Varování: Autor neodpovídá za škody způsobené neschopností rozpoznat ironii.
Vymyslel jsem geniální plán, jak se zbavit ekonomické krize. Ta byla nastartována problémy ve finančním sytému. V současné době už ale probíhá jako obvyklá ekonomická recese. To znamená pokles poptávky způsobuje pokles příjmů, který vede k neochotě spotřebitelů utrácet. Tím jsou dál roztáčena kola poklesu poptávky a ekonomika upadá.
Jak z tohoto cyklu ven? Není nic snažšího. Nutnou podnínkou pro jeho řádění je důvěra lidí ve finanční systém. Lidé radši nechávají peníze na účtu, než aby je utratili. Stačí tedy snížit důvěru spotřebitelů v banky. Každý si pak radši rozmyslí, jestli by nebylo lepší peníze radši co nejrychleji utratit.
Nechť tedy finanční instituce vypadjí dostatečně nedůvěryhodně. Centrální banka nalije komerčním bankám peníze. Spotřebitelé vyberou peníze z bank a půjdou nakupovat zásoby munice a základních potravin. Poptávka vzroste, aniž by došlo ke zadlužení státu. Ekonomika se rozbují. Krize je fuč.
Jak ale podrýt důvěru v nejmoudřejší muže a ženy národa, kteří tak uvážlivě spravují naši zemi i její finanční systém? To je opravdu oříšek. Snad by pomohly jevy jako trestná činnost poslanců a jejich vydírání konkurenční stranou. Eventuelně svržení vlády a předčasné volby, a kdyby dosluhující parlament začal rozdávat mnohamiliardové dárečky svým kamarádům. Média by si takových věcí normalně nevšimla, ale fotky nahatých politiků by snad pozornost přitáhly. Na celoevropské úrovni by pomohlo, kdyby se předsednictví ujala Česká republika. Tím by byl vzbuzen celkový dojem, že ekonomika je v rukou bandy zločinců, v lepším případě nezodpovědných amatérů.
Hmmm. Při pohledu na zprávy je jasné, že realizace tohoto plánu už je v plném proudu. Je vidět, že ČR i EU jsou v dobrých rukou. A teď mě omluvte, jdu nakoupit ty zásoby munice ...
sobota 8. srpna 2009
čtvrtek 23. dubna 2009
Neurosociální sítě
Ve společnosti existuje spousta jevů, které je obtížné pochopit nebo vůbec definovat na základě vlastností jednotlivých osob. Mluvíme o náladě ve společnosti, o národním charakteru, o zdravém selském rozumu. Některé módy a značky se prosadí navzdory mainstramové propagandě, jiné vyšumí bez ohledu na tučnou reklamu. Existují volební vítěství mediálních outsiderů. Existuje příslovečná 20letá perioda - ne zrovna přesná, ale přece jen časová škála, ve které se společnost posouvá. Existuje role vůdčí osobnosti českého národa i v dobách, kdy pro to nebyla formální funkce - Havlíčka, Vaculíka, Havla apod. Těžko to vše uchopit tak, že náhle všichni zároveň na základě svého rozumového vyhodnocení dostupných informací dospěli nezávisle ke stejnému závěru.
Teorie nezávislého vyhodnocování informací všemi členy společnosti se nazývá sociální atomizmus. Zahrnuje i koadaptivitu lidského chování - naše rozhodnutí berou v úvahu očekávání o tom, jak se zachovají ostatní. Některé jevy se tím dají vysvětlit, například ekonomická krize způsobené náhlou popularitou pesimismu. Ale s tou teorií atomizované společnosti stále ještě spousta jevů nejde dohromady.
Je koneckonců dobře doložené, že představa nezávislého rozhodování je mylná. Ví se to díky známému zdroji moudrosti a pravého vědění - reklamě. Skutečně, reklamní psychologie, věda o lidském rozhodování, je velmi seriózní průmyslově využívaná nauka plná empiricky testovaných poznatků (ve školách se samozřejmě na rozdíl od fyziky neučí, protože smyslem školy je vychovat snadno manipulovatelné roboty ;-)). Nicméně existují celkem dobré znalosti o tom, jak dochází k lidskému rozhodnutí.
