Pražská kavárna

Narodil jsem se a většinu života jsem prožil v Praze. Vystudoval jsem vysokou školu. A aby toho nebylo málo, vypil jsem hektolitry kávy a dalších nápojů v nejrůznějších pražských kavárnách. Bohužel když se dnes řekne pražská kavárna, padá na mě smutek.

Jó to byly v kavárnách časy. Dívky byly tenkrát všechny krásné. Spekulace byly odvážné a provokativní, argumenty rafinované a neotřelé. "To je ale bláznivá teorie" bývala ta největší lichotka. Tabu se hroutila. Na druhou stranu kritické myšlení a faktická argumentace byly také nedílnou součástí, protože k čemu je myšlenka, která neodpovídá realitě. A jaká hra může být bez pravidel. Takhle ty pražské kavárny pamatuju.

Přenesme se do současnosti. Česká společnost je rozdělena kontroverzní myšlenkou, že intelektuálové jsou lidé vzdělanější a všeobecně informovanější a díky tomu dokážou lépe rozpoznat nebezpečí pro demokracii. Tato myšlenka našla v subkultuře pražských intelektuálů tak nadšenou podporu, že se pro její zastánce ujalo označení pražská kavárna. To je ale pro zasloužilého kavárenského povaleče obtížná situace.

Hypotézu, že pražská kavárna dokáže lépe rozpoznat nebezpečí pro demokracii, není problém kriticky analyzovat. Demokracie byla v ohrožení v obdobích předcházejícím rokům 1938 a 1948, a snad by šlo přihlédnout i k 1968. Proč se nepodívat do novin, co tehdejší tak vzdělaní a všeobecně informovaní intelektuálové psali? Jde přece o úplně normální kritické myšlení, o postup plně v souladu s kavárenskými principy. A přečíst si pár starých novin není nic složitého, udělal to kdekdo a kdekdo to ještě udělá. Závěr je ten, že vždycky když byla demokracie v ohrožení v minulosti, pražská kavárna byla v nejlepším případě asi tak obezřetná jako stádo lumíků. To se tak stává, že každá kritická analýza nedopadne úplně lichotivě.

Šokující na celé věci je nulová schopnost sebereflexe samotné pražské kavárny. Nikdo nedokáže přijít s žádnými argumenty ve prospěch teorie historické prozíravosti. To není nic zvláštního, není to první krásná teorie, která podlehla ošklivým faktům. Věrohodný člověk tedy se buďto začne věnovat něčemu jinému, a nebo bude schopen zdůvodnit nějaký jiný význam kavárenských diskuzí.

Opravdu poučná situace nastala, když proslulý pražský intelektuál Miloš Zeman v roce 2015 ve svém projevu v Osvětimi narážel na neschopnost vzdělanců rozpoznat nejen pouhé ohrožení demokracie, ale dokonce ani genocidní šílenství. Vedlo to (pozor, sarkasmus) k opravdu intelektuální diskusi. Jediná argumentace, na kterou se v tomto směru kavárna zmohla, bylo rozmazávat Zemanovu nevýznamnou chybku. Výrok "Hitler je gentleman", známý výrok britského ministerského předsedy Neville Chamberlaina z roku 1938, kterým vysvětloval principy své zahraniční politiky vůči Československu, Zeman omylem přisoudil českému novináři Peroutkovi. Vůči tomuto známému komentátorovi osobně to nefér bylo. Ale prozápadní Peroutka Chamberlainovu politiku skutečně vysvětloval a částečně i hájil, byť svými vlastními slovy, takže vůbec nešlo o významově závažnou chybu, která by narušila celkovou argumentaci. A vůči Zemanovu tvrzení, že intelektuálové nebyli nikdy moc schopní předvídat historii, nikdo žádné argumenty nepřinesl.

Ono to nikdy nebylo tak, že by se v kavárnách scházeli jen superinteligentní lidé. Diskutoval jsem s nadějným komunistickým kádrem, pyšně sdílejícím první dojmy ze schůze KSČ. Do omrzení jsem diskutoval s "tržními komsomolci", co hlásali, že všechny problémy světa vyřeší neviditelná ruka trhu. Lidi s pocitem duševní méněcennosti se prostě vždycky snaží přiklonit k dubisku nějaké masové ideologie a naznačují vám, že s názory z vlastní hlavy nejste dost "in". Ale i takoví lidé dokáží svůj názoru rozumně zdůvodnit. Odvádět pozornost k drobné chybce je ještě o úroveň horší než diskuze s pitomcem.

