Předposlední Hra o trůny

A nyní pro změnu něco na světově důležité téma - dějový zvrat v předvčerejším díle seriálu Hra o trůny. Seriál proslulý svými dějovými zvraty se po osmi letech chýlí k závěru. Dnes už zbývá jen poslední díl, který bude odvysílaný v neděli večer amerického času. Tento příspěvek je ale především o dosud poslední epizodě, pojmenované The Bells, která bude nakonec ta předposlední.

Pozor, příspěvek obsahuje dějové spoilery!

Před touto epizodou jsem se nechal slyšet, že Hra o trůny už není, co bývala. Že už to jsou jen triviální koverzace v drahých kulisách. A sarkasticky jsem dodával, že pořád doufám, že v další epizodě určitě dojde k nějakému zvratu, který tomu všemu konečně dá nějaký smysl. No, omlouvám se tvůrcům, že jsem v ně zapochyboval. Kéž by se všechná má přání vyplnila jako toto.

Mám radost, že jsem 8 let nekoukal na primitivní agitku. Že se místo toho se projevila inspirace skutečnými dějinami. Že se postavy chovají možná ne úplně logicky, ale o to víc realisticky.

Jestli mě tvůrci opravdu poslouchají, tak bych si přál ještě šťastný konec pro zbývající postavy. Tolkien (?) říkal, že když autor postaví hrdiny před zapeklitý problém, tak má taky vymyslet, jak se takový problém dá vyřešit. Jinak je to dekadence a podvod na čtenáře. Takže doufám, že ještě co nejvíc postav bude v tom příběhu žít šťastně a spokojeně až do smrti. A že alespoň pro někoho z nich ta smrt nepřijde moc brzo.

Kde se v Německu berou všichni ti nacisté

Jako každý středoevropan s pudem sebezáchovy věnuji značnou pozornost německým společenským procesům. A jako zaměstnanec německé firmy a relativně častý návštěvníka Německa mám i dost vlastních podnětů a pozorování. A je to opravdu pozoruhodná země.

Tak například velký počet osob je tam dnes označován za nacisty. Většinou tak jsou označováni oponenti multikulturalismu a imigrační politiky otevřených dveří, které se snaží politicky reprezentovat strana AfD. Jejich počet, k září 2018, lze tedy odhadnout na cca 17%, nezanedbatelné číslo. Přitom podle mých zkušeností to není jen mediální propaganda. Místní, a to i ti, kteří sami kriticky vnímají některé negativní aspekty migrace, odpůrce multikulturalizmu jako nácky skutečně vnímají.

To je v rozporu s tím, co se tvrdilo ještě před pár lety. Jak moji přátelé z Německa i z pražské kavárny i mi vysvětlovali, že nacismus představoval Hitler a těch dalších 12 odsouzených k smrti při norimberských procesech. Podle nich tito falešní vůdci zbytek země svedli a zmanipulovali, a jen naprostý hrubián by normálního občana III. Říše bombardoval nebo odsouval. V Německu je skutečně 8. května slaven jako den vítězství, kdy většina Němců slavně zvítězila nad nacismem. No ale když tedy všech 13 nacistů bylo popraveno nebo spáchalo sebevraždu, tak jak to, že je jich najednou tolik? A jako na potvoru zrovna v Německu? To to mají zakódované geneticky nebo co? A je vlastně řešení mezilidských problémů kulturními prostředky charakteristický atribut nacizmu? Bohužel jsem ještě nenašel sluníčko, které by bylo schopné tyto paradoxy osvětlit.

Těch nesluníčkových vysvětlení je ovšem řada. Někteří tvrdí, že vládnoucí moc využívá k potlačení konkurence stávající zákony proti nacismu; podle jiné teorie zastáncům migrace došly argumenty, tak už jen nadávají do nácků, což je místní nejhorší urážka; jiní tvrdí, že jde o manipulaci prostřednictvím pocitů viny za válku a genocidu. Tyto teorie nejsou úplně od cesty. Ale mezitím dehumanizace, relativně široce a upřímně podporovaná německou veřejností, překročila hranice přímého fyzického teroru, jak dokládá útok na poslance Bundestagu Franka Magnitze. Žádná z těch tak krásně racionálních teorií nevysvětluje, proč by se dnes měli Němci chovat, jak kdyby vypadli z antropologické učebnice, z kapitoly o lovcích lebek. Tak co se to tam tedy děje?

Podle mne je to velmi prosté. Německá společnost chápe sebe samu jako vzniklou vítězstvím nad nacisty, nad Hitlerem s jeho 12 temnými apoštoly. To je její vlastní mýtus o svém založení, její současná verze příběhu o mytické bitvě. Prochází ale obdobím nejistoty, kdy její hodnoty jsou zpochybněny a její instituce ztrácí důvěru. To vede k rituálním reincitacím zakladatelského mýtu. Tím si společnost obnovuje důvěru v sebe sama. Útok na Magnitze je prostě v rámci možností věrná inscenace příběhu o mytické bitvě s Hitlerem. To je dobře známý kulturní vzorec.

Situace skutečně určitým způsobem je podobná 30. létům 20. století. Tehdy také německá společnost procházela obdobím nejistoty a nedůvěry ve své instituce. Rozdíl je v tom, že tehdy mytická bitva minulosti odvozující společenský řád byla Velká válka. V jejích zákopech, podle tehdejší mytologie, proti Německu stály především osoby s nedostatečnou loajalitou, které rozkládaly morálku pěšáků. Proto tehdy reincitace vypadala jinak než dnes. Tehdy jí byla Křišťálová noc, dnes útok na poslance AfD. Je to ale pořád ten samý kulturní vzorec.

