Jak Putin rozvrací Evropu

Kdysi dávno bylo Německo rozděleno na dvě části. V té západní měli kapitalismus, v té východní komunismus. Byl to velmi názorný podklad pro porovnání obou systémů.
Součástí komunismu byla vcelku sofistikovaná propaganda. Slibovala lidem blahobytné, spravedlivé a mírumilovné uspořádání společnosti, mnohem lepší než kapitalismus. Pochopitelně že se nikomu nechce pro nic zanic třít bídu. Proto také komunisté logicky předvídali, že kapitalisté své lidi budou muset udržovat v poslušnosti násilím - cenzurou, ostnatými dráty a strachem. Jinak by samozřejmě utekli k nám, a nebo by rovnou u sebe doma také zavedli ten skvělý komunismus, že? Doktoři marxismu leninismu ve svých disertačních pracích rozvíjeli sofistikované teorie do nebetyčných výšin. Komunisté nebyli svrženi proto, že by nebyli schopni naslibovat dostatečně krásné a lákavé věci.
Ve skutečnosti se ovšem kapitalismus ukázal jako efektivnější. Německa představovala obzvlášť působivé srovnání. Ono porovnat třeba SSSR s USA s jejich zcela odlišnou historií i geografií je přece jen komplikované. Německa, původně jediný stát náhodně rozdělený na dvě půlky, představovala téměř ukázkový vědecký experiment na srovnání obou systémů. V Západním Německu byly po desetiletích experimentu příjmy cca 3x větší v oproti tomu Východnímu.
A tak logicky cenzura, ostnaté dráty a strach nastoupili na straně komunismu. Komunisté se snažili zatajit, jak je to s komunismem špatné, a když to nešlo, tak to svést na "agenty imperialismu, kteří naše pokročilé státní zřízení rozvracejí nepřátelskou propagandou" a tak. Časem rozdíl v životní úrovni narostl do takové výšky, že už se to okecat nedalo. Pak sice komunistům ještě zbyly ty ostnaté dráty a strach, nicméně celý komunistický systém tím byl zdiskreditovaný. A jen na boji o koryta se režim dlouhodobě postavit nedá.
Pamatuji, jak jsem se začátkem listopadu 1989 vracel vlakem z Drážďan ve Východním Německu. Vlak byl plný mladých Němců, kteří v bujaré náladě opouštěli svou zemi požádat o azyl na západoněmecké ambasády v Praze a Budapešti, čemu už tehdy neměl nikdo vůli násilím bránit. Nerozuměl jsem přesně tomu, co skandovali na adresu Východního Německa a jejích představitelů, ale o lichotky určitě nešlo. Na posledním německém nádraží před českou hranicí se perón rozcinkal hrstěmi mincí, které Němci symbolicky házeli z oken rozjíždějícího se vlaku.
Podobná situace je dnes v Rusku a na Ukrajině. Ukrajina a Rusko tvořily před rokem 1991 jeden stát. Dnes je ekonomická výkonnost Ruska 4.4x větší než na Ukrajině (GNI per capita - všechna data podle světové banky http://data.worldbank.org). Mimochodem už před Majdanem (svržením ukrajinského prezidenta) v r. 2013 to bylo 3.9x. Logicky se zprávy z Ukrajiny hemží cenzurou, ostnatými dráty, strachem. Je zde tedy silná paralela s rozděleným Německem.

Ale jaké si z toho vzít poučení? Na rozdíl od Němecek to vůbec není jasné. Rusko i Ukrajina o sobě tvrdí, že jsou demokratické státy s tržní ekonomikou. A v bližším pohledu mají oba tyto státy specifik tolik, že není snadné ukázat prstem na prapříčinu všech rozdílů. Velkou roli hraje ruská ropa a další nerostné suroviny. Ovšem těsně po osamostatnění Ukrajiny byla výkonnost její ekonomiky jen cca 2x nižší než ruské, což poskytuje dobrý odhad na vliv přírodních zdrojů, které se od té doby nezměnily. Stále tedy zbývá k vysvětlení cca dvojnásobek ekonomické výkonnosti.
Další důležitý rozdíl je otevřenost Ukrajiny vůči západu oproti uzavřenosti Ruska. Například jak ukázaly nedávné úniky na wikileaks, Sorosova nadace na Ukrajině sponzoruje nejen neziskovky, ale dokonce i politické strany. Naopak v Rusku jsou zahraničím financované organizace přísně regulované. Nebo, Ukrajina se dlouhou dobu (až do Majdanu) snažila přejít na západní strukturu státu, jako například princip oddělení moci zákonné, soudní a výkonné. Rusko se více vrací k svému tradičnímu modelu, kdy hlavním pilířem státu je tajná policie. Rusko dokázalo zkrotit své oligarchy, kdežto Ukrajina je příslovečná neschopností státu moc oligarchů omezit. V Rusku je tamní politický systém vnímaný jako legitimní, na Ukrajině nikoliv. Co z toho je důležité? Souvisí to spolu nějak? Neklást si takové otázky by znamenalo přijít o unikátní zdroj poučení.
Jisté je, že 40 milionů obyvatel Ukrajiny živoří v ekonomicky rozvrácené zemi. A že se naše vláda, spolu s EU a USA, podílí na udržování při životě tamního zdiskreditovaného režimu kvůli nějakým geopolitickým hrám, které nejspíš ani nejsou hrány v zájmu Česka. Prostě ty chudáky obětovali jak pěšce na šachovnici.
Nemůže náhodou obětovat jako pěšce na šachovnic i nás v Čechách? A nebo už se to stalo? Neměli bychom se 4x lépe, kdybychom byli součástí Ruska? Otázky, které jsou snad naivní, ale právě proto by měli být přesvědčivě zodpovězeny. A tak v novinách píší o boji s agenty ruského imperialismu, kteří naše pokročilé státní zřízení rozvracejí nepřátelskou propagandou. No, musím říct, oceňuji schopnost komplikovanou otázku zodpovědět takovýmhle jasným způsobem.

Dědečkův dopis

Lieut. Plesmid, G. A. C. E.   4 července 1945
Soanieraua, Tananarivo, Madagascar.

Drahá maminko a tatínku,

s nevýslovnou radostí chápu se pera, abych Vám napsal pár řádek. Bude to skutečně jen pár řádek - musel bych snad napsat knihu, abych vyplnil dlouhou mezeru šesti let, vzdálen od Vás a od vlasti, abych Vám mohl podrobně říci, kde jsem všude byl, co jsem dělal, - knihu jež by obsahovala odpovědi na všechny vaše nevyslovené otázky. Řeknu Vám hned na počátku, že se právě chystám k návratu do Evropy, do Francie a odtamtud do Prahy. Ještě tento měsíc se nalodím, měsíc bude trvat cesta, měsíc nebo dva ve Francii - v každém případě budeme tyto Vánoce slavit pohromadě, tak jako před šesti léty naposledy. Moje přítomnost ve Francii bude naprosto nutná, ačkoliv dva měsíce, jak můj pobyt odhaduji, je doba značně dlouhá. Bude třeba vyplnit mnoho formalit, a hlavně zvyknout si pomalu na Evropské podnebí. Buďte však ujištěni, že zkrátím svůj pobyt v cizině na nejnutnější míru. Nemám nejmenší ponětí jaká je situace v Evropě, bude-li zajištěn transport, neboť chci cestovat pokud možno se svými zavazadly, jejichž obsah zvláště u nás bude velmi ?vítaný?. Pošlu Vám přirozeně telegram, abych Vám oznámil datum svého příjezdu, a budu z Francie přirozeně psát. Poslal jsem ?? odsud, z Tananarive, je to 10 dní, doufám, že jste jej obdrželi a že budete psát pí Marešové, která mi veškerou korespondenci po mém příjezdu do Francie doručí. Budu mít rovněž v Paříži služební řízení; žádal jsem již pí Mar. o dovolení bydlet u ní. V každém případě ona je mnou zpravována o všem co dělám a kde jsem.

Včera jsem dostal dopis od pí. Mar. zároveň s listem, který jí maminka psala. A co Víc, dopis od Vás obou, jež mi způsobil nevýslovnou radost. Třebaže jsem okamžitě poznal rukopis, zdálo se mi, že sním, čta starou adresu, a hlavně ohromilo mne datum odeslání z Prahy. Musel jsem se velmi přemáhat abych pohnutím neplakal - četl jsem jej právě v době oběda v důstojnické jídelně. Po celou dobu, po šest let, jsem čekal na tento dopis, jež by mi oznámil, že jste živi a zdrávi. Po celý ten čas byl jsem si pevně jist, že Vás najdu až se vrátím domů - tato myšlenka byla ve mě tak silná, že jsem tomu věřil s naprostou jistotou; po tuto dlouhou dobu pomyšlení na domov mě jenom sílilo a dávalo mě odvahu překonávat všechny potíže a nebezpečí klidně, s rozvahou, s pevnou důvěrou, že se opět jednou sejdeme. A teď, kdy opět o sobě víme, jedná se jen o několik měsíců jež nás dělí - obrním se ještě trpělivostí na tuto krátkou dobu a s nesmírnou radostí se budu těšit na den jež mě opět s Vámi spojí. Měl jsem o Vás velké obavy, hlavně pokud se Vaší bezpečnosti týče, snad aby jste netrpěli kvůli mně; ale Váš dopis zaplašil veškeré mé obavy. Doufám pevně, že Vás najdu ve výborném zdraví, spokojené, vzpomínající na přestálá utrpení lehce, majíce před sebou lepší budoucnost a šťastnější perspektivy. Učiním vše, abych Vám tuto budoucnost zpříjemnil a pomohl Vám zapomenout přetrpěná příkoří a útrapy. Doufám, že Bůh, jež mi byl stále takovým mocným ochráncem, mi i v budoucnu nadále milostivě pomůže.

S paní Marešovou si dopisuji již asi po dobu desíti měsíců. Po pádu Paříže bylo znovu otevřeno poštovní spojení, ihned jsem ji psal, ale první zprávu jsem dostal až v únoru. Byla to velmi smutná zpráva; oznamovala mi smrt Pepči následkem těžkého úrazu při bombardování 19. července 1940. Byla to pro mě velká rána; Pepča i jeho žena byli ke mně velmi laskaví a jejich pomoc jíž mi poskytli v r. 1939 je penězi nezaplatitelná. Zatím posílám pí. Mareš. každý měsíc dva balíčky a 1 1/2 kg potravin, je6 ve Francii chybí. Jejich pomoc mi byla nesmírně vítána zvláště v té době, kdy začínal jsem ztrácet důvěru v lidi - nedali jen proto aby dali, ale dávali s láskou, s porozuměním což bylo velmi vzácné. Po příjezdu do Francie, budu-li mít doposud stále takové štěstí, ji vypomůži ze všech svých sil. Je to velmi vzácná, obětavá a charakterní žena.
Nyní Vás bude zajímat, kde jsem po celou tu dobu byl, co jsem dělal - vypíši Vám to velmi stručně; jistě jste se sešli s některým z mých kamarádů, jako např. Šacher, který Vám psal. Byl i zde na Madagascaru, ale odjel několik týdnů před mým příjezdem. Je to velmi sympatický a slušný člověk - jakožto všichni, kteří odešli do cizích armád. Co Vám říci o mých osudech? Skoro od prvního dne měl jsem ve zvyku vésti si deníček, kde jsem den co den několika slovy zachytil události celého dne. Ty mám naštěstí s sebou, takže budu moci - až se zase sejdeme - vydati počet z každého dne. Byl jsem bohužel nucen zanechat jednu velkou bednu v Anglii u přátel - obsahuje knihy, listiny, doklady, časopisy, fotografie atd. Budu-li moci si zajet z Francie do Anglie, chtěl bych si přivést aspoň to nejdůležitější a nejzajímavější - nevím doposud, ale je to pravděpodobné. Hlavně fotografie - moje metodičnost a důkladnost mne vedli k tomu, že mám slušnou sbírku fotografií od prvních dnů v Polsku až do opuštění Anglie. Zde to je již slabší; posílám tři fotografie o nichž se zmíním později.