Odvádění pozornosti k nepodstatným detailům je styl argumentace běžný v manželských hádkách. Ale to není intelektuální diskuze, tam se řeší emocionální frustrace. Jediné další pozorování tohoto jevu byl kdysi jeden profesor marxismu-leninismu, který takovéhle triky používal, když se se svými dogmaty v konfrontaci s faktickými argumenty dostal do úzkých. Dogmatiky to totiž emocionálně frustruje, když jim jejich dogmatům někdo vysmívá.

A to je přesně situace dnešní pražské kavárny. Jsou frustrovaní tím, že dogmata jejich víry jsou tak vzdálená realitě. A tak se chovají analogicky jako manželka frustrovaná rozdělením domácích prací a nebo snad něčím úplně jiným, když najde v obýváku špinavou ponožku. Hystericky ječí.

Jsem pohoršen tím, když se lidé kavárnách k sobě chovají tímto způsobem. Místo vzrušujících diskuzí se navzájem nudit hysterickými výlevy pohoršených dogmatiků. Místo jiskření neotřelých myšlenek se trumfovat grantovými přihláškami. To jako dnes některá z dam klesne takhle nízko, aby tomu věnovala svoji pozornost? Jenom naznačovat takovou možnost mi přijde hrubé a neuctivé.

Koněv, Tank č. 23 a havloidi.

Nemám rád propagandistické vymývání mozků. V prvních řadách demonstrace 17. listopadu 1989 jsem byl především kvůli těm nesnesitelným propagandistickým žvástům, které jsme tenkrát museli všude poslouchat. Sovětský Svaz, mírová hráz, země kde zítra již znamená včera, nejspravedlivější společenský řád. Pitomé kecy o výkonnosti plánované ekonomiky. Doktoři marxismu leninismu, co měli patent na rozum, protože studovali v Moskvě, nám cpali rádoby moudré plky, o kterých bylo 100 let jasné, že to jsou naprosté kraviny. A snažili se i ze mě udělat pitomce. To jsme se tehdy snažili revolucí změnit.

Nejhůř jsem u politruků nesl tu jejich programovou tupost. Oni to nebyli pitomci od přírody. Být doktor marxismu-leninismu vyžadovalo určitou sečtělost i výřečnost. Oni se pro tu ignoranci prostě rozhodli, kvůli těm benefitům, aby mohli být váženými profesory a hvězdami kaváren. Možná že v mládí marxismu upřímně věřili, ale realita života byla jinde, a tak se rozhodli nedívat se kolem sebe a nemyslet. Byli to pitomci z vlastního rozhodnutí. A to já jsem nikdy nechtěl a nikdy chtít nebudu.

Revoluce byla obrovská naděje. A dělal jsem pro ní, co jsem mohl. Dostal jsem na Národní pendrekem, seděl před obrněnými transportéry, lepil plagáty policajtům pod nosem, ponocoval na stávkovém výboru, jezdil po venkově. Vědomě jsem riskoval svobodu i život, viz mé paměti. A to do značné míry kvůli tomu očekávání, že idiotské propagandě bude konec.

Jenže pak začal Havel a jeho parta s propagandistickými žvásty o tom, že nás v roce 1945 Rudá armáda neosvobodila, ale jenom vyměnila jednu totalitu za jinou. A tak se zničil hlavní památník osvobození - Tank číslo 23 na Smíchově a proces pokračuje dodnes zbouráním Koněva a házením špíny Českou Televizí na lidické oběti. Nečekal jsem od revoluce, že by se lidi stali chytřejší. Čekal jsem, že zmizí motivace stát se pitomcem. A Havlův režim je pro mě hořkým zklamáním.

Ta největší dezinformace je, že II. světová válka je nějaké záhadné a tajuplné období dějin. Jako třeba Praotec Čech - o tom si může každý svobodně spekulovat, na jakou horu lezl, proč to dělal a jestli doopravdy existoval. Ale II. světová byla před pár lety. Víceméně všichni tenkrát uměli psát, dopisy a fotografie svých dědečků z války uchovává kdekdo. Je úplně jasné, k čemu tehdy došlo.

Co je nejpozoruhodnější, Winston Churchill, rozhodující osobnost té doby, sepsal z té doby své paměti. Mezi spoustou autentických dokumentů, které jsou součástí Churchillových pamětí, je i jeho korespondence se Stalinem, která se čte jako Nebezpečné známosti II. Takže není jasné jen "co" se stalo, je 99% jasné i "proč".