Vezměme například volby. To je velmi jednoduchý případ rozhodování, protože volby jsou tajné. Jde tedy o vnitřní rozhodnutí, které není ovlivněné tím, co na to kdo řekne. Navíc je to rozhodnutí, které si lidé obvykle předem promýšlejí. Jak tedy dojde k rozhodnutí o volbě kandidáta?
Je obecně známo, že rozhodující roli ve volebním rozhodnutí člověka hrají tzv. názoroví vůdci. To jsou lidé, jejichž úsudku v určité oblasti důvěřujeme a jejich názoru tedy přisuzujeme váhu. Většina lidí si ani nepřečete volební programy stran, které volí, ani životopisy kandidátů. Své rozhodnutí udělá na základě toho, co si o tom kdo myslí.
To je velký rozdíl oproti individuálnímu vyhodnocování informací. Pravda, je potřeba nějak vyhodnotit, čímu úsudku můžeme důvěřovat, a to není nijak jednoduché. Často se člověk spálí a musí svůj názor opravit. Ale stejně to není rozhodnutí nezávislé.
Data jsou tak zpracovávána sítí názorových vůdců a jejich názorových vůdců a názorových vůdců těch jejich názorových vůdců. Rýsuje se nám tu známá matematická struktura neuronové sítě. Je to ta samá struktura, jako mají neurony a synapse v mozku nebo jako se používá v experimentálních počítačových algoritmech. Lidé jsou zde v roli uzlů sítě, neuronů, kdežto relace názorového vůdce hraje roli hran sítě, synapsí. A jak známo, neuronová síť jako celek je nesrovnatelně chytřejší než jediný neuron.
Přirozeně že aby neuronová síť mohla fungovat, musí být nejdřív "naučená". Úsudek názorových vůdců je nejdřív potřeba ověřit v praxi a podle toho opravit váhu, kterou jejich názoru dáme, ať už kterýmkoliv směrem. A takových cyklů je potřeba několik, než je neuronová síť naučená dávat netriviální odpovědi. Při tom volební období trvá 4 roky, důsledky hospodářské politiky mají podobnou časovou škálu. Naučení socioneuronové sítě v politicko-ekonomické oblasti tak trvá řádově 20 let.
To má významné důsledky. Ne každý mezilidský vztah totiž trvá 20 let. Pro některé vrstvy společnosti jsou charakterističtější krátkodobější vztahy. Proto máme zdravý selský rozum, ale ne už zdravý velkoměstský rozum.
Příkladů subkultur, ve kterých se neuronová síť nestíhá naučit, je víc. Velkoměsto, děti + hračkářské firmy, ... Jsou typické svými krátkodechými módami. Je to projev toho, že neurosociální síť má málo názorových vůdců s velkým vlivem a krátkou dobou životnosti. Proto má malý úlet velký dopad.
Zjevně tak závisí nejen na naučenosti sítě, ale také na její struktuře. Kvalitní rozhodnutí produkuje síť, kde je hodně nezávislých názorových vůdců. Naopak patologická je hierarchická síť, kde všichni papouškují jen "jediný správný názor" společného názorového supervůdce.
Další patologický jev může být rozpad sítě na komponenty, které nemají dostatečný kontakt. Příklad - vývoj a marketing v řadě technologických firem, např. Sun Micosystems.
To další důsledek neurosociálních sítí je, že jsou Češi nejchytřejší národ (Tento názor se zatím v zahraničí příliš neprosadil - zjevně tam nejsou dost chytří to pochopit, QED). Skepse k oficiální propagandě je u nás pěstěná staletí, možná i tisíciletí. Hierarchičnost neurosociální sítě nám tedy nehrozí. A malosti poměrů brání rozpadu na komponenty. Proto je selský rozum v Čechách nejzdravější.