Když jsem tehdy sedal do vlaku na Wils. nádraží, před šesti léty, netušili jsme, že to bude tak dlouho trvat. Ale nelituji, že jsem odešel - události mi daly částečně za pravdu a snad jsem si zachránil i život. Myslím, že zcela určitě; rozhodně bych se klidně nemohl dívat na nacistické nadlidi, bestie, které byly důkladně biti, a jak se říká zde, dokonale vybity u nás. Přecházel jsem (začnu od počátku, abych uklidnil Vaši zvědavost) do Polska se dvěma kamarády, kteří jsou oba mrtví. V Žilině jsem si si vzal u své trvalé baterie mapy, jesli jsme vlakem a zbytek, asi 60 km pěšky. Dostali jsme se do Rajezy u Živca, tam jsme byli 14 dní; poté nás odeslali do Krakova, kde jsme byli v čal. táboře.V červnu jsme odjeli do Francie; tam jsem podepsal závazek do Franc. Cizinecké legie, a nastoupil službu u 1. pl. Ciz. leg. v Sidi-Bel-Abbés a později u 4. pl. Zuavů v Tunisu. Stal se ze mne na krátkou dobu pěšák - v září jsme byli propuštěni a zůčastnili se tvoření čsl. vojska ve Francii od počátku října. Tam jsem velel 1. baterii 1. čsl. dělostř. pl. takřka až do pádu Francie, 14 dní před odjezdem na frontu. Z Francie jsem odjel do Anglie se zbytkem čsl. divize; byla to cesta na niž nikdy nezapomenu. Anglie na mne působila mocným dojmem - v kritických těch dnech, kdy se čekalo, že Skopčáci provedou invazi, Anglie byla klidná, odhodlaná se bít do posledního.

Byli jsme přijati velmi přátelsky a považování Angličany za jedny z nich. Sdíleli jsme s nimi vše dobré i špatné, a toho špatného bylo víc než dost. Hlavně bombardování jež němci započali brutálně - neškodná města hlavně - snažíce se podlomit morálku. Ale Anglie se pomalu připravovala, pomalu ale důkladně; a jak zatočila s Němci, to konečně víte. V Anglii jsem byl u protitank. baterie, střežili jsme pobřeží, stříleli na Německá letadla, cvičení atd. Byl jsem posádkou v různých částech Anglie; jednou na severu, pak na jihu, na východě a na konec u Londýna. V Londýně jsem byl velmi často a vím velmi dobře co to jsou nálety. V Anglii, a co se tam dělo, budu vám jednou vykládat. Nemohu rovněž se rozepisovat jak jsem se dostal do Armády Boj. Francie - fakt je ten, že jsem u Francouzů více než dva roky.

Z Anglie jsem odjel před dvěma lety v uniformě poručíka franc. koloniálního dělostřelectva, s určením pro Dálný Východ, na Madagascar, kde se připravovala armáda pro Indočínu. Ovšem dostat se sem nebylo tak jednoduché. Především cesta z Anglie, velkou oklikou, vyhýbaje se něm. ponorkám jak se to dalo, s velkou dávkou štěstí k tomu, nejdříve do Egypta. Tam jsem se zdržel 6 týdnů, jak v poušti, tak i v Káhiře(?). Tam jsem se věnoval turistice, chodě se dívat každý den na pyramidy a hlavně, seznamovat se s pokrmy, ovocem atd. o nichž se v Anglii nikomu nesnilo (V Anglii bylo všechno na lístky; jeden čas nebylo co kouřit, ovoce skoro žádné). Z Egypta jsme odjeli na polské lodi, tentokráte do Jižní Afriky, do Durbanu. kde jsem se zdržel opět 6 týdnů. Z Durbanu do Portugalské Afriky na 14 dní, a pak konečně madagascarský přístav Neajunga. Odtud 600 km nákladním autem do hlavního města, Tananarive. Zhruba vzato, Londýn - Tananarive měřilo asi 2000km, počítaje všechny okliky, možné i nemožné.

Hlavní těžkosti samozřejmě začínaly. Nebyl to nejen jazyk, neboť francouzsky jsem skoro neznal vůbec - moje velmi dobrá znalost angličtiny byla velmi užitečná během cesty, ale ve franc. armádě mluví se francouzsky! Začal jsem tedy od počátku, hlavně různé odborné výrazy a povely; četl jsem předpisy, knihy - ale když se stále slyší ta která řeč, pomalu aniž bych to pozoroval jsem začínal nejen všemu rozumět, ale mluvím a píši docela slušně. Ovšem kolonie, život, podnebí, služba - to vše bylo tak rozdílné co jsem doposud dělal, takže z počátku jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Mohu říci, že mi to slo, velel jsem po dlouhý čas baterii polního dělostř., s kterou jsem prodělal řadu ostrých střeleb, cvičení a kterou jsem si vycvičil. To jsem byl zde v Tananarive, když se utvořila 1. Brigáda Dálného Východu, přemístili jsme se do výcvikového tábora, asi 100km od Tan.

V Tananarive jsem bydlel v hotelu - platil jsem měsíčně za stravu a byt 1600F (při tom si vzpomínám na můj měsíční plat doma - můj _měsíční_ plat, od 1.1.1945, je asi 6x vyšší než tatínkova penze!!). Ve srovnání s předválečnými poměry je i zde draho: 1kg cukru stojí 8.50 fra; 1 kg kávy 11-15 fra, civilní oblek 3000 F, 1 kg čokolády 65 F, 1 kg másla 80 F, toaletní mýdlo 6 F, 1 Kg hovězího masa 4 F; boty od 250 - 550 F atd. Ovšem ve srovnání s Francií, kde civilní oblek stojí kolem 15000 F, 1 kg másla 800 F atd., je tu velmi lacino.

Jak místo vypadá, o domorodcích, životě koloniálním, a tisíce a tisíce podrobností se zmiňovat nebudu. Vezu si celou knihovnu: asi 30 knih o Madagascaru, sta pohlednic, a různé památkové předměty. Je toho 150 kg. Mimoto C tyto dny sháním živobytí - proto také tento dopis píši asi na třikrát - vše dávám do plechovek, zaletovat atd. Vím, že není doma tabák - mám hodně cigaret, dýmk. tabáku, jak domácího tak i jiho-afrického; bohužel nejsou doutníky, ale i ty snad najdu. Mám to všecko v plechovce od benzinu a doufám, že to přivezu do Prahy. Tyto přípravy k odjezdu a různé nákupy mě již stály nejméně 50000F, takže jsem skoro na suchu. Mám teď běhání, že nevím co dělat dříve - čím víc toho mám tak shledávám, že mi toho ještě hodně chybí. Před chvílí jsem si vzpomněl na nitě, tak jsem honem běžel koupit nitě!

Velkou těžkostí zde bylo přizpůsobení se podnebí - třebaže zde není dravé zvěře a jedovatých hadů - vyjma krokodýlů, jichž je v řekách a jezerech nesmírné množství. Spočátku se mi stalo, že jsem se koupal v řece, kde byli krokodýli, aniž bych o tom samozřejmě věděl - když jsem se to dozvěděl, tak mě naběhla husí kůže! Jsou zde tu a tam škorpioni, jedovatí pavouci - hrozná spousta švábů a blech - ale hlavně komáři, kteří sjou všude v nevídaném množství: dík jim, paludism (malárie) má každý a úmrtnost je značná. Domorodci nejsou příliš čistotní - ale povinným očkováním úmrtnost na mor, tyfus atd. - byly tu kdysi hrozné epidemie - je minimální.

V loni v říjnu jsem tedy opustil Tan. do tábora, asi 100 km od Tan. Na jedné z fotografií, jak sedím před chýší, je vidět také část ubytovacího prostoru mé baterie. Když jsme totiž přišli do ,,tábora'', našli jsme planinu ,,brousse'', to jest trávu a keře. Začal jsem to čistit, vozit z lesa kmeny, poslal lidi na bambus, a na druh banánových listů. Vznikly z toho baráky; i stěny jsou z bambusových prken, vnitřek obložen lodyhami z banánových listů, kryt pak z velkých listů podobných banánů. Vnitřek vyznačuje se spartánskou jednoduchostí: polní lůžko se sítí proti komárům, stůl, 2 židle, skříně, umyvadlo. Koupelnou je sprcha udělaná z plechovek od benzinu. Sedím tedy před svojí ,,silow'' ve výcvikové ústroji: šortky, plátěná blůza, opasek s pipníkami (?) pro tornu, pistole. Mám skopčácké (bílé) punčochy - jsou upleteny z provázků. To je také důvod, proč se zde všeobecně nosí (je bída a o vlněné punčochy a provázkové se snadno netrhají). V ruce pak držím australský klobouk z franc. kokardou. Tak chodím oblečen 10 měsíců v roce - neboť je skoro celý rok horko, kromě velmi vysoko položených míst. Největší vedra jsou v prosinci a v lednu - když jsem přistál v Najuriga bylo 45o ve stínu - když je u nás léto, zde je ,,zima'' - t.j. večer je trochu chladno a nutno se převlíci do teplejšího. Dešťová sezona je v říjnu a v listopadu, to prší celé dny jako z konve, někdy se k tomu přidá i cyklon. V loni v říjnu byly celé okresy srovnány se zemí, voda stoupla se 2 m na 27 m!! Spousta lidí přišla o život a škody byly stamilionové. My jsme zachytili jen slabý náraz cyklonu; byli jsme tehdy ve stanech. Vzalo mi to stan a odneslo asi 50 m - knihy, přikrývky, atd. jsem hledal mnohem dál. V tomto táboře bylo nejhorší klima z celého Madagascaru - chvílemi bylo vedro, za 10 min. zase zima; ráno mlha a všechno vlhké; přičemž malárie řádila a odpravovala jednoho po druhém.