Je samozřejmě pravda, že nás neosvobodil princ na bílém koni bez bázně a hany. Když Německo zaútočilo na SSSR, Churchill (asi ani Hitler, ten ale žádné paměti nesepsal) mu nedával víc jak půl roku. Naše rodiče a prarodiče před genocidou zachránil Stalin svým charakteristicky stalinským způsobem. Do Špalíčku pohádek se ten příběh těžko nacpe. Ale je mi upřímně líto každého, kdo je plnoletý a není na vyšší mentální úrovni než čtenáři Špalíčku pohádek.

Bohužel, pokud vezmeme Churchilla jako etalon, tak dnešní propagandistické zpracování nacizmu a II. světové války je ještě vzdálenější pravdě než za komunistů. Přece jen těch pamětníků už dnes tolik není, a navíc pokud jde o zvěrstva nacistů, tak si komunisti opravdu nic vymýšlet nepotřebovali. To dnešní dobroserská propaganda potřebuje realitu překroutit zásadně.

Havloidní dezinformace je hodit na SSSR zodpovědnost za zvěrstva v 50. letech. Jenže v té době tu žádní ruští vojáci nebyli. Rudá armáda v roce 1945 po osvobození hned odtáhla, většina vojáků do pár týdnů, prvním vlakem, co byl k mání, poslední někdy na podzim. Házet zodpovědnost za smrt podle některých odhadů až 30 tisíc "třídních nepřátel" v "převýchovných táborech" na Rusko je naprostý alibismus. Tyhle "šťastné zítřky" tu dělali bez jakéhokoli vnějšího donucení naši vlastní domácí dobroseři.

Mimochodem kromě Churchilla taky doporučuju romány od Kundery s tematikou 50. let - Žert, Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí. Konec reklamní vložky.

V zájmu historické spravedlnosti je třeba dodat, že ani komunismus z 50. let se z hlediska nelidskosti zdaleka nevyrovnal protektorátu. Počet obětí nacistů byl sice pouze cca 10x vyšší, ovšem i to je zavádějící srovnání vhledem k faktu, že "čištění životního prostoru pro germánskou rasu" bylo překaženo už v zárodku, kdežto komunisté měli dost času si zavraždit každého, koho chtěli. Zrůdnost nacismu byla o několik tříd horší. To ovšem není žádná omluva pro ty marxistické vypatlance, co chtěli "vychovat nového člověka".

Takže kromě nechuti vůči propagandě obecně jsem si vytvoři ještě specifickou alergii vůči znevažování těch, co se podíleli na porážce nacizmu. Připomíná mi to mojí mladickou naivní důvěru v Havlovu pravdomluvnost a následnou deziluzi. Aby bylo jasno, současný režim považuju ještě pořád za lepší než husákovský "socialismus". Hlavně máme dnes mnohem lepší možnosti se postavit zvůli mocných dobroserů. Akorát si jsem čím dál tím méně jistý, že stačí se z těch možností jen radovat.

K+M+B+R

K+M+B na dveřích mi slouží jako memotechnická pomůcka. Jakožto mírně roztržitému člověku, co má brýle teprve rok, mi ten nápis vždycky připomene nezapomenout klíče, mobil a hlavně ty brýle.

Včera jsem ale dojel autem z garáže až do Berouna a teprve tam si uvědomil, že jsem si zapomněl roušku. Naštěstí se mi podařilo si jednu vypůjčit jen po krátké procházce s nákupní taškou přes pusu. Nicméně bych se rád zasadil o to, že Tři králové/mudrci se jmenovali Kašpar, Melichar, Baltazar a Ragnar.

Zde je jasný důkaz:

Takže kde jsou všichni ti přepisovači dějin? Nevíte, kde mají podatelnu?

Rekolonizace

Chybí mi přiléhavé označení pro to politické hnutí, které usiluje o soft-genocidu původního evropského obyvatelstva metodou šíření genderových poruch, např. feminismu, a o jeho postupné nahrazení příchozími z jiných kultur. Ve výsledné kulturně heterogenní směsi nebude logicky možné řešit konflikty prostředky kultury. Ani nebude možné politické uspořádání, který si prostředky kultury získá důvěru. Společenský řád bude možné nastolit jen univerzálními, na kultuře nezávislými metodami, tzn. zabíjením, znásilňováním a strachem z nich. Tento program dosud nemá přiléhavé jméno.