Aby bylo jasno, netvrdím, že jde o výsledek nějaké konspirace. Nejsou žádní kněží tajného kultu Odina uvědoměle udržující tradiční mytologii a organizující starobylé rituály. Naopak, s racionálním myšlením a vědomě reflektovanými společenskými ději to nemá vůbec nic společného. Je prostě jen velká spousta lidí, kteří nevěří, že se ještě najdou Saddámovy zbraně hromadného ničení, kterým se nelíbí na ulicích potkávat nepřátelské lidi, které mrzí obviňování z dědičných hříchů a moc vysoké životní úrovně. A tak jejich srdíčko zahřeje, když vidí, jak někdo riskuje vězení a slavně zvítězí nad nějakým tím náckem.

V zásadě je to samozřejmě pěkné, že si německá kultura udržela rituály, které jí umožní obnovit důvěru ve své hodnoty a instituce. A na rozdíl od 30. let bude obětovaný jen tu a tam nějaký ten poslanec, takže ve srovnání s Hitlerem pohodička. Má to ale ještě další negativa. Antropologové obecně soudí, že lidská oběť je problém, protože v krizové situaci snadno vznikne spirála vyžadující stále další oběti. Ty přinesou jen další a další nedůvěru a nutnost dalších a dalších obětí. I v homogenní společnosti výsledná eskalace násilí ztíží schopnost účelně vyřešit původní krizi. V malé míře se něco takového děje už teď, například banální snahy o řešení pouliční kriminality jsou znesnadněny nutností vyhnout se obvinění z nacismu. Tak to je jen začátek.

Analogie s Hitlerem je podnětná. Nezaslouženě opomíjeným aspektem Hitlerových plánů je jejich nedomyšlenost. Budovat v 20. století agrární impérium byl totální ekonomický nesmysl. Po sto letech budování průmyslové mocnosti, po postavení nejsilnější, tj. na strojích založené, vojenské síle, která kdy existovala, jí nacisté použili na zabrání úrodné ukrajinské černozemě. A když německým tankům u Stalingradu došel benzín, tak nebýt těch desítek miliónů mrtvých, byl by to největší kameňák v dějinách. Jak to, že to Hitlerovi nikdo z toho mnoha vzdělaných a inteligentních Němců včas rozumně nevysvětlil, co?

To je totiž to úskalí mytického myšlení. Racionální analýzu přebije jak trumfové eso. Nevěříte náhodou tomu, že vypnout všechny jaderné a uhelné elektrárny je skvělý nápad, a že místo nich zadotovat solární elektrárny dává ekonomický smysl? Nebo že zrušení hranic povede k lásce a porozumění? Skvělé. Ty lidské oběti jsou nutně zapotřebí. Je milé, že jste se přihlásil sám.

Recenze na Panodramu

Panodrama je investigativní reportáž britského disidenta Tommyho Robinsona o natáčení investigativní reportáže BBC o Tommy Robisnonovi. Tommyho bývalka, ze které John Sweeney, reportér pořadu BBC Panorama, tahá u sklenek alkoholu pikantní informace a také jí tak trochu instruuje, co tak v reportáži BBC vypovídat, si vše tajně nahrála. Robinson pak následně Sweeneye konfrontuje s jeho vlastními výroky. Hodinu jsem se docela dobře bavil, což u mě u tohoto typu pořadu nebývá obvyklé.

V reportáži nejde o předmět předmět sporu Robinsona a Sweeneye, kterým je islamizace. Je to především fascinující střet dvou odhodlaných angličanů - naštvaného aktivisty Robinsona bojujícího proti tomu, čehož jméno se kultivovaný a dobře placený Sweeney bojí i vyslovit. A přestože je vše natáčené jasně z pohledu Robinsona, ani Sweeneye není těžké lidsky pochopit. O to je reportáž působivější.

Zklamán je ten, kdo čekal objektivní důkaz o účasti BBC na spiknutí za účelem genocidy domorodců na britských ostrovech. Autoři reportáže také neodolali pokušení vozit se po Sweeneyho homofobních a rasistických výrocích. Samozřejmě že to mělo účel vykreslení žoldáka, který se vnitřně tak docela neztotožňuje s progresivistickou ideologií svého zaměstnavatele. Ale bylo toho až moc. Nicméně oceňuji, že jsem si rozšířil anglickou slovní zásobu. I když jen tu pasivní.

Jako filmové dílo je Panodrama opravdu dobrá. Tohle píšu s několikadenním odstupem, a celou tu dobu mi vrtá hlavou, jak že to v té Anglii teď vlastně funguje. Na twitteru už se jeden z přispěvatelů BBC pochlubil, že to byl on, kdo se jako reakci na Panodramu zasadil o definitivní umlčení Robinsona na Facebooku. Tak to je tedy ta oblast, ve které ho BBC překoná.

Ruský vliv na školství

Nedávno proběhla schůzka ministra školství s ředitelem tajné služby BIS ohledně ruského vlivu na české školství. Konkrétně je zmíněn dějepis 19. století. Spousta lidí o tom vyslovila určité pochybnosti. Ruský vliv na českého školství je však snadné dokázat.
Je obecně známo, že charakteristický rys Ruska je všeprostupující vliv tajných služeb. Některé státy snad stojí na nezávislých pilířích moci zákonodárné, soudní, výkonné. Ruský stát stojí na tajné službě, které jsou ostatní instituce státu podřízeny. A to nejen dnes, za Putina. Stejně fungoval i komunistický nebo carský režim.
Fakt, že se BIS snaží řídit dějepis 19. století, je tedy jasný důkaz o pokračujícím porušťování. QED.