Mohu teď říct, že i já jsem měl na málo. Zrovna na mé narozeniny v 1944 prožíval jsem velmi kritické chvíle. Měl jsem prostě na ,,kahánku'' jak se říká - doktoři se u mě střídali a kroutili jen hlavou. Měl jsem smrtelný záchvat malárie - horečky kolem 42 o; při čemž nastává rozklad krve (Aecés bilieux). Zachránilo mne hlavně to, že mě nechali s velkou horečkou klidně ležet, bez hnutí, ve stanu, a že mě dopravili do nemocnice až čtvrtý den, pak nápoj připravovaný z bylin jež domorodci pijí v takovém případě. Osm dní jsem vůbec nic nejedl, jen pil léčivé odvary. Hodně jsem zhubl, a jak na fotografii vidíte, i později se ze mne tlusťoch nestal. Měl jsem pak 14 dnů zdravotní dovolenou, během níž jsem se zase dal dohromady. Pak jsem měl občas menší horečnato-rhevmatické záchvaty, jež se lehce odstranily různými umělými přípravky. Teď když je dost chininu, beru (?) již dva měsíce dva chininy denně, což mi dělá velmi dobře a nepociťuji žádných obtíží.

Během mého pobytu v táboře a u 1. brigády Dálného Východu prováděl se výcvik v džungli, jelikož terén je přibližně takový jako v Burmě. Bylo to velmi těžké - ale jako všude na Dálném Východě, je to skoro vždy v první řadě boj proti podnebí, malárii, horku a únavě. Třebaže dělostřelectvo, je nutno začít s pěchotním výcvikem, dlouhými pochody, střeleckým výcvikem, pobytem v džungli. Terén je nejdůležitějším činitelem v každé akci, a je velmi různý: jednou je džungle tak hustá,  že je třeba klestit si cestu krok za krokem, viditelnost je prakticky žádná. Mimo to, přijde se na rýžová pole, což jsou močály, plantáže. Někde je džungle tvořena z přírodní vegetace, nedotčena lidsku rukou. Viditelnost 20 - 40 m, podle svahu nebo nadmořské výšky, jinde zase, podél cest a železnic, džungle byla vyčištěna; později však nový porost ztěžuje postup, který je velmi pracný a pomalý. Rýžová pole v době dešťů jsou velmi těžko překročitelná - v době sucha jsou naopak velmi praktická. Řeky jsou poměrně široké, mělké, s krokodýli. Netvoří žádnou zvláštní překážku. Nepříjemná je vlhkost a silné deště, se všemi ostatními nepříjemnostmi jež následují: komáři, malarie, záněty nohou, vředy, horečka atd. Je tedy podstatnou částí výcviku snaha využívat k vlastnímu prospěchu zvláštnosti toho kterého kraje, používaje k tomu různé způsoby; otužovat se, zmenšovat a lehce snášet tělesnou námahu; naučit se bezhlučně pohybovat a orientovat v džungli; rozpoznávat nepřítele, dovést si najít potravu. Vlastní boj je pak velmi snadná aféra.

Toto jsem dělal 9 měsíců, spolu s dělostř. výcvikem. Nebyl jsem ovšem nijak nadšen, čímž se netajím. Odjížděje z Londýna, bylo mi řečeno, že v březnu - dubnu 1944 budeme válčit proti Japoncům v Burmě - nyní je červenec 1945 a jsem stále zde. Snad to bylo zapříčiněno přípravami k invazi do Evropy a invazí samou - Madagascar je ostrov a dovážet se tu (?), k tomu je zapotřebí lodě, kterých nikdy nebylo dost. Tím se stalo, že jsem čekal a připravoval se - zatím válka v Evropě skončila a byl jsem postaven před velmi důležité rozhodnutí: můj závazekkerý s franc. armádou je platný do skončení války + 3 měsíce, vypršel: mám jej prodloužit či ne? To jest rozšířit i pro Dálný Východ kde jsem měl již být před rokem? Uváživ všechny okolnosti, místní poměry a praktickou možnost bojovat na Dálném Východě, dokud se tam skutečně válčí (může to skončit dříve než se tam odtud dostanu), rozhodl jsem se, že se vrátím do Evropy. Nikdy nevím, zdali by se mi tam neobnovil pamdiom zrovna v té nebezpečné formě - výsledek toho je, že jsem byl včera vyrozuměn, že tento měsíc se nalodím do Francie, a kde budu v Marseille demobilizován z franc. armády.

To je asi tak vše co bych Vám měl říci - to ostatní až se sejdeme. Nepište mi již sem na Madagascar - pište pí. Mareš., rozhodně se s ní sejdu. Zatím jseu těžkosti psát přímo do ČSR - prozatím byly povoleny telegramy. Poslal jsem Vám telegram tohoto znění (přeloženo do češtiny): Mám se dobře - vracím se do Evropy - pište Mareš Paříž - žádám zprávy telegraficky - vrátím se do 4 měsíců - Lieut. Plesmid, Artillerie, Tananarive.

Je zde se mnou také Lieut. HEINTZ; žádal mne, můžete-li jít se podívat za jeho rodiči, adresa: pan HEINTZ, Praha - Vršovice, V Horkách č. 19. Jelikož se vrací se mnou rovněž do Francie, myslím, že by event. dopis nebo telegram od nich nedostal. Zmiňte se pouze, v dopise, který mi budete psát do Paříže, jak to u nich vypadá. Byli jsme skoro stále spolu, takže v celku co píši se shoduje s ním. Mimo to, že se Heintz zde na Madag. oženil, s dcerou plukovníka od četníků, a sice v lednu t.r. Pojedou spolu do Francie a pak do Prahy. Jeho paní se učí pilně česky, jde jí to docela dobře, takže se s pí Heintzovou aspoň trochu domluví.

Zde na Madag. je několik Čechů u firmy Baťa. Ovšem trpí se hodně nedostatkem surovin, a hlavně vývoz z ČSR chybí. Jestliže se u nás pracuje v průmyslu - Madag. by se dal úplně získat pro náš trh. Chybí zde stále ještě látky všeho druhu, sklo, obuv, pneumatiky, chemické zboží, stroje, a stovky druhů drobného zboží. Čsl. výrobky byly zde před válkou hojně rozšířeny a těší se elmi dobré pověsti. Madag. je bohatý na krokodýlí kůže, drahé kameny, slídu, zlato, vzácné dřevo, vanilka, káva, atd. Kdyby se zde zřídil čsl. konzulát s obchodní misí, měli bychom tu velké možnosti. Je zde polský konzulát, který se právě zavírá po událostech v Polsku, t.j. Londýnská vláda má zde konzulát. Poláci se zajímali kdysi velmi vážně o koupi, nebo alespoň o kolonizaci ostrova. Neboť Madag. je velmi úrodná země, v některých rocích mají žně 2-3 do roka, roste tu všechno skoro bez práce. Ostrov je tak velký jako Francie, Belgie a Holandsko dohromady,ale má pouze 3.4-č mil. obyvatel!

Nakonec bych Vás ještě prosil, aby jste mi laskavě schovávali, nebo opatřili noviny od osvobození Prahy až do mého návratu. Rovněž všechnu zajímavou literaturu z doby obsazení Němci i nyní. Sledujte bedlivě (a je-li možno opatřete mi je) Úřední Věstníky, Výnosy M.N.O. atd. - vyhledejte, je-li to možno, čas od času některého z mých kamarádů, kteří byli u Francouzů, jako např. Šacher - a informujte se o jejich služebním poměru, jak bylo řešeno započítání služby, povýšení, event. peněžní úprava, nebo jiné náležitosti. Já byl povýšen na nadporučíka v Anglii 28.10.1941, a snad i na kapitána (Šacher je můj ročník) v říjnu 1941. Moje služba ve franc. armádě se samozřejmě počítá jako služba v čsl. armádě - doufám, že o tom všem mě budete moci zpravit. Zde u Francouzů jsem byl 3x navržen na kapitána; může k tomu nyní konečně dojít. Doufám, že až přijedu domů, že naši zhodnotí naši službu ve franc. kol. dělostř kde jsme se velmi dobře uplatnili a byli velmi oblíbení. Já, osobně, bych chtěl jít do válečné školy, znám dobře anglicky a francouzsky - ovšem to se bude moci rozhodnout až doma.

Zatím se připravuji k odjezdu; mám se velmi dobře, nic mi nechybí a zdraví mi také slouží. Těším se na návrat domů, na shledání s Vámi, s Vrábl., Kasan., tetou Šimk. (co Hakenovi?), doufám, že každému budu moci něco přivézt na památku. Líbám Vás a vzpomínám na Vás s celou svou myslí, Mirek.


Chtěl jsem napsat jenom jeden list, a už jsou z toho tři. Zapomněl jsem vám říct něco o fotografiích. O té z Kampu jsem již mluvil, (nedívám se zrovna přívětivě) ta je také nejnovější. Dám se však zde ještě vyfotografovat - ačkoliv přijedu do Prahy ve franc. uniformě, takže by to šlo i doma. Na skupinku se musíte dobře dívat, klečím v první řadě. Je to moje baterie; za mnou stojí podporučík, můj 1. důstojník. Je nás jen několik bílých - ostatní jsou domorodí: někteří hnědí, jiní skoro černí. Jako vojáci nejsou to hrdinové; ale jsou hodní, poslušní i pracovití. Jsou ze všech možných kmenů, jichž je na Madag. asi 8; vcelku se nazývají Malgaši. Jejich řeč se poslouchá příjemně, je to směsice jazyků polynézských, sanskritu, s prvky arabskými, franc. a angl. Mám také gramatiku a slovník této řeči, ale znám jen několik málo slov.

Fotografie, na níž je středem vaší pozornosti děvče, s kterým jsem se dal fotogr. v Londýně, v Hyde Parku, je moje velmi vážná známost - nevzal jsem si ji, jelikož jsem odjel z Anglie dříve než jsem očekával. Snad to bylo tak dobře. Doufám, že se s ní sejdu teď ve Francii; je to jihoameričanka, z Chile, chystá se do Evropy, jakmile se tam dostanu já. Čeká na mě stále, více než 2 roky. Dostal jsem od ní nedávno 5 dopisů - tak nevím, co z toho bude - mluví angl., franc. a španělsky, ale bude se učit také česky, když ...