Zajímavé je spekulovat o důsledcích "globalizace" na neurosociální sítě. Internet ve skutečnosti prodlužuje naše známosti - můžeme být v kontaktu se svými starými kamarády a na jejich blozích se dočteme o jejich názorech. Navíc existují služby, které napomáhají identifikovat a drbat společné známé - linkedin.com. To je veskrze pozitivní efekt.
Navíc naši názorový vůdci jsou díky globalizaci mnohem různorodější. Spolužáci ze základky mají profese, které bych jinak nepotkal. Moji bývalí kolegové a polužáci jsou po celé zeměkouli. Dokonce i v marketingu. To jsou patřičně doširoka rozprostřené zdroje názorů a informací.
Čeká nás tedy v globalizovném světě epocha moudrosti a vzájemného porozumění ;-)
To nejdůležitější v našem životě jsou rodina a spolužáci za základky.
Teorie nezávislého vyhodnocování informací všemi členy společnosti se nazývá sociální atomizmus. Zahrnuje i koadaptivitu lidského chování - naše rozhodnutí berou v úvahu očekávání o tom, jak se zachovají ostatní. Některé jevy se tím dají vysvětlit, například ekonomická krize způsobené náhlou popularitou pesimismu. Ale s tou teorií atomizované společnosti stále ještě spousta jevů nejde dohromady.
Je koneckonců dobře doložené, že představa nezávislého rozhodování je mylná. Ví se to díky známému zdroji moudrosti a pravého vědění - reklamě. Skutečně, reklamní psychologie, věda o lidském rozhodování, je velmi seriózní průmyslově využívaná nauka plná empiricky testovaných poznatků (ve školách se samozřejmě na rozdíl od fyziky neučí, protože smyslem školy je vychovat snadno manipulovatelné roboty ;-)). Nicméně existují celkem dobré znalosti o tom, jak dochází k lidskému rozhodnutí.
Vezměme například volby. To je velmi jednoduchý případ rozhodování, protože volby jsou tajné. Jde tedy o vnitřní rozhodnutí, které není ovlivněné tím, co na to kdo řekne. Navíc je to rozhodnutí, které si lidé obvykle předem promýšlejí. Jak tedy dojde k rozhodnutí o volbě kandidáta?
Je obecně známo, že rozhodující roli ve volebním rozhodnutí člověka hrají tzv. názoroví vůdci. To jsou lidé, jejichž úsudku v určité oblasti důvěřujeme a jejich názoru tedy přisuzujeme váhu. Většina lidí si ani nepřečete volební programy stran, které volí, ani životopisy kandidátů. Své rozhodnutí udělá na základě toho, co si o tom kdo myslí.
To je velký rozdíl oproti individuálnímu vyhodnocování informací. Pravda, je potřeba nějak vyhodnotit, čímu úsudku můžeme důvěřovat, a to není nijak jednoduché. Často se člověk spálí a musí svůj názor opravit. Ale stejně to není rozhodnutí nezávislé.
Data jsou tak zpracovávána sítí názorových vůdců a jejich názorových vůdců a názorových vůdců těch jejich názorových vůdců. Rýsuje se nám tu známá matematická struktura neuronové sítě. Je to ta samá struktura, jako mají neurony a synapse v mozku nebo jako se používá v experimentálních počítačových algoritmech. Lidé jsou zde v roli uzlů sítě, neuronů, kdežto relace názorového vůdce hraje roli hran sítě, synapsí. A jak známo, neuronová síť jako celek je nesrovnatelně chytřejší než jediný neuron.
Přirozeně že aby neuronová síť mohla fungovat, musí být nejdřív "naučená". Úsudek názorových vůdců je nejdřív potřeba ověřit v praxi a podle toho opravit váhu, kterou jejich názoru dáme, ať už kterýmkoliv směrem. A takových cyklů je potřeba několik, než je neuronová síť naučená dávat netriviální odpovědi. Při tom volební období trvá 4 roky, důsledky hospodářské politiky mají podobnou časovou škálu. Naučení socioneuronové sítě v politicko-ekonomické oblasti tak trvá řádově 20 let.