Stoupenci popsaného programu mu říkají obrana liberální demokracie. To je ale hodně zavádějící, protože v tomto programu nejde o obranu, tzn. zachování nějakého uspořádání. A výsledný systém není ani demokratický, ani liberální a vlastně ani vůbec nesouvisí s jakoukoliv evropskou politickou tradicí. Takže říkat mu obrana liberální demokracie není dostatečně jasné a srozumitelné.

• Nastolení diktatury to není. Nejde o puč, kterým se někdo dostane na kulturně determinovaný "stolec". Jde o úplně jiný, mnohem pomalejší a postupnější proces.
• Islamizace není ono. Hidžra sice do programu dobře zapadá, ale je to jen malá součástka.
• Asadizace nebo posyršťování není srozumitelné - kolik lidí chápe, jak to chodí v Syrii.
• Anomie - taky nikdo neví, o co jde, a navíc synekdocha.

Rekolonizace je termín, který jsem si vypůjčil z filmu Akta X. Úplně ideální termín to není, protože i kdyby program zvítězil, nějací potomci Evropanů nejspíš v zapadlých horských údolích nějaký čas zůstanou. Ale zlověstnou diskontinuitu naznačuje.

Takže pivo pro prvních 10, kdo veřejně použijí termín rekolonizace.

Příhoda z vody

Musím se podělit o příhodu z minulého týdne. Vím, že to bude znít jako námět nějakého Bčkového filmu. Ale přísahám, že se mi to doopravdy stalo a všechno je to nejmíň na 103% pravda.

Byli jsme na vodě, a protože to bylo s dětmi a protože jsme táhli bagáž v lodích,  dělali jsme kratší úseky než obvykle. Jednou navečer jsme se utábořili podle mapy v kempu, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Kempík pro vodáky byl součást chatkového tábora, ale jinak ztracený uprostřed hlubokých lesů, na kilometry daleko žádná civilizace. Postatvili jsme stany a nasbírali dřevo na oheň. I můj malý chlapeček, co se chce pořád přeměřovat, jestli už mě konečně přerostl, přidal ruku k dílu. Pomalý proud řeky dál netečně plynul soumrakem.

Brzy se ukázalo, že v kempu v té době probíhalo soustředění sportovního oddílu volejbalistek. A to fakt jenom volejbalistek, žádní volejbalisté nebo kdokoliv další. K tomu se přidala jedna náhodná okolnost - v kempu byla sociální zařízení v počtu přiměřeném jeho velikosti, kde ovšem sprchy byly na placené žetony.  Při tom ale sprchy č. 4 prošly nedávno rekonstrukcí a placení žetony tam z nějakého důvodu bylo vypnuté. To vedlo k náporu na sprchy č. 4. No nedokážete si přestavit, k jakým situacím tam mohlo dojít.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo a na druhý den jsme všichni živi a zdrávi odpluli.

Milion chvilek odcizení

Na náměstích a posléze Letenské pláni demonstrovaly statisíce lidí proti premiéru Babišovi. Do určité míry byli terči jejich nelibosti i prezident Zeman a nová ministryně spravedlnosti Benešová. Z toho vyplývá, že musí být něco divného s Babišem, statisíci demonstrantů a nebo náměstími. Jiná možnost je podle mě logicky vyloučená. Co se to tedy děje?

Nastudoval jsem hory článků o Babišovi a jeho rozhodnutích. Vedl jsem spoustu rozhovorů s účastníky demonstrací, řada z nich jsou lidi, které docela dobře znám. Přečetl jsem spousty jejich facebookových příspěvků. A věřte nebo ne, nakonec jsem tomu jevu přišel na kloub.

Jako první jsem ověřoval hypotézu, že jde o normální součást demokratického procesu. Že jde o rozhodnutí, které demonstranti usilují zvrátit, nebo o nějaké jiné racionální důvody. To jsem ovšem brzy vyloučil. Pochopitelně že si moji racionální a vzdělaní přátelé své pocity nakonec také nějak zracionalizovali, ale bylo až nápadné, jak chabé ty racionalizace jsou. Klasičtí "rebelové bez příčiny", ovšem dostatečně sociálně inteligentní, aby to projevovali vhodným způsobem.  Cítili se nešťastní, a tak šli demonstrovat. Neměli žádnou mocenskou strategii, alespoň ne ti řadoví demonstranti.