Proč mám rád Zemana

Prý proč že tak podporuji prezidenta Zemana. No tak za prvé je to člověk, který ví, kolik je dvě a dvě, jak přeložit Pussy Riot a že je dobré mít diverzifikovaný zahraniční obchod. Připouštím, že to není vysoká laťka, ale nad různými televizními duchovními velikány tím vyčnívá jak Gulliver.
Spousta lidí si stěžuje na politikaření, se kterým je Zemanovo prezidentování spojeno. Všechno to trolování, šachování s vyznamenáními a hodnostmi, je to občas lehce trapné, to jo. Na druhou stranu je to známka toho, že Zeman není loutka nějaké vlivné skupiny, ale že musí využít každou pravomoc, která je mu dopřána. Politikaření k politice prostě patří. Takže k tomu mám postoj zcela neutrální.
Co je na Zemanovi jedinečné je, že je velmi inteligentní. Tak inteligentní, že si může dovolit i věcně a konkrétně argumentovat. Tím ovšem demaskuje vrstvu lidí s "tím správným názorem" jako nabubřelé lůzry a ti ho za to přirozeně smrtelně nenávidí. Tohle demaskování považuji za Zemanovu nejzáslužnější činnost.
V české společnosti totiž došlo ke zvláštnímu jevu, že existuje třída, jejíž příslušník se vyznačuje "správným názorem". Jiné společenské vrstvy mají jako znak příslušnosti třeba honosné auto. Její příslušníci jsou ochotni obětovat X miliónů a hodin v zácpě denně, aby si připadali kůl. Příslušníci lumpenkavárny neboli pravdoláskaři neboli sluníčkáři pochopitelně nemají peníze na BMW. A tak jsou ochotni obětovat vlastní myšlení, které by jim do hlavy nasadilo kdovíjaké brouky, jen aby se mohli vykazovat "správným názorem". Protože ten, kdo nemá bourák, pardon správný názor, je prostě, v dané společnosti, společensky nemožný.
Statusové symboly mají ovšem jednu takovou problematickou vlastnost. Jsou snadno manipulovatelné reklamou. Že auto jede 200km/h, o tom reklama někoho těžko přesvědčí, pokud to není pravda. Ale že je to auto kůl, to už je jiná. A za měsíc zaplatí reklamní kampaň jiná značka a bude kůl něco úplně jiného. Stejně tak to je s tím "správným názorem". A tak je jednou "správná" slušnost, za chvíli je to hovno, jednou buzny, hnedle šaría. A nic z toho nejede 200km/h. Chceš si s tím lámat hlavu? Jsi společensky nemožný.
Zeman má ovšem dar jednoduchým způsobem komunikovat složité věci. A tak vedle něho pseudointelektuálští snobové vypadají jako pseudointelektuálští snobové. A něco takového nadutý snob nikdy nedopustí a vyskočí jako čertík z krabičky pokaždé, když ho Zeman potrolí. A za ty vypérované čertíky s vyplazeným jazykem, za ty mám Zemana doopravdy rád.

Jak jsem vyhrál sametovou revoluci

Jsou věci, kterými se člověk často chlubí. Jiné se vypráví jen zřídka. Některé si člověk radši nechává úplně pro sebe.

Mé zážitky z pádu komunismu v Čechách jsem zatím moc nešířil. Samotnému mi není úplně jasné proč. Jsem příliš skromný, abych o sobě šířil hrdinné historky? Podílí se na tom návody na vzdorování výslechu StB, díky kterým jsem určité vzpomínky záměrně pohřbil někde velmi hluboko, mimo dosah vychloubacího centra mozku? A nebo je to prostě tím, že by dnes už nikdo nerozumněl, o co nám tehdy šlo?

Podpora komunismu byla v 80tých letech minimální. V prvních svobodných volbách po sametové revoluci získala KSČ 14%. Ve vnitřní Praze, odkud pocházím, necelých 8%. Je jistě zajímavé, jak došlo pádu režimu. Je neméně zajímave se zamyslet nad tím, proč k němu tak dlouho nedošlo. Jak to, že režim s tak malou podporou mohl být stabilní?

V roce 1987 jsem se účastnil 14. Mezinárodní fyzikální olympiády v Jeně v NDR, a v následujícím roce té v rakouském Salcburku. Šlo o docela populární soutěž v řešení fyzikálních příkladů, kterých se účastnili studenti gymnázií z celého světa. Byla to docela zábava (zvlášť když jste vyhrávali), člověk se naučil něco z fyziky a navíc se díky přípravným soustředěním ulil ze školy. I učitelé, kteří nás na pedagogické fakultě v Nitře připravovali, to zjevně dělali docela rádi. Ale kromě toho reprezentovat Československou socialistickou republiku na výletě do kapitalistického Rakouska byla zajímavá zkušenost.

Podívat se na týden na západ bylo privilegium. Nás 5 studentů si to muselo tvrdě vybojovat v krajských a celostátních kolech a na přípravných soustředěních. I oba členové našeho pedagogického doprovodu si toto privilegium museli tvrdě vybojovat. V některých jejich kolech šlo zjevně o správnou pozici v komunistické hirerarchii. Oproti Praze byl v Nitře navíc komunismus ještě znatelně tuhý.

Jednou jsme tahle o přestávce na přípravném soustředění klábosili s našimi přednášejícími. "Víte, kolik měří správnej komunista?", povídám. "5 metrů i s provazem." To jsme se nasmáli. Tolik spadlých čelistí jsem snad od té doby neviděl. Jo jo, byly doby, kdy primitivní antikomunismus byl docela cool.

Jeden z našich přednášejících byl na pedagogické fakultě velké zvíře. Vysvětlil mi pak jednou, jak ten komunismus tenkrát vlastně fungoval. Čas od času fakultní organizaci KSČ zatelefonoval nějaký ten okresní tajemník KSČ a požádal je, aby ze školy vyhodili některého ze studentů z "politických důvodů". A oni to udělali. Tak to prostě chodilo.

To je velmi důležité si uvědomit. V Československu tenkrát existovaly zákony, vězení, soudy, policie, parlament, politické strany, volby. Pokud jde o běžnou kriminalitu, soudní systém do určité míry fungoval. Politická stabilita ale byla zajišťovaná zcela paralelním systémem soudružských telefonátů. V každé škole nebo firmě měla gigantická mafie KSČ svoje chapadlo, která dokázala zajistit konec kariéry kteréhokoliv zaměstnance. Pokud jde o udržení moci, politické instituce zděděné po první republice byly jen fasáda.

Jakeš někdy v té době prohlašoval, že "V socialistickém Československu nejsou žádní političtí vězni" (Miloš Jakeš byl v té době generální tajemník ústředního výboru KSČ - tak komunisté titulovali svého alfa-samce). Ne že by to snad byla pravda, v průběhu 80tých let bylo pár desítek lidí zavřeno kvůli jejich politické činnosti. Pilířem režimu byla ale schopnost jediným telefonátem soudruha okresního tajemníka komukoliv zničit život, a kolikrát i celé jeho rodině. Takhle postižených lidí mohli být tisíce, možná desetitisíce.

Nutno říct, že ideologické důvody byly kolikrát jen zástěrka. Komunisty nezajímalo, jaké vtipy si kdo v soukromí povídá, oficiální ideologii obvykle nevěřili ani sami komunisté. Riziko bylo ohrozit židli nějakého komunistického bosse nebo jeho kamaráda. Oběť byla nejednou stejně oportunistický karierista jako ten, kdo ho odstranil, jen méně šikovný.

Komunistický režim té doby své protivníky nevraždil. Jen ve vyjímečném případě je poslal do takového vězení, že se z něj za několik let opravdu i vrátili. Většinou se z nich prostě stali topiči, řidiči tramvaje nebo jiné nepopulární povolání. Jistě to není správné, ale těžko si vzpomennout na hummánější totalitní režim. Nazvat to socialismu s lidskou tváří by člověka mohlo dostat do potíží tenkrát. Nazvat to sametový komunismus by člověka mohlo dostat do potíží dnes. Skutečnost je, že komunisté dodávali minimum existenčních důvodů k odporu vůči své vládě.

Na Mezinárodní fyzikální olympiádu do Rakouska jsme jeli vlakem. Záviděl jsem kamarádům z matematické olympiády, kteří letěli letadlem až do Austrálie. Ale z vlaku byl zase dobrý výhled na hranici. Vlak zastavil, vojáci se samopaly všechno prohledávali, nikdo nesměl z kupé. Chomáče ostnatého drátu připomínaly hodně přerostlý mrtvý živý plot.

Doma v Praze minimálně tak od r. 1987 bylo jedním z mých koníčků chodit na demonstrace. Byla to legrace. Pár tisic lidí se sešlo u sochy Sv. Václava, chvíli se skandovalo "Svobodu, svobodu!", pak přijeli policajti, snažili se nás zatknout, tak jsme se s nimi honili. Adrenalinový zážitek. Druhý den pak v Rudém právu vždycky psali o hloučku "protistátních živlů" na Václavském náměstí. Tak jsme si říkali živlové.

Náš učitel tělocviku na gymplu s jmenoval Svoboda. Když měl jednou zpoždění, začali jsme skandovat "Svobodu, Svobodu!". Chodbami Hellichovky se to dobře neslo. Ve třídě nás živlů bylo několik, měli jsme to dobře nacvičené.

Demonstrace nebyly nijak zvlášť organizované. Když bylo výročí invaze z 1968, upálení Jana Palacha, smrt Johna Lenonna, 28. 10., tak se prostě vědělo, že bude demonstrace. Na Svobodné Evropě to pro jistotu připomenuli. Byl bych přišel třeba i na Zlatou bulu Sicilskou, ale jiná výročí bohužel nebyla populární.

V příslušné datum a hodinu pak bylo na Václaváku neobvykle mnoho korzujících lidí. Policejní hlídky kontrolovali občanky. Kritický moment byl vytvoření prvního hloučku skandujících lidí, okolo kterého pak dav zkondenzoval. Pak přijely autobusy se zásahovou jednotkou s obušky a štíty. Používali asi 1.20m vysoké zátarasy, které jsem dokázal v případě potřeby přeskočit. Velká atrakce byla vodní děla a slzný plyn. Také měli kolové obrněné transportéry s kulometem, který nikdy nepoužili, a velkou radlicí vpředu. To vše používali na rozehnání davu.

Demonstrace byly nenásilné. Nic se neházelo, nerozbíjelo. Na vybuzení policajtů stačilo skandovat.

Jednou jsem byl v části davu, kterou policajti vyhnali z Václaváku do Jindřišské ulice. Neovladatelný panický dav se z ničeho nic vrhnul po schodech dolů do podchodu metra. Lidi začali na schodech padat. Vypadalo to zatraceně nebezpečně. Byl jsem skoro na konci, ale lidi za mnou se pořád tlačili s takovou silou, že jsem nebyl schopen zastavit, a policajti pořád za náma. Rychle jsem policajty seřval, že to je nebezpečné, ať toho nechají. Nechali toho.

Nedá se říct, že by demonstrace sílily. Ani taktika demonstrantů nebo policajtů se nijak moc nevyvíjela. Postupem času se z demonstrací stávala rutina. Byl to jakýsi rituál, ventil nespokojenosti s politikou.

Když jsem šel na demonstraci, moji rodiče byli vždycky šílení strachy. "Přijedou rusáci a všechny vás postřílí!", říkala maminka. V té době bylo zakázané veřejně hovořit o událostech v Maďarsku z r. 1956 - podle oficiální propagandy celý východní blok odjakživa miloval své sovětské bratry. O to více nepřesných informací se šuškalo. Já slyšel, že tam tenkrát sovětská armáda pobila 200 000 lidí, to je asi 10x víc než dnes uvádí wikipedie. Bylo to všeobecně chápáno jako precedent, že Sovětský svaz se nezastaví před ničím, aby si udržel kontrolu nad východní Evropou.

V roce 1989 však přece jen byly demonstrace trochu jiné. Začátkem roku bylo výročí Jana Palacha. Následující dny se demonstrace opakovaly. Upřímně řečeno demonstrovat každý den bylo i na mě moc, některé dny jsem vynechal.