Proč jsem si myslel, že to Trump vyhraje

Jak už jsem se chlubil na FB, tak na vítězství Donalda Trumpa jsem vsadil zatím největší částku ve svém životě. Prostě jsem nevydržel pohled na ty peníze válející se na zemi. No ve skutečnosti to nebyla až tak gigantická částka, ale na pocit gamblerství to stačilo.

Proč jsem nevěřil průzkumům, které předpovídaly vítězství Clintonové? Můj odhad byl založen na tom, že jí média drtivou většinou stranila na rozdíl od obvyklých voleb, kdy jsou média rovnoměrně rozdělena. To vedlo ke dvou efektům:
a) Kecali novináři, kteří chtěli Clintonové pomoci. Nerozhodnutí voliči totiž mají tendenci přidávat se k favoritovi.
b) Kecali respondenti v průzkumech, kteří vnímali tazatele jako reprezentanty médií nebo Washingtonské kavárny vůbec. Je známý jev, že respondenti odpovídají spíš tak, jak si myslí, že se to bude průzkumníkovi líbit.

Skutečně pak Trump dostal o 3% víc hlasů než mu bylo předpovězeno a stačilo to jen o fous. Mimochodem u Zemana, kde byla podobná situace, to bylo myslím něco jako 8%. Všechna čest americkým průzkumníkům!

Mimochodem ve Washingtonu, D.C. získala Clintonová 92.8% hlasů. To je víc než v severokorejských volbách získala Korejská Dělnická Strana. Gratuluji!

Jak Putin rozvrací Evropu

Kdysi dávno bylo Německo rozděleno na dvě části. V té západní měli kapitalismus, v té východní komunismus. Byl to velmi názorný podklad pro porovnání obou systémů.
Součástí komunismu byla vcelku sofistikovaná propaganda. Slibovala lidem blahobytné, spravedlivé a mírumilovné uspořádání společnosti, mnohem lepší než kapitalismus. Pochopitelně že se nikomu nechce pro nic zanic třít bídu. Proto také komunisté logicky předvídali, že kapitalisté své lidi budou muset udržovat v poslušnosti násilím - cenzurou, ostnatými dráty a strachem. Jinak by samozřejmě utekli k nám, a nebo by rovnou u sebe doma také zavedli ten skvělý komunismus, že? Doktoři marxismu leninismu ve svých disertačních pracích rozvíjeli sofistikované teorie do nebetyčných výšin. Komunisté nebyli svrženi proto, že by nebyli schopni naslibovat dostatečně krásné a lákavé věci.
Ve skutečnosti se ovšem kapitalismus ukázal jako efektivnější. Německa představovala obzvlášť působivé srovnání. Ono porovnat třeba SSSR s USA s jejich zcela odlišnou historií i geografií je přece jen komplikované. Německa, původně jediný stát náhodně rozdělený na dvě půlky, představovala téměř ukázkový vědecký experiment na srovnání obou systémů. V Západním Německu byly po desetiletích experimentu příjmy cca 3x větší v oproti tomu Východnímu.
A tak logicky cenzura, ostnaté dráty a strach nastoupili na straně komunismu. Komunisté se snažili zatajit, jak je to s komunismem špatné, a když to nešlo, tak to svést na "agenty imperialismu, kteří naše pokročilé státní zřízení rozvracejí nepřátelskou propagandou" a tak. Časem rozdíl v životní úrovni narostl do takové výšky, že už se to okecat nedalo. Pak sice komunistům ještě zbyly ty ostnaté dráty a strach, nicméně celý komunistický systém tím byl zdiskreditovaný. A jen na boji o koryta se režim dlouhodobě postavit nedá.
Pamatuji, jak jsem se začátkem listopadu 1989 vracel vlakem z Drážďan ve Východním Německu. Vlak byl plný mladých Němců, kteří v bujaré náladě opouštěli svou zemi požádat o azyl na západoněmecké ambasády v Praze a Budapešti, čemu už tehdy neměl nikdo vůli násilím bránit. Nerozuměl jsem přesně tomu, co skandovali na adresu Východního Německa a jejích představitelů, ale o lichotky určitě nešlo. Na posledním německém nádraží před českou hranicí se perón rozcinkal hrstěmi mincí, které Němci symbolicky házeli z oken rozjíždějícího se vlaku.
Podobná situace je dnes v Rusku a na Ukrajině. Ukrajina a Rusko tvořily před rokem 1991 jeden stát. Dnes je ekonomická výkonnost Ruska 4.4x větší než na Ukrajině (GNI per capita - všechna data podle světové banky http://data.worldbank.org). Mimochodem už před Majdanem (svržením ukrajinského prezidenta) v r. 2013 to bylo 3.9x. Logicky se zprávy z Ukrajiny hemží cenzurou, ostnatými dráty, strachem. Je zde tedy silná paralela s rozděleným Německem.