To má významné důsledky. Ne každý mezilidský vztah totiž trvá 20 let. Pro některé vrstvy společnosti jsou charakterističtější krátkodobější vztahy. Proto máme zdravý selský rozum, ale ne už zdravý velkoměstský rozum.
Příkladů subkultur, ve kterých se neuronová síť nestíhá naučit, je víc. Velkoměsto, děti + hračkářské firmy, ... Jsou typické svými krátkodechými módami. Je to projev toho, že neurosociální síť má málo názorových vůdců s velkým vlivem a krátkou dobou životnosti. Proto má malý úlet velký dopad.
Zjevně tak závisí nejen na naučenosti sítě, ale také na její struktuře. Kvalitní rozhodnutí produkuje síť, kde je hodně nezávislých názorových vůdců. Naopak patologická je hierarchická síť, kde všichni papouškují jen "jediný správný názor" společného názorového supervůdce.
Další patologický jev může být rozpad sítě na komponenty, které nemají dostatečný kontakt. Příklad - vývoj a marketing v řadě technologických firem, např. Sun Micosystems.
Důsledky
To další důsledek neurosociálních sítí je, že jsou Češi nejchytřejší národ (Tento názor se zatím v zahraničí příliš neprosadil - zjevně tam nejsou dost chytří to pochopit, QED). Skepse k oficiální propagandě je u nás pěstěná staletí, možná i tisíciletí. Hierarchičnost neurosociální sítě nám tedy nehrozí. A malosti poměrů brání rozpadu na komponenty. Proto je selský rozum v Čechách nejzdravější.
Zajímavé je spekulovat o důsledcích "globalizace" na neurosociální sítě. Internet ve skutečnosti prodlužuje naše známosti - můžeme být v kontaktu se svými starými kamarády a na jejich blozích se dočteme o jejich názorech. Navíc existují služby, které napomáhají identifikovat a drbat společné známé - linkedin.com. To je veskrze pozitivní efekt.
Navíc naši názorový vůdci jsou díky globalizaci mnohem různorodější. Spolužáci ze základky mají profese, které bych jinak nepotkal. Moji bývalí kolegové a polužáci jsou po celé zeměkouli. Dokonce i v marketingu. To jsou patřičně doširoka rozprostřené zdroje názorů a informací.
Čeká nás tedy v globalizovném světě epocha moudrosti a vzájemného porozumění ;-)
Závěr
To nejdůležitější v našem životě jsou rodina a spolužáci za základky.
pátek 27. února 2009
Fnord
Z tohoto článku vám bude fyzicky špatně, přinejmenším lehce nevolno. Je to zcela zákonité a není se čeho bát. Pro každý případ si promyslete, jak se společensky přijatelně zachováte, pokud by se během následujících 5 minut dostavila náhlá nevolnost.
Podmíněný reflex je schopnost učit se vegetativním pochodům. Jak objevil I. P. Pavlov, když při krmení psů rozsvěcel červené světlo nebo pouštěl zvonek, slintání se časem zafixuje na tyto podněty tak, že se objevuje i bez původního motivačního krmení. Prokázal tak, že podvědomou, "plazí" část našeho mozku (biologicky nesprávné, nicméně názorné označení) je možné učit.
Příkladem motivačního podnětu může být například sex. Pokud provozujeme sex, tento příjemný prožitek v nás naprogramuje pozitivní emoce k naší partnerce. U stabilních mileneckých dvojic se tak časem vyvine přátelství nebo i silnější citová vazba. I tak nesnesitelé a omezující uspořádání jako manželství, pokud je dobře napodmiňované, se pak dá snést.
Kuřácké nebo sportovní kliky ve firmách jsou další příklad. Společné prožití rozkoše z vykouřené cigarety nebo sportu působí jako motivační podnět pro vytvoření přátelských vazeb. Vztahy z kuřárny nebo hřiště pak mají větší váhu než ty utužované mučivě nudnými schůzemi.