Myslím, že to bylo během Palachova týdne, kdy policajti změnili taktiku. Vždycky se snažili demonstraci rozehnat a zatknout jen lidi, kteří neutekli. Teď najednou začali kusy davu obkličovat, aby zatkli co nejvíce lidí.

V roce 1988 jsem nastoupil na Matematicko - fyzikální fakultu v Praze. Významnou postavou tam byl profesor Kvasnica. Byl to skvělý vědec, co kdysi působil v Moskvě u Landaua. Nevím přesně co, ale tu a tam zabrousil na konstrukci vodíkových bomb a Sacharova, i když s tématem přednášky nesouviseli. Byl velké zvíře v KSČ, prý člen ústředního výboru.

Každých 14 dní měl v největší posluchárně přednášku pro všechny prváky - fyziky. Na jedné z nich prohlásil, že dokud je tam on, ze školy nikoho nevyhodí na základě telefonátu jakéhokoliv soudruha. Když to říkal, bylo vidět, že má trochu nahnáno. Nevím, k čemu tenkrát došlo, že udělal to prohlášení. Nevyhodili ani jeho, ani nikoho jiného. Ani jsem si v té chvíli neuvědomil, že i když fasáda režimu drží, jeho důležitý pilíř zrovna padl.

Na demonstraci 21. srpna 1989 jednomu mému spolužákovi zkontrolovali občanku. Na základě toho si ho pak za několik týdnů pozvali na pátou hodinu ranní do Bartolomějské na StB. Někdy před polednem přišel do školy. Do odpoledne pak jen na přednáškách seděl, koukal před sebe, nereagoval, jen se trochu třásl. Prý mu fyzicky nic neprovedli, ale bál se nám říct, co se dělo, podepsal jim, že o tom nikomu nic neřekne.

28. října 1989 policajti na Václaváku legitimovali mě. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Komu by se chtělo vstávat na pátou, že?

Komunisté měli pevnou kontrolu nad televizí i tiskem. Když Miloš Zeman v létě 1989 propašoval do Technického magazínu článek o tom, že by komunismus mohl také skončit, byla to událost, která nejspíš někoho stála kariéru.

Často jsme poslouchali v rádiu Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, které z Mnichova vysílala CIA. Často bylo zjevné, že to jsou taky docela plky, ale věřili jsme tomu, že když vyslechneme obě strany, budeme mít o situaci lepší přehled. V jednu dobu byl signál rušený - na stejné frekvenci bylo vysíláno hlasité hrčení. Frekvence vysílání mírně kolísala, možná kvůli rušení, možná díky nějakému jevu v ionosféře. Posluchač musel mít pořád ruku na ladicím knoflíku rádia. Byl to docela zážitek.

Jen jedno médium hromadné komunikace bylo v té době absolutně svobodné. Byly to kazetové magnetofony. Daly se propojit šňůrou a okopírovat si kazetu s Nohavicou, Plíhalem a dalšími folkáči. Dostat se na jejich koncert bylo téměř vyloučené - i když zrovna měli povoleno vystupovat, tak v tak maličkém sále, že sehnat lístky bylo možné jen přes známé. A tak jsme poslouchali kopie kopií nahrávky vestavěným mikrofonem na koncertě. Písně, které byly na naší vlně, které reflektovaly naše pocity. Bylo to úžasné.

Jednou ve druhém ročníku přišel můj spolužák Igor se senzační zprávou. V polské Vratislavi bude 4. a 5. listopadu 1989 festival české hudby. Hlavní hvězdou byl legendární Karel Kryl a další zpěváci, jejichž vystoupení v Československu bylo nemyslitelné. Zdráhali jsme se uvěřit, že by něco takového mohlo vyjít, ale i tamnější koncert Nohavicy byla událost. Přitom cestovat do Polska bylo povoleno. Tak jsme se 4 spolužáci vypravili na výlet do Vratislavi.

Kryla jsme skutečně viděli. Ve skutečnosti byl menší, než jsme si vždycky předstaovali. Taky Karáska a Nohavicu a Hutku a spoutu dalších koncertů. V zákulisí jsme potkali Janoucha. Bylo to jako sen.

Přímý vlak se nám zdal příliš nápadný. A oprávněně - ty, kteří cestovali přímo do Polska, doopravdy nepustili. My jsme to brali oklikou přes Drážďany, čímž se nám podařilo systém obelsít. Až v pondělí ráno, na zpáteční cestě, nás pohraničníci vyhmátli. Všem nám prohledali batohy a u koho našli nějaké suvenýry z Vratislavi, tak ho vyvedli z vlaku.

U mých spolužáků nějaké drobnosti našli. Všechny tiskoviny, kazety a podobně jsme si z NDR poslali poštou, ale jen já byl dost opatrný na to, abych u sebe neměl sebemenší stopu. Jen na dně spacáku jsem měl lístek s nápisem "Kuk", tak podrobně ale nehledali. Takže mé spolužáky na hranicích Československa sebrali. Igor mi ještě rychle řekl telefon domů, abych o tom zavolal rodičům. A pak jsem zůstal v kupé sám, jen s nějakými němci, co jeli na západoněmeckou ambasádu do Prahy a vyhazovali z okna hrsti východoněmeckých drobných. Igorovo tehdejší telefonní číslo si pamatuju dodnes.

V Praze jsem rychle upaloval do školy. Ještě jsem stihl laborky, kde byla přísná disciplína, bylo potřeba omluvit spolužáky předem. Pak jsem se konečně dostal k telefonu a zavolal Igorovým rodičům. Bylo mi trapně, jak kdybych zval Monu Lízu do kina. Telefon vzal díky bohu Igor - pustili je hned dalším vlakem.

17. listopad 2009

Pár dní poté přinesl Igor letáky vyhlašující manifestaci na paměť 17. listopadu. Chodil jsem tenkrát do menzy na Budeč, tak jestli bych je tam nevylepil a pár taky někde na Albertově. "Vemte si s sebou květinu", zněl nadpis letáku. Prý ale že to není žádná hipícká akce, ale dělají to nějací jeho nezávislí kamarádi. No, 17. listopadu demonstrace nebývaly, tak jsem byl rád, že bude alespoň něco.

Vylepovat letáky byl v té době závažný zločin. Demonstrace byla možná povolená, to ale neznamenalo, že je text letáku schválený příslušným soudruhem. Letáky byly zjevně klasický samizdat, psané na psacím stroji s 5 průklepovými kopiemi. Dával jsem si bedlivý pozor, aby mě nikdo neviděl.

17. listopadu byl pátek. Ten večer jsem měl odjet na společenskou akci někde za Prahou s kamarády a hlavně kamarádkami z Hnutí Brontosaurus. Sraz jsme měli naštěstí až pozdě večer a demonstrace byla už od 16:00, tak jsem si říkal, že stihnu oboje. Navíc Albertov jsem měl pěkně po ruce.

Po pár snesitelně krátkých projevech se vyrazilo na Vyšehrad. Z mě neznámého důvodu se šlo oklikou až málem k Paláci Kultury a pak zpět na Vyšehrad. Cestou se skandovalo "Svobodu, svobodu", a tak. Pokřik "Pryč s KSČ", který jedna skupinka začla, se moc neuchytil. Nakonec průvod dorazil ke Slavínu, většina včetně mě se vůbec nedostala dovnitř hřbitova. Svíčky se dávaly na sochy v parku a tak. Skandovalo se "Jsme na špatnym hradě".

Průvod se pak vydal směrem na Václavské náměstí. Dole v Podskalí čekala první překážka. Ve Vyšehradské ulici kousek před Botanickou zahradou, na konci dlouhého úseku bez postranní ulice, stál kordon policistů s přilbami a štíty. Tuto policejní taktiku jsem do té doby neviděl.

Před tím se policajti obvykle snažili demonstrace rozptýlit pomocí slzného plynu a vodních děl. Kdyby nechali průvod jít ještě o 100 metrů dál na rozlehlé Karlovo náměstí, byl by tam na to prostor. Někdy chtěli zabránil lidem vstup do určitého prostoru, ale na to používali kovové zátarasy. Tady najednou stála jedna řada policajtů proti rozjetému davu. Smést je by bylo mnohem snažší než organizovat otočku.

Po krátkém váhání se průvod zastavil. Někteří lidé se protlačili nazpátek ke křižovatce a strhli zadní část za sebou Plaveckou ulicí na nábřeží. Původní čelo pak průvod následovalo. Díky této otočce jsem se najednou octl v čele průvodu.

Potom demonstrace pokračovala po nábřeží směrem do centra. Několik policistů odklánělo dopravu, jinak nebyli vidět. Dole na náplavce stála policejní auta, ale jejich osádky byly nejspíš ještě ve Vyšehradské. Lidé vystupovali ze zastavených tramvají a přidávali se k demostraci, jiní nám mávali z oken. U Mánesa jsem se snažil ostatní v čele průvodu přesvědčit, že nejkratší cesta na Václavák je Myslíkovou, ale nějaká skupinka prosadila jít na Národní. Tak jsme dorazili až ke kordonu policistů na Národní třídě, těsně před Perštýnem.

Dopředu to nešlo, tam byli policajti. Vzadu byl dav, takže dozadu to také nešlo. Čekal jsem, že si dav najde nějakou cestu bočními ulicemi a dosavadní čelo ho pak bude následovat, tak jako to bylo ve Vyšehradské. Ale nic se nedělo. Hipíci dělali na policajty submisivní gesta, květiny a tak. Přišlo mi to trapné, ale dělat, že k nim nepatřím, moc nešlo.


Tak jsme si sedli na zem a čekali. A čekali a čekali, přišlo mi to jako týden. Byli jsme docela utahaní po těch kilometrech popocházení, chůze nepřirozeně pomalým tempem a postávání na špičkách. Měli jsme hlad, žízeň, ale nejhorší metlou odhodlaných revolucionářů se ukázala nemožnost si odskočit na záchod. Průjezdy někdo rychle zamkl. Naštěstí bylo možné docela dlouhou dobu volně odejít Mikulandskou ulicí. Taky mi začaly docházet cigára a pořád někdo somroval další. Zatracení hipíci.

Přes pevně sekmnutou řadu policajtů moc vidět nebylo, ale byly tam obrněné transportéry. Jejich kulomety působily docela výhrůžně. Najednou už jsem byl vděčný, že duch demonstrace je úzkostlivě nenásilný. Khaki transportér ve světle lamp vypadá docela tmavě, ale v hlavni kulometu je ta nejčernější černá, jakou si dokážete představit. Zepředu je to jako hypnotizující oko, které vás přiměje podívat se sám do sebe, ujasnit si své postoje, najít co vlastně je pro vás vnitřně důležité a co je jen póza. Dneska by se to klidně mohlo pořádat jako atrakci pro turisty. "Cesta k duchovnu!" "Najdi sám sebe!"