Ale jaké si z toho vzít poučení? Na rozdíl od Němecek to vůbec není jasné. Rusko i Ukrajina o sobě tvrdí, že jsou demokratické státy s tržní ekonomikou. A v bližším pohledu mají oba tyto státy specifik tolik, že není snadné ukázat prstem na prapříčinu všech rozdílů. Velkou roli hraje ruská ropa a další nerostné suroviny. Ovšem těsně po osamostatnění Ukrajiny byla výkonnost její ekonomiky jen cca 2x nižší než ruské, což poskytuje dobrý odhad na vliv přírodních zdrojů, které se od té doby nezměnily. Stále tedy zbývá k vysvětlení cca dvojnásobek ekonomické výkonnosti.
Další důležitý rozdíl je otevřenost Ukrajiny vůči západu oproti uzavřenosti Ruska. Například jak ukázaly nedávné úniky na wikileaks, Sorosova nadace na Ukrajině sponzoruje nejen neziskovky, ale dokonce i politické strany. Naopak v Rusku jsou zahraničím financované organizace přísně regulované. Nebo, Ukrajina se dlouhou dobu (až do Majdanu) snažila přejít na západní strukturu státu, jako například princip oddělení moci zákonné, soudní a výkonné. Rusko se více vrací k svému tradičnímu modelu, kdy hlavním pilířem státu je tajná policie. Rusko dokázalo zkrotit své oligarchy, kdežto Ukrajina je příslovečná neschopností státu moc oligarchů omezit. V Rusku je tamní politický systém vnímaný jako legitimní, na Ukrajině nikoliv. Co z toho je důležité? Souvisí to spolu nějak? Neklást si takové otázky by znamenalo přijít o unikátní zdroj poučení.
Jisté je, že 40 milionů obyvatel Ukrajiny živoří v ekonomicky rozvrácené zemi. A že se naše vláda, spolu s EU a USA, podílí na udržování při životě tamního zdiskreditovaného režimu kvůli nějakým geopolitickým hrám, které nejspíš ani nejsou hrány v zájmu Česka. Prostě ty chudáky obětovali jak pěšce na šachovnici.
Nemůže náhodou obětovat jako pěšce na šachovnic i nás v Čechách? A nebo už se to stalo? Neměli bychom se 4x lépe, kdybychom byli součástí Ruska? Otázky, které jsou snad naivní, ale právě proto by měli být přesvědčivě zodpovězeny. A tak v novinách píší o boji s agenty ruského imperialismu, kteří naše pokročilé státní zřízení rozvracejí nepřátelskou propagandou. No, musím říct, oceňuji schopnost komplikovanou otázku zodpovědět takovýmhle jasným způsobem.

Dědečkův dopis

Lieut. Plesmid, G. A. C. E.   4 července 1945
Soanieraua, Tananarivo, Madagascar.

Drahá maminko a tatínku,

s nevýslovnou radostí chápu se pera, abych Vám napsal pár řádek. Bude to skutečně jen pár řádek - musel bych snad napsat knihu, abych vyplnil dlouhou mezeru šesti let, vzdálen od Vás a od vlasti, abych Vám mohl podrobně říci, kde jsem všude byl, co jsem dělal, - knihu jež by obsahovala odpovědi na všechny vaše nevyslovené otázky. Řeknu Vám hned na počátku, že se právě chystám k návratu do Evropy, do Francie a odtamtud do Prahy. Ještě tento měsíc se nalodím, měsíc bude trvat cesta, měsíc nebo dva ve Francii - v každém případě budeme tyto Vánoce slavit pohromadě, tak jako před šesti léty naposledy. Moje přítomnost ve Francii bude naprosto nutná, ačkoliv dva měsíce, jak můj pobyt odhaduji, je doba značně dlouhá. Bude třeba vyplnit mnoho formalit, a hlavně zvyknout si pomalu na Evropské podnebí. Buďte však ujištěni, že zkrátím svůj pobyt v cizině na nejnutnější míru. Nemám nejmenší ponětí jaká je situace v Evropě, bude-li zajištěn transport, neboť chci cestovat pokud možno se svými zavazadly, jejichž obsah zvláště u nás bude velmi ?vítaný?. Pošlu Vám přirozeně telegram, abych Vám oznámil datum svého příjezdu, a budu z Francie přirozeně psát. Poslal jsem ?? odsud, z Tananarive, je to 10 dní, doufám, že jste jej obdrželi a že budete psát pí Marešové, která mi veškerou korespondenci po mém příjezdu do Francie doručí. Budu mít rovněž v Paříži služební řízení; žádal jsem již pí Mar. o dovolení bydlet u ní. V každém případě ona je mnou zpravována o všem co dělám a kde jsem.

Včera jsem dostal dopis od pí. Mar. zároveň s listem, který jí maminka psala. A co Víc, dopis od Vás obou, jež mi způsobil nevýslovnou radost. Třebaže jsem okamžitě poznal rukopis, zdálo se mi, že sním, čta starou adresu, a hlavně ohromilo mne datum odeslání z Prahy. Musel jsem se velmi přemáhat abych pohnutím neplakal - četl jsem jej právě v době oběda v důstojnické jídelně. Po celou dobu, po šest let, jsem čekal na tento dopis, jež by mi oznámil, že jste živi a zdrávi. Po celý ten čas byl jsem si pevně jist, že Vás najdu až se vrátím domů - tato myšlenka byla ve mě tak silná, že jsem tomu věřil s naprostou jistotou; po tuto dlouhou dobu pomyšlení na domov mě jenom sílilo a dávalo mě odvahu překonávat všechny potíže a nebezpečí klidně, s rozvahou, s pevnou důvěrou, že se opět jednou sejdeme. A teď, kdy opět o sobě víme, jedná se jen o několik měsíců jež nás dělí - obrním se ještě trpělivostí na tuto krátkou dobu a s nesmírnou radostí se budu těšit na den jež mě opět s Vámi spojí. Měl jsem o Vás velké obavy, hlavně pokud se Vaší bezpečnosti týče, snad aby jste netrpěli kvůli mně; ale Váš dopis zaplašil veškeré mé obavy. Doufám pevně, že Vás najdu ve výborném zdraví, spokojené, vzpomínající na přestálá utrpení lehce, majíce před sebou lepší budoucnost a šťastnější perspektivy. Učiním vše, abych Vám tuto budoucnost zpříjemnil a pomohl Vám zapomenout přetrpěná příkoří a útrapy. Doufám, že Bůh, jež mi byl stále takovým mocným ochráncem, mi i v budoucnu nadále milostivě pomůže.