Podobný projev podmíněného reflexu je znechucení politikou. V televizi i novinách se zprávy o politice prokládají znechucujícími podněty - popisy vražd, znásilnění, neštěstí. Tak jako Pavlovův pes slintající na pokyn červeného světla, divák je naprogramován pociťovat znechucení při sebemenší zmínce o politice. Politické konverzační téma dnes vzbudí větší pohoršení než vulgarita.
Pokud jste byl(a) v poslední době vystaven(a) hromadným sdělovacím prostředkům, začínáte nyní pociťovat znechucení doprovázené nutkáním utíkat. Zkuste tento pocit vůlí ovládnout. Jestli jste nedávno pozřeli nějakou vybranou pochoutku, kterou by bylo škoda vyzvracet, pro jistotu čtení na chvíli přerušte.
Ubohé oběti televize se tak stávají politicky apatickými. Je možné je dobře mířeným zákonem obrat i o to poslední. Představa, že by mohli využít mechanismů demokraticie ke své obraně je jim natolik odporná, že se o to nikdy nepokusí. Při tom pár desítek aktivních a zorganizovaných lidí dokáže zvrátit i podvod gigantických rozměrů. Ale k tuposti napodmiňovaní roboti se o to nikdy nepokusí.
My ale nejsme roboti. Jsme lidské bytosti, máme nejen podvědomí, ale i vlastní Rozum. Můžeme racionálně ovlivnit, k čemu má být naše podvědomí programováno. Například můžeme připustit sex jen s lidmi, které známe a jichž si vážíme. Naše podvědomí nelze potlačit, ale je možné ho usměrnit.
Tak až příště uvidíte ve zprávách další mord, uvědomte si, že to není nic nechutného. Je to jen film. Žádné vraždy ani jiné nechutnosti ve skutečnosti neexistují. To jen herec dostal zaplaceno, že si chvilku poleží, a maskér si pohrál s kečupem. A to vše na objednávku těch, co nechtějí, aby jste hájili své zájmy. Těch, co se Vás bojí.
Čím to je, že paranoidní konspirační teorie dokáží vysvětlit i ty souvislosti, které jsou mejnstrýmově považovány za nahodilost?
Sláva Eris.
Podmíněný reflex je schopnost učit se vegetativním pochodům. Jak objevil I. P. Pavlov, když při krmení psů rozsvěcel červené světlo nebo pouštěl zvonek, slintání se časem zafixuje na tyto podněty tak, že se objevuje i bez původního motivačního krmení. Prokázal tak, že podvědomou, "plazí" část našeho mozku (biologicky nesprávné, nicméně názorné označení) je možné učit.
Příkladem motivačního podnětu může být například sex. Pokud provozujeme sex, tento příjemný prožitek v nás naprogramuje pozitivní emoce k naší partnerce. U stabilních mileneckých dvojic se tak časem vyvine přátelství nebo i silnější citová vazba. I tak nesnesitelé a omezující uspořádání jako manželství, pokud je dobře napodmiňované, se pak dá snést.
Kuřácké nebo sportovní kliky ve firmách jsou další příklad. Společné prožití rozkoše z vykouřené cigarety nebo sportu působí jako motivační podnět pro vytvoření přátelských vazeb. Vztahy z kuřárny nebo hřiště pak mají větší váhu než ty utužované mučivě nudnými schůzemi.
Podobný projev podmíněného reflexu je znechucení politikou. V televizi i novinách se zprávy o politice prokládají znechucujícími podněty - popisy vražd, znásilnění, neštěstí. Tak jako Pavlovův pes slintající na pokyn červeného světla, divák je naprogramován pociťovat znechucení při sebemenší zmínce o politice. Politické konverzační téma dnes vzbudí větší pohoršení než vulgarita.
Pokud jste byl(a) v poslední době vystaven(a) hromadným sdělovacím prostředkům, začínáte nyní pociťovat znechucení doprovázené nutkáním utíkat. Zkuste tento pocit vůlí ovládnout. Jestli jste nedávno pozřeli nějakou vybranou pochoutku, kterou by bylo škoda vyzvracet, pro jistotu čtení na chvíli přerušte.