Ale nejhorší bylo, že můj sraz na hlavním nádraží se blížil. Nevěděl jsem, kam jet, byl jsem odkázaný na své kamarády. Kdyby mi ujeli, celý víkend by byl v pytli. Mobily tenkrát ještě nebyly, milé děti. Byla to nepříjemná situace.

Nakonec zhasla světla a řada policistů se dala na pochod. Rychle jsem si sundal čepici, abych neupoutával pozornost. Pendreky mlátily demonstranty hlava nehlava, většinou spíš hlava. Panický dav se mnou zmítal ze strany na stranu. Rozbíjel se o auta, co tam byla zaparkovaná. Myslel jsem jen na to, abych neupadl, protože to by byl konec. Nějaká dívka vedle mne měla dlouhé vlasy plné krve, všude to cákalo, vždy když otočila hlavu. Policajti byli najednou i za námi, ale nestáli hustě, dalo se mezi nimi proběhnout a dostat jen pár pendrekem. Mikulandskou jsem utekl pryč, spolu se stovkami dalších.

Rychle jsem doběhl na hlavní nádraží. Ještě tam byli. Byl jsem rád. "Ty jo, ty jsi od krve?" "To je v pořádku, ta není moje". Zjistil jsem, kam mám jet, šel se domů umýt, převléct a pro batoh. Pak jsem odjel z Prahy.

Revoluce

Během víkendu jsem zavolal Igorovi. Hodilo se, že jsem si jeho číslo pamatoval. Řekl mi smrti Martina Šmída. Byl s námi v ročníku, chodil jsem s ním na tělocvik, ale podle příjmení jsem ho tenkrát neznal. Ale vzhledem k tomu, jak to na Národní vypadalo, bylo docela pravděpodobné, že to někdo nepřežil. Když jsem ho v neděli večer viděl v televizi říkat, že na nás sáhla smrt, byl jsem rád - pro mě nová informace byla ta, že je to můj známý a je OK.

V neděli večer byla další demonstrace a pak každý den následujícího týdne další a další. Byly pořádně mohutné, ne jen ty několikatisícové hloučky demonstrantů jako dřív. Policajti už to vůbec neměli pod kontrolou.

Myslím, že zrovna tu neděli jsme se pokoušeli táhnout na Pražský hrad. Narychlo svolaný hlouček policistů se snažil zabránit demonstraci přejít přes most, co je u Národního divadla. Nebylo jich ale dost na to, aby zpolymerovali přes celou šířku mostu, takže je dav prostě obtekl a najednou postupovali demonstranti promíchaní s ustupujícími policisty. Nejistě jsme po sobě pokukovali, oni se drželi za pouzdra s pistolemi, byli docela nervozní, ale nijak nepřátelští. Jen jejich stojící obrněné transportéry chvíli označovali to místo, kde kdysi býval kordon. Na Újezdě měli posily, s kterými nás pak zastavili.

V pondělí v 9:00 jsem šel jakoby normálně do školy do budovy matfyzu na Karlově. Byla vyhlášená stávka. Sešli jsme se v největší posluchárně, začali jsme diskutovat o našich požadavcích, o tom co budeme dělat, když přijede policie. Kdo chtěl, mohl jít domů. Většina lidí už se skutečně ve škole do dalšího semestru neukázala.

Volil se stávkový výbor. Logickými kandidáty se stali studenti, kteří stávku už od víkendu připravovali. Do výboru se nacpali i někteří další. Každý mohl být agent StB, nikdo nikomu nevěřil. My druháci jsme se radši do ničeho necpali. Slavnostně jsme se zavázali, že až stávkový výbor seberou, budeme stávkovat za jejich propuštění.

Hlavně se sáhodlouze diskutovalo. Najednou si každý mohl říct, co chtěl. Každý měl potřebu sdělit ostatním, co si o situaci myslí. Každý matfyzák si o sobě myslí, že je ze všech lidí na světě nejchytřejší, a zcela ignoruje zřejmou skutečnost, že ten nejchytřejší jsem já. Tak si určitě dovedete představit, jak to tam vypadalo. Celé pondělí a úterý se takhle řečnilo.

Pamatuji se, jak se tam z ničeho nic objevila redaktorka Českého rozhlasu. Že by prý chtěla natočit nějaké názory té naší mládeže. Ptala se nás mimo jiné, které osobnosti důvěřujeme. Někdo řekl kardinála Tomáška, jinak nic.

Lidi se ale nakonec vypovídali a byli jsme pak docela jednotní a organizovaní. Měli jsme ale poměrně malé povědomí o ostatních budovách matfyzu, o jiných fakultách nemluvě. Naše vedení ale mělo kontakt na nějaké ústředí, občas nám přišel nějaký pokyn.

Ze všecho nejřív se zrušila katedra vojenské přípravy a v její místnosti se usídlil stávkový výbor. Byly zorganizovány hlídky u vchodu. Tam jsem se od řečnění v posluchárně záhy na chvíli přesunul.

Nějaká babička nám tam přinesla bábovku, co nám upekla. Ta podpora nás docela těšila. Když jsme jí jedli, přemýšleli jsme, jestli to byla agentka StB, co nás přišla otrávit. Neotrávili jsme se. Bábovka byla moc dobrá.

Hlavně se rozjel ideologický boj v podobě letáků. Tenkrát už existovaly kopírky, dokonce v naší budově matfyzu. Byly ale všeobecně považovány za mnohem nebezpečnější zbraň než kulomet, a podle toho také byly střeženy. Ze začátku se nepodařilo k nim získat přístup. Ve škole ale byla učebna psaní na stroji, 20 psacích strojů jeden vedle druhého. U nich seděli studenti a studentky a s 5 průklepovými kopiemi chrlili jednu kopii prohlášení za druhou.

Byl ale nedostatek papíru. Obcházeli jsme kanceláře v Podskalí a žebrali papíry. V Polygrafii jsme dostali velkou roli papíru na transparenty. Hlavně jsme ale potřebovali cokoliv, co šlo zastrčit do psacího stroje.

Všichni se ze začátku docela báli. Za to, co jsme dělali, bylo vězení. Na datlování na psacím stroji v bezpečí budovy bylo zájemnců dost. Na pochůzky mimo budovu to bylo horší, báli jsme se, že nás policajti chytí. Nejhorší bylo lepit letáky do vestibulů stanic metra. Je to skvělé místo, chodí tam mraky lidí. Ale taky tam mají budku policajti, kteří koukají přímo na vás, když tam něco lepíte.

V centru města to bylo snadné. Když okolo vás skanduje 50000 demonstrantů, policajtů se nebojíte. A jak je někde 1 leták, už se lidé tolik nebojí tam pověsit druhý. A když je jich tam 10, tak to už tam své prohlášení pověsí každý, kdo jde kolem. Klíčový je ten první.

Od začátku nám bylo jasné, že naše stávka se nesmí omezit jen na studenty a centrum Prahy. Museli jsme se vymanit z izolace. Potřebovali jsme své letáky dostat na okraj Prahy, na přestupní stanice, aby si je přečetlo co nejvíc lidí.

Pár stanic metra jsem polepil jako první já. Nejvíc jsem pyšný na Florenc (v té době se jmenovala Sokolovská). Policajti mi občas souhlasně zamávali, většinou ale dělali, že mě nevidí. No, možná že mě opravdu neviděli, vždycky jsem vylepil leták co nejrychleji a zmizel. Zbytečně jsem neriskoval.

V Paláci kultury (dnes Kongresové centrum) zrovna probíhal sjezd zemědělců. Matfyz na Karlově je hned za Nuselským mostem od Paláce kultury. Propašovat nějaké letáky lidem, kteří se druhý den rozjedou do všech konců republiky, by bylo docela strategické. Na druhou stranu, komunisté měli možná malou podporu, jestli ale byla nějaká konzistentní sociální skupina, která je podporovala, tak to bylo zrovna vedení JZD. Co s tím.

Přiznám se, neodvážili jsme se do Paláce kultury napochodovat hlavním vchodem. Dostali jsme se ale dolů do garáží, kde jsme potkali řidiče autobusů, kteří delegáty sjezdu přivezli. Rádi si od nás vzali naše letáky psané strojem na průklepák, kterých jsme měli pro daný účel docela málo. Zjevně byli rádi, že budou mít doma co vyprávět.

Když se nic nedělo, seděli jsme v budově. Dívali jsme se na zakázané filmy na videu, pamatuji se na Skřivánky na niti. Četli jsme samizdatové návody, jak vzdorovat metodám výslechu StB. Seznamovali se se spolužačkami - ještě že na matfyzu byly i učitelské obory. Při všem tom napětí se vztahy dobře navazovali. Večer jsme chodili do centra Prahy na demonstrace. Spali jsme ve spacácích v posluchárnách. Já si zabral katedru, velký učitelský stůl.

V pondělí kolem půlnoci po Praze někdo vylepil nám nepřátelské letáky. "Studenti, vraťte se k učebnicím." Tištěné ofsetovou sazbou na krásný modrý papír větší gramáže, museli se krásně vylepovat. Neubránil jsem se určité profesionální závisti. Ve jménu svobody slova jsme je šli co nejrychleji strhat.

Letáková bitva trvala pár dnů. Všechny významné body v Praze byly posléze tak oblepené našimi letáky, že už záleželo i na obsahu, už nešlo jen o tu demonstraci odporu k režimu. Z Minolty nám přivezli zbrusu nové kopírky, vedení fakulty vydalo klíče od těch starých. Měli jsme i dost papíru. Bitva byla vyhraná.

Ve středu jsem byl vyslán do Vysočan, abych zjistil, co se to tam děje. Potkal jsem průvod dělníků z továren, kteří šli podpořit demonstraci na Václavák. Václavák praskal ve švech. Nebezpečí izolace bylo to tam.

Mimo Prahu to ale tak jednoznačné nebylo. Stávkovali prý snad studenti na všech vysokých školách, to by ale bylo málo. Bylo třeba revoluci provést i tam, kde žádné školy nebyly.

Ve čtvrtek jsme byli vysláni dělat revoluci na venkov. Venkovské oblasti byly rozděleny mezi jednotlivé fakulty, tam jsme si jednotlivé vesnice a města dál rozdělili mezi sebe. Já a mí tři spolužáci, jeden z nichž disponoval žigulíkem rodičů, jsme dostali přidělenu vesnici, snad někde na Kutnohorsku, už přesně nevím. Tak jsme naložili auto letáky a vyrazili.

Po cestě jsme ještě navštívili nějaké Občanské fórum. V podstatě jsme je hlavně zásobili letáky. K našemu hlavnímu cíli jsme se dotali někdy před polednem. Byla to velká středisková obec s několika tisíci obyvateli. V té vesnici jsme neznali absolutně nikoho.

Nejhorší na tom bylo, že jsem si v té chvíli uvědomoval absurditu toho úkolu. Jeďte do vesnice, kde nikoho neznáte, svrhněte lidi, kteří tam 40 let vládnou bez známek toho, že by to někomu vadilo, a vraťte se v 17:00 na demonstraci. To nejabsurdnější na tom je, že se nám to podařilo.