S paní Marešovou si dopisuji již asi po dobu desíti měsíců. Po pádu Paříže bylo znovu otevřeno poštovní spojení, ihned jsem ji psal, ale první zprávu jsem dostal až v únoru. Byla to velmi smutná zpráva; oznamovala mi smrt Pepči následkem těžkého úrazu při bombardování 19. července 1940. Byla to pro mě velká rána; Pepča i jeho žena byli ke mně velmi laskaví a jejich pomoc jíž mi poskytli v r. 1939 je penězi nezaplatitelná. Zatím posílám pí. Mareš. každý měsíc dva balíčky a 1 1/2 kg potravin, je6 ve Francii chybí. Jejich pomoc mi byla nesmírně vítána zvláště v té době, kdy začínal jsem ztrácet důvěru v lidi - nedali jen proto aby dali, ale dávali s láskou, s porozuměním což bylo velmi vzácné. Po příjezdu do Francie, budu-li mít doposud stále takové štěstí, ji vypomůži ze všech svých sil. Je to velmi vzácná, obětavá a charakterní žena.
Nyní Vás bude zajímat, kde jsem po celou tu dobu byl, co jsem dělal - vypíši Vám to velmi stručně; jistě jste se sešli s některým z mých kamarádů, jako např. Šacher, který Vám psal. Byl i zde na Madagascaru, ale odjel několik týdnů před mým příjezdem. Je to velmi sympatický a slušný člověk - jakožto všichni, kteří odešli do cizích armád. Co Vám říci o mých osudech? Skoro od prvního dne měl jsem ve zvyku vésti si deníček, kde jsem den co den několika slovy zachytil události celého dne. Ty mám naštěstí s sebou, takže budu moci - až se zase sejdeme - vydati počet z každého dne. Byl jsem bohužel nucen zanechat jednu velkou bednu v Anglii u přátel - obsahuje knihy, listiny, doklady, časopisy, fotografie atd. Budu-li moci si zajet z Francie do Anglie, chtěl bych si přivést aspoň to nejdůležitější a nejzajímavější - nevím doposud, ale je to pravděpodobné. Hlavně fotografie - moje metodičnost a důkladnost mne vedli k tomu, že mám slušnou sbírku fotografií od prvních dnů v Polsku až do opuštění Anglie. Zde to je již slabší; posílám tři fotografie o nichž se zmíním později.

Když jsem tehdy sedal do vlaku na Wils. nádraží, před šesti léty, netušili jsme, že to bude tak dlouho trvat. Ale nelituji, že jsem odešel - události mi daly částečně za pravdu a snad jsem si zachránil i život. Myslím, že zcela určitě; rozhodně bych se klidně nemohl dívat na nacistické nadlidi, bestie, které byly důkladně biti, a jak se říká zde, dokonale vybity u nás. Přecházel jsem (začnu od počátku, abych uklidnil Vaši zvědavost) do Polska se dvěma kamarády, kteří jsou oba mrtví. V Žilině jsem si si vzal u své trvalé baterie mapy, jesli jsme vlakem a zbytek, asi 60 km pěšky. Dostali jsme se do Rajezy u Živca, tam jsme byli 14 dní; poté nás odeslali do Krakova, kde jsme byli v čal. táboře.V červnu jsme odjeli do Francie; tam jsem podepsal závazek do Franc. Cizinecké legie, a nastoupil službu u 1. pl. Ciz. leg. v Sidi-Bel-Abbés a později u 4. pl. Zuavů v Tunisu. Stal se ze mne na krátkou dobu pěšák - v září jsme byli propuštěni a zůčastnili se tvoření čsl. vojska ve Francii od počátku října. Tam jsem velel 1. baterii 1. čsl. dělostř. pl. takřka až do pádu Francie, 14 dní před odjezdem na frontu. Z Francie jsem odjel do Anglie se zbytkem čsl. divize; byla to cesta na niž nikdy nezapomenu. Anglie na mne působila mocným dojmem - v kritických těch dnech, kdy se čekalo, že Skopčáci provedou invazi, Anglie byla klidná, odhodlaná se bít do posledního.

Byli jsme přijati velmi přátelsky a považování Angličany za jedny z nich. Sdíleli jsme s nimi vše dobré i špatné, a toho špatného bylo víc než dost. Hlavně bombardování jež němci započali brutálně - neškodná města hlavně - snažíce se podlomit morálku. Ale Anglie se pomalu připravovala, pomalu ale důkladně; a jak zatočila s Němci, to konečně víte. V Anglii jsem byl u protitank. baterie, střežili jsme pobřeží, stříleli na Německá letadla, cvičení atd. Byl jsem posádkou v různých částech Anglie; jednou na severu, pak na jihu, na východě a na konec u Londýna. V Londýně jsem byl velmi často a vím velmi dobře co to jsou nálety. V Anglii, a co se tam dělo, budu vám jednou vykládat. Nemohu rovněž se rozepisovat jak jsem se dostal do Armády Boj. Francie - fakt je ten, že jsem u Francouzů více než dva roky.