Ubohé oběti televize se tak stávají politicky apatickými. Je možné je dobře mířeným zákonem obrat i o to poslední. Představa, že by mohli využít mechanismů demokraticie ke své obraně je jim natolik odporná, že se o to nikdy nepokusí. Při tom pár desítek aktivních a zorganizovaných lidí dokáže zvrátit i podvod gigantických rozměrů. Ale k tuposti napodmiňovaní roboti se o to nikdy nepokusí.
My ale nejsme roboti. Jsme lidské bytosti, máme nejen podvědomí, ale i vlastní Rozum. Můžeme racionálně ovlivnit, k čemu má být naše podvědomí programováno. Například můžeme připustit sex jen s lidmi, které známe a jichž si vážíme. Naše podvědomí nelze potlačit, ale je možné ho usměrnit.
Tak až příště uvidíte ve zprávách další mord, uvědomte si, že to není nic nechutného. Je to jen film. Žádné vraždy ani jiné nechutnosti ve skutečnosti neexistují. To jen herec dostal zaplaceno, že si chvilku poleží, a maskér si pohrál s kečupem. A to vše na objednávku těch, co nechtějí, aby jste hájili své zájmy. Těch, co se Vás bojí.
Čím to je, že paranoidní konspirační teorie dokáží vysvětlit i ty souvislosti, které jsou mejnstrýmově považovány za nahodilost?
Sláva Eris.
úterý 3. února 2009
Jak se mám
Mám se dobře. Popustili mě z práce, pohádal jsem se s manželkou, v Praze u maminky mi omylem odstřihli internet, mám nepříjemný kašel, kvůli kterému nemohu spát. Ale jinak je vše skvělé.
Díky tomu jsem objevil příjemnou internetovou kavárnu Notabene. Mám to sem jen pár kroků od domu v ulici Na Výtoni. Jen nevím, jak skončí mé předsevzetí skoncovat s nadměrným požívaním kávy.
Díky tomu jsem objevil příjemnou internetovou kavárnu Notabene. Mám to sem jen pár kroků od domu v ulici Na Výtoni. Jen nevím, jak skončí mé předsevzetí skoncovat s nadměrným požívaním kávy.
středa 17. prosince 2008
Kapří sašimi
Sašimi je tradiční japonská pochoutka. Je to na malé plátky nakrájené syrové rybí maso. Ryba musí být ovšem čerstvá a rychle usmrcená - pokud ryba půl dne chcípá na suchu, obsahuje maso příliš kyseliny mléčné. To bývá jediný zádrhel. Sašimi tak podávají v každém správném suši baru.
K tradicím českých Vánoc patří rituál kuchání kapra čerstvě vyloveného z vany. Čerstvé rybí maso! Pravda, japonci na sašimi používají maso mořských ryb. Ale stejně, proč neokořenit Vánoce trochou kapřího sašimi?
Pojídání syrového rybího masa ale nese zdravotní rizika. Především jde o parazitické hlístice. Ty se mohou pozřením syrové ryby (ale i solených matesů) přenést na člověka, a může z toho být nepříjemná choroba - v lepším případ bolení brřicha nebo vykašlávání 2cm červů. Jíst neupravené kapří maso tedy nelze doporučit z hygienických důvodů.
Hlístice lze ovšem zabít i hlubokým zmražením. Směrnice EU o pojídání syrových ryb přikazuje maso zmrazit na -20C po dobu 24 hodin. Americký předpis je ještě přísnější, a to -35C na 24 hodin, nebo -20C na týden. -20C není v běžných domácích mražácích obvyklé, ale nikoliv vyloučené. Cesta k obohacení českých vánočních tradic sašimi je tedy přece jen otevřena.
K tradicím českých Vánoc patří rituál kuchání kapra čerstvě vyloveného z vany. Čerstvé rybí maso! Pravda, japonci na sašimi používají maso mořských ryb. Ale stejně, proč neokořenit Vánoce trochou kapřího sašimi?
