat není vůbec triviální.

Když se řekne kultura, spousta lidí si představí Národní divadlo, lidi v obleku popíjející ve foyeru červené/bílé a klábosící, že metafyzické metafory byly dnes skutečně obzvlášť působivé. Lidská společenství jsou ale variabilní i v tom, jak lidi řeší své spory, jak získávají svoji důvěru, jak probíhá vynucování společenských norem, čeho si lidé na sobě váží, jak dávají najevo svoje emoce, atd atd. Takové věci jsou obecně v různých kulturách různé.

Tyto principy jsou v přímém protikladu s multikulturalismem. Ten kulturní rozdíly popírá nebo bagatelizuje. V májovkách si německý inženýr a náčelník Apačů padnou do oka, protože jsou to oba gentlemani, a bez velkých řečí se shodnou, co je dobré a zlé. Rozdíly v hodnotových schématech nebo jiných hlubších charskeristikách by podle multikulturalistů byl důvod přestat si jeden druhého vážit, a před tím je nutné strčit hlavu do písku. Podle multikulturalismu vlastně žádná kultura ani neexistuje. Jediný způsob je ten náš, a basta. Základem multikulturalismu je západní kulturní šovinismus.

Kulturní šovinismus je do určité míry pochopitelný. Hypotetický příklad - když někdo žije celý život ve městě, kde se jezdí vpravo, je snadné podlehnout dojmu, že je to "univerzální lidská hodnota". A když takovému člověku řekněte, že v Británii se jezdí vlevo, tedy nespňuje jeho "univerzální hodnoty", logicky to pochopí tak, že podle Vás jsou Britové nedovyvinuté poloopice. To je podstata multikulturního "boje proti rasismu". Skutečnost je samozřejmě taková, že Britové vlevo jezdí, ale není to sebemenší důvod nad nimi ohrnovat nos. Přirozeně lidské šovinistické předsudky mulťáků jsou v protikladu k porozumění a respektu.

Reálný příklad je třeba oblíbené konverzační téma mulťáků - "projevy nenávisti". V práci každodenně spolupracuju s řadou Němců a Indů. Tyto dvě kultury se významně liší ve způsobu a všech možných souvislostech projevu emocí obecně, tedy inenávisti. V německé kultuře je tabu projevovat jakékoliv emoce. Pokud by se náhodou vyskytl Němec natolik posedlý nenávistí, že by mu ruplo a začal své emoce projevovat i navenek, bylo by samozřejmě potřeba postupovat se vší obezřetností. Kdežto v kultuře indických kolegů takové tabu vůči projevování emocí není. Verbálně projevit své emoce z nějaké banální neshody je běžné a nevede to k žádným neštěstím. Naopak v Indii, pokud by se na vás kolega za celý den ani jednou neusmál a jen se tvářil naškrobeně, tak by to byl projev minimálně velmi silných antipatií. Co je v Indii nenávistné, je v Německu úplně normální a naopak. Takže pokaždé, když nějaký mulťák spustí o projevech nenávisti, ve 100% případů je zjevné, že o nich mluví v kontextu pouze své vlastní kultury. Že si vůbec neuvědomuje, že to někteří lidé dělají jinak. Že je to prostě jen arogantní kulturní šovinista.

Jiný mediálně populární příklad je kulturní podmíněnost uprchlictví. V islámu má role uprchlíka specifický význam. Ustřední mýtus islámu je, jak se mírumilovný prorok z Mekky a jeho věrní stali uprchlíky a k čemu to vedlo. Například je to i základ jejich letopočtu. Že pro muslimy znamená uprchlictví něco zvláštního je stejně šokující, jako že pro křesťany znamenají něco zvláštního Vánoce. Ale řekněte nějakému mulťákovi, že je k muslimským uprchlíkům přistupovat specificky, jinak budou v pokušení chovat se tu jako Mohamed v Medíně. Dvouleté dítě, kterému matka v samoobsluze odmítla koupit bombóny, bude ve srovnání s ním vzorem dospělosti. Jediná artikulovaná reakce multikulturalistů je zakázat mluvit o faktech, které jejich ideologii usvědčují z omylu.

Jiný důkaz, že pilířem multikulturalismu je kulturní šovinismus, je jeho přístup k nespokojenosti lidí,  kterým se nedaří řešit spory prostředky kultury. To je zákonitá situace v kulturně smíšeném prostředí, kde způsoby urovnávání sporů nejsou navzájem kompatibilní. Pochopitelně to vede k dlouhodobému vyhnívání konfliktů a občas sklouzne ke kulturně univerzálnějším prostředkům, jako jsou násilí nebo hrozba násilím. Žít v takovém prostředí je pochopitelně pro všechny zúčastněné frustrující. Podle ideologie multikulturalismu ale žádné takové kulturní rozdíly nemohou existovat. To vede k pomateným teoriím o tom, že násilí je způsobováno tím, že je lidem dovoleno říkat, co se jim nelíbí (příklad). Podstatou takových představ je šovinistický předsudek, že jediný možný způsob vedení sporů je ten náš.

Multikulturalisté svoji ideologii rádi vydávají za vědu. Ve skutečnosti je s kulturní antropologií a jakýmkoliv opravovým porozuměním člověku a jeho kultuře v silném rozporu. Je to jen snůška předsudků a narcisistické adorace vlastní západní kultury. Je to pavěda, která si podobně jako marxismus-leninismus dodává zdání vědeckosti. Skutečná věda, i ta o lidech, eliminuje teorie, které neodpovídají realitě. Politická ideologie eliminuje lidi, které nevyhovují jejím teoriím. Proto vědecké recepty fungují, ale pomatené idelogie jako je multikulturalismus přinášejí jen neskutečné utpení.

Multikulturalismus je překážka k porozumění a respektu. Tím vlastně lidem, především svým vyznavačům, brání mít dobré vztahy s jinými lidmi. Dělá z nich frustrované nešťastné lidi, a jak nás učí věda, takoví jsou náchylní stát se fanatickými šiřiteli své ideologie. Z určitého úhlu pohledu je třeba uznat, že je ten multikulturalismus účelně vymyšlen. O to je takové zlo nebezpečnější.