Z Anglie jsem odjel před dvěma lety v uniformě poručíka franc. koloniálního dělostřelectva, s určením pro Dálný Východ, na Madagascar, kde se připravovala armáda pro Indočínu. Ovšem dostat se sem nebylo tak jednoduché. Především cesta z Anglie, velkou oklikou, vyhýbaje se něm. ponorkám jak se to dalo, s velkou dávkou štěstí k tomu, nejdříve do Egypta. Tam jsem se zdržel 6 týdnů, jak v poušti, tak i v Káhiře(?). Tam jsem se věnoval turistice, chodě se dívat každý den na pyramidy a hlavně, seznamovat se s pokrmy, ovocem atd. o nichž se v Anglii nikomu nesnilo (V Anglii bylo všechno na lístky; jeden čas nebylo co kouřit, ovoce skoro žádné). Z Egypta jsme odjeli na polské lodi, tentokráte do Jižní Afriky, do Durbanu. kde jsem se zdržel opět 6 týdnů. Z Durbanu do Portugalské Afriky na 14 dní, a pak konečně madagascarský přístav Neajunga. Odtud 600 km nákladním autem do hlavního města, Tananarive. Zhruba vzato, Londýn - Tananarive měřilo asi 2000km, počítaje všechny okliky, možné i nemožné.

Hlavní těžkosti samozřejmě začínaly. Nebyl to nejen jazyk, neboť francouzsky jsem skoro neznal vůbec - moje velmi dobrá znalost angličtiny byla velmi užitečná během cesty, ale ve franc. armádě mluví se francouzsky! Začal jsem tedy od počátku, hlavně různé odborné výrazy a povely; četl jsem předpisy, knihy - ale když se stále slyší ta která řeč, pomalu aniž bych to pozoroval jsem začínal nejen všemu rozumět, ale mluvím a píši docela slušně. Ovšem kolonie, život, podnebí, služba - to vše bylo tak rozdílné co jsem doposud dělal, takže z počátku jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Mohu říci, že mi to slo, velel jsem po dlouhý čas baterii polního dělostř., s kterou jsem prodělal řadu ostrých střeleb, cvičení a kterou jsem si vycvičil. To jsem byl zde v Tananarive, když se utvořila 1. Brigáda Dálného Východu, přemístili jsme se do výcvikového tábora, asi 100km od Tan.

V Tananarive jsem bydlel v hotelu - platil jsem měsíčně za stravu a byt 1600F (při tom si vzpomínám na můj měsíční plat doma - můj _měsíční_ plat, od 1.1.1945, je asi 6x vyšší než tatínkova penze!!). Ve srovnání s předválečnými poměry je i zde draho: 1kg cukru stojí 8.50 fra; 1 kg kávy 11-15 fra, civilní oblek 3000 F, 1 kg čokolády 65 F, 1 kg másla 80 F, toaletní mýdlo 6 F, 1 Kg hovězího masa 4 F; boty od 250 - 550 F atd. Ovšem ve srovnání s Francií, kde civilní oblek stojí kolem 15000 F, 1 kg másla 800 F atd., je tu velmi lacino.

Jak místo vypadá, o domorodcích, životě koloniálním, a tisíce a tisíce podrobností se zmiňovat nebudu. Vezu si celou knihovnu: asi 30 knih o Madagascaru, sta pohlednic, a různé památkové předměty. Je toho 150 kg. Mimoto C tyto dny sháním živobytí - proto také tento dopis píši asi na třikrát - vše dávám do plechovek, zaletovat atd. Vím, že není doma tabák - mám hodně cigaret, dýmk. tabáku, jak domácího tak i jiho-afrického; bohužel nejsou doutníky, ale i ty snad najdu. Mám to všecko v plechovce od benzinu a doufám, že to přivezu do Prahy. Tyto přípravy k odjezdu a různé nákupy mě již stály nejméně 50000F, takže jsem skoro na suchu. Mám teď běhání, že nevím co dělat dříve - čím víc toho mám tak shledávám, že mi toho ještě hodně chybí. Před chvílí jsem si vzpomněl na nitě, tak jsem honem běžel koupit nitě!

Velkou těžkostí zde bylo přizpůsobení se podnebí - třebaže zde není dravé zvěře a jedovatých hadů - vyjma krokodýlů, jichž je v řekách a jezerech nesmírné množství. Spočátku se mi stalo, že jsem se koupal v řece, kde byli krokodýli, aniž bych o tom samozřejmě věděl - když jsem se to dozvěděl, tak mě naběhla husí kůže! Jsou zde tu a tam škorpioni, jedovatí pavouci - hrozná spousta švábů a blech - ale hlavně komáři, kteří sjou všude v nevídaném množství: dík jim, paludism (malárie) má každý a úmrtnost je značná. Domorodci nejsou příliš čistotní - ale povinným očkováním úmrtnost na mor, tyfus atd. - byly tu kdysi hrozné epidemie - je minimální.

V loni v říjnu jsem tedy opustil Tan. do tábora, asi 100 km od Tan. Na jedné z fotografií, jak sedím před chýší, je vidět také část ubytovacího prostoru mé baterie. Když jsme totiž přišli do ,,tábora'', našli jsme planinu ,,brousse'', to jest trávu a keře. Začal jsem to čistit, vozit z lesa kmeny, poslal lidi na bambus, a na druh banánových listů. Vznikly z toho baráky; i stěny jsou z bambusových prken, vnitřek obložen lodyhami z banánových listů, kryt pak z velkých listů podobných banánů. Vnitřek vyznačuje se spartánskou jednoduchostí: polní lůžko se sítí proti komárům, stůl, 2 židle, skříně, umyvadlo. Koupelnou je sprcha udělaná z plechovek od benzinu. Sedím tedy před svojí ,,silow'' ve výcvikové ústroji: šortky, plátěná blůza, opasek s pipníkami (?) pro tornu, pistole. Mám skopčácké (bílé) punčochy - jsou upleteny z provázků. To je také důvod, proč se zde všeobecně nosí (je bída a o vlněné punčochy a provázkové se snadno netrhají). V ruce pak držím australský klobouk z franc. kokardou. Tak chodím oblečen 10 měsíců v roce - neboť je skoro celý rok horko, kromě velmi vysoko položených míst. Největší vedra jsou v prosinci a v lednu - když jsem přistál v Najuriga bylo 45o ve stínu - když je u nás léto, zde je ,,zima'' - t.j. večer je trochu chladno a nutno se převlíci do teplejšího. Dešťová sezona je v říjnu a v listopadu, to prší celé dny jako z konve, někdy se k tomu přidá i cyklon. V loni v říjnu byly celé okresy srovnány se zemí, voda stoupla se 2 m na 27 m!! Spousta lidí přišla o život a škody byly stamilionové. My jsme zachytili jen slabý náraz cyklonu; byli jsme tehdy ve stanech. Vzalo mi to stan a odneslo asi 50 m - knihy, přikrývky, atd. jsem hledal mnohem dál. V tomto táboře bylo nejhorší klima z celého Madagascaru - chvílemi bylo vedro, za 10 min. zase zima; ráno mlha a všechno vlhké; přičemž malárie řádila a odpravovala jednoho po druhém.