Pojídání syrového rybího masa ale nese zdravotní rizika. Především jde o parazitické hlístice. Ty se mohou pozřením syrové ryby (ale i solených matesů) přenést na člověka, a může z toho být nepříjemná choroba - v lepším případ bolení brřicha nebo vykašlávání 2cm červů. Jíst neupravené kapří maso tedy nelze doporučit z hygienických důvodů.
Hlístice lze ovšem zabít i hlubokým zmražením. Směrnice EU o pojídání syrových ryb přikazuje maso zmrazit na -20C po dobu 24 hodin. Americký předpis je ještě přísnější, a to -35C na 24 hodin, nebo -20C na týden. -20C není v běžných domácích mražácích obvyklé, ale nikoliv vyloučené. Cesta k obohacení českých vánočních tradic sašimi je tedy přece jen otevřena.
pondělí 17. listopadu 2008
Vemte si s sebou květinu
Toto je originál letáku, kterým se vyhlašovala demonstrace 17. listopadu 1989. Jeden mi tenkrát zbyl ...
čtvrtek 13. listopadu 2008
Big Bang
Začala 2 sezóna seriálu The Big Bang Theory (Teorie velkého třesku). Je zajímavý tím, že je o životě úplně normálních lidí - teoretických fyziků, programátorů a pod.
Big Bang jde mnohem dál než IT Crowds, především do každodenního soukromého života. Navíc většinu příhod z IT Crowds může zažít každý ňouma. V Big Bangu jsou to opravdu skvěle padnoucí matfyzácké historky.
Pravda, v určitých kruzích je sledování seriálů považováno za zábavu nedůstojnou intelektuála. Kdo nechce ztratit body na intelektuálském průkazu, měl by radši zdolávat duchovní výšiny Mumie 3 nebo Jamese Bonda 24 a ne sledovat pořád jedny a ty samé televizní postavy. Jenže v Kalifornii je středoevropský intouš neznámý a tak se o nich žádné seriály netočí, proto asi ta nevraživost.
Matfyzák je oproti tomu celosvětově rozšířený druh. A tak bylo snadné mě dostat. Stačilo pár postav, se kterými se mohu identifikovat, trocha realistických situací braných s nadhledem, a je to. Divím se, že na něco takového nějaký filmař nepřišel dřív.
Při Big Bangu si člověk uvědomí, jak nesmírně důležitou funkci má ve společnosti umění. Měl by si ho pustit každý, kdo chce překonat kulturní bariéru, která ho dělí od nějakého matfzyáka. Dokáže totiž zprostředkovat vzájemné porozumnění mezi různými vrstvami téže společnosti.
Škoda že u nás nic takového nemáme.
Big Bang jde mnohem dál než IT Crowds, především do každodenního soukromého života. Navíc většinu příhod z IT Crowds může zažít každý ňouma. V Big Bangu jsou to opravdu skvěle padnoucí matfyzácké historky.
Pravda, v určitých kruzích je sledování seriálů považováno za zábavu nedůstojnou intelektuála. Kdo nechce ztratit body na intelektuálském průkazu, měl by radši zdolávat duchovní výšiny Mumie 3 nebo Jamese Bonda 24 a ne sledovat pořád jedny a ty samé televizní postavy. Jenže v Kalifornii je středoevropský intouš neznámý a tak se o nich žádné seriály netočí, proto asi ta nevraživost.
Matfyzák je oproti tomu celosvětově rozšířený druh. A tak bylo snadné mě dostat. Stačilo pár postav, se kterými se mohu identifikovat, trocha realistických situací braných s nadhledem, a je to. Divím se, že na něco takového nějaký filmař nepřišel dřív.
Při Big Bangu si člověk uvědomí, jak nesmírně důležitou funkci má ve společnosti umění. Měl by si ho pustit každý, kdo chce překonat kulturní bariéru, která ho dělí od nějakého matfzyáka. Dokáže totiž zprostředkovat vzájemné porozumnění mezi různými vrstvami téže společnosti.
Škoda že u nás nic takového nemáme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