Otázka tedy zní, proč se tolik lidí cítí nešťastných, a proč je to vede ke shromažďování na náměstích. Klíčem k porozumění těm pocitům se pro mě stalo, kolik lidí křečovitě hledalo paralely s rokem 1989. Jedna skutečná podobnost tam totiž doopravdy je - je to pocit odcizení, pocit "nesprávnosti" naší společnosti, rozpor mezi osobním hodnotovým žebříčkem a hodnotami společnosti. A v neposlední řadě nejistota ohledně toho, co to hodnoty naší společnosti vlastně jsou. Takové odcizení je pochopitelně dobrý důvod cítit se nešťastně.

Významná je ta nejistota ohledně hodnot naší společnosti. Vítězí Trump, Putin, Orbán a Salvini, Zeman a Babiš. Máme teda ještě rádi USA a západní Evropu? A demokracii? To je rozdíl oproti předchozím vlnám demonstrací bez příčiny - "Děkujeme odejděte", "Holešovská výzva" atd. Babiš není prostě jen zločinec, který se odchýlil od hodnot naší společnosti. Dnes je potřeba obnovovat důvěru v to, co to ty hodnoty naší společnosti vlastně jsou.

Jak si společnost obnovuje důvěru ve své hodnoty? Reincitací mýtu, na kterém je založena. Jedním z definujících mýtů naší společnosti je ten o sametové revoluci. A tak podobně jako odcizení Němci jdou na nějakého nácka, podobně jako odcizení muslimové jdou podřezat nějakého nevěřícího, tak odcizení Češi jdou na náměstí mávat českou vlajkou jako v roce 1989. Rozum s tím nemá nic společného. Ale prostě to tak funguje.

Co bych poradil Babišovi, Zemanovi a Benešové? Babiš na vlnu nedůvěry prozatím reaguje vyhrabáváním špíny na protagonisty demonstrací. To má pro něho negativní účinek, že to všeobecnou nedůvěru a odcizení spíš prohloubí. A nějací řečníci na demonstracích se nakonec vždycky najdou. Jestli chce Babiš, Zeman a Benešová vyhrát, budou muset 17.11. a nebo alespoň 28.10. také s vlajkou na náměstí získat nějakou důvěru.

Jak je všeobecně známo, frustrace vede k agresivitě. Minulý listopad došlo k zástupné agresi prostřednictvím květin od Zemana a Babiše na Národní třídě, letos k fyzickému napadení Ladislava Jakla. V této souvislosti jsem opakovaně slyšel od milionkařů vnímání reality "můžou si sami za to, že se stali oběťmi, tím, že jsou tak hnusní a zlí". Je tedy zřejmé, že Babišova demonstrace bude čelit agresi, pravděpodobně násilné.

Čeká nás tedy zajímavý podzim.

Předposlední Hra o trůny

A nyní pro změnu něco na světově důležité téma - dějový zvrat v předvčerejším díle seriálu Hra o trůny. Seriál proslulý svými dějovými zvraty se po osmi letech chýlí k závěru. Dnes už zbývá jen poslední díl, který bude odvysílaný v neděli večer amerického času. Tento příspěvek je ale především o dosud poslední epizodě, pojmenované The Bells, která bude nakonec ta předposlední.

Pozor, příspěvek obsahuje dějové spoilery!

Před touto epizodou jsem se nechal slyšet, že Hra o trůny už není, co bývala. Že už to jsou jen triviální koverzace v drahých kulisách. A sarkasticky jsem dodával, že pořád doufám, že v další epizodě určitě dojde k nějakému zvratu, který tomu všemu konečně dá nějaký smysl. No, omlouvám se tvůrcům, že jsem v ně zapochyboval. Kéž by se všechná má přání vyplnila jako toto.

Mám radost, že jsem 8 let nekoukal na primitivní agitku. Že se místo toho se projevila inspirace skutečnými dějinami. Že se postavy chovají možná ne úplně logicky, ale o to víc realisticky.

Jestli mě tvůrci opravdu poslouchají, tak bych si přál ještě šťastný konec pro zbývající postavy. Tolkien (?) říkal, že když autor postaví hrdiny před zapeklitý problém, tak má taky vymyslet, jak se takový problém dá vyřešit. Jinak je to dekadence a podvod na čtenáře. Takže doufám, že ještě co nejvíc postav bude v tom příběhu žít šťastně a spokojeně až do smrti. A že alespoň pro někoho z nich ta smrt nepřijde moc brzo.