Mohu teď říct, že i já jsem měl na málo. Zrovna na mé narozeniny v 1944 prožíval jsem velmi kritické chvíle. Měl jsem prostě na ,,kahánku'' jak se říká - doktoři se u mě střídali a kroutili jen hlavou. Měl jsem smrtelný záchvat malárie - horečky kolem 42 o; při čemž nastává rozklad krve (Aecés bilieux). Zachránilo mne hlavně to, že mě nechali s velkou horečkou klidně ležet, bez hnutí, ve stanu, a že mě dopravili do nemocnice až čtvrtý den, pak nápoj připravovaný z bylin jež domorodci pijí v takovém případě. Osm dní jsem vůbec nic nejedl, jen pil léčivé odvary. Hodně jsem zhubl, a jak na fotografii vidíte, i později se ze mne tlusťoch nestal. Měl jsem pak 14 dnů zdravotní dovolenou, během níž jsem se zase dal dohromady. Pak jsem měl občas menší horečnato-rhevmatické záchvaty, jež se lehce odstranily různými umělými přípravky. Teď když je dost chininu, beru (?) již dva měsíce dva chininy denně, což mi dělá velmi dobře a nepociťuji žádných obtíží.

Během mého pobytu v táboře a u 1. brigády Dálného Východu prováděl se výcvik v džungli, jelikož terén je přibližně takový jako v Burmě. Bylo to velmi těžké - ale jako všude na Dálném Východě, je to skoro vždy v první řadě boj proti podnebí, malárii, horku a únavě. Třebaže dělostřelectvo, je nutno začít s pěchotním výcvikem, dlouhými pochody, střeleckým výcvikem, pobytem v džungli. Terén je nejdůležitějším činitelem v každé akci, a je velmi různý: jednou je džungle tak hustá,  že je třeba klestit si cestu krok za krokem, viditelnost je prakticky žádná. Mimo to, přijde se na rýžová pole, což jsou močály, plantáže. Někde je džungle tvořena z přírodní vegetace, nedotčena lidsku rukou. Viditelnost 20 - 40 m, podle svahu nebo nadmořské výšky, jinde zase, podél cest a železnic, džungle byla vyčištěna; později však nový porost ztěžuje postup, který je velmi pracný a pomalý. Rýžová pole v době dešťů jsou velmi těžko překročitelná - v době sucha jsou naopak velmi praktická. Řeky jsou poměrně široké, mělké, s krokodýli. Netvoří žádnou zvláštní překážku. Nepříjemná je vlhkost a silné deště, se všemi ostatními nepříjemnostmi jež následují: komáři, malarie, záněty nohou, vředy, horečka atd. Je tedy podstatnou částí výcviku snaha využívat k vlastnímu prospěchu zvláštnosti toho kterého kraje, používaje k tomu různé způsoby; otužovat se, zmenšovat a lehce snášet tělesnou námahu; naučit se bezhlučně pohybovat a orientovat v džungli; rozpoznávat nepřítele, dovést si najít potravu. Vlastní boj je pak velmi snadná aféra.

Toto jsem dělal 9 měsíců, spolu s dělostř. výcvikem. Nebyl jsem ovšem nijak nadšen, čímž se netajím. Odjížděje z Londýna, bylo mi řečeno, že v březnu - dubnu 1944 budeme válčit proti Japoncům v Burmě - nyní je červenec 1945 a jsem stále zde. Snad to bylo zapříčiněno přípravami k invazi do Evropy a invazí samou - Madagascar je ostrov a dovážet se tu (?), k tomu je zapotřebí lodě, kterých nikdy nebylo dost. Tím se stalo, že jsem čekal a připravoval se - zatím válka v Evropě skončila a byl jsem postaven před velmi důležité rozhodnutí: můj závazekkerý s franc. armádou je platný do skončení války + 3 měsíce, vypršel: mám jej prodloužit či ne? To jest rozšířit i pro Dálný Východ kde jsem měl již být před rokem? Uváživ všechny okolnosti, místní poměry a praktickou možnost bojovat na Dálném Východě, dokud se tam skutečně válčí (může to skončit dříve než se tam odtud dostanu), rozhodl jsem se, že se vrátím do Evropy. Nikdy nevím, zdali by se mi tam neobnovil pamdiom zrovna v té nebezpečné formě - výsledek toho je, že jsem byl včera vyrozuměn, že tento měsíc se nalodím do Francie, a kde budu v Marseille demobilizován z franc. armády.

To je asi tak vše co bych Vám měl říci - to ostatní až se sejdeme. Nepište mi již sem na Madagascar - pište pí. Mareš., rozhodně se s ní sejdu. Zatím jseu těžkosti psát přímo do ČSR - prozatím byly povoleny telegramy. Poslal jsem Vám telegram tohoto znění (přeloženo do češtiny): Mám se dobře - vracím se do Evropy - pište Mareš Paříž - žádám zprávy telegraficky - vrátím se do 4 měsíců - Lieut. Plesmid, Artillerie, Tananarive.