Byla to velikánská vesnice, s vlastním JZD a hospodou a kdo ví čím ještě. Nejdřív jsme ze zvyku polepili náves letáky - myslím, že naše technologie už byla na úrovni několika docela kvalitních A3 plakátků. Při tom jsme se bedlivě rozhlíželi, jestli neuvidíme nějaký ten rozzuřený dav s vidlemi. Taky pro to, že naše městské boty nebyly až tak optimální do traktory rozježděného bláta, a najít relativně schůdnou cestu od nástěnky ONV k autobusové zastávce chtělo přiměřenou dávku situačního přehledu a plánování.

Říkám to tady proto, že hodně lidí je přesvědčeno o tom, že revoluce byla dílem CIA a KGB. Vzhledem k našim bedlivým pozorováním mohu zcela zodpovědně prohlásit, že v naší vesnici se žádní agenti tajných služeb nevyskytovali. Leda že by byli neviditelní nebo zapadli do místího bláta až po hlavu, což ovšem nemohu zcela vyloučit.

Když jsme se zmocnili veřejného prostoru návse, logické pokračování byla návštěva místního pohostinství. Bylo poledne, hospoda byla plná obědvajících lidí, většinou asi zaměstnanců místního JZD. Hospodský ovšem projevil značný nesouhlas s tím, že by v jeho socialistickém podniku měla proběhnout revoluce. Ukecali jsme ho, že nám prodal pivo, řidičovi limonádu, ale byl nám vykázán prostor u dveří. A v žádném případě že nás nesmí vidět soudruh, co jí oběd v místnosti vzadu za rohem, to by byl strašný průser. Tak jsme tak postávali u vchodu celkem plné restarurace, srkali pivo a přemýšleli o dalším postupu.

Netrvalo dlouho a dali jsme se do hovoru s jedním zákazníkem, co zrovna dojedl oběd. Přidal se další, za chvíli stál kolem nás hlouček. Lidé už slyšeli, že se v Praze něco děje, že zbili nějaké studenty nebo co, všichni byli hladoví po informacích. Neměli jsme nacvičeny žádné plamenné projevy, žádná okázalá vystoupení. Prostě jsme jen mluvili o tom, co jsme viděli a zažili. Jako jediný z naší 4ky jsem byl na demonstraci 17. listopadu, tak jsem řekl něco o ní. Můj projev byl po formální stránce hrozný, samé zakoktání a blekotání. Všechny jsem přesvědčil, jak hrozné to je, že nás studenty bili do hlavy.

Myslím, že to nejpůsobivější bylo to, že jsme se komunistů vůbec nebáli. Bylo nám fuk, že nějaký soudruh je někde v zadní místnosti a nebo už nejspíš mezi naším publikem. Bez mikrosekundy zaváhání jsme prozradili, ze které fakulty jsme, a vůbec jsme se nebáli, že nás někdo práskne. Byli jsme prostě 4 normální čitelní devatenáctiletí kluci, 100% přesvědčení o tom, že komunisté jdou od válu. A tou odvahou i tím přesvědčením jsme je nakazili.

Když jsme odjížděli, pár místních připravovalo založení Občanského fóra. Dali jsme jim kontakty na ústředí a jeli do Prahy. Další osudy té vesnice bohužel neznám.

V režimu se začali objevovat viditelné trhliny. Sovětský velvyslanec prohlásil, že jejich armáda se nebude vměšovat. Televize začala vysílat i informace jako vypískání Miroslava Štěpána, vůdce konzervativní části KSČ a pražského komunistického bosse, když se snažil získat podporu dělníků v ČKD. Jiná část KSČ začala jednat s Havlem a našimi vůdci.

Na manifestacích a vůbec v centru Prahy v té době bylo pozoruhodné, jak mile se k sobě lidé chovali. Souvisí to jistě s tím, že během revoluce většina lidí někam zalezla a pokud možno ani nevycházela na ulici. Václavák tak byl plný sebevědomých idealistů ochotných riskovat pro svobodnou budoucnost národa. Věřili jsme, že tak to bude po revoluci pořád.

Netrvalo ani pár týdnů a začali se objevovat "doháněči". Zabít příšeru je mnohem těžší než kopnout do její mrtvoly. Proto musíte kopnout 100x a s mnohem větším zápalem, aby jste se vyrovnal tomu, kdo ji zprovodil ze světa, to dá rozum. Proto když bylo jasné, že je komunismus bezpečně pryč, začali se všude objevovat rozhodní antikomunisté. Bylo to trapné.

Revoluce zvítězila tak snadno a sametově proto, že se k ní přidala značná část establishmentu. De fakto se k ní přidal i parlament, což za komunismu byl jen nedůležitý relikt minulosti řízený politbyrem. Když se mu ale vzbouřil, byla to cenná pomoc, která umožnila velmi hladké předání moci.

Revoluce byla rozhodnutá během jednoho týdne. Ale až do konce roku jsme pro sichr drželi stávku. Ke konci už jsme většinou jen seděli na stávkovém výboru, povídali si nebo hráli Tetris. V televizi jsme koukali na záběry z revoluce v Rumunsku. Nikdy jsme nepochybovali o tom, že i když to komunisté měli prohrané v dlouhodobé perspektivě, pořád měli dostatek prostředků nadělat pár desítek tisíc mrtvol. Ale vidět něco takového na záběrech v televizi doopravdy se odehrát bylo přece jen docela působivé. Docela mě z toho mrazilo.

Na Štědrý den Suchý s Molavcovou obcházeli fakulty a dali všem studentům, co ještě drželi stávku, lístky na jejich představení. Bylo to milé. Jinak už na nás všichni zapomněli.

O původu prudérnosti

Živé organismy, tedy i člověk, podléhají zákonům evoluce. Podle nich by rozmnožování mělo být co nejefektivnější. Koneckonců rozmnožovací pud je u člověka tak silný, že kvůli tomu dělá lecjaké vylomeniny. Jak ale vysvětlit prudérnost? Proč rodiče kladou překážky sexu svých dětí? Měli by přece chtít co nejvíc vnoučat, nebo ne?

Obvyklé vysvětlení spočívá v tom, že náš svět se liší od přirozeného prostředí člověka. Lidské instinkty jsou optimalizovány na styl života lovců a sběračů. V našem světě je jiná očekávaná délka života, jiná délka vzdělávání, atd. atd. Pohlavní "hormony" se tak probudí ve špatnou chvíli. Tato informace je rodičům zprostředkována kulturou, která se vyvíjí mnohem rychleji než instinkty a je tedy adaptovaná na moderní dobu. Rodiče tak mohou učinit lepší rozhodnutí než děti.

Toto vysvětlení není dostatečné. Prudérnost existuje i u lovců a sběračů nedotčených civilizací, viz např. [E. Biocca, Sama mezi Indiány]. Zábrany vysvětlovat vlastním dětem sex jsou překvapivě silné a hluboce emotivní i u člověka, který po racionální stránce nijak prudérní není. Kde se to tedy v člověku bere?

Jednoduchý příklad

O co vlastně při tom rozmnožování jde? Vzhledem k vší té prudérnosti nejdřív jednoduchý příklad, na kterém vše bude jasné a zřejmé.

Pilné včelky létají z květu na květ a sbírají sladké šťávy, které pak nosí domů do úlu. Proč to dělají? No to je přece úplně jednoduše jasné. Drtivou většinu této potravy použijí na krmení svých mladších sester.

U blanokřídlého hmyzu (včely, mravenci, vosy atd.) se totiž z neoplozených vajíček vylíhnou haplodní samečci - trubci, kdežto z těch oplozených vajíček diploidní samičky. Dvě sestry tedy sdílí 2/3 svých genů, kdežto matka a dcera jen 1/2. Nejvýhodnější rozmnožovací strategií pro včelu je tedy investovat svoji pracovní sílu do produkce svých sester. To tedy dělají [E. O. Wilson, Cesta k mravencům].

Jak je to u člověka?

U člověka je rozmnožování mnohem složitější. Má totiž na výběr dvě stejně výnosné rozmnožovací strategie - starat se o své mladší sourozence, jako to dělají včely, a nebo o vlastní potomstvo. Polovina jeho genů je reprodukovaná v obou alternativách.

Tady se objevuje komplikace. Tyto rozmnožovací strategie nejsou stejně výhodné z hlediska okolí daného jedince. Pro příbuzné je výhodnější strategie sourozenecká, pro nepříbuzné společné potomstvo.

Často se tak v lidské společnosti setkáváme s tím, že potenciální spolurodič manipuluje jedince směrem k aktivitám spojeným s plozením potomků, především tzv. sex. Tato manipulace je příslovečná svou vynalézavostí a sofistikovaností.

Analogicky rodiče či další příbuzní zase rádi jedince manipulují směrem k péči o mladší sourozence. Vnouče by znamenalo reprodukci pouhé 1/4 genů. Je lepší svého potomka udržet doma, dokud to jde. Proto existuje pud prudérnosti, tzn. pud bránit svým dětem mít děti.

Zde je třeba si uvědomit fungování lidské motivace. Existují proximátní a ultimátní cíle chování. Proximátní cíl je to, o co člověk usiluje, typicky nějaká forma rozkoše nebo vyhnutí se utrpení. Naopak ultimátní cíl je důsledek našeho snažení, který přináší nějakou evoluční výhodu. Toho si jedinec ani nemusí být vědom, nebo se mu může chytře vyhnout (antikoncepce). Motivaci našeho jednání tvoří proximátní cíle.

Ani rodič, který brání svému dítěti v partnerských vztazích, nejedná na základě analýzy ultimátních cílů. Mladší sourozenci nemusí ani vůbec existovat. Pro rodiče je základem jejich motivace rozkoš, kterou pociťuje, když se mu podaří svému dítěti zabránit v sexu. Tedy proximátní cíl.

Projevy pudu prudérnosti

Taktiky rodičů, kterými svým dětem v partnerských vztazích brání, jsou neméně sofistikované než svádění. V nejútlejším věku dítěte obvykle k ukojení rodičovské prudérnosti postačí obyčejné lži (čáp, vrána, atd.) nebo zatajování a polopravdy. Pravda se časem provalí, ale nějaký čas se tím přece jen získá.

Když dítě vyroste z největší naivity, přijde řada na sofistikované marketingové nástroje. Nasadit [FUD] je velmi vhodné (pohlavní choroby, vyhnání z domu, ...), ale nestačí. Obvykle se pak význam sexu konstruuje jako něco nečistého či společensky nepřijatelného. Oproti tomu být hodné děvče/hoch, co tráví večery doma s učebnicí, je propagováno jako záruka dlouhodobé úspěšnosti.

Vždy je v záloze přímé násilí nebo jiné totalitní metody. Oblíbená je "policejní hodina" (v deset doma) a zákaz nočního vycházení, censura a někdy i přímý fyzický teror. Pokud by se takto chovala vláda ke svým občanům, považovali bychom to za zavrženíhodné a amorální. Proti vlastním dětem je to naprosto v pořádku.

Pokud jde o rodičovské násilí, je však třeba přesto doporučit určitou zdrženlivost. Obzvlášť v období po dosažení pohlavní dospělosti dětí jejich rodiče podléhají silným emocem. Rodičům často činí obtíže udržet sebekontrolu, mlátí to s nimi ode zdi ke zdi. V takovém stavu je moudré vyhnout se aktům, které by mohly vztah k dětem neodvratně poškodit. V každém případě je třeba mít na paměti poučku, že hrozba je výhodnější než její použití.

Další fáze nastává v okamžiku, kdy dítě naváže trvalý partnerský vztah. Spořádané manželství je totiž přece jen výhodnější strategie, než starat se o sourozence - člověk totiž ve svém partnerovi získá další pracovní sílu, která bude spoluinvestovat do jeho potomstva. Je tedy třeba nasadit všechny páky k tomu takový vztah rozvrátit. Však jsou také tchýně proslulé svou rafinovanou vynalézavostí.

Mezi nejpropracovanější triky patří nejrůznější náboženské teorie, u nás obvykle založené na křesťanství. Ať už je to katolicismus, protestantismus nebo psychologie, vždy je velmi sofistikovaně odůvodněno, že pravda je na straně rodičů, kdežto dítě se "ještě neumí chovat". Dokonce i řada samotných rodičů věří, že jim jde jen o dobro dětí, když ukájejí tento svůj atavistický pud. Tak dobře funguje náboženství.

Nejrafinovanější dosud známý trik na zmatení dětí, pokud jde o otázky rozmnožování, je tzv. sociobiologie. Tam, kde selhaly polopravdy, musí nastoupit pravdy devadesátiprocentní nebo třeba i 99%-ní, jen zamlčí-li skutečný význam prudérnosti (např. [E.O. Wilson, O lidské přirozenosti]). Tento pud je tak zamaskován zdánlivým dojmem vědecké objektivity. Ve svém důsledku jde jen o stále komplikovanější pokračování církevní taktiky.

Závěr

Prudérnosti je jedním z instinktů zděděných po našich dávných předcích. Není to nic, za co by se měl člověk stydět, ani nic, čím by se měl chlubit. Tak jako jiné instinkty nás může motivovat k velkým činům, ale i k odporným zločinům.

Člověk není jen bezmocná hříčka pudů. Záleží jen na nás, nakolik a jakým způsobem dokážeme svá nutkání rozumově usměrnit nebo i potlačit. Tak jako u jiných instinktů, i prudérnosti by rodiče měli ukájet s určitou mírou umírněnosti.

Konec ekonomické krize snadno a rychle

Varování: Autor neodpovídá za škody způsobené neschopností rozpoznat ironii.

Vymyslel jsem geniální plán, jak se zbavit ekonomické krize. Ta byla nastartována problémy ve finančním sytému. V současné době už ale probíhá jako obvyklá ekonomická recese. To znamená pokles poptávky způsobuje pokles příjmů, který vede k neochotě spotřebitelů utrácet. Tím jsou dál roztáčena kola poklesu poptávky a ekonomika upadá.

Jak z tohoto cyklu ven? Není nic snažšího. Nutnou podnínkou pro jeho řádění je důvěra lidí ve finanční systém. Lidé radši nechávají peníze na účtu, než aby je utratili. Stačí tedy snížit důvěru spotřebitelů v banky. Každý si pak radši rozmyslí, jestli by nebylo lepší peníze radši co nejrychleji utratit.

Nechť tedy finanční instituce vypadjí dostatečně nedůvěryhodně. Centrální banka nalije komerčním bankám peníze. Spotřebitelé vyberou peníze z bank a půjdou nakupovat zásoby munice a základních potravin. Poptávka vzroste, aniž by došlo ke zadlužení státu. Ekonomika se rozbují. Krize je fuč.

Jak ale podrýt důvěru v nejmoudřejší muže a ženy národa, kteří tak uvážlivě spravují naši zemi i její finanční systém? To je opravdu oříšek. Snad by pomohly jevy jako trestná činnost poslanců a jejich vydírání konkurenční stranou. Eventuelně svržení vlády a předčasné volby, a kdyby dosluhující parlament začal rozdávat mnohamiliardové dárečky svým kamarádům. Média by si takových věcí normalně nevšimla, ale fotky nahatých politiků by snad pozornost přitáhly. Na celoevropské úrovni by pomohlo, kdyby se předsednictví ujala Česká republika. Tím by byl vzbuzen celkový dojem, že ekonomika je v rukou bandy zločinců, v lepším případě nezodpovědných amatérů.

Hmmm. Při pohledu na zprávy je jasné, že realizace tohoto plánu už je v plném proudu. Je vidět, že ČR i EU jsou v dobrých rukou. A teď mě omluvte, jdu nakoupit ty zásoby munice ...

Neurosociální sítě

Ve společnosti existuje spousta jevů, které je obtížné pochopit nebo vůbec definovat na základě vlastností jednotlivých osob. Mluvíme o náladě ve společnosti, o národním charakteru, o zdravém selském rozumu. Některé módy a značky se prosadí navzdory mainstramové propagandě, jiné vyšumí bez ohledu na tučnou reklamu. Existují volební vítěství mediálních outsiderů. Existuje příslovečná 20letá perioda - ne zrovna přesná, ale přece jen časová škála, ve které se společnost posouvá. Existuje role vůdčí osobnosti českého národa i v dobách, kdy pro to nebyla formální funkce - Havlíčka, Vaculíka, Havla apod. Těžko to vše uchopit tak, že náhle všichni zároveň na základě svého rozumového vyhodnocení dostupných informací dospěli nezávisle ke stejnému závěru.

Teorie nezávislého vyhodnocování informací všemi členy společnosti se nazývá sociální atomizmus. Zahrnuje i koadaptivitu lidského chování - naše rozhodnutí berou v úvahu očekávání o tom, jak se zachovají ostatní. Některé jevy se tím dají vysvětlit, například ekonomická krize způsobené náhlou popularitou pesimismu. Ale s tou teorií atomizované společnosti stále ještě spousta jevů nejde dohromady.

Je koneckonců dobře doložené, že představa nezávislého rozhodování je mylná. Ví se to díky známému zdroji moudrosti a pravého vědění - reklamě. Skutečně, reklamní psychologie, věda o lidském rozhodování, je velmi seriózní průmyslově využívaná nauka plná empiricky testovaných poznatků (ve školách se samozřejmě na rozdíl od fyziky neučí, protože smyslem školy je vychovat snadno manipulovatelné roboty ;-)). Nicméně existují celkem dobré znalosti o tom, jak dochází k lidskému rozhodnutí.

Vezměme například volby. To je velmi jednoduchý případ rozhodování, protože volby jsou tajné. Jde tedy o vnitřní rozhodnutí, které není ovlivněné tím, co na to kdo řekne. Navíc je to rozhodnutí, které si lidé obvykle předem promýšlejí. Jak tedy dojde k rozhodnutí o volbě kandidáta?

Je obecně známo, že rozhodující roli ve volebním rozhodnutí člověka hrají tzv. názoroví vůdci. To jsou lidé, jejichž úsudku v určité oblasti důvěřujeme a jejich názoru tedy přisuzujeme váhu. Většina lidí si ani nepřečete volební programy stran, které volí, ani životopisy kandidátů. Své rozhodnutí udělá na základě toho, co si o tom kdo myslí.

To je velký rozdíl oproti individuálnímu vyhodnocování informací. Pravda, je potřeba nějak vyhodnotit, čímu úsudku můžeme důvěřovat, a to není nijak jednoduché. Často se člověk spálí a musí svůj názor opravit. Ale stejně to není rozhodnutí nezávislé.

Data jsou tak zpracovávána sítí názorových vůdců a jejich názorových vůdců a názorových vůdců těch jejich názorových vůdců. Rýsuje se nám tu známá matematická struktura neuronové sítě. Je to ta samá struktura, jako mají neurony a synapse v mozku nebo jako se používá v experimentálních počítačových algoritmech. Lidé jsou zde v roli uzlů sítě, neuronů, kdežto relace názorového vůdce hraje roli hran sítě, synapsí. A jak známo, neuronová síť jako celek je nesrovnatelně chytřejší než jediný neuron.

Přirozeně že aby neuronová síť mohla fungovat, musí být nejdřív "naučená". Úsudek názorových vůdců je nejdřív potřeba ověřit v praxi a podle toho opravit váhu, kterou jejich názoru dáme, ať už kterýmkoliv směrem. A takových cyklů je potřeba několik, než je neuronová síť naučená dávat netriviální odpovědi. Při tom volební období trvá 4 roky, důsledky hospodářské politiky mají podobnou časovou škálu. Naučení socioneuronové sítě v politicko-ekonomické oblasti tak trvá řádově 20 let.

To má významné důsledky. Ne každý mezilidský vztah totiž trvá 20 let. Pro některé vrstvy společnosti jsou charakterističtější krátkodobější vztahy. Proto máme zdravý selský rozum, ale ne už zdravý velkoměstský rozum.

Příkladů subkultur, ve kterých se neuronová síť nestíhá naučit, je víc. Velkoměsto, děti + hračkářské firmy, ... Jsou typické svými krátkodechými módami. Je to projev toho, že neurosociální síť má málo názorových vůdců s velkým vlivem a krátkou dobou životnosti. Proto má malý úlet velký dopad.

Zjevně tak závisí nejen na naučenosti sítě, ale také na její struktuře. Kvalitní rozhodnutí produkuje síť, kde je hodně nezávislých názorových vůdců. Naopak patologická je hierarchická síť, kde všichni papouškují jen "jediný správný názor" společného názorového supervůdce.

Další patologický jev může být rozpad sítě na komponenty, které nemají dostatečný kontakt. Příklad - vývoj a marketing v řadě technologických firem, např. Sun Micosystems.

Důsledky

To další důsledek neurosociálních sítí je, že jsou Češi nejchytřejší národ (Tento názor se zatím v zahraničí příliš neprosadil - zjevně tam nejsou dost chytří to pochopit, QED). Skepse k oficiální propagandě je u nás pěstěná staletí, možná i tisíciletí. Hierarchičnost neurosociální sítě nám tedy nehrozí. A malosti poměrů brání rozpadu na komponenty. Proto je selský rozum v Čechách nejzdravější.

Zajímavé je spekulovat o důsledcích "globalizace" na neurosociální sítě. Internet ve skutečnosti prodlužuje naše známosti - můžeme být v kontaktu se svými starými kamarády a na jejich blozích se dočteme o jejich názorech. Navíc existují služby, které napomáhají identifikovat a drbat společné známé - linkedin.com. To je veskrze pozitivní efekt.

Navíc naši názorový vůdci jsou díky globalizaci mnohem různorodější. Spolužáci ze základky mají profese, které bych jinak nepotkal. Moji bývalí kolegové a polužáci jsou po celé zeměkouli. Dokonce i v marketingu. To jsou patřičně doširoka rozprostřené zdroje názorů a informací.

Čeká nás tedy v globalizovném světě epocha moudrosti a vzájemného porozumění ;-)

Závěr

To nejdůležitější v našem životě jsou rodina a spolužáci za základky.