Je zde se mnou také Lieut. HEINTZ; žádal mne, můžete-li jít se podívat za jeho rodiči, adresa: pan HEINTZ, Praha - Vršovice, V Horkách č. 19. Jelikož se vrací se mnou rovněž do Francie, myslím, že by event. dopis nebo telegram od nich nedostal. Zmiňte se pouze, v dopise, který mi budete psát do Paříže, jak to u nich vypadá. Byli jsme skoro stále spolu, takže v celku co píši se shoduje s ním. Mimo to, že se Heintz zde na Madag. oženil, s dcerou plukovníka od četníků, a sice v lednu t.r. Pojedou spolu do Francie a pak do Prahy. Jeho paní se učí pilně česky, jde jí to docela dobře, takže se s pí Heintzovou aspoň trochu domluví.

Zde na Madag. je několik Čechů u firmy Baťa. Ovšem trpí se hodně nedostatkem surovin, a hlavně vývoz z ČSR chybí. Jestliže se u nás pracuje v průmyslu - Madag. by se dal úplně získat pro náš trh. Chybí zde stále ještě látky všeho druhu, sklo, obuv, pneumatiky, chemické zboží, stroje, a stovky druhů drobného zboží. Čsl. výrobky byly zde před válkou hojně rozšířeny a těší se elmi dobré pověsti. Madag. je bohatý na krokodýlí kůže, drahé kameny, slídu, zlato, vzácné dřevo, vanilka, káva, atd. Kdyby se zde zřídil čsl. konzulát s obchodní misí, měli bychom tu velké možnosti. Je zde polský konzulát, který se právě zavírá po událostech v Polsku, t.j. Londýnská vláda má zde konzulát. Poláci se zajímali kdysi velmi vážně o koupi, nebo alespoň o kolonizaci ostrova. Neboť Madag. je velmi úrodná země, v některých rocích mají žně 2-3 do roka, roste tu všechno skoro bez práce. Ostrov je tak velký jako Francie, Belgie a Holandsko dohromady,ale má pouze 3.4-č mil. obyvatel!

Nakonec bych Vás ještě prosil, aby jste mi laskavě schovávali, nebo opatřili noviny od osvobození Prahy až do mého návratu. Rovněž všechnu zajímavou literaturu z doby obsazení Němci i nyní. Sledujte bedlivě (a je-li možno opatřete mi je) Úřední Věstníky, Výnosy M.N.O. atd. - vyhledejte, je-li to možno, čas od času některého z mých kamarádů, kteří byli u Francouzů, jako např. Šacher - a informujte se o jejich služebním poměru, jak bylo řešeno započítání služby, povýšení, event. peněžní úprava, nebo jiné náležitosti. Já byl povýšen na nadporučíka v Anglii 28.10.1941, a snad i na kapitána (Šacher je můj ročník) v říjnu 1941. Moje služba ve franc. armádě se samozřejmě počítá jako služba v čsl. armádě - doufám, že o tom všem mě budete moci zpravit. Zde u Francouzů jsem byl 3x navržen na kapitána; může k tomu nyní konečně dojít. Doufám, že až přijedu domů, že naši zhodnotí naši službu ve franc. kol. dělostř kde jsme se velmi dobře uplatnili a byli velmi oblíbení. Já, osobně, bych chtěl jít do válečné školy, znám dobře anglicky a francouzsky - ovšem to se bude moci rozhodnout až doma.

Zatím se připravuji k odjezdu; mám se velmi dobře, nic mi nechybí a zdraví mi také slouží. Těším se na návrat domů, na shledání s Vámi, s Vrábl., Kasan., tetou Šimk. (co Hakenovi?), doufám, že každému budu moci něco přivézt na památku. Líbám Vás a vzpomínám na Vás s celou svou myslí, Mirek.


Chtěl jsem napsat jenom jeden list, a už jsou z toho tři. Zapomněl jsem vám říct něco o fotografiích. O té z Kampu jsem již mluvil, (nedívám se zrovna přívětivě) ta je také nejnovější. Dám se však zde ještě vyfotografovat - ačkoliv přijedu do Prahy ve franc. uniformě, takže by to šlo i doma. Na skupinku se musíte dobře dívat, klečím v první řadě. Je to moje baterie; za mnou stojí podporučík, můj 1. důstojník. Je nás jen několik bílých - ostatní jsou domorodí: někteří hnědí, jiní skoro černí. Jako vojáci nejsou to hrdinové; ale jsou hodní, poslušní i pracovití. Jsou ze všech možných kmenů, jichž je na Madag. asi 8; vcelku se nazývají Malgaši. Jejich řeč se poslouchá příjemně, je to směsice jazyků polynézských, sanskritu, s prvky arabskými, franc. a angl. Mám také gramatiku a slovník této řeči, ale znám jen několik málo slov.

Fotografie, na níž je středem vaší pozornosti děvče, s kterým jsem se dal fotogr. v Londýně, v Hyde Parku, je moje velmi vážná známost - nevzal jsem si ji, jelikož jsem odjel z Anglie dříve než jsem očekával. Snad to bylo tak dobře. Doufám, že se s ní sejdu teď ve Francii; je to jihoameričanka, z Chile, chystá se do Evropy, jakmile se tam dostanu já. Čeká na mě stále, více než 2 roky. Dostal jsem od ní nedávno 5 dopisů - tak nevím, co z toho bude - mluví angl., franc. a španělsky, ale bude se učit také česky, když ...